Semín

Tento měsíc se mi nepodařilo vydat se na nějaký výlet, a tak jsem se rozhodla, že napíšu něco o vesnici, kde jsem vyrostla a kde nyní žiji. Obec se jmenuje Semín, a je to místo s mnoha zajímavostmi. První známá písemná zpráva o obci pochází z roku 1339, ale obec musí být mnohem starší. Kostel sv. Jana Křtitele, který zde stojí, pochází z 1. poloviny 13. století, ale některé prameny jeho založení dokonce kladou do 12. století.

Prvním doloženým majitelem obce byl Heřman ze Semína. Dalším pak Mikuláš Tatka ze Semína, kterému obec patřila v roce 1379 a který se rovněž stal patronem a investorem kostela sv. Jana Křtitele. V 15. století patřil Semín rodu Hanykéřů. Z roku 1480 pochází první a zároveň poslední písemná zmínka o semínské tvrzi. Tu v roce 1480 získal spolu s panstvím Jan Kapoun ze Smiřic, který panství postoupil své dceři Anně (kamenný náhrobek se znaky rodu Kapounů ze Smiřic se nachází ve vstupní místnosti semínského kostela). Od Anny ze Smiřic panství koupil Jan Zdechovský ze Sekeřic, který byl posledním majitelem, který na panství skutečně trvale sídlil. Tvrz po roce 1497 pustla, až beze stop zanikla (do současnosti se dochovalo jen tvrziště v podobě umělého návrší). V roce 1497 pak od Jana Zdechovského ze Sekeřic zakoupil "Semín nad Labem, tvrz pustou, ves celou ..." Vilém II. z Pernštejna. Semín se tím stal součástí druhého největšího panství na území Čech (po panství rožmberském) a jeho význam tak podstatně stoupl.

Vilém II. z Pernštejna nechal v Semíně postavil renesanční budovu (později zvanou zámek Semín) za účelem správy západní části panství. V této době byl také až do Semína prodloužen Opatovický kanál, díky němuž se Semím stal rybníkářskou oblastí (největší rybník se nacházel východně od obce a nazýval se "Semínskej", nebo také "Jezero". Ve vsi byl také vybudován mlýn s pilou.

V roce 1560 se panství dostalo do císařského držení. Díky výhodné poloze v sousedství hřebčína v Kladrubech nad Labem je pro svého syna Maxmiliána II. koupil císař Ferdinand I. Semín byl pak v držení císaře až do 19. století, kdy byl prodán rakouské bance a od ní zakoupil v roce 1866 panství nový majitel, Richard baron Drasche z Wartinbergu. Po vzniku Československa v roce 1918 byl majetek barona Drasche konfiskován a rozparcelován.

Akvadukt v Semíně, Opatovický kanál u Semína, místo, kde vtéká Opatovický kanál do Labe

Obec vyrostla na pravém břehu Labe, které v Polabí silně meandrovalo. Ze severu byla ves ohraničená písečným přesypem, který je do současnosti nejvyšším místem obce. Přesyp je částečně odkrytý a roste zde velmi vzácný kozinec písečný (Astragalus arenarius). Vyskytuje se sice i na několika dalších místech v ČR, ale je skutečně velmi vzácný. Toto místo je chráněno jako NPP Semínský přesyp. Semín sice leží v Polabí, o kterém se už žáci ve škole učí jako o velmi úrodném kraji, ale naše obec leží na okraji pásu písečných dun, na kterých neroste kromě lesů téměř nic jiného. Rozlehlé lesy, obklopující obec, se táhnou zhruba od Lázní Bohdaneč až téměř k Chlumci nad Cidlinou a na západě ke Kolínu. V lesích se nalézá také množství rybníků, z nichž mnohé pocházejí ještě z pernštejnské rybniční soustavy.

Protože obec stávala na břehu Labe, měla bych se o této "velké řece" trochu rozepsat. Střední Labe je v českém kontextu název pro střední část českého toku řeky Labe, od soutoku s Vltavou u Mělníka po soutok s Orlicí v Hradci Králové. V celé své délce protéká Střední Labe rovinatou zemědělsky využívanou krajinou a od počátku 20. století bylo upravováno průkopy meandrů, prohlubováním koryta a výstavbou 18 jezů za účelem stabilizace podzemních vod, zásobování závlahovou vodou, ochranou před povodněmi a v neposlední řadě pro umožnění plavby velkých lodí s nosností nad 1000 tun.

