Zubrnice

V některém z předchozích článků jsem psala, že mě zajímá Verneřické středohoří. Dnes jsem se vypravila do obce Zubrnice. Je to obec v okrese Ústí nad Labem s asi 230 obyvateli. Leží v nadmořské výšce 290 m v údolí Lučního a Zubrnického potoka, a asi 2,5 km jižně od Bukové hory s televizním vysílačem. Obec byla v roce 1995 prohlášena vesnickou památkovou rezervací pro svou zástavbu lidové architektury, a od roku 1988 se zde nachází Muzeum v přírodě Zubrnice, součást Národního muzea v přírodě. V muzeu se nachází kostel sv. Máří Magdaleny, barokní studna, mlýn, vesnická škola, obchod a zemědělská usedlost. Také železniční stanice Zubrnice z roku 1890 je památkově chráněná a sloužila jako lokace pro natáčení filmů.

Skanzen v Zubrnicích je situován do malebného prostředí Českého středohoří a patří k nejmladším v Čechách. Jako jediný v severních Čechách se soustřeďuje na lidovou architekturu a život v Podkrušnohoří a Českém středohoří.

Cílem muzea přírodě v Chráněné krajinné oblasti České středohoří je záchrana významných lidových a technických staveb. Jeho vznik se pojí se záchranou kostela sv. Maří Magdaleny v Zubrnicích (gotický kostel ze 14. století, který architekt a stavitel italského původu Octavio Broggio přestavěl barokně v 18. století), který byl v 70. letech 20. století původně určen ke stržení.

Zubrnice, hospodářská usedlost č. 61 – původně rychta, roubená budova z roku 1700, přenesená z obce Loubí u Holan na Českolipsku, barokní studna z roku 1695

Památky lidového stavitelství ohrožené zánikem v původním místě byly postupně přeneseny do "živé vesnice ". Obnovovány byly i ohrožené stavby ze samotné vesnice Zubrnice se záměrem vybudovat tzv. "muzeum pod širým nebem s autentickou vesnicí Českého středohoří". V obci vedle sebe stojí vesnická stavení – roubené, hrázděné a zděné obytné stavby, vodní mlýn i sakrální stavby. Interiérové i exteriérové expozice jsou prezentovány v několika objektech. Návsi vévodící barokní studna z roku 1695 byla převezena ze Střížovic u Ústí nad Labem. Částí komplexu staveb připomínající život a práci lidí na hospodářské usedlosti je velmi pěkná roubená budova z roku 1700, pocházející z obce Loubí u Holan na Českolipsku. V letech 1994–1995 byla rozebrána, a v letech 2010–2012 v areálu Zubrnic znovu postavena. Po rekonstrukci v roce 2013 byla zpřístupněna jako víceúčelový objekt využívaný pro vzdělávací programy apod. Poblíž budovy stojí socha sv. Jana Nepomuckého.

Prvním objektem v expozici a jeho součástí byla hospodářská usedlost čp. 61, původně rychta z počátku 19. století (kulturní památka). Ve zděném klasicistním patrovém domě vystavěném v polovině 19. století se nachází starý vesnický obchod s mnoha cennými detaily. Součástí skanzenu je i vodní mlýn na horní pohon napájený z Lučního potoka. Vlastní obytný dům mlýna je patrová roubená stavba s mlýnicí. Nádraží Zubrnice - Týniště je technická památka postavená k lokální dráze Velké Březno - Úštěk v roce 1890. V roce 1997 byla otevřena i expozice staré vesnické školy. V zpřístupněném kostele sv. Maří Magdaleny se konají příležitostné výstavy.

Je toho tady k vidění hodně a člověk by tu jistě mohl strávit celý den, ale na to jsem dnes neměla čas. Bohužel jsem se nedostala ani ke kostelu. Byla jsem ve vsi krátce před otevíráním muzea a brána ve hřbitovní zdi byla zamčená. Vyfotografovala jsem si tedy jen několik domů a vydala se na cestu po červené turistické značce. Cesta vedla stále mírně nahoru, nejprve po silnici, pak lesem až do osady Liškov.

Výhled z cesty po červené značce na vysílač Buková hora, cesta přes pastvinu, výhled z cesty po zelené turistické značce (uprostřed asi vrch Panna, který jsem navštívila nedávno)

Kousek za osadou Liškov jsem se napojila na zelenou turistickou značku, po které jsem se vydala do Horního Března. Byla to zvláštní cesta. Značka nejprve vedla přes pastvinu. Naštěstí na ní nebyla zvířata. Raději jsem si ale zkontrolovala, že v ohradníku není elektřina. Měla jsem obavu, abych na ně nenarazila za nějakým remízkem, protože na pastvině byl poměrně čerstvý trus.

Poté, co jsem opustila pastviny, vedla další cesta lesem po poměrně strmém hřebenu přes Kamennou horu (601 m) na Sokolí hřeben (592 m). Severovýchodní stráně byly velmi strmé, na opačnou stranu spadaly mírněji. Říkám "cesta", ale byla to jen úzká pěšinka, přes kterou na mnoha místech ležely popadané stromy. Na některých místech jich bylo tolik, že se nedaly přelézt a musela jsem je obcházet. Na konci poměrně ostrého Sokolího hřebenu jsem začala scházet do údolí, nejprve dosti strmě, ale později jsem pokračovala po pohodlné cestě až do Velkého Března.

