Průhonický park

Průhonický park, který je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO, je krásný. A to především, když kvetou rododendrony nebo na podzim, kdy se zbarvuje listí stromů. Dnešní den sice nebyl pro návštěvu tím nejvhodnějším, ale chtěla jsem ho ukázat vnučce, která přijela jen na krátkou návštěvu. Vypravily jsme se parkem po červené trase, která nás nejprve provedla částí u zámku a poté jsme pokračovaly i do druhé části. Okruh prochází všemi zajímavými partiemi až do nejvzdálenějších míst v bývalé oboře u rybníka Bořín a vede i na vyhlídky v parku.

Zámecký park u zámku Průhonice je jeden z nejvýznamnějších zámeckých parků v Česku. Od roku 2010 je národní kulturní památkou a ve stejném roce byl park a jeho sbírky rostlin zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Průhonický park a zámek vlastní a spravuje Botanický ústav Akademie věd ČR, který je jedním z hlavních center botanického výzkumu v republice.

Historie zámeckého parku začala již v roce 1885, kdy začal hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca realizovat svou představu přírodně-krajinářského parku. Hraběte tehdy očarovalo členité a malebné údolí potoka Botiče. Postupně se mu podařilo přikoupit další pozemky a zvětšit původní rozlohu parku až na stávajících 220 ha. Rozšířením ploch rybníků, vybudováním jezů a přepadů vytvořil i zdařilé vodní dílo.

S neobyčejným citem byl prováděn výběr a výsadba rostlin, pečlivě byly vybírány průhledy na zámek, a bylo zbudováno rozsáhlé alpinum. Park zároveň představuje významnou sbírku rostlin, a kromě hodnoty estetické má i vysokou hodnotu vědeckou.

Osou parku je říčka Botič se třemi většími rybníky, skalnatými partiemi, alpinem a loukami v nivě potoka. Na svazích jsou místy přirozené lesy, místy kultury mnoha druhů dřevin, a to i vypěstovaných kultivarů. Část bezprostředně u zámku byla upravena na anglický park. Úpravou toku Botiče a jeho přítoků vznikly příznivé klimatické podmínky pro růst původní i nové flory. Vznikl tak postupně jeden z největších přírodně krajinářských parků v Evropě. Park je v současnosti i významným místem výskytu planých druhů rostlin, hub i živočichů. Díky své velké diverzitě rostlin a stromů je např. také významným hnízdištěm ptactva. Nejatraktivnější rostlinou v zámeckém parku jsou pěnišníky (rhododendrony) a azalky. V celém parku se nalézá okolo 100 jejich taxonů a kultivarů, z toho 40 kultivarů vyšlechtěných v místě.

Průhonický zámek od Podzámeckého rybníka, Průhonický park, rybník Labeška a rybník Bořín v druhé části parku

Park rozděluje na dvě části silnice. Část bližší vsi, v níž se nachází zámek a Podzámecký rybník, se označuje jako zámecký park, část za silnicí s rybníky Labeška a Bořín se někdy označuje jako obora. Potok Botič prochází oběma částmi parku. V zámecké části parku se do něj zprava vlévá Dobřejovický potok, v Oboře se do něj zleva nad rybníkem Labeška vlévá Jesenický potok.

Předešlé informace jsou poměrně dobře známé, ale já bych se zde chtěla trochu více zaměřit na zakladatele parku a jeho rodinu, protože i další příslušníci tohoto rodu se o zakládání či zvelebování parků zasloužili.

Rod Silva-Tarouca odvozuje svůj původ ze starých šlechtických rodů na Iberském poloostrově, převážně v Portugalsku. Jan Gómez de Silva (1671-1738) byl portugalským vyslancem u císařského dvora ve Vídni. Jeho choť, Joana de Menezes, byla jedinou dědičkou starého portugalského hraběcího rodu Tarouca. Jejich syn Emanuel Silva-Tarouca (1696-1771), sloužil v armádě vynikajícího vojevůdce Evžena Savojského ve válkách proti Turkům. Místo návratu do Portugalska se usídlil v habsburské monarchii, kde sloužil ve státních službách jako císařský tajný rada. Na Moravě v roce 1768 koupil panství Čechy pod Kosířem společně se statky Drahanovice a Krakovec. To přineslo zásadní průlom v místních dějinách. Emanuel Silva-Tarouc zřídil z tohoto zámku v roce 1771 rodinný fideikomis a založil tak rakouskou (moravskou) linii silva-taroucovského rodu. Později se rod rozdělil do dvou větví. Příslušníci rodu v Česku nežijí, je však velice pravděpodobné, že někteří žijí v cizině.

