Schwarzenberský kanál - 3. den

Do Nové Pece jsem přijela kvůli Schwarzenberskému plavebnímu kanálu. Sice jsem krátce před příjezdem plány trochu změnila, ale i tak jsem se o kanále a stavbách s ním souvisejících při dvou předešlých výletech toho dozvěděla poměrně dost. Jeden den jsem si ale celý vyhradila na to, abych získala další informace a prošla si podél kanálu jeho další úseky.

Dnešní výlet jsem začala opět v obci Jelení (Jelení Vrchy). Drobně pršelo, a tak jsem se nejprve zastavila v muzeu, věnované historii stavby kanálu. V muzeu se nachází i poměrně rozměrný model hor se zobrazenou trasou kanálu a dalších důležitých staveb, pomáhajících při splavování dřeva.

Plavební kanál byl postaven na česko-rakousko-bavorském trojmezí. Dílo bylo vybudováno pro splavování polenového dříví z nepřístupných šumavských hvozdů k řece Große Mühl, odkud následně po Dunaji putovalo až do císařského hlavního města a odbytiště Vídně. Během let 1793 až 1891 bylo do Vídně splaveno téměř 8 milionů krychlových dřeva. Projektant kanálu Josef Rosenauer byl později za své zásluhy při zásobování Vídně dřevem jmenován čestným občanem města Vídně. V druhé polovině 19. století se začalo splavovat i dlouhé dřevo (19 m).

Schwarzenberský kanál, jehož délka je více než 50 km, byl budován ve dvou etapách, což jsem se dozvěděla až v muzeu. Cílem první etapy (1789–1793) bylo postavit zařízení, které by napomohlo lepšímu zásobování Vídně palivovým dřevem. Autorovi projektu, lesnímu inženýrovi Josefu Rosenauerovi se podařilo mistrně propojit několik šumavských potoků pomoci umělého koryta v případě potřeby zásobovaného vodou z pomocných rybníčků a z Plešného jezera. Kanál v mnoha místech téměř kopíruje vrstevnici (průměrný spád 2,5 promile, tzn. 2,5 mm na metr délky). Toto mimořádné vodní dílo o délce 39,3 km bylo postaveno ve svahu Trojmezné a Plechého. Stavba splnila svůj účel – dřevo bylo možné dopravit vodní cestou ze Šumavy do Vídně za 8 dní.

Nový kanál od Jeleních Vrchů až do Nového Údolí u bavorských hranic byl postaven v letech 1821 – 1822 a zprovozněn i s tunelem na Jeleních Vrších roku 1824. Jeho délka je 12,6 km. Josef Rosenauer sice vytrasoval kanál až k potoku Světlá, ale ten by byl býval veden dlouhým obloukem kolem vrchů Perník, Hvozd a Jelenská hora a jeho délka by byla asi 19 km. Tunelem se kanál podstatně zkrátil. Stavbu Nového kanálu pokračující za tunelem na Jeleních Vrších (Jelení) až k bavorské hranici u potoka Světlá voda řídili inženýři Falta a Krause s Ernestem Mayerem. Tunel byl původně delší než 400 m. Zkrácen na 389 m byl při úpravě kanálu pro plavbu dlouhého dřeva.

Spojení Starého a Nového (vlevo) plavebního kanálu na Jeleních Vrších, stavidlo na Hučici (část vody zůstávala v kanále, část se odpouštěla dál do původního koryta potoka), křížení s Jezerním potokem, Rosenauerova kaplička

Když počátkem 19. století nebyl dostatek dřeva pro plavbu pro Vídeň v tzv. "kanálových lesích", tzn. lesích nad plavebním kanálem, bylo třeba ke kanálu dopravit dřevo i z dalšího schwarzenberského panství Vimperk. Dřevo se plavilo po Vltavě až k osadě Hory, zde se vytahovalo a na povozech se vozilo na břeh kanálu v lokalitě zvané dnes u Klápy, aby bylo plaveno dále po kanále. V roce 1806 nechal majitel panství Josef II. kníže ze Schwarzenbergu postavit u osady Hory novou cestu od hrablí až ke kanálu.

Po zastávce v muzeu jsem si nejprve na Jeleních Vrších vyfotografovala spojení Starého a Nového kanálu, a pak se po jeho proudu vydala na cestu. Kanál na několika místech kříží potoky, stékající z hor. Tato křížení jsou řešena většinou stavidly, regulující přítok vody do kanálu, propustky nebo vodními propustěmi, regulujícími průtok vody v kanále. Poněkud složitější je křížení s Jezerním potokem. Koňský potok překonává kanál po akvaduktu.

V blízkosti stavidla na Jezerním potoce stojí Rosenauerova kaplička Korunování Panny Marie. K místu se kromě jiného vztahuje legenda, související se stavbou kanálu. Poté, co Rosenauer dostavěl kanám k Jezernímu potoku, zjistil ke svému nemilému překvapení, že voda neteče směrem k rakouským hranicím, protože kanál měl velmi malý spád. V zoufalství padl na kolena a prosil Pannu Marii o pomoc. Únavou prý usnul a když se probudil, ležela jeho hůl směrem, kudy se měl kanál stavět dál. Rosenauer tomuto sdělení Panny Marie porozuměl, trasu poopravil a vše bylo v pořádku. Z vděčnosti pak nechal postavit kapličku ke cti a slávě Panny Marie. V kapličce prý býval obraz, na kterém klečící muž prosí Pannu Marii o pomoc. Později byla na tomto místě postavena výklenková kaplička s obrazem Korunování Panny Marie. Dřevěnou stavbou byla tato výklenková kaplička obestavěna pravděpodobně na přelomu 19. a 20. století.

