Švihov - Domažlice

Dvoudenní výlet do jihozápadní části Čech jsem začala v městečku Švihov. Chtěla jsem si zde prohlédnout velmi dobře zachovaný vodní hrad. Odtud jsem pokračovala pěšky do Klatov a pak vlakem do Domažlic, kde jsem měla nocleh.

První písemná zmínka o Švihově pochází z roku 1245, kdy byla v držení Držkraje, syna Budivoje ze Švihova. Držkraj je v písemných pramenech zmiňován už v roce 1194 a možná už tehdy zde bylo vybudováno menší zemanské sídlo nad řekou Úhlavou v místech dnešního kostela sv. Jiljí v sousedství zemské stezky, která spojovala Prahu přes Plzeň, Přeštice a Klatovy s Německem. Pravděpodobně na přelomu 13. a 14. století se stali majiteli celého panství Rýzmberkové. Ti zde ve 14. století založili ves Švihov a postavili novou tvrz na místě dnešního hradu. Poprvé je tato stavba na novém místě zmiňována v roce 1375.

Během husitských válek byla tvrz obléhána husitským vojskem. Jeho posádka se sice velké přesile vzdala, ale až poté, kdy husité vypustili hradní příkopy. Poté byla tvrz dobyta a zničena. V letech 1480-1489 (v době vlády krále Vladislava Jagellonského) byla na příkaz tehdejšího majitele panství Půty Švihovského z Rýzmberka tvrz nákladně přestavěna na hrad ve slohu pozdní gotiky. K jeho stavbě bylo využito také zdivo původní tvrze. Jádro hradu uzavírající vnitřní nádvoří je tvořeno třípatrovými paláci - severním a jižním, hradní kaplí na východě a schodišťovou věží na západě. Toto jádro bylo obklopeno vnitřním opevněním, tvořeným parkánem s hradbou a baštami. Na západní straně byla jako součást tohoto opevnění obklopeného vodním příkopem postavená pětiposchoďová věž. Hrad měl ještě vnější opevnění - hradby s věžemi a baštami obklopené rovněž vodním příkopem. Po dostavbě se hrad stal významným správním centrem oblasti a jeho pán tehdy patřil k nejbohatším velmožům království. V dostavbě opevnění po jeho smrti pokračovali jeho synové, kteří si na stavbu pozvali i známého architekta Benedikta Rejta.

Velké investice do přestaveb ale zatížily Rýzmberský rozpočet natolik, že Pútovi synové museli začít rozprodávat svůj majetek. Dalšími majiteli švihovského hradu se v roce 1548 stali Kavkové z Říčan. Jejich špatné hospodaření je ale již v roce 1598 donutilo hrad prodat rodu Černínů z Chudenic, v jejichž držení zůstal švihovský hrad s malými přestávkami až do roku 1945, kdy byl zestátněn.

Za třicetileté války bylo městečko Švihov vypleněno švédskými vojsky, hrad ale tehdy dobyt nebyl. Po válce, zřejmě ze strachu před možnou "nedobytnou líhní protihabsburského odporu", vydal habsburský císař Ferdinand III. nařízení k demolici hradu. Díky neustálému oddalování k ní však v plném rozsahu nikdy nedošlo, byla pouze pobořena část východního vnějšího hradebního opevnění. Hradní paláce, kaple a zbylé bašty byly později změněny na panskou sýpku, čímž na jednu stranu celý objekt neobyčejně utrpěl, na druhou stranu jej to ale i ochránilo od rozsáhlejších přestaveb.

Hrad Švihov, vnější vodní příkop kolem západního opevnění hradu, sv. Jiří bojující s drakem (obraz z hradní kaple), taneční sál v jižním paláci hradu

Československý stát převzal významnou historickou památku po roce 1945 v dezolátním stavu. Ale již v roce 1950 začaly ve své době jinak ojedinělé rekonstrukční práce. Hrad byl opět zastřešen, interiéry vyčištěny, vybavení hradu zrestaurováno. Další vlna oprav přišla na Švihov po povodních v srpnu 2002. Ta se týkala zejména soustavy vnějšího opevnění. V letech 2014-2016 byla opravena vstupní věž, vedoucí do jádra hradu. Hrad je spravován Národním památkovým ústavem v Českých Budějovicích, a kromě jiného slouží jako kulturní středisko. Pořádají se zde svatby, výstavy, plesy nebo koncerty. Je oblíbený také filmaři. V roce 1973 se zde např. natáčela pohádka Tři oříšky pro Popelku.