V letech 1839-43 přestavěl hrabě Ervín Silva-Tarouca starý zámek v Čechách pod Kosířem podle projektu architekta Julia E. Zernecka do dnešní pozdně empírové podoby. Podstatné změny doznala i okolní zámecká zahrada, která se proměnila v krajinářský park, v němž byly postaveny i četné zahradní stavby, včetně pseudogotické vyhlídkové věže a altánu, a v roce 1852 tu byl podle projektu Vojtěcha I. Ullmanna zřízen i skleník. O výsadbu dřevin v parku se nejvíce zasloužil v druhé polovině 19. století hrabě František Josef Silva-Tarouca, starší bratr průhonického hraběte Arnošta, osobnost velmi kultivovaná a vzdělaná. V rukou tohoto rodu zůstal zámek až do roku 1945.

Od roku 1846 tu rád pobýval malíř Josef Mánes. Jako letní ateliér mu sloužil altán v zámeckém parku. Nejen zdejší květena, ale vlastně celá Haná mistra Mánesa okouzlila a byla mu výraznou inspirací v jeho tvorbě.

Zámecký park v Čechách pod Kosířem bezesporu patří k historicky nejvýznamnějším krajinářským parkům u nás, v rámci střední Moravy pak nemá konkurenci žádnou. Jeho zvlněný reliéf akcentovaný skupinovými výsadbami dřevin, alejemi, loukami a vodními plochami dodává scenérii neobyčejnou půvabnost. Jednotlivá zákoutí vytvářejí společně působivé barevné kontrasty, v době květu zdejších mohutných lip řapíkatých je vše navíc zarámováno do nadpozemsky opojné vůně celého okolí.

A v Čechách pod Kosířem se dne 3. ledna 1860 narodil zakladatel Průhonického parku Arnošt (Ernst) Emanuel Silva-Tarouca. Čechy pod Kosířem zdědil jeho starší bratr František. Arnošt se v roce 1885 se seznámil s Marií Antonií hraběnkou Nostitz-Rieneck (1863-1934), pravděpodobně nejbohatší nevěstou v Čechách. Její děd koupil v roce 1800 průhonické panství, dal upravit zámek do klasicistní podoby a věnoval se budování krajinářského parku (terénní úpravy, zvětšení Podzámeckého rybníka, úprava ramen Botiče, Gloriet). Jeho syn, hrabě Nostitz, byl státním úředníkem ve Vídni. Poté, co v roce 1858 z Vídně odešel, vrátil se do severních Čech na rodové sídlo Trmice a staral se o své hnědouhelné doly. Průhonice zůstaly opuštěné. Když zemřel, jeho dcera Marie vlastnila kromě dolů ještě 13 statků (např. Žernoseky, Řehlovice, Vrchnice), z nichž Průhonice byly největší, ale 33 let neobydlené a park zarůstal.

Arnošt se oženil s Marií dne 16. 6. 1885 a začal měnit zámek a také upravovat park. Inspiroval se nejen rodnými Čechami pod Kosířem, ale především parkem knížete Pücklera (1785-1871) v hornolužickém městě Bad Muskau. Průhonice tak konkurovaly i parku a oboře na Konopišti (upravovanému od roku 1887), ale myslivecké zájmy Silva-Tarouca postupně opustil (původně bylo v oboře loveno ročně asi 3000 kusů vysoké i drobné zvěře). V roce 1891 se na pražské Jubilejní výstavě seznámil se zahradním architektem F. Thomayerem (1856-1938), který mu pomohl s úpravou asymetrické plochy před zámkem. Vznikl tak typický thomayerovský zapuštěný kruhový trávník lemovaný záhony růží a okružní cestou, před zámkem s kašnou a vodotryskem, vše doplněno dřevinami.

