Volary a Soumarský most

Poslední den mého čtyřdenního pobytu na Šumavě jsem se rozhodla podívat se cestou domů ještě na dvě místa, kde jsem předtím nikdy nebyla. Hned ráno jsem odjela do Volar.

Podobně jako nedaleké Prachatice vzniklo i šumavské horské město Volary jako osada na Zlaté stezce, vedoucí z Čech do Bavorska. Město s asi 3700 obyvateli se nacházejí na území Chráněné krajinné oblasti Šumava a při hranici Národního parku Šumava v jihozápadní části Jihočeského kraje. Městská zástavba je situována do kotliny severně od řeky Teplé Vltavy podél Volarského potoka. Dnes jsou Volary s památkovou rezervací roubených domů alpského stylu s vyřezávanými pavláčkami a nízkými sedlovými střechami významným turistickým centrem a ideálním výchozím bodem pro poznávání Šumavy.

Založení města souvisí s kolonizací Šumavy ve 13. a 14. století. Na rozvoj sídla měl pak po staletí příznivý vliv provoz na prachatické větvi Zlaté stezky. První písemná zmínka o Volarech pochází z roku 1359. Postupně se Volary právě díky rozvoji Zlaté stezky rozrůstaly. V roce 1871 byly povýšeny na město. Po uzavření Mnichovské dohody se tradičně Němci obývané Volary staly součástí nacistického Německa a byly značně ovlivněny událostmi druhé světové války. V květnu 1945 městem prošel pochod smrti z koncentračního tábora Helmbrechts. Na základě Benešových dekretů došlo v roce 1946 k vysídlení Němců. Po válce nastal rozvoj průmyslu.

Po příjezdu do Volar jsem se nejprve vydala na hlavní náměstí s kostelem sv. Kateřiny. Jeho jednolodní stavba s trojboce uzavřeným presbytářem byla vybudována v 80. letech 17. století na základech zbořené starší gotické stavby, o níž jsou první zmínky z roku 1496. V roce 1724 byla zvýšena věž a v roce 1756 byla na jeho jižní straně přistavěna Tusetská kaple. Dočetla jsem se, že se kostel pyšní 12 oltářními obrazy, které se na oltáři, který je prací volarských truhlářů, střídají podle cyklu církevního roku. O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšela. Interiér jsem neviděla, protože v době, kdy jsem na náměstí byla, byl kostel uzavřený.

Kostel sv. Kateřiny ve Volarech, Vesnická památková rezervace, Volarské menhiry

Z náměstí jsem pak pokračovala do severní části města, kde se kolem Volarského potoka nachází Vesnická památková rezervace s roubenými domy, vyhlášená roku 1995. Volary byly kdysi popisovány jako alpské městečko, jediné tohoto vzhledu v celých Čechách. Domy jsou patrové a široké a mají menší sklon střechy, než je typické pro šumavská stavení. Nezvyklá architektura vycházela ze skutečnosti, že město bylo v 16. století kolonizováno rázovitou a do sebe uzavřenou komunitou horských dobytkářů z oblasti Tyrol či Štýrska, která si přinesla a po staletí uchovávala tradiční zvyklosti. Lidovou architekturu Volar představují i roubené stodoly a seníky v lukách.

Volarský dům představuje alpskou architekturu, která vychází z horských podmínek a nutnosti obstarat chod usedlosti včetně péče o dobytek i v zimách s množstvím sněhu. Tento typ domu je unikátem a samostatnou kategorií v lidové architektuře České republiky. Jeho výskyt je omezen na město Volary a nedalekou obec Dobrá. Obec Dobrá však byla založená až roku 1816 a tak jsou domy v obci podstatně mladší.

Po procházce ulicí s dřevěnými domy jsem se vypravila k místu s volarskými menhiry. Vztyčené menhiry patří k nejstarším stavbám na světě. Menhiry nestavěli jen Keltové, ale i jejich dávní předchůdci. Stávaly samostatně, v řadách nebo kruzích. Menhirům osazených do kruhu se také říká kromlechy.

Volarské menhiry byly na návrší nad městem vztyčeny v dubnu 2007. Jde o skutečné menhiry, pocházející z předkřesťanské doby. Jejich věk je odhadován na několik tisíc let. Kameny mají opracované základny a na některých jsou dobře patrné rýhy, které vznikají dlouhodobému vystavení dešti ve vztyčené poloze. Původně stávaly na bezejmenné náhorní plošině v Krušných horách nedaleko Chomutova, kde tvořily zbytky rondelu o několika desítkách kamenů. Kameny jsou ze světlé ruly a jak bývalo u menhirů záhadným zvykem, pocházely z kamene, který se v daném místě nevyskytuje. Rondel u Chomutova definitivně zanikl při stavbě silnice procházející jeho středem. O jejich převoz do Volar se zasloužil geolog a chemik Ing. Pavel Polák.

Nynější volarský rondel je koncipován zčásti jako svatyně a zčásti jako observatoř. Volary byly jako nové místo pro zde zbudovaný kromlech zvoleno záměrně tak, aby splňovalo určitá "přímková a průsečíková" kritéria poplatná "zeměpisné geometrii", a platná pro stará kultovní i obytná místa. Volarský rondel tvoří 11 kamenů. Nejvyšší z nich stojí uprostřed. Ostatní jsou osazeny do dvou protínajících se pentagramů.