Hrad je tvořen dvěma obytnými paláci, pětipatrovou vstupní věží a hradní kaplí postavenou na baště. Vnitřní hradba se čtyřmi baštami - Červenou, Bílou, Zelenou a Zlatou (jejíž pozůstatky byly vykopány v roce 1951) - zůstala zachovaná pouze zčásti. Hrad byl chráněn dvěma vodními příkopy: vnitřní obklopoval vnitřní hradbu na místě dnešního vnitřního nádvoří a vnější obklopoval vnější hradbu zvnějšku (částečně je dochovaný na západní straně). V případě potřeby mohly být příkopy velmi rychle naplněny vodou ze tří okolních rybníků napájených kanály z řeky Úhlavy.

Nejen samotná hradní stavba, ale i interiér je zajímavý. Například v Červené baště se zachovalo torzo nástěnné malby z přelomu 15. a 16. století, jejímž autorem by mohl podle některých znaků být Mistr nástěnné žirovnické malby. Dalším zajímavým místem je hradní kaple zasvěcena Panně Marii. Byla postavená mezi lety 1480-1489 Půtou ze Švihova jako samostatná stavba vystupující z hradebního polygonu do východního parkánu. Původně byla založena na baště, pod kterou procházel hradní příkop. V 15. století byl tento průchod částečně zastavěn. Takto výstavná hradní kaple je na hradech v České republice dost ojedinělá. Exteriér kaple zůstal víceméně nepoškozen, kaple však byla výrazněji poškozena zevnitř. V roce 1990 se však dočkala rekonstrukce interiéru. Na rekonstrukci kaple se pracovalo až do prvního desetiletí 21. století.

V kapli se třemi oltáři jsou nyní vystavené původní sochy čtyř církevních otců z 16. století a další gotické sochy. Severní stěnu zdobí jedna z nejstarších krajinomaleb v Čechách. Tato vzácná nástěnná malba zpodobňuje Jindřicha z Rýzmberka jako sv. Jiří a jeho manželku Voršilu, kněžnu Minsterberskou, v postavě princezny. Je zde znázorněn i švihovský hrad v podobě kolem roku 1520, tedy v době jeho největší slávy. K dalším zajímavým patří například taneční sál, který byl využíván jako sýpka.

Ve Švihově bývaly ještě dva kostely. Jeden z nich, kostel sv. Václava, stále existuje. Původní kostel stál již v roce 1384, ale byl postupně přestavován a zvětšován. Už od roku 1602 nemá původní gotickou věž, ale jen zvonici s helmovou střechou. V roce 1744 zcela vyhořel, zůstaly jen pevné zdi, které pro svou sílu byly použity k nové, zaklenuté stavbě. V roce 1746 byl kostel dostavěn a na den svátku sv. Václava vysvěcen. Ten druhý, bývalý špitální kostel sv. Jana Evengelisty, býval součástí špitálního areálu a je jediným pozůstatkem celého ústavu. Stavba, pocházející ze 14. stol., byla přestavěna Půtou Švihovským. Bylo přistavěno presbyterium s opěrnými pilíři, které nesou žebrovou hvězdicovou klenbu. Interiéry byly vymalovány pozdně gotickými malbami, které se dochovaly dodnes. Roku 1788 byl kostelík z popudu císaře Josefa II. zrušen a přestavěn na obytný dům. Od té doby slouží k soukromému bydlení.

Židovský hřbitov, kostel sv. Jiljí, výhled z cesty po červené turistické značce směrem do Klatov, další výhled z cesty na město Klatovy

Ke hřbitovnímu kostelu sv. Jiljí jsem šla kolem židovského hřbitova. Pohřebiště bylo založeno v roce 1644. Na ploše 1381 m² se nachází přibližně 140 náhrobků. Nejstarší z nich pochází z doby založení, naopak nejmladší je z roku 1913. Nejstarší záznam o židovském osídlení Švihova pochází z roku 1570. V 18. století se Švihov stal jakýmsi židovským centrem pro široké okolí včetně Klatov. Následkem restrikčních zákonů z roku 1736 zde také v oblasti dnešní Vrchlického ulice vzniklo ghetto. Někdy koncem 18. století v něm vypukl požár, jemuž zdejší dřevěné domy podlehly. Docházelo sice k jejich postupné přestavbě, ghetto však posléze zaniklo, protože po roce 1811 nebyli již Židé nuceni bydlet odděleně. Ve městě stávala též výstavná synagoga postavená v roce 1783. K bohoslužbám sloužila až do počátku druhé světové války. Poté chátrala, načež byla v roce 1963 zbourána. Židovská komunita ve Švihově přestala existovat podle zákona z roku 1890. Do okupace se o hřbitov starala židovská obec v Klatovech.