Arnošt Emanuel Silva-Tarouca se zúčastnil v roce 1908 založení Dendrologické společnosti Rakousko-Uherska a od roku 1908 byl jejím prezidentem. V roce 1909 také popsal práci na parku pro časopis Die Gartenanlagen Österreich-Ungarns in Wort und Bild. Vyšlo ještě několik popisů významných parků, ale s vypuknutím války publikace skončily. Jako významná osobnost se věnoval i politice: v roce 1891 byl zvolen poslancem Říšské rady, tento mandát obhájil v letech 1897 a 1901, ve vídeňském parlamentu pracoval do roku 1907; v Českém zemském sněmu zasedal v letech 1892-1913. První světová válka však změnila vše - jeho nejstarší syn Josef, předpokládaný pokračovatel díla, ve válce 24. 5. 1917 zemřel, a peníze z provozu hnědoluhelných dolů zmizely v půjčkách na válečné potřeby a financování válečného lazaretu v Praze.

Po skončení války byl park zanedbaný, rodina v obtížné situaci, navíc zanikla monarchie a proběhla pozemková reforma. Přesto Arnošt Silva-Tarouca neodešel uraženě z republiky, jako to udělali mnozí jiní. Ve dvacátých letech se stal předsedou Československé dendrologické společnosti, která měla budovu i sbírky v Průhonicích a zveleboval park dál. V roce 1926 zpracoval ještě popis parku pro Dendrologickou společnost. Dne 1. 3. 1927 prodal průhonické panství státu, ale parku se věnoval i nadále. Pokusné zahradnické objekty vedl B. Kavka (1901-77), který šlechtil např. pěnišníky. V roce 1936 Silva-Tarouca odjel za dcerou Annou do Německa, kde zemřel. Dne 27. 6. 1937 byla v parku na jeho počest odhalena pamětní deska. Botanická zkratka jeho jména je SILVA TAR.

A tady bych se měla zmínit i o jeho dceři Marii, provdané za Jindřicha z Beaufort-Spontin, zakladatele krajinářského parku v Bečově nad Teplou. Původní název této zahrady byl "Beaufortské alpinum a zahrada u Korunního rybníka".

Bečovská botanická zahrada je velmi unikátní zahrada. Byla budována v roce 1918 Janem Kodýtkem. Po druhé světové převzal stát veškerý majetek Beafortů, kteří byli vyhoštěni z republiky. Zahrada přešla pod státní správu, což znamenalo její praktickou likvidaci. Vzácné rostliny byly ponechány svému osudu, zůstaly volně přístupné, takže si je lidé z okolí rozebírali do svých zahrádek. Takto zahrada pustla 60 let, ale i přes 60 let pustnutí se v zahradě zachovala řada cenných jehličnanů - jedlí, jedlovců, douglasek i smrků. Jsou zde také vzácné listnaté rostliny - např. zmarličník či korkovník amurský. V současnosti se znovuzrození botanické zahrady stará především Základní organizace Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) Berkut, které se zdařilo část území zahrady v roce 2005 získat do vlastnictví, s pomocí Správy Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les a Národního památkového ústavu v Plzni. Ve stejném roce proběhly první záchranné práce. Byl proveden dendrologický a floristický průzkum, došlo k vykácení náletových dřevin a bylo provedeno geodetické zaměření. Byl také vyčištěn středověký náhon a od roku 2008 jsou postupně obnovovány původní skalky. Muselo být provedeno oplocení pozemku - skoro 700 m, protože docházelo ke krádežím jak vybavení zahrady, tak i rostlin. Většina prací je realizována dobrovolnickými aktivitami. Každoročně zde probíhá mezinárodní studentský workcamp. Dne 5. února 2014 byla Bečovská botanická zahrada přijata za řádného člena Unie botanických zahrad České republiky. V soutěži Má vlast získala zahrada ocenění Nejkrásnější proměna roku 2013, zachránci dostali i několik dalších ocenění. Zůstává však jedinou botanickou zahradou v České republice, která je financovaná ze zdrojů neziskové organizace.

