Želízy-Liběchov

Před několika lety jsem jela na kole podél Labe z Litoměřic do Mělníka a tehdy jsem si všimla malého kostelíka na druhé straně řeky vysoko nad Liběchovem. Zdál se mi malebný. Dnes jsem se sem vypravila a výlet jsem spojila s návštěvou lesů u Želíz, kde je možné vidět skalní reliéfy, vytesané pozdějším sochařem Václavem Levým.

Výlet jsem začala v městě Štětí. Vypravila jsem se odtud po žluté turistické značce, která vedla nejprve asi 2 km po silnici přes obec Stračí a za touto obcí odbočila na cestu směrem k lesům.

Čertovy hlavy a Klácelka - skalní reliéfy, o kterých se zmíním později

Procházela jsem po pěkných cestách převážně borovým lesem s mnoha pískovcovými skalkami. Míjela jsem i dvě kapličky. První z nich, kaple Panny Marie pochází z 18. století a je to běžná kaplička, kterých můžeme v zemi vidět mnoho. Říkalo se jí také Marianská kaplička nebo kaplička U krásného obrázku a v minulých dobách sem o svátku P. Marie chodívalo ze Štětí procesí. Druhá, Hraběcí kaple, mě poněkud překvapila. Je postavená z hrubých kamenů na místě, kde byl poddanými zabit v roce 1720 hrabě Jan Vratislav Clary ze Snědovic. Kapli nechala postavit jeho dcera.

Po další cestě pěkným lesem jsem přišla nejprve k vytesané jeskyni Mordloch, která prý bývala obydlena loupežníky. Od nich je také odvozen název Mordloch (vražedná díra). Poblíž jeskyně se nalézá menší skalní útvar Sedm chlebů, který připomíná bochníky chleba.

Kaple Panny Marie, Hraběcí kaple, jeskyně Mordloch a skalní útvar Sedm chlebů

Cesta mě poté přivedla na křižovatku s modrou turistickou značkou, kde se nachází skála s vytesaným reliéfem velikého Hada. Tento Had lezoucí po skále je dílem sochaře Václava Levého. Nedaleko odtud je další skalní reliéf Sfingy a kus dál reliéf Vytesaných hlav a umělá jeskyně Harfenice. Umělá jeskyně je nazvána podle dívky s harfou sedící vedle monumentálních reliéfních hlav. Stejně jako další díla poblíž byla vytesaná sochařem Václavem Levým v letech 1840-1845. Bohužel reliéfu Sfingy jsem si opět nepovšimla. I když si cestu připravuji, téměř vždycky na něco zapomenu.

Had, jeskyně Harfenice, Vytesané hlavy a socha harfenice, kaple sv. Máří Magdaleny

Pokračovala jsem kousek po modré a žluté turistické značce, až od místa, kde se značky rozdělovaly, a odtud se vydala kousek po modré značce ke kapli sv. Máří Magdalény. Kaple byla vytesaná ve skále také sochařem Václavem Levým v letech 1840-1845. Od kaple jsem se vrátila na žlutou turistickou značku a po ní došla do obce Želízy v údolí Liběchovky.

První zmínka o vsi Želízy pochází z roku 1360, kdy Mikuláš Pátek ze Želez pronajal zdejší statek strahovskému premonstrátskému klášteru. První zmínka o vsi Malý Hubenov, dnešní části Želíz na opačné straně Liběchovky, pochází z roku 1376. Malý Hubenov byl ve třicetileté válce zpustošen a znovu osídlen až koncem 18. století. Název obce Želízy je odvozován od železitých pramenů. V obci žije asi 500 obyvatel.

Želízy byly až do počátku 17. století českou obcí, postupně se však poněmčovaly. Před první světovou válkou zde žily jen tři české rodiny a v roce 1921 se k české národnosti hlásilo jen 23 občanů. V letech 1919-1923 bydlel ve Stüdlově penzionu, kde má dnes pamětní desku, spisovatel Franz Kafka. Za druhé světové války byly Želízy v rámci Sudet připojeny k Velkoněmecké říši, po válce zpět k Československu. Obyvatelé německé národnosti byli vysídleni.

