Velké Dářko

Ve Žďáru nad Sázavou jsem byla už několikrát, a to jak ve městě, tak i v zámku (bývalém cisterciáckém klášteře) a v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Místa jsem navštívila jednak sama, ale zúčastnila jsem se i komentovaných prohlídek. Dnes jsem si ale chtěla více prohlédnout okolí města, a proto jsem se vypravila k největšímu rybníku Vysočiny, k Velkému Dářku.

Cestu jsem začala v obci Stržanov, kam jsem přijela přímým autobusem z Pardubic. Od zastávky jsem po polní cestě došla do obce Polnička, kde jsem se napojila na červenou turistickou značku, po které jsem pokračovala dále. Prošla jsem obcí a na jejím konci jsem procházela kolem zábavního parku s 300 m dlouhou zahradní železnicí. Z cesty jsem si místo prohlížela a vůbec jsem si nevšimla, že z opačné strany cesty se nalézá poměrně velký rybník. Jmenuje se Stříbrný. Nedovedu si vysvětlit, že jsem ho neviděla. Možná kolem něho byly stromy, ale opravdu nevím. Všimla jsem si až dalšího rybníka - Kamenného. V jeho sousedství se nacházejí podmáčené a rašelinné louky, které jsou v rámci CHKO Žďárské vrchy jedinečné svou rozlohou. Na loukách rostou rašelinné a vlhkomilné chráněné druhy rostlin, například suchopýrek alpský, rosnatka okrouhlolistá, několik druhů ostřic, vachta trojlistá nebo i orchideje prstnatec májový, vemeník dvoulistý a mnoho dalších. Z živočichů jsou zde početní mimo jiné obojživelníci a ptáci. Hnízda tu mají chráněné druhy, mezi nimi bekasina otavní, bramborníček hnědý, lindučka luční, a další.

Rybník Velké Dářko,  Kamenný rybník  a podmáčené louky, cesta k Velkému Dářku vedla mezi rozkvetlými loukami

Kousek za Kamenným rybníkem jsem vešla do lesa a po cestě došla až k Velkému Dářku. Tento největší rybník Českomoravské vrchoviny se nachází uprostřed lesnaté krajiny Žďárských vrchů. Někdy se mu také říká "moře Vysočiny". Rybník má rozlohu 206 ha, ale přesto, že je tak velký, je dosti mělký - maximální hloubka je 4 m, průměrná hloubka pak činí 1,5 m.

Rybník byl založen v 15. století za účelem shromažďování vody na pohon hamrů, pil a mlýnů na horním toku Sázavy. Dnes se rozlehlá vodní hladina Velkého Dářka s krásnými písečnými plážemi a poměrně teplou vodou v létě stala rájem pro příznivce koupání, windsurfingu, yachtingu, ale i projížďkám na loďkách. Okolí láká k turistice, cykloturistice, houbaření a jízdě na koni. Zapůjčit lze šlapadla, loďky, windsurfing či dokonce malé jachty. Voda v rybníce, který se nachází v poměrně vysoké nadmořské výšce a v rašeliništním území je spíše kyselá, což obecně znamená dispozici k dobré kvalitě vody s omezeným výskytem sinic. Rybník obklopuje nádherná příroda s rozsáhlými lesy a mnoha příležitostmi rekreačního vyžití. Písčité břehy jsou balzámem pro letní osvěžení.

Od rybníka jsem pokračovala po modré a žluté turistické značce až k místu, kde se cesty rozcházely. Já jsem měla v plánu jít dál po žluté značce, ale na druhou stranu mě lákalo zajít se podívat do Národní přírodní rezervace Dářko s největším rašeliništěm - vrchovištěm na Českomoravské vrchovině, ležící při modré turistické značce a tak jsem se kousek po této značce vydala. Tato významná národní přírodní rezervace se nachází na západním okraji rybníka Velké Dářko, 1 km jižně od obce Radostín. Jedná se o nejrozsáhlejší zdejší rašeliniště, v němž se zachovala rašelinní společenstva s porostem borovice blatky, jako jediném místě na Českomoravské vrchovině. Zahrnuje nejcennější část rašelinného ložiska Padrtiny s plochou 154 ha, kubaturou 6,206 mil. m3 rašeliny a hloubkou rašelinných vrstev až 8,6 m. V podrostu z pokryvu rašeliníků a mechů často vystupují nápadné trsy suchpýru pochvatého. Hojná je i keříčková vegetace s borůvkou černou a bažinnou, brusinkou obecnou, klikvou bahenní a vřesem obecným. Roste zde i řada ostřic a dále i rosnatka okrouhlolistá. Do 80. let minulého století obývala toto území i stálá populace tetřívka obecného. Nejcennější část území o rozloze 64,91 ha je dnes vyhlášena za národní přírodní rezervaci. Patří mezi naše nejstarší chráněná území, neboť její legislativní ochrana byla vyhlášena již v roce 1933.

