Rosa Coeli

Dolní Kounice jsem už navštívila dvakrát, ale ani jednou se mi ještě nepodařilo navštívit pozůstatky bývalého premonstrátského kláštera Rosa Coeli. Proto jsem se sem dnes vypravila znovu. O pamětihodnostech, kterých je v Dolních Kounicích opravdu dost, psát nebudu, ale zaměřím se jen na tento klášter.

Zřícenina kláštera premonstrátek Rosa Coeli se nachází na východním okraji města Dolní Kounice v okrese Brno-venkov. Jeho areál se zříceninou klášterního kostela a s barokní rezidencí je chráněn jako kulturní památka.

Ve 12. století probíhal mezi českým knížetem Soběslavem II. a rakouským vévodstvím spor o Vitorazsko, který vyvrcholil v roce 1176 vojenskou intervencí knížete. Kníže chtěl toto území připojit k českému státu. Těchto bojů se zúčastnil s vojskem i znojemský kníže Ota Konrád. Jeho vojska, která nešetřila ani kostely a kláštery, se vrátila s bohatou kořistí a velkým počtem otroků. Jedním z účastníků výpravy do Rakous byl ve vojsku Oty Konráda i moravský velmož Vilém, držitel Kounic. Značně se podílel na vypalování kostelů a klášterů, za což byl papežem dán do klatby. Takovéto postavení mimo zákon bylo v té době velmi komplikované, a proto se pan Vilém rozhodl putovat do Říma a prosit papeže o odpuštění. Papež mu nakonec odpustil, avšak jako pokání za poničený majetek v Rakousích mu uložil založit na svém panství klášter

K založení kláštera došlo podle kronikáře Jarlocha v roce 1181. Toho roku si Vilém z Kounic k sobě pozval Gotšalka, opata v Želivském klášteře, který měl značné zkušenosti s budováním klášterů. Radili o výstavbě budoucího kounického kláštera a společně patrně vybrali i místo pro budoucí stavbu. Zvolili je tak vhodně, aby v ohbí řeky zůstávalo skryto za kopcem, na kterém byl později vybudován mohutný hrad, a ukryto zrakům příchozích z jihomoravské roviny.

Presbytář kostela Panny Marie, kostel Panny Marie – pohled k západnímu průčelí, kde býval chór, barokní komvent

O dva roky později byl klášter postaven. Jednalo se velmi pravděpodobně pouze o dřevěné budovy konventu a modlitebny, které byly brány jako provizorium. S kamennými stavbami se obvykle začínalo až mnohem později. Do dnešních dnů se zachovaly rozsáhlé zbytky románského kamenného kostela v obvodovém zdivu západního a severního ambitu.

V říjnu 1183 byl klášter osazen jeptiškami z českého kláštera v Louňovicích pod Blaníkem. Data jsou historicky podložena, proto jsou prvním skutečným dokladem o existenci Dolních Kounic. I když se nikde nepíše o názvu Rosa coeli a tento název se objevuje až v 15. století, tak je zřejmé, že byl klášter od počátku zasvěcen Panně Marii. Církev nazývá Pannu Marii také "Růží nebeskou" - latinsky Rosa coeli.

Do čela kláštera byl postaven převor, později se titul představeného ustálil na proboštovi. Před rokem 1276 si nechal kounický konvent vyhotovit falzum zakládací listiny s rokem 1173, avšak výčet majetku, který Vilém z Pulína nově založenému klášteru daroval, je poměrně přesný.

Snad ve druhé čtvrtině 14. století byl klášterní areál výrazně přestavěn. Románskou baziliku nahradil mnohem větší gotický kostel s novou křížovou chodbou kolem rajského dvora na severu. Křížová chodba však byla dokončena zřejmě až na začátku 15. století. Dodnes zachované ruiny kláštera s obnaženým zdivem umožňují poměrně dobře sledovat postupnost výstavby a stanovit tak její chronologii. Všechny tyto rozsáhlé investice mohly být jednou z příčin tehdejší zadluženosti kláštera. V první polovině 14. století byl také postaven klášterní hrad na blízkém návrší.