V současnosti není střední Labe průběžně splavné v celé své délce, ale nedaleko Přelouče je rozděleno na dva oddělené splavné úseky 2 km dlouhými peřejemi zvanými Labské Hrčáky. Peřeje se nacházejí pod zdymadlem Přelouč a vznikly v průběhu 2. poloviny 20. století soustředěním spádu říčního koryta na skalním prahu vystupujícím z podloží. K tomu došlo následkem soustavné těžby štěrku z řeky mezi Chvaleticemi a výchozem skalního prahu pod Přeloučí.

Vodní cesta na středním Labi je tedy celkem 138,10 km dlouhá, přičemž průběžně splavných a prostřednictvím Dolního Labe na síť evropských vodních cest napojených, je pouze 112,5 km po prozatímní koncový přístav ve Chvaleticích). Horní 24 km dlouhý úsek od Přelouče po Pardubice je sice také splavný pro velké lodě a jsou na něm 3 hotová zdymadla s plavebními komorami, ale je od zbytku vodocestné sítě izolován a probíhá na něm pouze rekreační a místní osobní plavba.

Po regulaci toku Labe jsou v krajině dodnes zbytky jejich meandrů. Říká se jim Staré Labe nebo někde také Jezero. I náš dům byl postavený na břehu řeky. Po vysušení bývala na místě řeky louka, kde se říkalo "V jezeře". V nedalekém lese se zase říká v "V rybníku". Právě tam ležel největší semínský rybník, tzv. "Semínskej".

Labe u Semína, tudy teklo Labe (bývalé řečiště pod vesnicí), les v místě bývalého rybníka

Než se začnu zabývat památkami, které v naší obci máme, zmíním se ještě o významné technické památce, o Opatovickém kanále, který u Semína vtéká do Labe. Opatovický kanál je významné středověké vodní dílo. Zpočátku bylo budováno jako napájecí strouha pro rybníky Bohdanečský a Čeperka. Dobu zahájení výstavby této části kanálu neznáme. Na konci 15. století nechali Pernštejnové na pardubickém panství vybudovat z močálovité krajiny rozsáhlou rybniční soustavu (kolem 300 rybníků) s centrem v Bohdanči, která byla napájena z řeky Labe uměle vybudovaným kanálem, který vznikl prodloužením původního kanálu v letech 1498 - 1521 na délku zhruba 34 km. Stavitelem kanálu byl pernštejnský fišmistr Kunát Dobřenský z Dobřenic, učitel Štěpánka Netolického.

Opatovický kanál byl z hlediska vodohospodářského systému tím nejdůležitějším a napojovala se na něj celá řada dalších struh. Křižoval několik potoků, ale i s tím si Pernštejnové dokázali poradit. Stavěli akvadukty, do dnešních dnů se například na kanále zachovala "vodní křižovatka" v Semíně, kde se Opatovický kanál kříží se Sopřečským potokem.

V roce 1498 získal Vilém z Pernštejna jez a přívodní kanál, vybudovaný opatovickými benediktiny, do dědičného vlastnictví a začal ho vylepšovat a hlavně prodlužovat. Jednoduché to nebylo, vzhledem k propustným štěrkopískovým náplavům se muselo koryto téměř v celé délce těsnit jílem. Hlavní část stavby byla dokončená v roce 1514.

Nejdůležitějším posláním kanálu bylo napájení rybníků. Umělý vodní tok ale poháněl také několik vodních zařízení, hlavně mlýny a pily. Kanál plnil svoji funkci i poté, kdy sláva pardubického rybníkářství začala pohasínat. Po třicetileté válce začalo rybníkářství upadat a do konce 18. století bylo mnoho rybníků zrušeno a vysušeno ve prospěch polí a vesnic. To pokračovalo i v 19. století. V 19. století bylo u Semína prokopáno nové koryto směrem k Labi, takže se délka Opatovického kanálu zkrátila. Zásadní změnou pro kanál byla také výstavba opatovické elektrárny. Tehdy se na kanálu vybudovala odbočka. Kanál je kulturní památkou, jeho správcem je Povodí Labe.