Velké Březno s asi 2400 obyvatel je obec na pravém břehu řeky Labe v okrese Ústí nad Labem. První písemná zmínka pochází z roku 1167. Do poloviny dvacátého století tvořili většinu obyvatel čeští Němci. Po druhé světové válce byla většina původních obyvatel vysídlena a obec byla dosídlována lidmi z různých částí Československa. Obec se dvěma zámky patřila od roku 1841 do roku 1945 šlechtickému rodu Chotků.

Ve Velkém Březně jsem se nejprve zašla podívat k Hornímu zámku, který byl postaven v letech 1842-45 pro bývalého nejvyššího purkrabího Království českého, hraběte Karla Chotka. Tento zámeček, který se velikostí podobá spíš vile, si nechal hrabě postavit pro klidně strávení penze. Původně se jednalo o prostý empírový zámek, který byl později v letech 1885-1910 novorenesančně upraven, čímž získal dnešní podobu. Jeho interiéry jsou dobově zařízeny. Zajímavostí je, že zámek navštěvoval mj. skladatel Ferencz Liszt. K budově přiléhá anglický park.

Starší Dolní zámek byl postaven v 16. století a často střídal majitele. Jeho předchůdcem byla vartenberská tvrz z patnáctého století, na kterou se majitelé přestěhovali ze staršího hradu Varta. Roku 1528 panství získal rod Salhausenů, a ti nechali tvrz přestavět na renesanční zámek. Další majitel, hrabě Karel Chotek, nechal přistavět další patro. Dnešní podobu obdélné jednopatrové budovy s mansardovou střechou získal zámek v polovině 19. století, kdy ho vlastnil syn Karla Chotka, Bohuslav Chotek. Po smrti své dcery Žofie se zámek dostává do rukou její tety, Ady Chotkové. Ta jej uzpůsobuje pro potřeby Charitního domova, nakonec skládá slib a zakládá nový řád, který nabízí sociální a zdravotní služby. Po skončení 2. světové války zámek získává stát a zřizuje zde domov pro seniory, který tu funguje dodnes. K zámku jsem až nedošla, protože mi právě přijížděl autobus. Vyfotografovala jsem si ho jen zdálky z Pivovarské ulice nedaleko pivovaru Velké Březno.

Horní zámek, lezírko v zámeckém parku, Dolní zámek ve Velkém Březně

A nakonec se krátce zmíním i o rodu Chotků. Chotkové z Chotkova a Vojnína byli starý český šlechtický rod pocházející ze západních Čech. Nechali postavit několik reprezentativních sídel, například zámky Veltrusy, Kačina a Velké Březno, připomíná je i několik míst v Praze.

Nejstarší zprávy o rodu Chotků pocházejí ze 14. století. Mezi politicky nejvýznamnější rody říše se dostali díky Václavu Antonínovi Chotkovi (1674–1754). Roku 1723 získali hraběcí titul, působili v nejvyšších zemských úřadech i na císařském dvoře ve Vídni a podíleli se na reformách Marie Terezie a Josefa II. Za zmínku stojí také Karel Chotek (1783–1868), kterého František Palacký řadil mezi věrné Čechy. Ten se zasloužil například o vybudování koněspřežné železnice z Českých Budějovic do Lince a o výstavbu důležité pražské ulice (dnes se na jeho počest jmenuje Chotkova), stoupající z Klárova na Malé Straně k Jelenímu příkopu a kolem Chotkových sadů k Bílkově vile a Hradčanům. Snímek hraběte s jeho rodinou z roku 1839 je nejstarší českou portrétní fotografií.

Rod Chotků vybudoval několik sídel, která patří k oblíbeným výletním místům. Mezi ně patří barokní zámek Veltrusy, obklopený rozsáhlým zámeckým parkem s řadou drobných staveb, empírový zámek Kačina s dalším krásným parkem, nebo novorenesanční zámek Velké Březno, který je údajně nejmenší a nejnovější z objektů, o něž pečuje Národní památkový ústav.

Z rodiny Chotků rovněž pocházela Žofie Chotková (1868–1914), manželka následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Manželé byli společně zastřeleni při atentátu v Sarajevu 28. června 1914, který vedl k rozpoutání první světové války. Známá byla též Henrietta Chotková (1863–1946), pěstitelka růží, která založila rosarium v Dolné Krupé na Slovensku.

Poslední majitel, Karl Maria Chotek (1887–1970), pravnuk zakladatele, se přihlásil k německé národnosti. Proto byl majetek rodu po druhé světové válce na základě Benešových dekretů zabaven. V roce 1945 se spolu s manželkou vystěhoval do Německa, kde oba nedlouho po sobě v roce 1970 v Bavorsku zemřeli. Děti neměli. Ani jeho sestry neměly děti. Jedna spáchala sebevraždu - ve 22 letech skočila z nešťastné lásky z okna - a druhá vstoupila do kláštera. Ta zemřela ve 49 letech. A tím rod Chotků vymřel, protože i jediný syn z Dolního zámku, bratr Žofie Chotkové, byl bezdětný.

A ve Velkém Březně moje cesta skončila. Přes Ústí nad Labem a Prahu jsem se vrátila domů.

Zubrnice – 24. července 2026