Národní přírodní rezervace Dářko , mokřiny poblíž rybníka Dářko, "rozkvetlý" rybník v Račíně, cesta po zelené turistické značce od Vápenice směrem k Pilské nádrži

Z přírodní rezervace jsem se stejnou cestou vrátila k rozcestí modré a žluté značky a od něho pokračovala po žluté značce do obce Račín. Račín je moc hezká malá rekreační obec s pěkným rybníkem plným kvetoucích leknínů a minipivovarem Richard. Po žluté turistické značce jsem došla až k rozcestí Vápenice a odtud se vydala po zelené značce směrem k Pilské nádrži a Tálskému mlýnu. Šla jsem většinou po přímé zpevněné lesácké cestě sice stále velmi pěkným lesem, ale ta dlouhá rovná cesta se mi zdála přece jen trošičku úmorná.

Vodní nádrží prochází historická zemská hranice Čech a Moravy. U nádrže bylo 6. listopadu 2009 slavnostně odhaleno sousoší "Hraniční kámen" od Michala Olšiaka, tvořené pískovcovým "hraničním kamenem" a betonovými sochami lva a orlice, nacházející se přibližně 100 metrů jižně od hranice Čech a Moravy. Odlišné umístění, než je skutečná hranice Čech a Moravy, bylo vybráno kvůli majetkovým poměrům. O tomto sousoší jsem se opět dozvěděla až doma, kdy píšu toto pojednání, a tak jsem ho bohužel, tak jak se mi stává poměrně často, neviděla.

Od Tálského Mlýna jsem se vypravila k zámku. Cestou jsem se ještě zastavila u dvora Lyra a morového hřbitova, staveb navržených architektem Janem Blažejem Santinim-Aichelem.

Hospodářský dvůr Lyra svým půdorysem připomíná tvar lyry. Poprvé je zmiňován před rokem 1722. Jeho autorem, i když nedoloženým, je pravděpodobně Jan Blažej Santini-Aichel. Naštěstí i během častých přestaveb se zachovalo původní barokní uspořádání budov, a tak z ptačí perspektivy hospodářský dvůr dodnes tvar lyry nese.

Vodní nádrž Pilská, vchod do hospodářského dvora Lyra, morový hřbitov, kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

Kaple, které jsou situovány příčně ke středu hřbitova jsou do jeho prostoru prolomeny trojicí shodně utvářených oblouků arkády. Zaklenuty jsou báňovými klenbami s trojbokými výsečemi odpovídajícími slepým obloukům členícím stěny. Architektonické tvarosloví kaplí je velmi jednoduché, ale nese typické znaky Santiniho architektonického projevu. Kaple mají mansardové střechy.

Uprostřed původní části hřbitova stojí na trojúhelném soklu socha anděla posledního soudu, který je přisuzován Řehoři Thenymu jako dílo z doby kolem roku 1730. Nedávno byla však navržena možnost, že pochází už z roku 1709 a jeho autorem je Matěj Václav Jäckel. V současné době již není hřbitov využíván k pochovávání a jeho plocha je pokryta trávníkem.

Když jsem si cestu plánovala, říkala jsem si, že se zajdu znovu podívat do kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Při mé poslední návštěvě se areál opravoval, ale nyní by měla být už rekonstrukce dokončená. Plán to byl dobrý až na jednu skutečnost, o které jsem nevěděla. Silnice před zámkem se opravuje, auta jezdí střídavě na světla a autobusová zastávka, která je běžně umístěna přímo před zámkem, je dost daleko odsud. Když jsem to zjistila, rozhodla jsem se nejprve nalézt zastávku a pak raději odjet, abych se vůbec domů dostala. Musím říct, že mě to trochu mrzí. Cesta až sem byla velmi příjemná, bylo hezky - slunečno a teplo - chtělo to jen něco opravdu krásného nakonec. A tak jsem si kostel alespoň od zámku vyfotografovala a přidám pár základních informaci.

Kostel sv. Jana Nepomuckého byl vybudován v letech 1719-1722 na náklad opata zdejšího cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy. Vysvěcen byl 27. září 1722. Patří mezi nejvýznamnější a nejoriginálnější stavby barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Roku 1784 vyhořel, roku 1792 bylo uděleno povolení k jeho obnově s podmínkou, že kostel nebude již poutní a že sem bude přemístěn žďárský hřbitov. Konstrukce svatyně vychází z geometrie kruhu, přičemž mnohonásobně opakuje číslo pět. Kolem kostela byl pak vybudován na půdoryse složeném z deseti úseků kružnic prstenec ambitů, který je rozčleněn pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře byl na seznam UNESCO zapsán v roce 1994.

Kostel byl postaven ve slohu barokní gotiky. Smyslem stavby bylo především oslavit Jana Nepomuckého, jako mocného patrona a světce. V době vzniku stál na travnatém vršku, který Václav Vejmluva pojmenoval Zelená hora (dříve se nazýval Černý les nebo Strmá hora) podle vrchu u Nepomuku, ze kterého pocházel Jan Nepomucký i první žďárští mniši. Do nedávné doby byla stavba obklopena vysokým borovým lesem, který však byl odstraněn, aby bylo na kostel, tak jako původně, vidět i z velké dálky.

Velké Dářko - 3. 6. 2022