Opatovický kanál začíná u Opatovic nad Labem a do Labe se zpět vlévá u obce Semín. Vytváří tak přeponu pardubického oblouku Labe. Kanál dosahoval délky 34,42 km, dnes je jeho současná délka 32,69 km a spád 18,5 m. Šíře koryta se pohybuje mezi 15 m (na počátku kanálu) a 2,5 m (u ústí do Labe), hloubka se pohybuje mezi 1 až 2 m. Průtočná kapacita odpovídá 1 až 3 m³/s. Plocha povodí je zhruba 50 km².

Byly vybudovány i dva akvadukty. Menší se nachází u obce Neratov, kde kříží potok Bukovka. Větší u obce Semín (tzv. Semínský akvadukt, kde křižuje Sopřečský potok, někdy zvaný též Mulda).

Semínský akvadukt je významným středověkým dílem. Převádí tok Opatovického kanálu přes Sopřečský potok. Původní akvadukt byl z dřevěných trámů těsněných jílem. Po rekonstrukci v roce 2003 byl opraven tehdy už betonový akvadukt a nově byl vybudován přepad pro odtok nadbytečné vody z kanálu do potoka. Tímto protipovodňovým opatřením se snížilo riziko zatopení obce Semín při povodních. Akvadukt je dlouhý 13,5 m, široký sedm metrů. Je zajímavou technickou památkou.

Hřbitov s kostelem sv. Jana Křtitele v Semíně , zvonice, bývalý pivovar, škola

A nyní se konečně zaměřím na významné památky. Tou nejvýznamnější je kostel sv. Jana Křtitele. Kostel sv. Jana Křtitele pochází z 1. poloviny 13. století, některé prameny jeho založení dokonce kladou do 12. století. Nejstarší písemné doklady pocházejí z roku 1348. Je možné, že kostel prošel renesanční úpravou, ale rozhodně prošel ve 2. polovině 17. století přestavbou barokní. V roce 1958 byl kostel zapsán na seznam kulturních památek. V roce 2011 se uskutečnila oprava průčelí a hlavního vchodu kostela, v roce 2013 byl pak došlo k úpravám v interiéru.

Jedná se o jednolodní stavbu s polokruhovou (podkovovitou) apsidou, sakristií na jihu a malou čtvercovou předsíní na západě. Tento charakteristický představitel románského vlastnického kostela tribunového typu je jedním z mála v regionu zachovaný románských architektur. Pozoruhodná je neobvyklá apsida podkovovitého půdorysu. Základy kostela jsou pozdně románské z přelomu 12. a 13. stol. Ve 2. polovině 17. století, kdy byl přestavěn v barokním slohu, byla upravena klenba apsidy, štít lodi, proražena nová okna do obvodových zdí svatyně, loď dostala nový strop, presbytář novou klenbu, a byla přistavěna čtvercová sakristie a západní předsíň.

Členění fasády kostela je velmi jednoduché, má jedinou hlavní římsu a nad vstupem prázdný trojúhelníkový štít. Nad presbyteriem je dřevěný sanktusník. Loď je plochostropá, presbytář má tři klenby s hřebínky a sakristie je zaklenuta křížovou klenbou s hřebínky. Vybavení je převážně rokokové.

Součástí areálu hřbitova je také ohradní zeď se vstupní branou a dřevěná zvonice polygonálního půdorysu. Jedná se o osmibokou stupňovitou dřevěnou stavbu se štenýřovou konstrukcí. Postavena byla po polovině 18. století na místě starší šestiboké vzpěradlové zvonice ze 16.století. Ve zvonici jsou umístěny dva historické zvony: menší, takzvaný Poledník, má rozměr asi 85×85 cm a byl ulit v roce 1542, větší zvon, o rozměrech asi 100×100 cm, je nazýván Ježíš nebo také Jan, lidově Hranáč, a byl odlit v roce 1606.