Přírodní rezervace Mokřady dolní Liběchovky - niva říčky Liběchovky - je chráněným územím, tvořeným především rozsáhlými mokřady, mokřadními loukami a prameništi. Daří se zde vlhkomilné floře a fauně - rostou zde olšové luhy a rákosiny, z živočichů zde byli objeveni vzácní plži vrkoč bažinný a oblovka velká nebo mlž hrachovka říční. Můžete tu nalézt i čolka horského.

Z Želíz do Liběchova jsem se vydala po modré turistické značce, která mě, sice se značným převýšením, přivedla k zajímavému skalnímu útvaru Čertovy hlavy. Do pískovcového masivu zde sochař Václav Levý v letech 1841 - 1846 vytesal reliéfy dvou obřích čertovských hlav. Skalní reliéfy jsou vysoké kolem 9 metrů. Odtud jsem sešla poměrně strmě do údolí a znovu vystoupala nahoru ke skalnímu útvaru Klácelka. V jedné ze skal kolem malého "náměstíčka" je uměle vytesaná jeskyně s reliéfy z bajky F. M. Klácela. Z dalších skal před jeskyní shlíží reliéfy Jana Žižky, Prokopa Holého a dalších. Vše vytesal také sochař Václavem Levým ve 40. letech 19. století. Mezi skalami, obklopující malé prostranství, jsou mříže, takže reliéfy je možné pozorovat jen skrze ně nebo vystoupat nahoru nad prostranství a prohlédnout si vše z vrchu.

Čertovy hlavy a Klácelka

Dříve, než opět sestoupím dolů do údolí, bych se ráda zmínila o Václavu Levém (14. září 1820, Nebřeziny u Plas - 30. dubna 1870, Praha). Václav Levý byl český sochař, zakladatel "moderního" českého sochařství a učitel sochaře Josefa Václava Myslbeka. V jeho díle se snoubí raně romantické a vlastenecky orientované skalní plastiky (Klácelka, Blaník) s monumentálními a poetickými plastikami (Adam a Eva), které překračují dobový akademismus a kladou později rozvíjené základy českého národního sochařství.

Talent se u Václava rozvíjel už od dětství, a to především v řezbářství inspirovaném silným náboženským zanícením. Se svým uměleckým zájmem však nenalezl pochopení u rodičů, kteří jej nechali vyučit truhlářem. Na naléhání kožlanského faráře Weingärtnera byl dán na výchovu do kláštera v Plzni a později k Augustiniánům do Lnář, kde se měl stát fráterem kuchařem. Odtud byl poslán k vyučení do Drážďan.

Po odjezdu z Drážďan se náhodně setkal s mecenášem umění, velkostatkářem Antonínem Veithem. Dvaadvacetiletý v roce 1842 vstoupil do jeho služeb jako kuchař na zámku v Liběchově u Mělníka. Jeho sochařský talent nezůstal utajen před řadou hostů z uměleckých kruhů, kteří velkostatkáře navštěvovali. Na radu malíře Josefa Navrátila byl poslán na vyučenou k sochaři Františku Linnovi ml. do Prahy. S ohledem na to, že Linn byl pouze podprůměrný sochař Prachnerovy školy, nemohl se zde Levý mnoho nového naučit a záhy se vrací zpět do Liběchova. Zde počátkem roku 1845 na podnět Veithova knihovníka, brněnského augustiniána profesora Františka Matouše Klácela, vytvořil reliéfní výzdobu Klácelky v lese na stráni nad Liběchovem. Inspirací se mu stala Klácelova satirická báseň "Ferina Lišák" a je pravděpodobné, že Klácel přímo ovlivňoval ztvárnění díla.

Úspěšné provedení Klácelky podnítilo Veitha, aby jej na konci roku 1845 poslal na studia do Akademie v Mnichově k jednomu z nejuznávanějších sochařů, profesoru Ludwigu Schwanthalerovi. V Mnichově se vyškolil v klasicistním akademismu a již po roce se stal korektorem v Schwanthalerově škole. Sám Schwanthaler jej považoval za svého nejlepšího žáka. Vrcholným dílem mnichovského období bylo sousoší Adama a Evy z roku 1849.

