Raná

Raná byla donedávna snad jediným z vrcholů Českého středohoří, který jsem bezpečně poznala. Její tvar je opravdu trochu netypický. V podstatě to je hřeben se třemi vrcholy, z něhož ta nejvyšší část má vlastně vrcholy dva, oddělené od sebe mělkým sedlem.

Dnešní cestu jsem začala v obci Raná. Zastavila jsem se nejprve u kostela Všech svatých, stojícím v centru obce na pěkném náměstíčku s parkem. Kostel je obehnán zdí, kde asi býval hřbitov, ale nyní se zde pracuje a prostor mezi kostelem a zdí je celý rozkopaný.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1335. "Villa Rana" se objevuje v listině Jana Lucemburského vydané v Praze 7. srpna. Panovník v ní potvrzuje nadaci, kterou pro klášter magdalenitek, umístěný mezi Louny a Dobroměřicemi, založil zakladatel tohoto kláštera lounský rychtář Bér. Kostel Všech svatých v Rané je zmiňován již roku 1384. V 18. století však byl barokně upraven. Je to jednolodní obdélná stavba s polokruhově uzavřeným presbytářem na severovýchodní straně, ke kterému přiléhá obdélná sakristie. Před prosté západní průčelí předstupuje hranolová věž s přístavkem božího hrobu. Hlavní oltář s obrazem Všech svatých pochází ze 2. poloviny 18. století.

Vrch Raná se stejnojmennou obcí, cesta na vrchol Rané, pohled z vrcholu na nižší vrchol střední části, na západní vrchol, zalesněný Lenešický vrch a Lenešický rybník, Raná od Lenešického vrchu - na zadním vrchu Národní přírodní rezervace

Udělala jsem si několik fotografií a vydala se na cestu k vrcholu. Po naučné stezce jsem došla na modrou turistickou značku, která mě dovedla do sedla pod vrcholem a pak i na vrchol. Přišla jsem tam opět velmi brzy – v 10 hodin – a opět, stejně jako na Oblíku, jsem tam byla úplně sama. Je odtud nádherný výhled na všechny strany, dívala jsem se na Oblík a Milou, které jsem nedávno navštívila. Viděla jsem vrch Bořeň i Milešovku. Bylo tu tak krásně, že se mi ani nechtělo odejít. Zašla jsem ještě na nižší vrchol střední části, pak na západní vrchol, a pomalu se vydala na další cestu.

V roce 1936 byla na jihozápadním vrchu hory (na tzv. Malé bouli) zřízena přírodní rezervace o rozloze 1,5 ha. Od roku 1951 se rezervace nazývá Národní přírodní rezervace Raná v CHKO České středohoří. Po svém rozšíření na 9,3 ha pokrývá prakticky celou vrcholovou partii jihozápadní části hory.

Předmětem ochrany přírody jsou teplomilná stepní travinná společenstva s unikátními výskyty vzácných teplomilných a suchomilných živočichů. Mezi typické ranské chráněné rostliny patří koniklec luční český, vzácná teplomilná tráva připomínající jemné peří - kavyl Ivanův, ovsíř stepní a hlaváček jarní. Unikátem Rané je speciální forma kavylu – kavyl sličný lysý, známá na celém světě jen odtud. Na Rané je možné vidět největší porost kavylů ve střední Evropě. Nejlepším obdobím k návštěvě je konec května a začátek června, kdy květy kavylů vytvářejí vlnící se stříbrné vlny.

Na travnatých svazích se hojně vyskytuje vzácný sysel obecný. Přerušení tradiční pastvy ovcí a koz koncem 80. let 20. století způsobilo zvýšené šíření vysokých trav a zarůstání lokality křovinami. Tyto změny vedly k ústupu mnoha vzácných druhů rostlin i živočichů a např. vyhynutí brouka chrobáka pečlivého. Po roce 2000 byla pastva ovcí obnovena a výskyt vzácných druhů se opět zvyšuje.

