Skalka a Buďánka

Návštěva bývalé dělnické kolonie Buďánka s nedalekým vrchem Skalka na Smíchově byla tak říkajíc "z nouze ctnost". Chystala jsem se na výstavu Václava Špály do Muzea Kampa, a hledala jsem pro další část dne návštěvu nějakého zajímavého místa v Praze, kde jsem ještě nikdy nebyla. Nakonec se ukázalo, že to byla moc dobrá volba, i když den nezačal tak jsem si původně plánovala.

Když jsem dopoledne přišla k Muzeu Kampa, zjistila jsem, že tento týden je změněná otevírací doba a Muzeum bude otevřené až ve 12 hodin. Tramvají jsem tedy odjela k místu bývalé osady Buďánka. Nějak jsem si myslela, že většina domů bude sice asi zdevastovaných, ale přesto budou stát kolem nějaké ulice nebo návsi, kudy bude možné procházet a kde už nějaké opravené a obydlené domy budou stát. Ale tak tomu není. Několik domů má sice novou střechu, ale jiné tam už vůbec nestojí.

Chvíli jsem si místo prohlížela a zkoumala, jestli se mi nepodaří nějak se do osady dostat, ale protože jsem nic nenašla, vypravila jsem se nakonec ulicí Ke Klimentce nahoru na kopec a hledala vstup na zalesněný vrch Skalka. A ten jsem také nenašla. Vrátila jsem se stejnou cestou zpátky a zašla k budově Koloniálu, která bývala součástí osady. Býval to obchod s koloniálním zbožím a později mlékárnou. V současnosti je místem, kde se lidé mohou potkat, a kde se konají různé akce, výstavy, debaty,… Ve výloze visely nějaké informace, které jsem si chtěla přečíst. Napadlo mě zkusit, zda není někdo uvnitř a ke svému překvapení bylo otevřeno, ale probíhala tam právě nějaká akce. Nechtěla jsem rušit, a tak jsem se domluvila na pozdější návštěvě.

A mezi tím jsem se vypravila na Skalku (310 m) ze západní strany od ulice Pod Kotlářkou. Musím říct, že mě Skalka překvapila. Většinou, když uvnitř Prahy zajdete do nějakého zalesněného areálu, vedou jím zpevněné pěšiny, ale tady to byly jen stezky lesem, po kterých jsem nejprve přišla ke skále, kde se kdysi těžil kámen, a po hřebeni pak na jeden z vrcholů kopce s vyhlídkou. Cestou dolů jsem procházela kolem bývalé usedlosti Skalka.

Skála v západní části kopce, kde býval lom, cesta po hřebeni vrchu Skalka, usedlost Skalka

Zalesněný dvojitý skalní hřeben Skalka je jeden z původních pražských vrchů v katastru Smíchova. Je tvořen ordovickými horninami křemenců a břidlic s několika výchozy. V západní části se nacházel lom, kde se těžil křemen na dlažební kostky. Na jeho odkrytých profilech lze studovat litografický vývoj této části pražské pánve. Vrch je přírodní památkou chránící vzácné rostliny a geologické nálezy, včetně stop druhohorních mořských organismů. To je možné pozorovat právě v nejsvrchnější vrstvě odkryté skály lomu. Byly zde zjištěny 5 mm velké jamky, které jsou pozůstatkem činnosti těchto mořských organismů. V severovýchodní části vrchu stávala historická usedlost Skalka, dnes už bohužel jen ruina. 

Historie barokní usedlosti Skalka sahá až do 16. století, a byla původně spojená s vinicemi. Dnes je bohužel opuštěná, a i přes památkovou ochranu chátrá. Byla jsem se u ní podívat, a už z ní kromě obvodových zdí mnoho nezbylo.

Od usedlosti to byl jen kousek do ulice Ke Klimentce, kterou jsem sešla dolů ke Koloniálu. Tady jsem se setkala s malířkou V. P. a její kolegyní. Daly mi kontakt na webové stránky Buďánky a řekly i něco málo o revitalizaci a problémech kolem ní. Chvíli jsme si povídaly, a i když to bylo moc hezké setkání, nechtěla jsem dlouho zdržovat. Říkala jsem si, že potřebné informace najdu na webu.

Doma jsem si webové stránky Buďánek prohlížela, našla jsem i odkaz na publikace, které se pokusím nalézt v knihovně, a i mnoho informací o záměru místo revitalizovat. Než se ale víc rozepíšu, uvedu zde hlavní informace, které jsem o Buďánce získala z internetu.

Buďánka jsou bývalá dělnická osada, ležící na pomezí pražských částí Smíchova a Košíř. Na místě vinice ji mezi lety 1800-40 postavili pravděpodobně dělníci z blízkého pískovcového lomu. Bydleli v ní možná pak i mnozí dělníci Tatry Smíchov, břevnovské cihelny a další.

V prudkém svahu postupně vznikala originální spleť různorodých lidových domků. Jelikož počet obyvatel Buďánek stále narůstal, stavěly se k už tak malým obydlím nové přístavky a kůlny, na které lidem posloužil také nechtěný materiál z tehdy již zrušeného lomu. Mezi malými zahrádkami se proháněly nejen děti, ale i zvířata.