Finanční zhroucení a Veithova náhlá smrt připravila V. Levého v roce 1853 o velkorysého a kultivovaného mecenáše. Přesto se však dokázal prosadit jako individuální sochař a záhy obdržel zakázku na sérii soch pro klášterní a špitální kostel sv. Karla Boromejského milosrdných sester boromejek pod Petřínem. Provinciální poměry v Praze a neustálá nekalá soutěž o nové zakázky (především s bratry Maxovými) jej však přiměla k tomu, aby se v roce 1854 ucházel o Klárovo římské stipendium. Stipendium obdržel a odjel do Říma. Řím jej okouzlil a opět oživil jeho náboženské vytržení. Římské období se stalo nejplodnější částí jeho života - vytvořil asi tucet plastik a řadu reliéfů. Tvořil zde i pro české šlechtice, získával zakázky pro Vídeň a samozřejmě zanechal stopu i v Římě samotném (sochařská výzdoba kostelů Santa Maria dell'Anima, San Clemente). Jeho dílo, prodchnuté náboženským vytržením, zaujalo i papeže Pia IX.

Pro vleklé zdravotní problémy, způsobené hmotným strádáním v Římě, se rozhodl v roce 1867 navrátit zpět do vlasti. Praha jej přijala jako světově uznávaného sochaře a zahrnula jej řadou zakázek včetně výzdoby tympanonu chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně nebo sochařské výzdoby katedrály sv. Víta v Praze. Jaterní choroba, kterou onemocněl v Římě, si však vybrala svou daň a on sám byl schopen osobně ztvárnit pouze malou část zakázek a většinu z nich vytvořil ve spolupráci se svým nejlepším žákem Josefem Václavem Myslbekem, se kterým se seznámil již ve Vídni. Choroba však postupovala, předčasně zemřel 29. dubna 1870. O tři dny později byl pochován na Vyšehradě do hrobu, kde již tři léta odpočíval jeho celoživotní přítel malíř Karel Purkyně.

Od Klácelky jsem sestoupila dolů do údolí, překročila velmi frekventovanou hlavní silnici a přes osadu Boží voda se lipovou alejí blížila k Liběchovu. Měla jsem štěstí, že jsem uviděla skupinu turistů z této cesty odbočovat směrem ke kostelíku - kapli sv. Ducha. Vypravila jsem za nimi až do ulice, kudy vede nahoru křížová cesta. Podle ní jsem pak došla až ke kapli.

Městečko Liběchov leží na pravém břehu řeky Labe při ústí potoka Liběchovky. Žije zde asi 1100 obyvatel. Liběchov je 32. nejmenším městem v ČR a nejmenším městem Středočeského kraje.

Kaple sv. Ducha v Liběchově, kaplička křížové cesty, interiér kaple sv. Docha, kostel sv. Havla v Liběchově

Výstavbu kaple sv. Ducha inicioval tehdejší majitel liběchovského panství, pan Karel Hyacint, hrabě Villani de Castolo Pilonico. Jedná se o raně barokní sakrální stavbu z 2. poloviny 17. století. Kromě sakrálního prostoru se v kapli nachází též krypta, ve které byl hrabě Villani roku 1656 sám pohřben. Renovace kaple proběhla v roce 1730, díky panu hraběti Janu Jáchymovi Pachtovi. Nový pán liběchovského panství Jakub Veith v roce 1823 nechává ke kapli přistavit věž, do níž byly umístěny zvony z původní dřevěné zvonice, stojící na svahu před kaplí. Poslední oprava exteriéru i interiéru kaple proběhla v roce 1928. Dnes je kaple dost zdevastovaná, ale z informační tabule u vchodu jsem se dozvěděla, že byl v Liběchově založen spolek na její záchranu (Spolek pro záchranu kostelíčka Liběchov sobě) a postupně dochází k renovaci jak kaple, tak krypty a kapliček křížové cesty. Křížová cesta byla vybudována v roce 1780. Tvoří ji 14 zastavení s pašijovými výjevy. Většina kapliček už je naštěstí opravená. Kaple je nyní ve vlastnictví města Liběchova.

