Přední Kopanina

Před nedávnem jsem uviděla fotografii původně románského kostela sv. Máří Magdaleny v obci Přední Kopanina. Kostel mě velmi zaujal a rozhodla jsem se do obce zajet a vyfotografovat si ho. Většinou mě ale nebaví navštívit jen jedno místo a snažím se výlet si nějak prodloužit. Dnes jsem se rozhodla jít z Přední Kopaniny přes Horoměřice a Kozí hřbety do Únětic a odtud do Roztok u Prahy.

Cestu jsem začala v Přední Kopanině poblíž opukového lomu. Lom je velmi starý. Lámal se v něm kámen už pro románské stavby, které je možné dodnes vidět – například místní kostel sv. Máří Magdaleny nebo dům U zvonu na Staroměstském náměstí v Praze, a mnoho dalších staveb. Geologický profil křídových sedimentů je tvořený 80-120 cm mocnou vrstvou nazlátlé až načervenalé opuky, tzv. zlaté opuky. Ta je oblíbeným materiálem sochařů. Dočetla jsem se, že jedinečnost tohoto opukového lomu spočívá v tom, že se jedná o jediný větší odkryv opuk bělohorského souvrství na území Prahy. Údajně byl lom svou rozlohou větší, než je plocha Václavského náměstí v Praze. Podle informací u vstupu do lomu je celý lom v soukromém vlastnictví a už se v něm snad netěží. Snažila jsem se do něho alespoň nahlédnout, ale bohužel se mi to nepodařilo, a tak jsem vrátila do centra obce, abych si vyfotografovala kostel. 

Přední Kopanina s asi 720 obyvateli leží asi 10 km severozápadně od centra Prahy. Od 24. listopadu 1990 je pod názvem Praha-Přední Kopanina také městskou částí hlavního města Prahy. Zástavba se soustřeďuje při jižní hraně údolí Kopaninského potoka. Větší část katastrální rozlohy obce zaujímají pole v blízkosti mezinárodního letiště Praha-Ruzyně. V obci se nachází kostel sv. Máří Magdalény (původně románská rotunda) a další památky, jako je bývalý Jezuitský dvůr nebo kaple sv. Ludmily a Marty. K dalším zajímavostem patří unikátní opukový lom, chráněný jako přírodní památka.

Kostel sv. Máří Magdaleny, cesta z obce Přední Kopanina k rozcestí U Juliány, socha sv. Juliány

Nejstarší stopy osídlení sahají až k 6.–5. tisíciletí př. n. l., jak dokládají depoty kultury s lineární keramikou, nalezené při výkopech v roce 2002. Pravěké sídliště se nacházelo v údolí Kopaninského potoka. Zdrojem obživy jeho obyvatel bylo žárové zemědělství, lov a sběr lesních plodin. Poblíž sochy sv. Václava východně od obce byl v 2. polovině 19. století odkryt kostrový hrob kultury zvoncovitých pohárů (asi 2500 let př. n. l.), jehož lid žil na rozsáhlém území od severozápadní Afriky, přes Západní Evropu až po Malopolsko a Karpatskou kotlinu. V hrobě nalezený hrnek s uchem byl uložen do klášterní sbírky premonstrátů na Strahově. Nejmladší pravěké osídlení se datuje k letům 460–380 př. n. l. s nálezy na západním okraji obce.

První písemná zmínka o Přední Kopanině se vztahuje k roku 1285, kdy je Budislav z Kopaniny je zmíněn jako svědek na listině o prodeji vinice pod pražským Petřínem plzeňskému klášteru cisterciáckého řádu v Plasích. Během staletí se v obci vystřídalo mnoho dalších majitelů. V 19. století patřila Přední Kopanina pod správu tuchoměřického panství a po první světové válce k smíchovskému okresu.

K nejzajímavějším stavbám obce patří kostel sv. Maří Magdalény. Jedná se o neomítnutou stavbu z drobných opukových kvádříků pravděpodobně z první poloviny 12. století. Současná podoba objektu je však výsledkem pozdějších úprav.