V Semíně máme také bývalý pivovar, který stával poblíž bývalé tvrze ze 14. století. Počátkem 16. století byla východně od zaniklé semínské tvrze vybudována renesanční budova. Jejím investorem byl Vilém II. z Pernštejna, který roku 1497 obec Semín a Kladruby na Labem zakoupil a potřeboval správní budovu pro západní část svého rozsáhlého panství. Budova tehdy sloužila i jako lovecký zámeček. Po roce 1691, kdy objekt již patřil do majetku císaře Leopolda I., byla budova barokně přestavěna a rozšířena o pivovar. V patře pivovaru byla zřízena roku 1723 sýpka. V roce 1780 budova zámku ztratila svůj správní účel, a do roku 1855 pak sloužila k administrativním potřebám zdejšího pivovaru. Dne 13. března 1880 se zde narodil známý architekt Josef Gočár, jehož otec Alois Gočár byl v pivovaru od roku 1870 sládkem. Posledním sládkem semínského pivovaru byl Jindřich Dvořák, který se stal majitelem objektu v roce 1918 a v roce 1926 ukončil vaření piva. Pivovar zde existoval 235 let. V dalších letech se z prostoru bývalého pivovaru distribuovalo pivo jiných pivovarů.

V semínském pivovaru se dochovaly zbytky pivovarské technologie s velkým množstvím hodnotných detailů - hlavně takzvaný hvozdový valach, na kterém se sušil slad. Podobné zařízení se dá u nás najít už jen v Plzni a u Fleků. Rozsáhlá rekonstrukce objektu započala roku 2021, a to symbolicky - věžičkou na střeše pivovaru. Zavěšením zvonu, kterým byli poddaní svoláváni k robotě, má také oprava celého objektu do roku 2024 skončit, ale asi to bude trvat déle. V současnosti je možné navštívit v budově pivovaru zajímavou výstavu a dozvědět se zde více o jeho historii, technologii, vidět staré nástroje, ale dozvědět se více i o historii posledního majitele a o Josefu Gočárovi.

Musím se zde ještě zmínit o dalším významném rodákovi. Je jím archeolog Vincenc Častoslav Chvojka (*8.2.1850 Semín - +20.10.1914 Kyjev - Ukrajina), který na přelomu 19. a 20. století působil na Ukrajině a stal se tam jedním zakladatelů tamní archeologie. Největším Chvojkovým úspěchem byl objev nové kultury, takzvané "tripolijské", nazvané podle naleziště u osady Tripolje na břehu Dněpru pod Kyjevem. Tímto objevem se zapsal do historie archeologických výzkumů praslovanských sídlišť. Dále prováděl vykopávky na pohřebištích popelnicového typu černjachovsko-zarubinského typu v letech 1898-1900.

Ještě se krátce zmíním o panském mlýně. Tento mlýn byl v Semíně na Opatovickém kanále zbudován krátce po dokončení tohoto vodního díla v roce 1521. Původně byl dřevěný, v 50. letech 16. století však vyhořel. V roce 1558 byl vystavěn znovu. U mlýna stávala pila i hamr. Zajímavou praktikou dřívějších dob bylo, že majitel panství nasadil do všech mlýnů na svém území prasata na výkrm. Prasata se krmila převážně moučným prachem z podlahy a půdy mlýnice.

Až do 19. století byl mlýn pronajímán, poté byl prodán do soukromých rukou. Na počátku 20. století prodává jeho poslední majitel mlýn se všemi pozemky c.k. dvornímu velkostatku v Kladrubech nad Labem, který provedl v roce 1903 celkovou rekonstrukci.

Zmodernizovaný mlýn sloužil nepřetržitě, s určitými částečnými úpravami, až do roku 1964. Toho roku bylo v semínském mlýně ukončeno mletí obilí. Objekt byl pak Státním plemenářským ústavem v Kladrubech nad Labem využíván jako výrobna šrotu a sklad. V 70. letech minulého století mlynářská činnost definitivně ustala.

V roce 2013 byla část mlýna novým majitelem zrekonstruována, byla instalována nová turbína a objekt slouží jako malá vodní elektrárna.

Semín je moc pěkná vesnice s krásným okolím. Za mého dětství rostlo v lesích spoustu hub a chození na houby patřilo k našim dětským zábavám. Teď, v suchých letech, to je už bohužel horší, ale procházky lesem jsou krásné stále. Moc se mi tu líbí. Můžu jeho návštěvu jen doporučit.

Semín - 22. července 2022