Přístavy a zvony

Dnešní výlet měl hned několik cílů. Cestu jsem začala nedaleko Palmovky a přes areál nové zástavby poblíž Libeňského přístavu jsem došla k západnímu bazénu tohoto přístavu. Pokračovala jsem ještě kousek dál k další vodní ploše, sloužící dnes jako přístaviště, která je pozůstatkem původního řečiště Vltavy před přeložením jejího koryta v roce 1929. V této části výletu jsem si jen prohlubovala znalosti o přístavu.

Západní bazén bývalého Libeňského přístavu a na dalších obrázku vodní plocha, která bývala původním řečištěm Vltavy

Mým dalším cílem bylo vyfotografování nejširšího oblouku Libeňského mostu (48 m), který právě původní tok Vltavy překlenoval. Tato část mostu se v současné době opravuje – vlastně se znovu staví. Na internetu jsem našla následující informaci: "Rekonstrukce části Libeňského mostu se změnila na výstavbu repliky. Místo opravy starého betonu dojde k jeho odstranění až na stávající pilíře a postavení nové konstrukce, kopírující původní návrh P. Janáka. Původní čtyři trojkloubové oblouky budou v každém poli nahrazeny čtyřmi novými vetknutými betonovými oblouky. Nejde jen o rekonstrukci, ale o kompletní obnovu, která zohledňuje zvýšené nároky na nosnost a šířku mostu pro moderní provoz. Obdobně jako u hlavního oblouku přes původní tok Vltavy bude u inundačního mostu původní konstrukce nahrazena replikou. Cílem je zachovat vizuální podobu historického díla, ale s využitím moderních materiálů a technologií pro zajištění dlouhé životnosti. Samostatná část mostu vedoucí přes Vltavu prošla rekonstrukcí a most je v této části v provozu. Předpokládaným termínem dokončení celkové rekonstrukce mostu je rok 2032." Došla jsem až téměř na staveniště a část stavby jsem si přes ohradu vyfotografovala, ale až k mostnímu oblouku jsem se nedostala.

Libeňský most, jeho konstrukce a výstavba ve dvacátých letech minulého století, je velmi zajímavá. Proto zde uvádím další informace. Libeňský most je betonový most, postavený podle projektu architektů Pavla Janáka, ing. Františka Mencla a ing. Václava Dašeka. Ing. Mencl byl autorem obloukové části, ing. Václav Dašek rámové části, architektonická úprava je připisována kanceláři Pavla Janáka. Ztvárnění mostu jedinečně reprezentuje robustně puristické údobí ve vývoji tvorby Pavla Janáka. Most byl postaven v letech 1924-28. V té době šlo o nejdelší silniční most v Praze s celkovou délkou 780 m a šířkou 21 m. Masivní mostní konstrukce je doplněna rafinovaně tvarovanou fasádou, zábradlími, kandelábry a osmi železobetonovými schodišti tak, aby celkový dojem působil čistě, jednoduše a elegantně. Uvedení do provozu se uskutečnilo u příležitosti 10. výročí vzniku Československa.

Rekonstrukce inundační části mostu, kde býval mostní oblouk přes původní tok Vltavy s největším trojkloubovým rozpětím z prostého betonu v Praze (48 m), Libeňský most (schodiště na most je v současnosti kvůli špatnému stavu uzavřené)

Hlavním problémem mostu je jeho malá únosnost. Je to zcela logické a odpovídá to progresivnímu rozvoji dopravy i mostních konstrukcí za téměř jedno století. V prvních letech 20. století se mosty navrhovaly na daleko menší návrhové zatížení. Příkladem je zatížení návrhovým vozidlem, tehdy o hmotnosti kolem 20 t, v současnosti běžně o hmotnosti 80 t a výjimečně ještě vyšší. Podobně tomu je s řadou vozidel umístěných za sebou. Motorová tramvaj měla v roce 1928 hmotnost 10 t, současná tramvaj 15T 42 t. Také četnost dopravy byla tehdy nesrovnatelně nižší, než je tomu dnes.

Další závažnou skutečností je špatná kvalita betonu. Jednak se volil pro finanční úsporu beton s malým množstvím cementu, asi 200 kg/m³, což bylo již po roce 1930 nepřípustné a bylo požadováno minimálně 300 kg/m³. Ruční zhutnění betonu pěchováním, často nerovnoměrné, s nezhutněnými místy a velmi obtížně během stavby kontrolovatelné, není zdaleka tak účinné jako pozdější mechanické vibrování. Přičteme-li k tomu pro úsporu oceli zvolenou konstrukci z prostého betonu o třech kloubech, v podstatě téměř počáteční éru betonových konstrukcí, nedostatečnou izolaci proti pronikání vody, neznalost účinku dotvarování betonu a rovněž stále rostoucí dopravní nároky, je nesporným úspěchem, že most mohl být v provozu až do roku 2018. Podle obecně v 21. století předpokládané funkčnosti mostu po dobu sto let je již tak jako tak tento most téměř na konci své plánované existence. Dočetla jsem se, že oblouková pole o třech kloubech jsou považována za největší hodnotu stavby (podle internetu tvůrčí přínos ing. Mencla). Klenba mostu na Libeňské straně byla údajně největší klenbou tohoto typu v Evropě (48 m).

