Žítková

Jihovýchodní kout Moravy jsem neznala. Sice jsem tudy kdysi projížděla a znám i název Moravské Kopanice, jak se tomuto území říká, ale to je tak asi všechno. Proto jsem se sem dnes vypravila.

Cestu do Starého Hrozenkova jsem začala u autobusové zastávky Žítková, Polany. Odtud jsem se vydala nejprve po cyklostezce, pak kousek po modré turistické značce, ze které jsem odbočila na cestu vedoucí pod Žítkovským vrchem. Chtěla jsem se po této cestě dostat k Přírodní rezervaci Pod Žitkovským vrchem. V ní jsou chráněny bělokarpatské louky a bývalé pastviny s řadou remízků a solitérních stromů. Z mnoha druhů rostlin zde rostou vzácně i orchideje prstnatec májový, prstnatec bezový a další, Květy jsou lákadlem pro řadu motýlů, které jsou typickými druhy bělokarpatských luk. - například pro ohniváčka černočerného.

Cesta, po které jsem šla vede jen kousek od této rezervace, ale skrze ni, jak jsem původně měla v plánu, jsem nešla. Jen jsem si krajinu vyfotografovala. U dřevěné zvoničky u silnice jsem se napojila na modrou turistickou značku a po ní došla do centra Žítkové k obecnímu úřadu.

Krajina v okolí Žítkové, dřevěná zvonička na konci cesty kolem Žítkovského vrchu, výhled z cesty v Žítkové

Další cesta od obecního úřadu v Žítkové do Starého Hrozenkova byla velmi jednoduchá. Šla jsem nejprve po cyklostezce, pak po žluté turistické značce, a nakonec po místní zelené značce převážně z kopce pěkným lesem až do cíle své cesty.

Nakonec bych se měla trochu podrobněji zmínit i o Žítkové, která je známá jak z literatury, tak i filmu. O Žítkové, nebo na Žítkové se odehrává děj knih Gabra a Málinka v čarovné zemi, Želary, faktografické knihy Jiřího Jilíka Žítkovské bohyně a Žítkovské čarování, a další jazykovědné publikace i poezie. Na Žítkové se natáčelo rodinné drama režiséra Otakara Koska Už se nebojím (1984) a drama Karla Kachyni Škaredá dědina (1975). V široké veřejnosti je ale obec pravděpodobně nejvíc známá díky románu Kateřiny Tučkové "Žítkovské bohyně". V obci opravdu žily ženy, které si přivydělávaly léčením, ale i předvídáním budoucnosti.

Žítková vznikla kolonizací koncem 17. a počátkem 18. století na území poznamenaném v 16. a 17. století nájezdy Tatarů, Turků a Kuruců (protihabsburských povstalců v Uhersku),ale osídlení tohoto území může pocházet i ze starších dob. Mezi tradiční suroviny, které usedlíci pěstovali, dále zpracovávali či provozovali, patří včelařství, chov valašského dobytka (ovcí), sbírání a sušení hub, zpracovávání kmínu, sběr šípků a lískových oříšků, draní husího peří a pěstování konopí, které museli dále příst či jinak zpracovávat. Konopí a husí peří museli zdejší usedlíci každý rok odvádět podle váhy na světlovské panství se sídlem v na zámku Nový Světlov v nedalekých Bojkovicích.

Specifický vývoj osídlení, geografická i kulturní izolace v podmínkách feudálního útlaku, trvajícího až do posledních let 19. století, i tvrdé přírodní podmínky omezily působení vlivů pokročilejších sousedních oblastí a přispívaly k vytvoření izolované etnografické oblasti, v níž hlavní vývojovou silou byla tradice. První škola byla na Žítkové postavena v roce 1854. Nové zděné školy na horní a dolní Žítkové byly postaveny až začátkem 20. století.