Osada měla okolo 20 domků (jinde se uvádí 24 domků), v nichž bydlelo až 300 obyvatel. Stala se jakousi vesnicí uprostřed Prahy, kde čas ubíhal svým vlastním tempem. Spisovatel Jakub Arbes ji popsal jako romantické místo, kde žili chudí řemeslníci i košířská galérka.

Na internetu jsem našla i něco málo z historie osady: Po zavření části lomu před 1. světovou válkou začala osada upadat. Za 2. světové války měly ve sklepě místního hostince jednotky SS kryt. V letech 1976–1980 bydlel na Buďánkách i Svatopluk Karásek. V jeho domě se scházeli disidenti a zkoušela zde i skupina Půlnoc, která byla nástupnickou skupinou tělesa Plastic People of the Universe. V 80. letech 20. století byly téměř všechny domy od majitelů vykoupeny a osada začala chátrat. Počítalo se s jejich zbouráním. Na jejich místě měl být podle územního rozhodnutí z roku 1988 postaven mnohapatrový panelový dům se 144 byty a bazén nebo zdravotní středisko Zámečnice. Poslední člověk se údajně odstěhoval v listopadu 1991.

Koloniál, za ním areál, kde stávala osada Buďánka, pohled z vrchu Skalka do míst osady Buďánka (zelená plocha a domy kolem ní, Buďánka od Plzeňské ulic, kostel sv. Jana Nepomuckého

V roce 1991 magistrát hlavního města Prahy prohlásil území o rozloze 1,52 hektaru vesnickou památkovou zónou. V srpnu 1999 památkáři navrhovali i prohlášení objektů za nemovitou kulturní památku, ministerstvo kultury návrh v červnu 2000 zamítlo kvůli špatnému stavu objektů. V domcích nikdo nebydlel a ani se o ně nestaral, takže začaly chátrat a nastěhovali se do nich bezdomovci a squatteři. Kolem roku 2000 v Buďánkách také několikrát hořelo. Mělo jít už o osmý požár za poslední měsíce. Místní squatteři médiím sdělovali podezření, že požáry zakládá úmyslně někdo, kdo má na likvidaci Buďánek zájem.

Začátkem roku 2001 měla městská část Praha 5 záměr čtyři domky zrekonstruovat (hostinec č. p. 145 a další domy č. p. 120, 132 a 136 (čísla domů mně kromě posledních dvou s mapou nesedí)), místo dvou dalších postavit repliky a zbytek zbourat. Náklady na tuto renovaci Buďánek odhadovala v té době na 300 miliónů Kč, zbourání zbytku na 3 milióny Kč. Odbor památkové péče magistrátu později požadoval zachovat ještě obytný dům č. p. 135 a drobnou stavbu v severozápadním cípu. V dubnu 2002 byl pro stav ohrožující bezpečnost stavebním úřadem vydán demoliční výměr na domy č. p. 126, 133, 135, 144, 195 a 1329. Tyto domy byly zbourány, ostatní částečně zabezpečeny.

V místě působí Občanské sdružení Odborníci a občané pro revitalizaci památkové zóny Buďánka a okolí. Sdružení usiluje o to, aby Buďánka zůstala přirozenou a organickou součástí životního prostředí Prahy 5, zázemím pro kulturní a společenské aktivity košířské komunity, navrátila se sem možnost sousedského bydlení, byl zachován pro lokalitu typický vysoký podíl zeleně a všechny kvality, pro které jsou památkově chráněny. Funguje tu první opravený domeček Koloniál, který je místem, kde se lidé mohou potkávat, a kde se konají různé akce. Bohužel si ale myslím, že i přes prohlášení osady vesnickou památkovou zónou, je její celková záchrana málo pravděpodobná.

Na stránkách Občanského sdružení jsem si četla o záměrech revitalizace, ale žádný hotový projekt jsem zatím nenašla. Někdy si říkám, že méně je možná více, a že by místu nejvíce pomohlo, kdyby se co nejdříve otevřelo veřejnosti. Možná by na začátek stačilo zpevnit zachovalé terasy, zídky a schody, možná v terénu vyznačit půdorysy domů s informacemi o některých zajímavých majitelích, a teprve později se pustit do opravy zbývajících několika domů, a žádné jiné zde nestavět. Kdyby prostory zbývajících domů byly využívány pro komunitní setkávání, menší výstavy, koncerty, přednášky, diskuze, možná i filmová představení náročnějších filmů s přednáškami, sportovní aktivity (např jóga), kulturní činnosti (kursy keramiky, malování, hudby, mohla by tu být i pobočka knihovny, …), byla tu cukrárna s kavárnou, malá restaurace s jednoduchým občerstvením, apod., stala by se Buďánka skutečnou oázou uprostřed rušného města, kam by si mohli lidé přijít odpočinout, něco se dozvědět a setkat se s přáteli. Vzhled některých míst, i když se nám sebevíc líbil, už vrátit nelze. Můžeme dát místu jen jiný život.

Na konec dnešní návštěvy tohoto koutu Prahy jsem se ještě vypravila ke konstruktivistickému kostelu sv. Jana Nepomuckého. Byl postaven v roce 1938 podle návrhu architekta Jaroslava Čermáka. Moderní sakrální stavby mě moc zajímají a dost mě mrzí, že do kostelů není většinou bohužel možné ani nahlédnout.

Skalka a Buďánka – 17. března 2026