Cestou podél kanálu jsem si všimla, že jsou v jeho korytě v určitých vzdálenostech od sebe postavená stavidla. Jejich uzavírání a otvírání sloužilo při splavování dřeva ke navyšování hladiny vody a poté, při otevření stavidla, k posunu plaveného dřeva. Tak si to alespoň představuji.

Podél kanálu jsem pokračovala přes akvadukt až k Hraběcí propusti. Tady byla voda z kanálu odvedená a v další části, vedoucí převážně mezi pastvinami v kanále žádná voda nebyla. Protože však dno nebylo zcela vyschlé, předpokládala bych, že zde občas nějaká voda je.

Cesta podél kanálu směrem k akvaduktu, jedno z mnoha stavidel, po cestě podél Žalnovského (Novopeckého) smyku jsem šla do Nové Pece, konec cesty z Klápy do Nové Pece (v pozadí hora Plechý)

Voda se v kanále objevila až po křížení z Novopeckým potokem. Další vodu přiváděl potok Rasovka poblíž místa, kterému se říká Klápa. V těchto místech se z kanálu odděluje Želnavský (Novopecký) smyk.

V druhé polovině devatenáctého století klesal odbyt palivového dříví, zároveň však stoupl zájem o užitkové dříví. V souvislosti s tím byla roku 1887 upravena horní část kanálu, aby v něm bylo možné plavit kmeny, a byl postaven tzv. Želnavský smyk, který propojil plavební kanál s Vltavou. Díky Želnavskému smyku žil kanál ještě dlouho po ukončení tzv. vídeňské plavby. Smyk původně dlouhý 3,8 km je obložen ve dně i na stěnách kamennými deskami. Směr dopravy se obrátil. Význam smyku se zvýšil v roce 1892, kdy byla do Želnavy (dnešní stanice Nová Pec) prodloužena železnice z Českých Budějovic. V dolní části smyku bylo postaveno rozsáhlé překladiště, které umožňovalo nakládat na vagony dříví, které připlulo jednak po Vltavě, ale i po Želnavském smyku. V roce 1911 byla prodloužena železnice přes Černý Kříž do Nového Údolí a do Bavorského království. Pak bylo možné jednoduše dopravovat dříví plavené po Schwarzenberském kanálu nejen do královského hlavního města Prahy a dále k severu, například do Hamburku, ale také směrem k jihu, do Bavorska.

Vzhledem k tomu, že stav dělníků nestačil pro práci v lese a na skladě, byl v roce 1926 postaven na překladišti v Želnavě jeřáb k vytahování dříví z kanálu o denním výkonu 600 m3. O tři roky později došlo při vichřici k jeho zřícení. Poté musel být nahrazen jeřábem novým. K překladišti se plavilo v té době 30 – 35 tisíc m3 dřevní hmoty, z toho asi polovina kmenového, druhá polovina rovnaného.

Podél Želnavského smyku jsem došla do Nové Pece a odtud do Bělé, kde jsem bydlela. Cestou jsem se v Nové Peci zastavila v informačním centru. Chtěla jsem jen nějaké informace o kanále, ale získala jsem vynikající knihu o celé výstavbě. Velmi mi pomohla pochopit všechno, co jsem při výletech viděla.

Touto třetí cestou také skončilo mé pátrání po historii kanálu. Musím říct, že jsem moc spokojená, protože jsem se toho dozvěděla opravdu hodně. Už jsem viděla i jiné kanály, například Vchynicko-tetovský kanál, který má dostatek vody z řeky Vydry a byl postaven v letech 1799 – 1800 také podle projektu Josefa Rosenauera, Dlouhou stoku ve Slavkovském lese (stavební práce zahájeny v roce 1531, vodní dílo bylo dokončeno v roce 1536), Flájský kanál v Krušných horách (postaven v letech 1624–1629 a v provozu až do roku 1872) či náhon Teplé Bystřice (2. polovina 16. století). A konečně i Opatovický kanál (přelom 15. a 16. století), ústící ve vesnici, kde bydlím. Všechna to jsou unikátní díla, stavěná v různých dobách pro různé účely. Schwarzenberský kanál mě ale hlavně uchvátil tím, že to bylo velice dobře promyšlené dílo, postavené v podstatě v pralese s minimálním sklonem. Ke splavování dřeva bylo potřeba zajistit dostatek vody a tím pádem postavit kromě stavidel i retenční nádrže, ze kterých bylo možné vodu brát. Josef Rosenauer, který se do stavby pustil, musel mít obrovskou odvahu a víru v to, že se mu dílo podaří.

Schwarzenberský plavební kanál – 3. den – 21. srpna 2025