Výlet za bledulemi

I když letošní jaro s ranními mrazíky přicházelo poněkud pomalu, příroda se nedá zastavit. Dnes jsem se vypravila do lesů nedaleko Semanína, abych se podívala na rozkvetlé bledule. V cestě jsem pak pokračovala pěknými lesy až do Svitav.

Na výlet jsem se vydala po modré turistické značce od železniční zastávky Semanín-Nový Rybník. Hned za chatovou osadou na kraji lesa jsem ale ze značky odbočila na cyklostezku, vedoucí k přírodní rezervaci Králova zahrada. V podrostu podmáčených jasanovo-olšových lužních lesů vykvétá na jaře tisíce rostlin zvláště chráněné bledule jarní. V rezervaci roste mimo bledule také árón plamatý, prstenec Fuchsův, plavuň pučivá, kruštík širolistý a další. Rezervace leží v nivě Zádolského potoka. V 70-tých letech minulého století byla koryta potoků napřímena a prohloubena, což nevhodně zasáhlo do vodního režimu v údolíčku. Proto byla oblast revitalizována. Nová koryta byla zasypána a znovu byla vymodelována "staronová koryta". Nyní se v okolí potůčku nacházejí i malé tůně. Břehy potoka i tůní jsou hustě porostlé kvetoucími bledulemi. I když je letošní jaro velmi suché, v této oblasti je zatím naštěstí vody dost, a tak je možné porosty bledulí nalézt i v dalších částech lesa, ale na daleko menší rozloze.

Bledule v Králově zahradě

Od rezervace jsem pokračovala po cyklostezkách až na modrou turistickou značku vedoucí do Svitav. Procházela jsem moc pěknými a zdravými smrkovými lesy. Někdo si možná řekne "obyčejná cesta lesem", ale já mám vždycky radost, když po nedávných suchých letech vidím pěkný les.

Turistická značka mě přivedla na okraj obce Starý Valdek a pak ke státní silnici, kterou bylo nutné přejít. Není to nic příjemného, protože je zde v obou směrech velký provoz a auta jezdí rychle. Za silnicí jsem opět pokračovala pěkným lesem až k Památníku včelích matek. Základ celého nápadu je datován na počátek 20. století, kdy na místě dnešního památníku měli původní němečtí včelaři zřízenu oplozovací stanici včelích matek. Na zdejší lesní louce byl umístěn dřevěný včelín, v jehož okolí bývaly během sezóny rozmístěny malé úlky - oplodňáčky, které sloužily k chovu včelích matek.

Krajina nedaleko obce Starý Valdek, památník včelích matek, rybník Rosnička a Svitavský rybník

Z historických pramenů je známo, že v místě v roce 1932 došlo ke vztyčení kamenného památníku se jmény zasloužilých včelařů a zejména s věnováním Franzi Thomasovi, řediteli odborné školy tkalcovské a vedoucímu včelařské stanice. V rámci projektu obnovy prošel opravou nejen pískovcový kámen, ale i zchátralá studna, která se nyní pyšní funkčním rumpálem. Zbytek původní louky je upraven a doplněn o několik exponátů včelích úlů využívaných v průběhu minulého století. Nepřehlédnutelná je také stavba dřevěného altánu s ukrytou včelařskou symbolikou a nejednou zajímavostí ze světa včel. Stanice se využívala i za dob socialismu, ale postupně o ni včelařský zájem utichl a místo chátralo.

Pokračovala jsem dál lesním areálem Brand směrem k městu Svitavy. Kolem cesty jsou stanoviště s různými cvičebními prvky, kde si může zacvičit celá rodina. Pamatuji se na podobný areál v Kladně a musím říct, že jsem si tady s dětmi dost užila. Je to výborný nápad spojit procházku s další zábavnou sportovní aktivitou.

Po cestě jsem došla ke dvěma svitavským rybníkům, ležících na řece Svitavě (tady to je ale pouhý potůček). První z nich se jmenuje Rosnička a druhý Svitavský rybník. Rybník Rosnička slouží k rekreaci, je zde pláž a dětské hřiště. U Svitavského rybníka je postavená ptačí pozorovatelna. Po turistické značce jsem došla do centra města na náměstí Míru, což je také centrum historického jádra města.

Svitavy s asi 17 tisíci obyvatel leží v Pardubickém kraji v okrese Svitavy. Jsou součástí Mikroregionu Svitavsko. Město se nacházejí v jihovýchodním výběžku České tabule, známém jako Svitavská pahorkatina, který však už zasahuje do povodí Moravy. Městem protéká řeka Svitava, která pramení v lese nedaleko města. Téměř celé území města leží na severozápadní Moravě, velice malá nezastavěná severovýchodní část území však dříve náležela ke k.ú. Opatovec, tudíž leží v Čechách.

