Říp

Hora Říp - 7. prosince 2021

Kdyby se mě někdo zeptal, zda je dobré jít v zimě na horu Říp, zvláště když cesty mohou být zledovatělé a kluzké, asi bych řekla, že ne. Přesto jsem se sem dnes vypravila. Ráno jsem přijela rychlíkem do Roudnice nad Labem a dál jsem pokračovala autobusem do stanice Ctiněves, železniční stanice. Odtud jsem se pak vydala po červené turistické značce směrem k Řípu. Cesta byla zpočátku jednoduchá a pohodlná. Vedla sice stále mírně do kopce, ale nejprve jsem šla kousek po místní silnici a později od pramene Hamlouf po polní cestě až k lesu. Dál jsem pokračovala po úbočí krajem lesa, který pokrývá celou horu.

Voda z pramene Hanlouf v současnosti vytéká kovovou trubkou z betonové jímky do malého rybníčka pod pramenem. Studánka nad jímkou je zakrytá kameny. Poblíž pramene stojí tzv. Křesťanský kámen, nesoucí obrázek svatého Huberta. Toto novodobé poutní místo doplňuje kamenný turistický přístřešek s lavičkami. Parčík kolem je lemován řadou nových většinou ovocných stromů. Uvádí se, že pramen měl údajně zbudovat praotec Čech před svým výstupem na horu Říp.

Místo u pramene Hamlouf a pohled na horu Říp z cesty od pramene

Cestou po úbočí Řípu jsem nejprve došla ke křižovatce s modrou turistickou značkou, a společně s ní jsem pokračovala k dalšímu rozcestí, tentokrát se žlutou turistickou značkou. Tady turistické značky odbočily na úzkou pěšinu, vedoucí k vrcholu. Z počátku se šlo dobře, ale později byla cesta stále strmější, a i když vedla po serpentinách, byla v některých místech vzhledem k zmrazkům, které ji pokrývaly, téměř neschůdná. Byla tak kluzká, že jsem se musela přidržovat všeho, co kolem rostlo, dokonce i kořenů stromů. Pokud bych se bývala chtěla vrátit, bylo by to asi ještě horší než cesta nahoru. Dolů bych bez nehody asi vůbec nesešla, a tak jsem raději pokračovala stále dál. Nakonec jsem se nahoru dostala a od Pražské vyhlídky se šlo už pohodlněji.

Cesta k vrcholu (tady se už šlo dobře) a rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha

Na vrcholu jsem si vyfotografovala rotundu sv. Jiří a sv. Vojtěcha a vydala se dolů. Hora Říp je od nepaměti středem staré sídelní oblasti. Pod horou se vystřídalo několik pravěkých kultur, avšak žádná z nich aktivně neosídlila temeno hory, neboť to od pradávna patřilo bohům. Posvátný význam hory dokládá románská rotunda, která vznikla v souvislosti s christianizací míst s přetrvávajícím pohanským kultem. První písemná zmínka o řípské svatyni pochází z roku 1126 a najdeme ji v kronice tzv. Kanovníka vyšehradského. Tehdy kníže Soběslav I. obnovil zbořenou kapli a olomoucký biskup Jindřich Zdík, ji slavnostně vysvětil. K založení stavby došlo pravděpodobně již dříve, snad kolem roku 1039, kdy byly do Prahy přeneseny ostatky svatého Vojtěcha, jemuž byla kaple na Řípu původně zasvěcena. Jak vypadala stavba v roce 1126, nevíme, avšak předpokládáme, že měla současný půdorys i tvar. S podobnými nejasnostmi se lze vyjádřit k podobě i okolnostem vzniku doloženého předchůdce.

S rozmachem obrození ožila i hora Říp, která se stala dějištěm obnovených poutí i politických manifestací. Jedno z nejpočetnějších shromáždění proběhlo v roce 1868, kdy byl z hory vylomen základní kámen pro stavbu Národního divadla. V této emočně vypjaté době došlo k renovaci rotundy a české společnosti byly připomenuty zašlé legendy o původu Čechů. Další výraznější stavební úpravy se odehrály za éry komunismu, kdy se z rotundy stal památník slovanské vzájemnosti a rotunda i s horou byla prohlášena za národní kulturní památku.

Kdysi jsem už na Řípu byla a tak jsem věděla, že na vrchol vede také zpevněná cesta, a proto jsem předpokládala, že se dolů půjde dobře. Neuvědomila jsem si ale, že hora Říp je přírodní památkou, která zahrnuje celou zalesněnou část této mýtické hory a že se tudíž nedají cesty v zimě nijak upravovat, aby byly schůdnější. Proto i cesta dolů byla kluzká, ale po jejím okraji, kde bylo spadané listí z lesa, se dalo docela dobře sejít.

Hora Říp (461 m) je třetihorním vulkanickým čedičovým vrchem, na jehož úbočí se nachází rozsáhlá suťoviště. Původně se jednalo o bezlesý vrch pokrytý stepní vegetací - k umělému zalesnění dubohabřinou došlo až v 19. století. Biologicky nejzajímavější však zůstaly zbytky původní stepi kolem skalních výchozů. Z chráněné květeny zde můžeme nalézt křivatec český, kosatec nízký nebo bělozářku liliovitou. Žije zde velké množství bezobratlého hmyzu, z něhož řada patří mezi ohrožené druhy.