Průhonický park, výhled na Podzámecký rybník, kostel Narození Panny Marie v Průhonicích

A teď už se vrátím zpátky do Průhonic, a to nejprve k Průhonickému zámku. Ten je v dnešní podobě výsledkem řady přestaveb původně středověkého gotického hrádku, zbudovaného na skalnatém ostrohu nad potokem Botič. Hrádek byl vystavěn v sousedství románského panského sídla, z něhož se dodnes dochoval pouze románský kostelík Narození Panny Marie. První písemné zprávy o vlastnících Průhonic pocházejí ze 70. let 13. století. Vystřídalo se zde postupně několik majitelů, například počátkem 15. století to byli vladykové z Dubče a v této době tu pravděpodobně už stála opevněná tvrz, jejíž podoba se nedochovala.

Základ současného zámku tvoří renesanční úpravy původního sídla v době jeho držení rodinou Zápských ze Záp v 2. polovině 16. století. Za použití obvodového gotického zdiva vzniklo typické renesanční sídlo se čtyřmi obvodovými křídly a uprostřed uzavřeným dvorem. Od počátku 17. století se tu opět vystřídalo několik majitelů a za jejich držení byly součástí průhonického panství též pivovar, zahrady, štěpnice i prosperující ves s krčmou a kovárnou. K zámku náležela okrasná zahrada s oranžerií a bohatě osázená ovocná zahrada. Ke konci 18. století Průhonice jako panské sídlo upadaly - zámecký celek sloužil převážně k hospodářským účelům.

Rozsáhlou přestavbu průhonického zámku v klasicistním slohu s navrácením jeho sídelní funkce zahajuje až po roce 1800 nový majitel Jan Nepomuk hrabě Nostic-Rieneck, nejmladší ze synů Františka Antonína hraběte Nostice-Rienecka, který dal postavit Nosticovo divadlo, dnes známé jako Stavovské.

V držení Nostic-Rienecků zůstávají Průhonice po celé 19. století: Po úmrtí Jana Nepomuka v roce 1840 dědí panství jeho syn Albert, po něm přechází majetek na jeho jedinou dceru, Marii Antonii Gabrielu, která se dne 16. června 1885 provdala za Arnošta Emanuela hraběte Silva-Tarouca. Tímto sňatkem začíná nová epocha historie Průhonic.

Arnošt Emanuel nalezl v Průhonicích nové sídlo a krajinu předurčenou k založení rozsáhlého parku. Přestavbu skromného průhonického zámku na sídlo v tehdy módním stylu české novorenesance svěřil Arnošt Emanuel 26-letému, jen o půl roku staršímu Jiřímu Stibralovi. Průhonický zámek byl původně 4křídlovou stavbou pevnostního charakteru s centrálním nádvořím. Poslední klasicistní přestavba mu dala prostý vzhled s nevýraznou siluetou. S tímto stavem kontrastovaly představy Arnošta Emanuela. Jiří Stibral tedy stál před úkolem vytvořit z prosté hmoty starých budov architektonickou dominantu parku. Přestavba zámku probíhala v letech 1889 až 1893.

Do areálu se vstupuje hlavní branou s obloučkovým štítem a domkem vrátného, za níž se rozkládá Velké nádvoří. Velký zámek, přestavěný z gotického hrádku, má dnes půdorys podkovy. Architekt Stibral vyboural část jižního křídla, přeměnil uzavřené nádvoří v terasu, ze které je krásný výhled na Podzámecký rybník a do parku. Průčelí Velkého zámku nebylo proti dřívějšímu stavu podstatně pozměněno.

Západní křídlo zámku spojil architekt Stibral přístavbou se starou, nově upravenou hláskou, která je skutečnou ozdobou západního cípu ostrohu. Věž s dřevěným podsebitím, kterou vystavěl na severozápadním cípu zámecké budovy, je nová a stojí pravděpodobně na místě bývalé hradní věže, která tu však za empirové přestavby již nebyla.