Za husitských válek byl konvent zpustošen a v roce 1423 poškozen požárem. Osazenstvo kláštera dokázalo naštěstí ochránit nejen své životy, ale asi i dost finančních prostředků, neboť se krátce po patnácti letech husitské éry zotavilo a přistoupilo k opravám kláštera. Kostel však už nebyl zaklenut, ale opatřen rovným stropem. Zároveň byl nově vybudován štít západního průčelí kostela. V dalším průběhu století se hospodářská situace kláštera stabilizovala a na začátku 16. století byl kounický probošt jedním z nejvýznamnějších moravských prelátů.

Křížová chodba, opravená část křížové chodby, Rajský dvůr se studnou, zastřešené první nadzemní podlaží nad křížovou chodbou

V následujících letech se však situace změnila a konvent se dostal do krize. Probošt Martin Göschl přestoupil po roce 1522 na luteránskou víru a oženil se s jednou z jeptišek, a i zbytek komunity do značné míry opustil řádové předpisy. Na nátlak olomouckého biskupa Stanislava Thurza musel Göschl v roce 1526 Dolní Kounice opustit. V Mikulově se stal novokřtěncem, posléze však byl zatčen a v biskupském vězení zemřel. Pohoršlivý život, který byl v klášteře veden, přivedl okolní obyvatelstvo k přepadení kláštera, jeptišky se rozutekly po království a chrám byl částečně zpustošen a zneuctěn. Po útěku jeptišek se celého majetku ujaly Moravské zemské stavy a předaly panství panovníkovi Ferdinandu I. Habsburskému.

Ferdinand I. Habsburský panství s konventem zpočátku zastavoval, a nakonec ho roku 1537 prodal místokancléři Českého království Jiřímu Žabkovi z Limberka, který v opraveném klášterním kostele nechal zřídit rodinnou hrobku. Panství ještě několikrát změnilo majitele, ale od roku 1622 jej drželi Ditrichštejnové. Od nich v roce 1698 zakoupili areál kláštera strahovští premonstráti a pokusili se jej obnovit. Již v následujícím roce upravili strahovští premonstráti bývalou kapitulní síň na kapli a směrem k řece nechali postavit novou barokní budovu konventu. V následujících letech se renovovala křížová chodba a opravoval kostel, který byl zastřešen novou doškovou střechou V přízemí křížové chodby byla dvě zřícená klenební pole obnovená z cihel tak, aby napodobovala původní architekturu. Jde tedy o jeden z nejstarších projevů památkové péče u nás. Roku 1703 byl nově zastřešený kostel znovu vysvěcen. Toho roku však Dolní Kounice zachvátil obrovský požár, který zničil i zrestaurovaný klášter. V opravách kláštera se pokračovalo ještě dalších patnáct let, ale klášterní chrám již zůstal nezastřešen. Po opravách obytných budov zde sídlil už jen strahovský administrátor, samotný klášter s kostelem však chátral. Premonstráti ho nakonec v roce 1808 prodali zpět Ditrichštejnům. Od té doby se budovy začaly definitivně měnit ve zříceniny.

Teprve roku 1895 nechal hrabě Josef Herberstein z Dietrchštejnu provést nejnaléhavější opravy, přičemž byla provizorní střechou opatřena křížová chodba a kapitulní síň. Od roku 1926 byly v klášteře prováděny z podnětu Komitétu pro záchranu památek v Dolních Kounicích udržovací a restaurátorské práce, v nichž po druhé světové válce pokračovalo Krajské středisko státní památkové péče v Brně. Dnes veřejně přístupný areál kláštera s kostelem vlastní brněnské biskupství, provozovatelem je Městský úřad Dolní Kounice. V posledních letech se stalo romantické prostředí opraveného kláštera místem konání četných kulturních akcí a výstav.

Areál kláštera je příležitostně využíván filmovými a televizními štáby, natáčela se zde například pohádka O statečném kováři (1983) nebo seriály Četnické humoresky (2007) a Labyrint (2017).

Zřícenina kláštera mě natolik zaujala, že jsem hledala ještě další informace o jeho stavbách. Paní průvodkyně nám toho řeka hodně, ale já si bohužel všechno nepamatuji. Takže v dalším textu uvádím ještě podrobnější popis historické stavby.

