Radobýl-Litoměřice

Všimla jsem si, že k mnohým místům, která jsem navštívila a o kterých píšu, se váže nějaká ne zcela šťastná historie. Tak tomu je i v případě vrchu Radobýl. Píše se, že odtud uviděl K. H. Mácha požár v Litoměřicích, rychle se vrátil a pomáhal s hašením, i když byl nedlouho před tím nemocný. Nemoc se vrátila, přitížilo se mu a zhruba po dvou týdnech zemřel. Bylo mu necelých 26 let.

Cestu na Radobýl jsem začala v obci Žalhostice a hned od nádraží jsem se vydala po žluté turistické značce nahoru na vrchol. Cestička vedla převážně mezi keři. Myslím, že to byly trnkové keře, takže cesta v době, kdy kvetou, musí být opravdu krásná.

Cesta na Radobýl, vrchol a výhled z něho

Přírodní památka Radobýl zahrnuje jižní svah vulkanického čedičového kopce. Nejzajímavější je těžbou odkrytá lomová stěna, na které můžeme pozorovat různě nakloněné sloupce čediče. Při sesuvech půdy se vytvořila deset metrů dlouhá puklinová jeskyně. Oblast je také místem výskytu skalostepní vegetace - rostou zde divizna brunátná, bělozářka liliovitá nebo kozinec bezlodyžný.

Mylně se uvádí, že během druhé světové války, byla nacisty pod povrchem Radobýlu vybudována rozsáhlá podzemní továrna Richard. Není tomu tak. Radobýl je vyvřelý čedičový suk a podobná stavba by zde nebyla možná. Podzemní továrnu Richard budovali nacisté v zabraném hlubinném vápencovém dole pod nedalekým vrchem Bídnice. Pro účely výstavby podzemní továrny Richard nacisté v Litoměřicích zřídili menší koncentrační tábor s krematoriem. Továrnu, jež měla stejně jako důl tři části Richard I. Richard II. a Richard III. však němci stihli zprovoznit jen v části dolu Richard I. kde vyráběli součástky k tankovým motorům.

Z vrcholu, na kterém stojí vysoký kříž, je pěkný rozhled do kraje. Udělala jsem si několik fotografií, sestoupila dolů a pokračovala po žluté turistické značce do Litoměřic. Ve městě jsem už několikrát byla a jeho památky znám, a proto jsem se dnes vypravila tam, kde jsem ještě nebyla. Šla jsem se podívat na rozhlednu Mostka na Mostné hoře (276 m).

Cesta k rozhledně Mostka a rozhledna s restaurací

Tato rozhledna spolu s výletní restaurací byla postavena v roce 1910 podle návrhu architekta Viktora Krause. Dostala jméno podle zalesněného vrchu, ze kterého byly poraženy stromy na starý most přes Labe. Na vyhlídkovou plošinu s kruhovým výhledem na České středohoří, Litoměřice, Polabí i Terezínskou kotlinu ve výšce 16 m vede 96 schodů. Bohužel dnes byla jak restaurace, tak rozhledna zavřená, takže jsem se jen z vrcholu hory snažila vyfotografovat vrch Radobýl. Moc se mi to nedařilo, protože nyní je celá hora zalesněná.

Cesta k rozhledně je moc pěkná, jsou tady lavičky k odpočinutí i několik moderních soch, ale stojí tu také socha K. H. Máchy (Josef Václav Myslbek), kterou většina lidí zná z Petřína. Z informací u sochy jsem se dozvěděla, že ta "Petřínská" socha měla být umístěna právě v Litoměřicích. Byla ale natolik zdařilá, že zůstala v Praze. Teprve v roce 2010 byl v Litoměřicích právě tady, nedaleko cesty k rozhledně, odhalen nový odlitek této sochy, na který se složili lidé ve sbírce.

Litoměřice ležící na soutoku řek Labe a Ohře patří mezi nejstarší česká města. Vznik města ale předcházela existence raně středověkého přemyslovského správního hradu a jeho aglomerace. Toto hradiště se nalézalo na Dómském pahorku jihozápadně od jádra středověkého města. Bylo rozděleno na vlastní hrad a předhradí, jehož část byla kolem roku 1057 vyhrazena pro kapitulu při kostele sv. Štěpána v místě, kde se nyní nachází barokní katedrála sv. Štěpána. Vznik královského města spadá mezi roky 1219 a 1228 (nelze zpřesnit).

V roce 1655 se město stalo centrem nově zřízené litoměřické diecéze. Převážně české Litoměřice zažily po porážce stavovského povstání (1620) příliv německého etnika, v menší míře také italského. Přesto byla čeština stále hlavním jazykem, a to až do tereziánských a josefínských reforem (od roku 1739 pronikla němčina do městských knih, od roku 1775 byla němčina vyučovacím jazykem městské školy).

Po vyhlášení československé nezávislosti se Litoměřice připojily k nově vzniklému státnímu útvaru Německé Čechy a staly se posledním městem Deutschböhmen, které se vzdalo invazním československým armádám až 27. prosince 1918. Do konce druhé světové války převažovalo ve městě především obyvatelstvo německé národnosti. Po Mnichovu proto nespadaly Litoměřice pod Protektorát Čechy a Morava, ale patřily do Sudet, které byly přičleněny k Hitlerově Velkoněmecké říši. Převážná část dnešního českého obyvatelstva se do města přistěhovala, podobně jako jinam do Sudet, až po poválečném vysídlení obyvatelstva německé národnosti. V současnosti ve městě žije asi 24000 obyvatel, ovšem spolu se sousedními městy Terezín, Bohušovice nad Ohří a Lovosice, které na Litoměřice téměř navazují, tvoří aglomeraci se skoro 40 tisíci obyvateli.

S městem je úzce spjat osud Karla Hynka Máchy, který přišel do Litoměřic v druhé polovině září 1836, aby si zajistil místo advokátního koncipienta. Na toto místo nastoupil 29. září. Bydlel v pronájmu v domě čp. 177 na Janských schodech (nyní Máchova ulice). V Litoměřicích kolem 20. října Mácha onemocněl, ale již 23. se účastnil hašení požáru. Nemoc se vrátila na začátku listopadu, 5. listopadu se Máchovi přitížilo a 6. listopadu 1836 zemřel. Pohřben byl v Litoměřicích 8. listopadu, v den, kdy se měl oženit s Eleonorou Šomkovou.

Máchův hrob byl delší dobu neoznačený a zpustlý, v roce 1846 byl především zásluhou Karla Havlíčka Borovského náhrobek opatřen datem narození a úmrtí a citátem "Dalekáť cesta má, marné volání!" Máchovy ostatky byly 1. října 1938, ihned po německém záboru československého pohraničí, díky tehdejšímu guvernérovi Národní banky Karlu Englišovi, z litoměřického hřbitova vyzdviženy. Jejich převezení do Prahy se stalo slavnostní událostí. Po prozkoumání antropologem Jiřím Malým byla rakev vystavena v Pantheonu Národního muzea. Máchův pomník na hřbitově byl rozebrán československými vojáky ustupujícími ze záboru Sudet a rovněž převezen do Prahy. Velkolepého pohřbu na pražském vyšehradském hřbitově, který se stal manifestací proti nacismu, se účastnil desetitisícový dav a nad Máchovým hrobem promluvili například generál Rudolf Medek nebo básník Josef Hora.

Litoměřice mám moc ráda, je to skutečně zvláštní město. Ráda se tu procházím, obzvlášť když je krásný slunečný den, jako ten dnešní. Takže nemůžu říct zas nic jiného než "Byl to krásný výlet".

1. 3. 2022