Modrá turistická značka mě dovedla na zalesněný Lenešický vrch (297 m). Překvapilo mě, že na jeho vrcholu byla vybudována vodní nádrž. Až doma jsem se z internetu dozvěděla, že ji postavili kvůli zavlažování a že do ní byla čerpána voda z Ohře. Nevím, zda se ještě využívá, ale i dnes v ní byla voda.

Sešla jsem z vrcholu kopce a pokračovala k obci Lenešice. Je to poměrně velká obec s několika pamětihodnostmi – původně románským kostelem, zámkem či Husovou zvonicí a velikým rybníkem.

První písemná zmínka o Lenešicích pochází z roku 1226, kdy patřily doksanskému klášteru. V obci byl postaven kostel sv. Šimona a Judy. V roce 2008 se zřítila jeho původní románská věž, takže z historického pohledu zbyla již jen loď, jejíž podoba vznikla až v letech 1800–1802, kdy byl kostel přestavěn. O postavení repliky zřícené věže se snaží místní spolek.

Kostel sv. Šimona a Judy, zámek v Lenešicích, Husova zvonice, řeka Ohře

V následujících letech náležela obec klášteru v Postoloprtech a po roce 1420 ji zabralo město Louny. Od roku 1436 se v držení vesnice vystřídala řada zástavních majitelů, až ji v roce 1588 koupil Jan Černín z Chudenic. Jeho syn Jiří Theobald Černín vytvořil z Lenešic samostatné panství a okolo roku 1599 založil renesanční zámek. Ovšem již v roce 1600 panství prodal, a to následně patřilo několika dalším majitelům. V 17. století byl zámek barokně přestavěn. Pískovcový štít v západní zdi datuje přestavbu do roku 1668. Patrová budova zámku má obdélný půdorys a valbovou střechu. Za vstupními dveřmi je předsíň, ze které vede do prvního patra schodiště zaklenuté valenou klenbou. Přízemní místnosti mají trámové stropy a pokoje v patře jsou plochostropé. Některé z nich jsou zdobené štukovými zrcadly.

Západně od vsi leží Velký lenešický rybník s rozlohou 72 hektarů. Jedná se o významnou ornitologickou lokalitu, kde žije spousta vzácných druhů ptáků, třeba labuť černá a labuť velká. Rybník slouží k chovu ryb. Cestou k rybníku jsem šla parčíkem s kaplí sv. Jana Nepomuckého z 18.století a nedalekou barokní sýpkou, z níž zůstaly jen obvodové zdi.

K dalším zajímavým stavbám v obci patří Husova zvonice, která byla postavena v roce 1938 svépomocí příslušníky Československé církve. Ve zvonici je možné navštívit výstavku věnovanou nejen její historii, ale i historii Církve československé (husitské) v Lenešicích.

V Lenešicích jsem z modré značky odbočila a pokračovala v cestě do Loun podél Ohře. Už jsem asi někde psala, že Ohře je řeka, která se mně líbí. Je to poměrně veliká řeka, ale stále ještě taková "divoká". Proplétá se krajinou mnoha meandry, její břehy jsou zarostlé křovinami a stromy – je to stále ještě kus nespoutané přírody uprostřed zemědělsky využívané oblasti. Mám Ohři ráda, a tak jsem kousek podle ní šla, ale po čase mě cesta opět přivedla na modrou turistickou značku a po ní jsem došla do Loun.

Musím se zmínit ještě o něčem, co jsem doposud nikdy neviděla. Byly to koberce rozkvetlých fialek, které jsem nacházela na různých místech během cesty. Nejvíc jich ale bylo právě kolem Ohře. Potkala jsem jednoho pána, který si je fotografoval, a ten mi řekl, že tady rostou každý rok.

Dnešní den byl krásný. Začíná jaro, svítilo slunce, bylo teplo – byla to nádhera.

Raná – 3. dubna 2025