Utzův mechanický betlém

V poslední době mě to táhne do hor. Dnes jsem se vypravila ze Šerlišského sedla přes Vrchmezí do Olešnice v Orlických horách.

V Olešnici jsem se nejprve zastavila v budově městského úřadu, kde je vystaven Utzův mechanický betlém. Už jsem viděla dva velké mechanické betlémy – Třebechovický a Krýzovy jesličky v Jindřichově Hradci – oba velmi krásné, ale pamatuji si jen, že jsem je viděla. Na Utzův betlém ale asi nezapomenu. Jedná se o velký betlém, jeho konstrukce je vyrobena z tvrdého dřeva a měří 485 x 200 cm. Betlém je ale unikátní svým pohybem. Obsahuje 230 figurek, z nichž 75 je pohyblivých. Pohyb zajišťuje 36 vozíků, které nesou figurky darovníků. Tyto figurky se nazývají "daráčci". Postavy nejenže se posouvají, ale hýbají i hlavami, rukama a nohama, a dokonce se vzájemně přibližují a oddalují. Nohama nepohybují jen lidé, ale i několik zvířat, která postavy provázejí. Jeden ze psů dokonce vrtí ocasem. Pohon betlému zajišťuje elektromotor a klikový hřídel.

Co mě ale naprosto fascinovalo, jsou samotné jesličky. Panna Maria spíná ruce, sv. Josef pokyvuje hlavou, jeden z pastýřů pokleká a zase vstává, ovečka na ramenou dalšího z pastýřů vrtí hlavou, oslík ve stáji hýbe ušima,… A nad tím vším se vznáší anděl. Nejúchvatnější postavičkou je ale samotný Ježíšek. Leží v jesličkách, ale občas se posadí, rozhlédne se kolem, opět se položí a protáhne si nožičky. Jeho figurka je jen asi 6 cm dlouhá. Když se ale na ni zadíváte, jak přirozeně se hýbe, zíráte na ni naprosto fascinovaně.

Utzův mechanický betlém

A teď bych se měla zmínit i o tvůrci betlému, Josefu Utzovi (29.9.1896 – 21. 11. 1944), rodáku z Olešnice. Po osmi letech povinné školní docházky ovlivnila jeho další život velká náhoda. V sousedství Utzových stál starodávný mlýn. V roce 1910 bylo vodní dílo přebudováno na elektrárnu. Pro mladého Josefa byly nové stroje a zařízení vyrábějící tajemnou sílu obrovským magnetem. Záhy také zjistil, že se elektrický proud dá využít i na jiné účely než na svícení. Neváhal a již před první světovou válkou si nechal v rodičovském domě instalovat dva tkalcovské stavy poháněné elektrickými motory. Ještě nedosáhl plnoletosti a už pracoval na nejmodernějším zařízení v širokém okolí. Brzy přišla válka, která tkalcovskému řemeslu vůbec nepřála a většinu tkalcoven umlčela. V polovině 20. let 20. století si Josef opravil malou tkalcovnu v Horní Olešnici se čtyřmi stavy, kde působil až do roku 1933. V této době se také oženil, a poté si manželé koupili budovu, kde si zřídili byt a tkalcovnu s osmi stavy. Ale ani v nové budově se vzhledem ke světové hospodářské krizi tkalcování příliš nedařilo. Asi někdy v této neveselé době zřejmě začal Josef Utz spřádat plány na sestavení velkého mechanického betlému. 

Josef Utz, nadaný technik a mechanik, vytvořil skutečně jedinečné dílo, které však bohužel nebylo zcela dokončeno. V roce 1944 se při práci na cirkulárce těžce zranil a následně zemřel. Je pohřben na olešnickém hřbitově. Nedostavěný betlém i budova tkalcovny prošly znárodněním, ale paní Utzová v domě až do své smrti roku 1953 bydlela. Před svou smrtí odkázala majetek své pražské sestře Růženě Vlčkové.