Po červené a modré turistické značce jsem sešla dolů a pěknou lipovou alejí jsem došla do obce Rovné. Tady se turistické značky rozdělovaly a každá z nich pokračovala do Roudnice jinou cestou. Já jsem si sice vybrala červenou turistickou značku, ale při přípravě výletu jsem zjistila, že modrá značka vede před obcí Vesce kolem malého rybníčku s ostrůvkem, a ten jsem chtěla vidět. Vydala jsem se tedy po modré značce směrem do obce Vesce a hned na jejím začátku jsem odbočila na neznačenou cestu, která mě dovedla až k hlavní silnici a za ní kolem bývalé zahrádkářské kolonie jsem se opět na červenou značku napojila. Po ni jsem pak došla pěkným lesem na vrch Hostěraz (266 m) a odtud po serpentinách, tentokrát už bezpečnou cestou, dolů do Roudnice.

Výhled z Mělnické vyhlídky, pohled na horu Říp z lipové aleje vedoucí do obce Horky, rybníček s ostrůvkem před obcí Vesce a cesta na vrch Hostěraz

Roudnice nad Labem, město s asi 13000 obyvateli, má velmi bohatou historii. Jedná se o jedno z nejstarších českých měst. První zmínky pocházejí z druhé poloviny 12. století. O rozkvět města se v první polovině 14. století zasloužil biskup Jan IV. z Dražic založením kláštera pro nový řád augustiniánů kanovníků. Pražský biskup nechal koncem 12. století vystavět na skalnatém výběžku nad řekou Labe románský hrad. Ten byl v období gotiky rozšiřován. Roku 1603 se roudnického panství ujímá rod Lobkoviců a ti v letech 1652 - 1684 za Václava Eusebia Lobkovice zámecký komplex přebudovali v raně barokním slohu do podoby, zachované dodnes. Zámek tvoří čtyři křídla kolem prostorného nádvoří. Jižní stranu dělí prostorná věž. Zámek byl po dlouhá léta centrem prosperujícího panství Lobkoviců, ale od 2. světové války sloužil jako kasárna německé, později československé a české armády. Do roku 2008 zde sídlila vojenská hudební škola. V současnosti patří zámek opět rodině Lobkoviců. Během prohlídek je možné jak zámek, tak i původní hrad navštívit.

Zámek, náměstí v Roudnici nad Labem (foto z rána 7. 12. 2021), kostel Narození páně v augustiniánském klášteře a Kratochvílova rozhledna

Ráno jsem měla chvíli čas před odjezdem autobusu a tak jsem si udělala několik fotografií zámku a náměstí, ale nyní jsem měla více času a tak jsem se zašla podívat také k augustiniánskému klášteru.

Augustiniánský klášter byl založen v roce 1333 pražským biskupem Janem IV. z Dražic, který do Roudnice přivedl v Čechách dosud neznámý řád augustiniánů kanovníků. Klášter s vlastními statuty se stal nadregionálním kulturním centrem a bylo odtud založeno či přímo ovlivňováno několik kanonií nejen v Čechách a na Moravě, ale i v dnešním Polsku, Německu a Rakousku. Chloubou klášterního komplexu je gotický kostel Narození Panny Marie, který byl v 18. století upraven ve stylu barokní gotiky. Ze 14. století, tedy z období největšího rozkvětu kanonie, se zachovala zdobná kapitulní síň, bývalá knihovna nebo křížová chodba s pozoruhodnou nástěnnou malbou Ukřižování na vinném kmeni. Oblíbeným lákadlem je pak zatopené podzemí, známé jako jezírko.

Tento bývalý augustiniánský klášter je dodnes trvale obýván. Je centrem farnosti, která svými duchovními i kulturními aktivitami navazuje na odkaz někdejší augustiniánské komunity. Dozvěděla jsem se, že se v klášteře konají komentované prohlídky středověkých interiérů, které pamatují nejlepší časy roudnické historie i významné osobnosti. Dále je možné navštívit ekocentrum Zvonici nebo Klášterní klub. V Roudnici jsem už byla před několika lety na kole (výlet Labská cyklotrasa z 29. 7. 2017), ale ani tehdy a ani dnes se mi nepodařilo do kláštera nahlédnout. Budu se sem muset vypravit ještě jednou.

Nedaleko kláštera stojí zděná zvonice z roku 1715, postavená na místě původní dřevěné zvonice, která shořela roku 1676. Z náměstí je vidět také kamenná věž Hláska, která je jediným dochovaným pozůstatkem opevnění nejstarší části města. Ačkoli jako pozorovací a ohlašovací věž přečkala středověké válečné konflikty, byla vážně poškozená při požáru města roku 1665. Po rekonstrukci v 18. století sloužila jako vodojem pro kašnu na Husově náměstí. Dnes je zde rozhledna.

Nakonec jsem se zašla podívat na v parku jižně od centra města. Vystoupala jsem po 49 schodech na vyhlídkovou plošinu ve výšce 13 metrů a odtud se mi naskytl opravdu pěkný pohled na město. Dnes bylo dosti pošmourné počasí a tak jsem bohužel neviděla nic z Českého středohoří, jak o tom hovoří informace na internetu.

A to už byl konec dnešního výletu. Od rozhledny jsem se vrátila opět do centra města, ještě chvíli se tu porozhlédla a pak se vypravila na nádraží. Počasí mi bohužel dnes moc nepřálo, výhledy nebyly nejlepší a byla zima, ale připomnělo mi to hlášku jednoho bývalého kolegy, který říkával: "Když na horách není vichřice a pořádně nemrzne, tak to nejsou žádné hory." Je pravda, že příroda je krásná, i když zrovna nesvítí slunce.