Po prohlídce městečka jsem se odebrala na nádraží a odjela do stanice Soumarský most. V tomto místě se nachází nejen současný silniční most přes Teplou Vltavu, ale býval tu i historický most na Zlaté stezce, který vznikl patrně již nedlouho po vzniku prachatické větve Zlaté stezky ve 14.století. U Soumarského mostu, původně plně dřevěné stavbě, vodáci každoročně pořádají otvírání a zavírání Vltavy.

Přijela jsem sem ale hlavně proto, že jsem si chtěla prohlédnout Soumarské rašeliniště, které je jedním z mnoha rašelinišť, lemujících řeku Vltavu v jejím širokém údolí zvaném Vltavský luh. Rašeliniště o rozloze 85 ha se u Soumarského Mostu vyvíjelo od sklonku doby ledové, která skončila přibližně před 12 tisíci lety. Stalo se ostrovem chladnomilné severské přírody, zatímco okolní krajina zarůstala lesní vegetací. V posledních několika desetiletích se však podoba rašeliniště radikálně změnila. Může za to průmyslová těžba rašeliny, která zde probíhala od 70. let 20. století až do roku 2000. Celé rašeliniště bylo odvodněno sítí povrchových kanálů, důsledkem čehož poklesla hladina spodní vody hluboko pod povrch.

Soumarské rašeliniště

V současnosti se rašeliniště po ukončení průmyslové těžby revitalizuje. V roce 2012 byla část obnoveného rašeliniště zpřístupněna formou naučné stezky. Uprostřed rašeliniště byla v roce 2011 v rámci vyznačení naučné stezky postavena dřevěná 9 metrů vysoká vyhlídková věž, ale ta je bohužel z důvodu havarijního stavu uzavřena. Klíčovým krokem revitalizace je navracení vody do krajiny, což je nezbytné pro přežití rašeliniště. Z informačních tabulí kolem stezky jsem se dozvěděla, že se ale bohužel přes veškerou snahu nepodaří vrátit rašeliniště do původního stavu. Vrstva rašeliny o mocnosti několika metrů byla odtěžená, a zbylá vrstva je jen asi 70 cm vysoká. Naštěstí zde znovu rostou rašelinu vytvářející mechy.

Po povalovém chodníku jsem došla až k vyhlídkové věži a pak pokračovala k zelené turistické značce, vedoucí od soumarského mostu směrem k lávce přes Teplou Vltavu nedaleko obce Dobrá. Měla jsem dost času, a tak jsem se k této lávce vypravila. Cesta, v podstatě úzká pěšinka, vedla přes vlhkou louku s vysokou trávou a několika solitérními stromy. Byla to taková zvláštní hezká krajina.

Cesta před louku k lávce přes Teplou Vltavu, lávka přes Teplou Vltavu nedaleko obce Dobrá, Soumarský most 

Teplá Vltava je považována za hlavní pramennou větev Vltavy. Její délka činí 54,3 km. Pramení na východním svahu Černé hory (1 316 m n. m.) v nadmořské výšce 1 172 m a nazývá se také Černý potok. Pramen je znám jako chráněné území Pramen Vltavy. Prvních 5 km teče severním směrem k soutoku s Kvildským potokem. V Kvildě obrací nadlouho svůj tok k jihovýchodu a protéká vltavickou brázdou, poměrně širokým a mělkým podélným údolím tektonického původu mezi rovnoběžnými horskými hřbety. Od ústí Vydřího potoka v obci Borová Lada (890 m n. m.) nese říčka definitivně název Teplá Vltava. Dalšími přítoky jsou Vltavský potok, známý též jako Malá Vltava, a v Lenoře Řasnice, zvaná také Travnatá Vltava. Za Lenorou má řeka jen nepatrný spád a vytváří v ploché krajině rozsáhlé mokřady s mnoha meandry, souhrnně zvané Vltavský luh. Zde se, uprostřed 1. zóny NP Šumava v Mrtvém luhu u osady Chlum v nadmořské výšce 731 m stéká se Studenou Vltavou, která pramení na druhé straně hranic v Bavorsku západně od obce Haidmühle pod německým jménem Altwasser nebo Kalte Moldau. Od soutoku obou hlavních pramenných toků Teplé a Studené Vltavy pak řeka nese jméno Vltava.

Od lávky jsem se po zelené značce vrátila znovu k Soumarskému mostu. Cestou jsem procházela kolem několika řopíků, které zde byly postaveny v rámci obranného systému Československé republiky před druhou světovou válkou. Nedaleko kempu u soumarského mostu je možné navštívit Muzeum lehkého opevnění. Dočetla jsem se, že ve dnech 4. a 5. května 1945 se u Soumarský most odehrálo vojenské střetnutí mezi postupujícími americkými a ustupujícími německými jednotkami. K obraně přechodu přes Soumarský most využila německá armáda lehké opevnění, které budovalo ve 30. letech 20. století Československo na ochranu proti německému vpádu. Opevnění byla rozmístěna okolo mostu a železniční trati, která prochází podél Teplé Vltavy. Pro přechod přes řeku sloužil v té době železobetonový most, který v roce 1937 nahradil původní most dřevěný. Cílem Němců bylo zdržet americký postup. I když v té době už šlo spíše o zoufalé akce, částečně se jim to podařilo.

Posledním cílem dnešní cesty byla návštěva současného silničního mostu, který zde byl postaven v roce 1998. Od něho jsem se vrátila na vlakovou stanici a přes Volary, Černý Kříž a České Budějovice odjela domů. Šumovu jsem začala poznávat až v nedávné době a musím říct, že se mi líbí stále víc a víc. Teď jsem tu strávila čtyři dny, a nezbývá mi než říct, že byly krásné.

Volary a Soumarský most – 22. srpna 2025