Dům v Žítkové, zvonička a domy poblíž Muzea poslední žítkovské bohyně

Při soupisu obyvatelstva dne 15. října 1915 žilo na Žítkové 895 lidí, což je o 196 více než ve Starém Hrozenkově. Významným mezníkem pro obec se stal 15. červen 1919. Tohoto data se Žítková osamostatňuje od Starého Hrozenkova a stává se samostatnou obcí. 

Dnes v obci žije okolo 177 obyvatel a obec si uchovává ráz tradiční švorcové vsi. To znamená, že jde o sídelní typ tvořený rozptýlenými samotami s polnostmi (plužinami) netvořícími lány jako v klasických vesnicích, ale scelené úseky, které náležely k jednotlivým usedlostem. Švorcová ves vznikala díky geografické a kulturní izolaci v drsných horských podmínkách. Lidé museli být odkázáni sami na sebe, což vedlo k zachování rázovité krajiny s drobnými políčky, loukami a jedinečnými tradicemi.

Žítková i Starý Hrozenkov jsou obce oblastí Moravského Slovácka ležící přímo na moravsko-slovenském pomezí, kterému se říká Moravské Kopanice. Hrozenkovské Kopanice byly výrazněji osídleny v historicky nedávné době. Nejstarší obcí je Starý Hrozenkov, který byl sice založen již ve středověku, ale teprve v druhé polovině 18. století dochází k tzv. kopaničářské kolonizaci. V té době přicházejí z Uher první osadníci, kteří osídlují okolní kopcovitou krajinu. Jednalo se především o Slováky. Část z nich byli zběhlí bezzemci a také kočovní pastevci. Tehdy vznikají obce Vápenice, Žítková, Vyškovec a Lopeník. Nejedná se o obvyklé obce, ale víceméně o shluk samot a osad. Usedlosti jsou zde od sebe vzdáleny nezřídka několik stovek metrů i několik kilometrů.

Výhled z cesty ke Starému Hrozenkovu, dřevěný pomník ve Starém Hrozenkově

Název Kopanice je odvozen od způsobu, jakým zdejší obyvatelé museli obdělávat půdu. Zde jsou klíčové důvody tohoto pojmenování:

Obdělávání motykou: Kvůli velmi svažitému a těžko přístupnému terénu nebylo možné na políčkách používat pluh a potah. Půdu bylo nutné namáhavě kopat ručně pomocí motyky.

Kopaniny a kluče: Vzniklá políčka, často vytvořená vyklučením a vypálením lesa, se lidově nazývala kopaniny či kopanice. 

Kopaničářské nářečí je velmi blízké slovenštině. Kopaničáři se stýkali více s uherskými Slováky než s Moravany. Za účelem obchodu navštěvovali spíše slovenská města než města moravská. Hrozenkovjané měli blízko do Trenčína a Straňané do Nového Města nad Váhem. Kopaničáři se od obyvatel ostatních částí Slovácka lišili nejen nářečím, ale i smýšlením.

Zajímavou informaci jsem se dozvěděla i cestou lesem do Hrozenkova po zelené místní značce. Na jednom místě byla umístěna informační tabule, popisující dřevěnou pevnost – Šanci. Pevnosti byly stavěny na ochranu hranic v místě Hrozenkovského průsmyku. Jedna z nich sehrála důležitou roli v roce 1663. kdy v ní posádka hrdinně bojovala proti Turkům. Vojáci pevnost bránili velmi dlouho, ale nakonec byli všichni pobyti. Jejich statečný odpor však zachránil mnoho místních obyvatel, kteří se stačili před Turky ukrýt. Další den jsem v Hrozenkově viděla moderní dřevěný pomník – kříž, postavený v roce 2025 na památku těchto statečných mužů. Pevnosti sehrávaly důležitou úlohu při obraně Moravy nejen v 17. století, ale i později například v prusko-rakouské válce roku 1866.

Dnešní den sice začal dosti komplikovanou cestou vlakem (do Žítkové jsem se dostala až odpoledne), ale nakonec byl moc hezký. Zakončila jsem ho v příjemné atmosféře rodiny.

Žítková – Starý Hrozenkov – 26. května 2026