Vnitřní prostory zámku jsou nové, naposledy rekonstruované v roce 2010, ze starších dob se tu dochovala jen dvoje kachlová kamna. Zámecké sklepy jsou vytesané ve skále a nejsou běžně přístupné veřejnosti. Jsou částečně zrekonstruované a místy vyzdobeny drobnějšími Schwaigrovými freskami.

Jižní křídlo zámku, tzv. Malý zámek, bylo nejdříve spojeno s kostelíkem průchozí zimní zahradou, která byla však v roce 1928 přestavěna v obydlí. Jeho severní fronta je přizpůsobena fasádě románské, jižní nese otevřenou terasu s výhledem na Podzámecký rybník. Ostatní část Malého zámku je novorenesanční a bohatě zdobená sgrafity.

Románsko-gotický kostel Narození Panny Marie je součástí komplexu Průhonického zámeckého parku. Kostel byl vysvěcen v roce 1187 pražským biskupem a současně českým knížetem z rodu Přemyslovců, Jindřichem Břetislavem, bratrem krále Vladislava II. a bratrancem Přemysla Otakara I. Původní románský kostel byl tvořen obdélníkovou lodí s apsidou na východní straně a hranolovou věží na straně západní. Kromě samotného kostela byla také postavena románská tvrz, která byla s kostelem propojena můstkem ve výšce prvního patra věže, jež sloužil jako přístupová cesta na tzv. panskou tribunu.

Stejně tak jako zámek, tak i kostel, procházel během staletí různými opravami a přestavbami, ale i devastací. K největšímu rozkvětu celého zámeckého komplexu došlo poté, co se dědička rodu Nostick-Rieneck, Marie Antonie Gabriela, provdala v roce 1885 za hraběte Arnošta Emanuela Silvu-Tarouca a díky finanční nezávislosti, mohly započít veliké renovace. Rekonstrukce se týkala i kostela. Vlivem romantického purismu 19. století získal kostel v roce 1892 kostel svou původní románsko-gotickou podobu. Bylo odkryto románské kvádříkové zdivo a byl vytvořen nový vstup ze severní strany s parkovou úpravou, původní vstup z jižní strany byl zazděn. Těsně před finální rekonstrukcí byly zcela náhodou objeveny také gotické nástěnné malby ze 14. století, následně došlo k odkrytí celé vnitřní výmalby a jejímu restaurování. To bylo zadáno malíři Janu Heřmanovi, ale památková péče tuto restauraci zhodnotila negativně. Malíř byl především kritizován za domalbu nekompletních částí. O její pozdější odstranění se zasloužil malíř Jelínek.

Napsala jsem toho asi moc, ale zajímala mě právě ta posloupnost několika členů rodiny Silva-Tarouca, kteří se zabývali tvorbou krajinných parků. Je pravda, že mě mnohdy až dojímá nekonečná práce lidí na díle, které pak v budoucnu přináší potěšení a radost mnohým dalším. A tím Průhonický park opravdu je. Na závěr příběhu hraběte Arnošta Emanuela Silva Taroucy a jeho Půhonického parku si dovolím ještě citovat jeho samotného. V roce 1926, tedy již po 1. světové válce, rok před prodejem parku státu, řekl: "Obrazy a ostatní umělecká díla v Národní galerii jsou stejně jako péče a pozornost, jež jim věnuje stát a národ, kulturní památkou pro dotyčnou zemi. Již po léta přicházejí učenci, botanikové, zahradní umělci a milovníci rostlin do Průhonic, aby zde prohlíželi a studovali park. V době, kdy park jest nejkrásnější, přicházejí tisíce a tisíce krásymilovných návštěvníků, aby se zde těšili z pohledu na krajinné scenérie, svérázné rostlinné skupiny, krásu a nádhery barev. Nechť park i tehdy, až moje jméno bude dávno zapomenuto, dále žije, rozvíjí a těší se pozornosti a stane se tak kulturní památkou naší milé vlasti."

Průhonický park - 29. července 2022