První písemná zmínka o městě pochází z roku 1256, ale původní slovanská osada - Stará Svitava - byla založena již v polovině 12. století. Původní osadu s kostelem sv. Jiljí založili premonstrátští mniši z Litomyšle a nazvali ji podle zde protékající řeky Svitavy. O něco později, ve 13. století, sem začali přicházet němečtí osadníci povolaní olomouckým biskupem, kteří založili novou ves s kostelem. Původní Svitava postupně s novou vsí splynula. Oblast v okolí Svitavy se tak stala předmětem sporu mezi olomouckým biskupstvím a litomyšlským klášterním panstvím. Roku 1256 byl spor urovnán ve prospěch olomouckého biskupství.

Náměstí Míru s kostelem Navštívení Panny Marie, interiér kostela, náměstí se Starou radnicí a domem U Mouřenína, hradební bašta

Na náměstí jsem se nejprve zastavila u kostela Navštívení Panny Marie. Býval to původně románský jednolodní kostel se dvěma postranními kaplemi, který vznikl okolo roku 1250, kdy docházelo k osídlování oblasti převážně německými usedlíky. Během husitských válek sídlila v kostele litomyšlská biskupská kapitula. V roce 1424 husité město vydrancovali a kostel poničili. Kostel byl znovu obnoven svitavskými měšťany a premonstráty, ti v něm zůstávají do roku 1554. V letech 1993-94 proběhla generální oprava kostela. Vnitřek byl nově vymalován a položena nová dlažba. Nově byly uspořádány obrazy Křížové cesty a částečně restaurovány také nástropní malby. Do interiéru kostela se dalo přes mříž nahlédnout a je velmi hezký.

Vrátila jsem se opět na náměstí a vyfotografovala si Starou radnici se sousedním domem U Mouřenína. Radnice bývala nejdříve soukromým majetkem, ale rostoucí agenda městské správy a snaha o nezávislost vedla radu města v roce 1538 k zakoupení domu na náměstí. Budova byla několikrát přestavována. První přestavba se uskutečnila po požáru města v roce 1590 a druhá rekonstrukce, která zásadně změnila vzhled, proběhla v roce 1781, kdy město postihl největší požár v historii. Budova je chráněna jako kulturní památka České republiky.

Dům U Mouřenína je nejstarší dochovaný měšťanský dům ve Svitavách s původním právem vaření piva. Byl postaven v roce 1554 v renesanční dispozici a je jeden z mála ve městě, u něhož je znám rok výstavby. Jméno nese podle busty mouřenína na nároží domu. Dům původně sloužil jako obydlí purkmistrů, proto byl také propojen se sousední radnicí. Později v něm byl zřízen zájezdní hostinec, ve sklepení byl trezor městské spořitelny. Přestože má dům zachovalý vnější historický vzhled, interiéry byly necitlivě upraveny v 50. letech 20. století, kdy byl dům využíván ke komerčním účelům. Nyní zde sídlí Informační centrum města Svitavy.

K domu se váže pověst týkající se návštěvy císaře Josefa II. v roce 1776, který v tehdejším hostinci nocoval. Podle pověsti se obsluha hostince tuze starala, aby se císař měl u nich jako v bavlnce, ovšem ač se snažili sebevíce, schody vrzaly a rušily Josefa ze spaní. Ráno prý vstal a při placení za pobyt přidal hostinskému 50 tolarů na pořízení nových schodů.

Prošla jsem celé náměstí a odtud zamířila k nádraží. Cesta mě vedla přes říčku Svitavu. Řeku Svitavu znám z Blanska, kde už to je řeka, ale tady vzhledem ke krátké vzdálenosti od pramene, je to zatím jen potůček. Měla jsem ještě chvíli čas do odjezdu vlaku a tak jsem se zašla podívat k nedalekému římskokatolickému kostelu svatého Jiljí, který v současnosti slouží jako hřbitovní kostel. Je to nejstarší kostel ve městě. Byl založen litomyšlskými premonstráty kolem roku 1170 na levém břehu řeky Svitavy. Původně románská stavba prošla ve druhé polovině 17. století zásadní přestavbou v raně barokním slohu. Kostel je také chráněn jako kulturní památka České republiky.

Odtud jsem se vrátila na nádraží a odjela domů. Výlet byl poměrně dlouhý, ale moc hezký. Byl to krásný první jarní den.

21. 3. 2022