Po smrti paní Utzové olešnická tkalcovna i s betlémem osiřela, a stala se, tak jako desítky podobných opuštěných stavení ve vesnici, předmětem zájmu nevítaných návštěvníků. Paní Vlčková někdy v té době vyhledala své známé, kteří jako jedni z mála starousedlíků zůstali v Olešnici, a požádala je o úschovu betlému. Tak se rozebraný betlém dostal na bezpečné místo. Paní Vlčková pak dál hledala způsob, jak s ním naložit. Na podzim roku 1967 byl betlém převezen do rychnovského Okresního muzea. V depozitáři muzea přečkal bezmála třicet let. Jeho cesta k návratu začala až po roce 1990, kdy se spojeným úsilím rodiny Vlčkovy, olešnické kronikářky paní Lemfeldové, ředitelky rychnovského muzea paní Mgr. Ivany Krejčí a pracovníků muzea vrátil zpět do místa, kde byl vytvořen.

Znovu sestavený a provozuschopný Utzův betlém byl zpřístupněn veřejnosti v prostorách radnice 30. dubna 2000 k příležitosti olešnického majálesu. V letech 2014 až 2016 byl betlém odborně restaurován panem Kamilem Andresem z Třebechovic, byla vytvořena dokumentace pro další restaurátory a natočen dokument o mechanice betlému.

Nakonec se zmíním i o samotné cestě. Začala jsem ji na Šerlišském sedle, ležícím na hranicích s Polskem v nadmořské výšce 980 metrů. Je to místo, kde jsem už začínala tři výlety. Při dvou z nich jsem se vydala po červené turistické značce na Vrchmezí a odtud se vracela dvěma rozdílnými cestami do Deštného, a při posledním z nich jsem šla ze sedla opačným směrem na Velkou Deštnou s rozhlednou a cestu jsem opět zakončila v Deštném.

Výhled do kraje ze Šerlišského sedla, vrcholový kámen na Vrchmezí s informací, že místo navštívil roku 1779 císař Josef II., rozhledna na Vrchmezí, krajina nad Olešnicí v Orlických horách

Dnešní výlet začínal jako první dva. Po červené turistické značce jsem se vydala kolem Masarykovy chaty a Národní přírodní rezervace Bukačka přes Polomské sedlo a Polomský kopec (1051 m n. m.) na Vrchmezí (1084 m n. m.). Dnes jsem se na Vrchmezí zašla podívat i na polskou stranu k pěkné dřevěné rozhledně. Rozhledna byla postavená v roce 2020, a nahradila zaniklou rozhlednu, která zde stávala v první polovině 20. století.

Šerlich (1027 m) je jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanější vrcholů Orlických hor. Pod ním ležela původní horská osada dřevorubců, vzniklá kolonizací patrně koncem 17. století. Poblíž vrcholu stojí turistická Masarykova chata, kterou nechal postavit v roce 1925 Klub českých turistů z Hradce Králové podle projektu arch. B. Fuchse. Roku 1935 byla na Šerlichu zřízena i meteorologická stanice a před chatou byla odhalena busta prezidenta T. G. Masaryka od Leoše Kubíčka. V interiéru můžete obdivovat řezbářské práce jeho bratra, Josefa Kubíčka. V roce 1938 (21. 9.) byla Masarykova chata přepadena nacisty. Pokus o vypálení naštěstí nevyšel. Němci chatu přejmenovali na Hitlerbaude a v průběhu války zde byly ubytovávány rodiny fašistických pohlavárů, zotavovali se tu ranění piloti, a bylo tu i středisko Hitlerjugend. Chatu osvobodila až Sovětská armáda v květnu 1945.

Národní přírodní rezervace Bukačka zahrnuje starý horský les s převahou buků a smrků, doplněných javory kleny a jeřáby ptačími. V drsném podnebí na hřebeni hor nedorůstají stromy do obvyklých výšek, jsou zakrslé a různě zkroucené. Kromě lesů zahrnuje rezervace vlhké i sušší louky. Hodně pestré je druhové složení rostlin, díky kterému Bukačka získala přídomek "Botanická zahrada Orlických hor". Ze zvláště chráněných druhů tu roste například prstnatec májový, prstnatec listenatý, prha arnika, masožravá rosnatka okrouhlolistá a oměj pestrý.