Město Domažlice s necelými 11 tisíci obyvateli je tradičním centrem Chodska. Leží na řece Zubřině, 47 km jihozápadně od Plzně a 10 km od česko-německých hranic. Historické jádro města bylo v roce 1975 prohlášeno za Městskou památkovou rezervaci. Nejstarší psané zmínky o Domažlicích se datují ke konci 10. století, kdy zde existovala pouhá osada.

V 60. letech 13. století bylo založeno na místě osady Přemyslem Otakarem II. opevněné královské město. Vznik nově vysazeného města spadá do období rozmachu zakladatelské a opevňovací aktivity tohoto českého krále. Tehdy se Domažlice spolu s dalšími vybranými příhraničními lokalitami stávají součástí velkolepého hraničního opevnění proti Bavorsku i jednou z důležitých opor Přemyslovy státnické politiky. Místní hrad se stal sídlem purkrabího, pod jehož pravomoc náležely i svobodné chodské vsi.

V období husitských válek se město přidalo na stranu táboritů. V srpnu roku 1431 bylo obléháno vojsky páté křížové výpravy v čele s markrabětem Fridrichem Braniborským a kardinálem Giulianem Cesarinim. Tato křížová výprava byla 14. srpna mezi Domažlicemi a městečkem Kdyně poražena spojenými husitskými svazy pod velením Prokopa Holého (bitva u Domažlic). Město pak nadále stálo při králi Jiřím z Poděbrad a roku 1467 se domažličtí postavili s českým vojskem proti bavorské křížové výpravě v bitvě u Nýrska.

Počátkem 17. století se Domažlice i přilehlé obce připojily ke stavovskému povstání, na které po Bílé hoře navázalo povstání Chodů. Celkově znamenalo 17. století pro město úpadek. Situace se postupně zlepšovala až v 18. století. Tehdy se již začal rozvíjet drobný průmysl a Domažlice se staly důležitým městem s trhovým právem, 19. století pak přineslo české národní obrození. Národopisná oblast Chodska se tehdy stala velmi oblíbenou pro mnohé významné osobnosti. V této době došlo k další modernizaci města - bouraly se hradby a některé brány, hradební příkopy byly zasypány a město se mohlo rozšiřovat i za své původně jasně stanovené území.

Při příležitosti Vavřinecké poutě se 13. srpna 1939 konalo velké protestní shromáždění, vyjadřující odpor k odstoupení československého pohraničí, Zúčastnilo se ho na 120 tisíc osob. Domažlice totiž, díky svému převažujícímu českému obyvatelstvu, zůstaly na území Protektorátu Čechy a Morava, zatímco mnohé obce v jejich okolí se podle procentuálního zastoupení Němců staly součástí nacistické říše. Celou situaci komplikoval ještě fakt, že hranice byla častokrát utvořena velmi nesmyslně. Vlak z Plzně do Domažlic údajně sedmkrát přejížděl tehdejší státní hranici. V květnu 1945 město osvobodila americká armáda. Po roce 1989 došlo po otevření hranic k opětovnému rozvoji turistického ruchu ve městě i okolí a město začalo spolupracovat se svým bavorským "protějškem" Furth im Wald.

Cestou z nádraží jsem se zastavila u kostela Zvěstování Páně (U Svatých). Býval to původně farní kostel pro venkovské obce. Tento hřbitovní gotický kostel byl založen počátkem 14. století. Roku 1648 byl poškozen požárem způsobeným úderem blesku a poté opravován. Poslední stavební úpravy byly zcela dokončeny až ve 20. století. Kostel je obehnaný kamennou zdí. Myslela jsem si, že se mi podaří dostat se do míst bývalého hřbitova, ale obě brány, které jsem našla, byly zamčené.