Zámek Liběchov je barokní zámek z doby kolem roku 1730, později upravovaný, obklopený parkem. Je chráněn jako kulturní památka České republiky. Stojí na místě středověké tvrze, kde vznikl v 16. století vodní hrádek, který roku 1709 spolu s panstvím koupili Pachtové z Rájova. Barokní přestavbu v letech 1720-1730 vedl architekt František Maxmilian Kaňka, který zámek přestavěl na pohodlné barokní sídlo s obdivuhodným citem pro původní stavbu: podkovovité jádro hrádku bylo uzavřeno novým barokním obdélným křídlem se sallou terrenou v přízemí a slavnostním sálem v patře. Malby v zámku i v kostele sv. Havla prováděli věhlasní malíři Václav Vavřinec Reiner a Jan Petr Molitor.

Kolem roku 1811 dal zámek dále upravit nový majitel, textilní podnikatel, armádní dodavatel a mecenáš Jakub Veith (1758-1833) a jeho mladší syn Antonín Veith, kteří do Liběchova zvali významné učence a umělce. Například filozof Bernard Bolzano při zdejším pobytu napsal svůj spis Paradoxy nekonečna. Byli sem zváni i němečtí umělci. Výzdobu interiérů obstaral malíř Josef Navrátil, který namaloval fresky nade dveřmi v patře. Kuriozitou byl orientální salón. Sochařskou výzdobou byl pověřen tehdy ještě kuchař Václav Levý.

Od roku 1878 se ve vlastnictví zámku střídají málo významní majitelé. Tito noví majitelé už na zámku nesídlili, panství spravovala pachtýřská rodina Homolků. V letech 1870-1873 odřízla zámecký park od přístupu k řece stavba rakouské severozápadní dráhy.

Zámek v Liběchově, obrázky ze zámeckého parku

Po rozpadu rakouské monarchie koupil panství roku 1920 ing. František Homolka, i přes odpor místního většinového německého obyvatelstva (spor se řešil u Mezinárodního soudu v Haagu). Za druhé světové války sloužil zámek jako lazaret německé armády a byl v té době rozsáhle poškozen. V roce 1949 převzala zámek Národní kulturní komise, hospodářské stavby pak státní statek. V roce 1954 byl zámek propůjčen Čs. státnímu filmu, který zde začal 1956 s budováním společenského a ubytovacího střediska. Práce byly zastaveny roku 1960, kdy objekt získalo ministerstvo spravedlnosti.

V roce 1963 zámek Liběchov převzalo Národní muzeum v Praze a v letech 1967-1975 byl zpustlý zámek opraven pro expozici asijských kultur Náprstkova muzea. Sbírky v jednadvaceti sálech ukazovaly tradiční rysy životního prostředí v okruzích: Přední východ, Čína, Vietnam, Korea, Japonsko, asijské hudební nástroje, indický subkontinent, Srí Lanka, Barma, Kambodža, Thajsko, lamaistická oblast, Indonésie, asijská současnost. Na vnitřním nádvoří stála skulptura japonského draka, sloužící jako fontána.

Po roce 1990 byl zámek privatizován rodinou Homolků, v roce 2002 bylo přízemí zaplaveno při povodních až do výše 3,2 metru a od té doby je objekt nepřístupný. Sbírky byly tehdy odvezeny a expozice již nebyla obnovena. V roce 2013 se povodeň podle některých zdrojů opakovala.

Městečko Liběchov by bylo skutečně krásné místo k životu a s určitostí by se našly i peníze na opravy historických budov, kdyby město nebylo doslova "sžíráno" nadměrnou dopravou. Přejít silnici, která vede středem města přímo pod kostelem a nedaleko zámku, je téměř nemožné. A nejezdí zde jen osobní auta, ale i kamiony plně naložené dřevem. Řekla bych, že jde při přecházení silnice až o život.