Hora Vrchmezí (polsky Orlica) je s výškou 1084 m pátou nejvyšší horou Orlických hor, a dokonce nejvyšší horou polské části hor. Leží na česko-polské hranici na evropském rozvodí mezi Baltským a Severním mořem.

Po vystoupání na rozhlednu na Vrchmezí jsem se vrátila zpátky na červenou turistickou značku a po ní pokračovala zpočátku dosti strmou a kamenitou cestou přes vrch Ostružník (982 m n. m.) do Olešnice v Orlických horách.

Olešnice v Orlických horách je poměrně malá obec. Trvale v ní bydlí necelých 500 obyvatel, ale mnoho místních domů slouží k individuální rekreaci. Obec se nachází v chráněné krajinné oblasti Orlické hory a je svou polohou a nadmořskou výškou vhodná pro pěší turistiku a cykloturistiku, v zimě pak pro turistiku na běžkách, sjezdové lyžování i snowboarding.

Obec vznikla v 11. století při obchodní soumarské stezce z východních Čech do Kladska, která však přiváděla do Olešnice nejen kupce, ale také vojska. Osadu zpočátku tvořila jen odpočívárna s noclehárnou, pak s kovárnou. Poloha osady při potoce chráněná okolními kopci byla výhodná i pro strážce hranic. Olešnice přesto zkusila hodně za husitských válek, poznamenala ji švédská vojska za třicetileté války, znovu trpěla za válek o Slezsko. Ztráta Slezska ji zbavila nejen zámezí ve Slezsku, ale podvázala s ním i čilé obchodní styky. Nejstarší písemnou památkou o Olešnici je zápis z 11. června 1354, který je uložen v archivu Pražského hradu v první knize konfirmační. Kromě množství soch umístěných po celé obci patří k největším pamětihodnostem kostel sv. Maří Magdalény, Utzův mechanický betlém a lovecký zámeček ze 17. století.

Kostel sv. Máří Magdaleny, kryté schodiště s Krucifixem a sochou sv. Máří Magdaleny.  olešnická radnice s Krucifixem a sochou Panny Marie na náměstí

V Olešnici jsem se zašla nejprve podívat na Utzův mechanický betlém, a po jeho zhlédnutí jsem se vypravila k nedalekému římskokatolickému kostelu svaté Máří Magdalény.  Jedná se o orientovaný kostel, ke kterému vede kryté schodiště. Zbudován byl v letech 1702 až 1704 Kašparem Klinkertem z Kladské Bystřice na místě původního gotického kostelíku ze 14. století. Přestavěn byl v roce 1763. Barokní kostel, márnice, ohradní zeď a kryté schodiště se sousoším Krucifixu a sv. Máří Magdalény jsou od roku 1958 chráněny jako kulturní památka České republiky. Na olešnickém náměstí stojí také budova loveckého zámečku ze 17. století, který původně sloužil jako lovecké sídlo rodu Trčků z Lípy. Dnes je v něm obecní restaurace a nové ubytovací zařízení.

Na náměstí jsem se ještě chvíli procházela, ale nakonec jsem si sedla do stínu a čekala na příjezd autobusu. Dnes bylo skutečně veliké horko. Bohužel cesta domů byla po tak krásném výletě trochu krkolomná. Podle jízdních řádů jsem se měla přes Hradec Králové a Pardubice dostat domů poměrně rychle - dopravní prostředky na sebe navazovaly. Ale snad kvůli velikému horku měly vlaky zpoždění. Domů jsem se sice dostala, ale trvalo to dlouho. Stále jsem jen někde čekala. Ale nakonec musím říct, že i přes tu cestu domů, to stálo za to.

Utzův mechanický betlém – 2. července 2025