Ústřední část kostela představuje okrouhlá loď, jejíž vnitřek měří napříč 5,30 metrů. Na východní straně se k lodi připojuje půlkruhová apsida, na straně západní pak štíhlá věž přibližně čtvercového půdorysu. Výzkum v roce 1983 prokázal, že toto rozvržení kostela je původní, z doby jeho stavby, která sice není písemně blíže doložena, ale všeobecně se klade do první poloviny 12. století.

V 18. století statek na Přední Kopanině obdržel řád Tovaryšstva Ježíšova, který se o staral i o konání bohoslužeb v místním kostele. V té době byla k jižní straně rotundy připojena pravoúhlá jezuitská přístavba, která v současnosti plní funkci hlavní lodi, zatímco rotunda se stala presbytářem a věž slouží jako sakristie. Funkční uspořádání kostela je tak dnes, oproti obvyklé orientaci k východu, pootočené o 90 stupňů.

Po zrušení jezuitského řádu se klenba kostela roku 1779 zřítila a teprve až v roce 1818 rum z kostela vyklidili. Dlouhá léta ležela starobylá svatyně kromě neporušené věže v ruinách. Stala se oblíbeným námětem romantických malířů první poloviny 19. století. K záchraně kostela přispělo veřejné mínění a článek Jana Helblinga, rytíře z Hirzenfeldu, který uveřejnil 26. července 1845 v časopise "Prag". Za přispění císaře Ferdinanda Dobrotivého byl v letech 1853–1858 kostel opraven.

Za nejvýznamnější části inventáře lze pokládat opukový oltářní reliéf s výjevem Ukřižování zřejmě ze druhé poloviny 17. století či obraz Klanění Tří králů s postranními postavami sv. Václava a sv. Ludmily od Josefa Hellicha z roku 1861.

Jižně od kostela stojí budova bývalé jezuitské rezidence s barokní kaplí sv. Ludmily a sv. Marty z roku 1712. Roku 1867 ji zakoupila obec se záměrem zřídit zde márnici. K tomuto účelu sloužila až do roku 1970. V současnosti se v kapli nachází muzeum.

Moje další cesta vedla z obce po žluté turistické značce k rozcestí U sv. Juliány. Je to moc hezké místo s ženskou sochou. Socha sv. Juliány z Nikadémie (někde se uvádí i sv. Juliány z Lutychu) se na toto rozcestí vrátila díky veřejné sbírce v létě roku 2020. Podle nákresů a originálu hlavy původní sochy ji vytvořil sochař a restaurátor Jiří Genzer.

Původní socha křesťanské panny, jak mečem probodává draka zde stávala před rokem 1868. Ze sochy se dochovala jen hlava, která je dnes umístěná ve sbírkách Středočeského muzea v Roztokách. Jméno U sv. Juliána získalo místo zřejmě podle legendy, která praví, že je zde pochována Juliána – dcera okořského hradního pána rytíře Sukoráda, a mlynářského syna Vnislava. Oba milenci zde byli na útěku dostiženi a pro nerovnou lásku rytířem Sukorádem zabiti. Od té doby se traduje, že slib lásky zde učiněný má platnost přísahy.

Cesta do Horoměřic, zámek v Horoměřicích

Od rozcestí jsem pokračovala nejprve lesem a pak cestou mezi poli k obci Horoměřice. Je to velká obec s asi 5500 obyvateli. Myslela jsem si, že se jedná o městečko, ale dočetla jsem se, že to je největší obec v ČR bez městského statusu. Zastavila jsem se u zámečku, který byl v 1. polovině 18. století přestavěn z panského domu. Jedná se o obdélnou jednopatrovou budovu s vížkou na střeše, a zachovanou kaplí s freskovou výzdobou, znázorňující výjevy ze života sv. Anny, Jáchyma, Abraháma, Izáka a dalších starozákonních postav.

Od zámku jsem pokračovala po zelené turistické značce směrem ke Kozím hřbetům. Už jsem se docela těšila, že konečně půjdu volnou přírodou. Sice i z Přední Kopaniny do Horoměřic jsem šla lesem, ale pak poměrně dlouho ulicemi obce.