Nejmohutnější stavbou kláštera je kostel stojící na půdorysu kříže. Z vnější strany kostel podpírá systém opěrných pilířů. Hlavní vstup do kostela se nachází v západním průčelí podélné lodi. Kvůli klenbě chóru řeholnic z vnitřní strany je posunutý mimo osu kostela. Svým pojetím i sochařským provedením patří vstupní portál k ojedinělým dílům tohoto typu u nás. Zhruba v polovině podélné osy je hlavní loď přerušena příčnou lodí – transeptem. Dále následuje hluboké presbyterium uzavřené trojbokým závěrem. Ve vstupní části chrámu se po pravé straně nachází malý gotický portálek vedoucí na vřetenové schodiště ve věžici, která vystupuje z jižní zdi lodi a je završena zděnou jehlancovou střechou. Po úzkých schodech je možné vystoupit až nad koruny klášterního zdiva, odkud se otvírá nádherný výhled na klášterní areál a pohled na nedaleký hrad a zámek. I když interiér kostela je dnes bez kleneb, není obtížné při množství zachovaných detailů rekonstruovat původní vzhled. Žebra převážně hruškového profilu s reliéfně zdobenými svorníky nesla neobvykle archaicky pojaté šestidílné a sedmidílné klenby.

V západní části hlavní lodě byl původně dřevěný chór, který byl později nahrazen kamennou stavbou v rozsahu tří klenebních polí.

Přístup na chór byl z prvního patra jižního křídla křížové chodby nebo portálem ze zmíněného vřetenového schodiště. Figurální konzoly kvalitního sochařského zpracování spolu s ostatními vyspělými kamenickými detaily jednoznačně ukazují, že v Kounicích pracovala stavební huť nejen důvěrně obeznámená s tvaroslovím obvyklým v parléřovské huti Karla IV., ale i dosahující její kvalitativní úrovně.Portálem v jižní zdi kněžiště se vstupuje do předsíně bývalé sakristie. Sakristii tvoří prostorná síň s křížovou klenbou sbíhající se do středního svazkového pilíře. Klenba však není původní, ale byla rekonstruována z dochovaných architektonických článků a doplňků.

Sakristie, Refektář - později kaple, vstupní portál do kostela se zachovalými barvami ostění

Ke klášternímu kostelu přiléhá na severní straně lodi křížová chodba s rajským dvorem. Přízemí křížové chodby je zaklenuto dvaceti poli křížové klenby. Vnitřní zeď je redukována pouze na pilíře hrotitých oken, které jsou v rajském dvoře zajištěny opěrnými pilíři. Klenební kamenná žebra hruškového profilu se protínají v kruhových svornících a sbíhají při pilířích arkád ke štíhlým válcovým příporám s polygonálními patkami, na protějších stěnách se sbíhají do ostruhově podseknutých patek. Dvě klenební pole s cihlovými žebry připomínají barokní úpravy klášterních budov. Do prvního patra křížové chodby se vstupuje po dodatečně přistavěném zalamovaném schodišti. První patro bylo do rajského dvora otevřeno pravoúhlými gotickými okny s dělícím středním kamenným křížem. Z původních kleneb se dodnes dochovaly pouze baldachýnové konzoly.

V přízemí východního křídla křížové chodby se nachází vstup do kapitulní síně, později využívané jako kaple, zaklenuté dvěma poli žebrové křížové klenby. Žebra hruškového profilu se skosenou hranou se kříží v kruhových svornících a sbíhají do konzol. Na svornících jsou reliéfy pelikána, symbolizující podle paní průvodkyně obětování – ukřižování (pelikán si rozdírá hruď, aby svou krví nakrmil mláďata) a beránka, symbolizující vzkříšení. Konzoly jsou ozdobeny čtyřmi lidskými maskami s věncem dubových listů a hlavami berana a lva. Tyto reliéfní svorníky a figurální konzoly znovu připomínají souvislost s parléřovskou hutí. Kapitulní síň je vůbec nejcelistvěji dochovaným prostorem celého areálu.

Po komentované prohlídce kláštera jsem se ještě chvíli areálem procházela a pak se vydala na autobusovou zastávku a přes Moravské Bránice a Brno odjela domů. Byla jsem klášterem naprosto unešená. Je to nádherné místo.

Rosa Coeli – 11. září 2025