Před časem jsem dokonce slyšela, že na výstavbu mostu byly použity peníze, které se ušetřily při stavbě Hlávkova mostu. Nebylo jich však dost, a proto se na stavbě tohoto mostu tolik šetřilo. Tuto informaci jsem už nyní ale nikde nenašla. Most je v současnosti uzavřen pro těžká vozidla a tramvajovou dopravu a na jeho rekonstrukci se pracuje.

V předchozím článku o přístavech jsem se také zabývala přeložením koryta Vltavy, dokončeného v roce 1929. V této souvislosti jsem si vzpomněla na článek Zvon zvonů z16. 10. 2023, kde jsem psala o shromaždišti zvonů za 2. světové války. Tehdy jsem uvedla, že to bylo na Maninách, ale blíže jsem místo nespecifikovala.

Nyní, když jsem si prohlížela staré fotografie a mapu po přeložení toku Vltavy, uvědomila jsem si, že místo, kde se zvony shromažďovaly, muselo být na pravém břehu řeky. Kopce, které se na staré fotografii vyskytují, leží na stejném břehu jako shromážděné zvony. Mohlo to být tedy buď jižně od Libeňského mostu, nebo severně. Na obě místa jsem se vypravila a pokoušela se pořídit stejnou fotografii. To se mi ale vzhledem k nové zástavbě a také poněkud neutěšenému stavu Rohanského ostrova, kde se bude stavět, tak úplně nepovedlo. Přesto si myslím, že shromaždiště zvonů leželo na pravém břehu Vltavy jižně od mostu. Toto území bývalo před přeložením koryta řeky částí Manin, a proto zřejmě dochází k matení pojmů. Jen pro zajímavost název prvního poloostrova na pravém břehu Vltavy severně od mostu se jmenuje Maninský ostrov. Někde se uvádí pro místo shromaždiště i levý břeh Vltavy poblíž ulice Sadlerovy. Zašla jsem proto i tam, ale stará fotografie tomuto místu neodpovídá.

Stará fotografie shromaždiště zvonů, současná fotografie z pravého břehu Vltavy jižně od Libeňského mostu

A teď se znovu vrátím k přístavu. V předchozím článku o přístavech jsem si prošla Libeňský ostrov, Maninský ostrov a území západně od bazénu Holešovického přístavu. Dnes jsem si chtěla projít Přístavní kosu. Začátek cesty novou výstavbou po jejím východním břehu podél řeky byl moc hezký, další cesta se mi ale moc nelíbila, a tak jsem se vrátila a vydala se po cestě při západním břehu kosy (a východní straně bazénu Holešovického přístavu), který slouží jako přístaviště.

Pohled z východního břehu Přístavní kosy na řeku a Maninský ostrov - v pozadí zahrádkářská osada Na Korábě a budovy Bulovky, bazén Holešovického přístavu (foto ze západního břehu Přístavní kosy), budova Veřejných skladišť na Přístavní kose, špička Přístavní kosy

Až na špičku poloostrova jsem ale nedošla. Vrátila jsem se, a podél západní strany holešovického bazénu pokračovala k bráně do přístavu. Cestou jsem si vyfotografovala velkokapacitní budovu veřejných skladišť, stojící na Přístavní kose. Byla postavená v konstruktivistickém slohu v roce 1926 podle návrhu architekt Františka Bartoše. V současnosti je budova chráněná jako kulturní památka.

Od brány do přístavu jsem sešla k řece a podél ní došla až k Holešovickému nádraží, kde jsem dnešní výlet ukončila. Od řeky se mi naskytl moc hezký výhled na špičku Přístavní kosy.

Kdybych chtěla hodnotit dnešní výlet, řekla bych, že sice svítilo sluníčko, ale byla opět docela velká zima. To mi ale vůbec nevadilo, protože jsem měla radost z toho, co nového jsem dnes viděla. Když jsem si doma prohlížela fotografie předpokládaného shromaždiště zvonů a porovnávala je se starou fotografií, zjistila jsem, že místo jižně od mostu je sice správné, ale že se sem budu muset znovu vrátit a hledat pravděpodobnější pozici, odkud byla stará fotografie pořízená. A pak už snad dám přístavům pokoj. I když vím, že podobné články jako jsou poslední dva o přístavech lidi moc nebaví, přesto je uvádím, protože se  mi zdají tato místa moc zajímavá. 

Přístavy a zvony – 20. ledna 2026