Kozí hřbety jsou malebný skalní hřeben na severozápadě Prahy, oblíbený pro turistiku a krásnou přírodu. Oblast je chráněná jako část Přírodní rezervace Údolí Únětického potoka. Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1988. Chráněny jsou především skalnaté svahy, údolní niva Únětického potoka a buližníkový suk Kozích hřbetů.

Na hřebeni Kozích hřbetů stávalo v letech 2500-1800 př. n. l. eneolitické sídliště. Roku 1928 zde byl náhodou v rokli pod velkým balvanem nalezen bronzový poklad. Jednalo se o významný archeologický nález z období starší doby bronzové (2200 – 1700 př. n. l.), který je spojen s únětickou kulturou. Nález obsahoval soubor bronzových předmětů, z nichž nejvýznamnějších je sedm bohatě zdobených bronzových dýk. Jedna z dýk byla nalezena vsunutá do ozdobné lité bronzové pochvy. Nález je považován za jeden z nejvýznamnějších dokladů řemeslné zručnosti a bohatství tehdejší společnosti. Studie o tomto nálezu byla publikována již v roce 1928 v časopise Památky archeologické. Oblast Horoměřic je bohatá na nálezy z tohoto období (např. rondely či další hroby), což naznačuje, že mohlo jít o významné pravěké centrum.

Kozí hřbety, výhled z Kozích hřbetů na Holý vrch s Alšovou vyhlídkou - na poli za vrchem bylo nalezeno pohřebiště lidí Únětické kultury, Tiché údolí podél Únětického potoka

Cesta přes Kozí hřbety byla moc hezká. Když se z vrcholu rozhlédnete, uvidíte obydlenou oblast s vesnicemi nebo i vnějšími částmi Prahy, ale na to jsem se nechtěla dívat. Snažila jsem se dělat jen fotografie přírody - stromů a skal. Z jednoho místa byl pěkný pohled na skály na Holém vrchu. Na jedné z nich leží na skalním výchozu nad údolím Únětického potoka Alšova vyhlídka, a na poli severně od ní bylo objeveno pohřebiště ze starší doby bronzové.

Podle nálezů z prostoru pohřebiště ležícího nedaleko obce Únětice byla pojmenována tehdejší kultura - kultura únětická. Ta se vyznačovala rozvinutou metalurgií bronzu (sekery, dýky, šperky), dálkovým obchodem (jantar, měď) a specifickými skrčenými kostrovými pohřby. Obyvatelé tvořili zemědělská společenství s rozvinutou specializovanou výrobou bronzu. Sídlili v kůlových domech obdélníkového půdorysu v otevřených vesnicích nebo i opevněných výšinných sídlištích. Nálezy bronzových depotů (hřivny, sekery) svědčí o vysoké hodnotě kovu a směnném obchodě.

Únětickou kulturu můžeme lokalizovat do centrální oblasti Čech, zasahovala však až do Porýní, středního Německa, Polska a k Dunaji.

Typické pro tuto kulturu jsou kostrové hroby, kde byli zesnulí ukládáni na pohřebištích situovaných u sídlišť do země ve skrčené poloze. Převažuje skrčená poloha (na boku), častá orientace Z-V nebo S-J. Muži byli ukládáni často na pravém boku, ženy na levém. Pohřby vykazují výraznou sociální diferenciaci, kdy bohatě vybavené hroby (bronzové dýky, keramické nádoby (typické únětické poháry), šperky, bronzové jehlice, náramky, jantarové šperky, vzácněji kamenné nástroje) kontrastují s těmi chudými. Hroby měly často obdélníkový tvar, někdy s dřevěnou konstrukcí. Velké rozdíly ve výbavě hrobů naznačují existenci společenské elity (náčelníků).

Když jsem si cestu připravovala, měla jsem v plánu na Alšovu vyhlídku vylézt a zajít se podívat i k místu bývalého pohřebiště, ale když jsem došla dolů k Únětickému rybníku, už se mi do žádného kopce lézt nechtělo. Nechám si tyto dva cíle na nějakou další procházku.

Od Únětického rybníka jsem pokračovala Tichým údolím podél Únětického potoka do Roztok a odtud odjela domů. Byl to moc hezký výlet.

Přední Kopanina – Roztoky u Prahy – 20. února 2026