Náměstí s Dolejší bránou, Chodský hrad, náměstí v Domažlicích při podvečerní procházce

Pokračovala jsem tedy v cestě a prošla Dolejší bránou na náměstí. Dvacet metrů vysoká mohutná věž s branou byla postavena v době založení města kolem roku 1270. Z původních tří bran se do současnosti dochovala pouze tato a pak ještě malá jižní branka. Brána prošla několika úpravami, a to jak v roce 1481, tak vnějšími renesančními úpravami v 16. století, a naposled rekonstrukcí v roce 1906, jejímž výsledkem je její současná podoba. Věž je na seznamu kulturních památek České republiky.

Byla jsem ubytovaná v penzionu v západní části náměstí Míru, a tak jsem musela projít celým tímto podlouhlým náměstím, obklopeném pěkně opravenými gotickými a renesančními domy s podloubími a klenutými mázhausy. V současnosti mají mnohé z nich pozdější barokní a rokokové štíty. Na náměstí stojí i dva kostely - kostel Narození Panny Marie a klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Arciděkanský kostel Narození Panny Marie býval původně raně gotický kostel z druhé poloviny 13. století. V 15. století byl zaklenut a změněn v trojlodí. Roku 1747 vyhořel a v letech 1751-1756 byl barokně přestavěn. Dominantu náměstí Míru i celých Domažlic tvoří typická válcovitá 56 metrů vysoká věž, patřící k tomuto arciděkanskému kostelu. Věž, která bývala původně hláskou, je šikmá. Její odchýlení od svislé osy činí 59 centimetrů. Nahoru vede 194 schodů.

Na hlavním domažlickém náměstí, náměstí Míru, se nachází ještě klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Kostel byl sice založen už ve druhé polovině 13. století, ale jeho současná podoba pochází z let 1774-1787, kdy byl přestavěn. Ke kostelu přiléhá konvent řádu obutých augustiniánů, který založil v roce 1287 český král Václav II. a jeho manželka Jitka. V průběhu husitských válek byl klášter vypálen a později znovu poškozen při rozsáhlém požáru v roce 1747. Řád ve městě působil až do roku 1950. V současnosti tvoří klášter společně s kostelem Nanebevzetí Panny Marie významnou dominantu západního konce náměstí. Jeho nejzajímavější součástí je refektář s nástropními malbami od Františka Julia Luxe (1702-1764) z poloviny 18. století. V kostele se pak nachází hlavní oltář se dvěma postranními oltáři a sochami sv. Augustina a sv. Řehoře Velikého z 18. století. Prostory konventu slouží pro potřeby základní umělecké školy, kostel je přístupný v době bohoslužby.

Byla jsem ubytovaná v Penzionu u Chodského hradu, který stojí právě proti kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Ubytovala jsem se a trochu si odpočinula a po sedmé hodině vyrazila na procházku městem. Některé pamětihodnosti jsem už sice viděla cestou z nádraží, ale teď jsem měla více času, a chtěla si všechno lépe prohlédnout. Nejprve jsem se vypravila k nedalekému Chodskému hradu, na jehož věž jsem viděla u okna svého pokoje.

Hrad stával v jihozápadním nároží města. Podle kresby z roku 1592 měl tři palácová křídla. Založil ho spolu s městem král Přemysl Otakar II. Na straně proti městu, kde ho pravděpodobně chránil příkop a parkán, měl pravoúhlé nároží, zatímco opačná strana byla okrouhlá. Při požáru města v roce 1592 hrad vyhořel a v 17. století probíhal vleklý spor o majetková práva mezi městem a Volfem Maxmiliánem Lamingerem, majitelem panství. V roce 1671 hrad připadl městu, které jeho zbytky nechalo v letech 1726-1728 přestavět na solnici s věží. V 19. století v objektu sídlil městský úřad a později také škola. Od třicátých let 20. století v něm sídlí Chodské muzeum. Během rekonstrukčních prací v roce 1995 hrad opět vyhořel, ale v roce 1998 byl po další opravě znovu zpřístupněn. Z původního hradu se dochovala obvodová hradba na vnější straně a okrouhlá věž postavená na čtverhranném soklu.

Procházela jsem se městem asi hodinu a pak se vrátila do penzionu a šla spát. Dnes, kdy toto pojednání píšu, jsem už doma, a tak mohu říct, že ubytování v tomto penzionu bylo naprosto skvělé. Mohu ho jenom doporučit.

Švihov - 14. června 2022