Pramen Labe

Včerejší večerní předpověď počasí na dnešek v Krkonoších byla dost strašidelná. Předpovídali bouřky, krupobití, silné deště a vítr. Naštěstí se ranní předpověď už dost lišila a v Jilemnici dokonce svítilo slunce. Měla jsem v plánu jet na Zlaté návrší autobusem, jít kolem Labské boudy k pramenu Labe a odtud dolů do Harrachova. Říkala jsem si, že nahoru vyjedu a pokud by se počasí nějak dramaticky zhoršovalo, zase se autobusem vrátím zpátky. Naštěstí když jsme přijeli nahoru, chvílemi zasvítilo slunce a ani vítr nefoukal. A nepřijela jsem sama, nahoru vyjelo asi 15 dalších turistů.

Zlaté návrší (1411 m) je hora v Krkonoších na hřbetu Krkonoš, necelých 5 km severozápadně od Špindlerova Mlýna. V mělkém severozápadním sedle s Vrbatovým návrším, asi 350 metrů od vrcholu, stojí Vrbatova bouda, pojmenovaná po Václavu Vrbatovi. Porost tvoří smilkové trávníky s klečí. Prudké severovýchodní svahy nad Labským Dolem jsou pokryty kamennými moři a vede tudy i lavinová dráha do údolí Labe. Jihovýchodním směrem pokračuje hřeben Krkonoš přes Medvědín směrem na Špindlerův Mlýn.

Severozápadně od Zlatého návrší a vrcholu Kotle (1435 m) se nachází rozsáhlá planina, na která pramení Labe (Labská louka) Pančava (Pančavská louka) a Mumlava (Mumlavská louka). Oblast patří od 1. července 2020 do klidového území Krkonošského národního parku "Hřebeny západních Krkonoš". Jedná se o oblast hlavního hřebene Krkonoš táhnoucí se podél státní hranice s Polskem.

Turistický pramen Labe, mohyla Bohumila Hanče a Václava Vrbaty stojí na místě, kde zahynul Václav Vrbata, mohyla, kde umrzl Bohumil Hanč, stojí na cestě k Labské boudě

Po vystoupení z autobusu nedaleko Vrbatovy boudy jsem se nejprve zašla podívat k mohyle Bohumila Hanče a Václava Vrbaty. Stojí na mírném návrší a je od ní krásný výhled do okolí. Odtud jsem se vrátila na rozcestí turistických cest a po červené turistické značce se vydala k Labské boudě. Cestou jsem přecházela Pančavu a zastavila se na vyhlídce nad jejím vodopádem.

Pančavský vodopád na Pančavském potoce s výškou 148 m je nejvyšším vodopádem v České republice, a je jedním z nejpůsobivějších krkonošských vodopádů. Řítí se v několika stupních skalnatým srázem z hrany Pančavské louky na dno Labského dolu. Jde o typický kaskádovitý vodopád vytvořený na boční stěně ledovcového údolí. Má čtyři hlavní stupně, které mají výšku 36 m, 39 m, 23 m a 20 m. Šířka vodopádu se mění podle množství protékající vody. Pohybuje se mezi 4 až 8 m.

V minulosti patřil vodopád k nejnavštěvovanějším místům v Krkonoších a kvůli turistům byl dokonce uměle navyšován jeho průtok – majitel nedaleké Labské boudy Josef Schier zřídil nad horní hranou malou nádržku se stavidlem, budku pro úkryt obsluhy i poskytování skromného občerstvení a vyhlídkovou terasu se zábradlím. Na dně údolí pod vodopádem byla při turistické cestě druhá, jednoduchá bouda, kterou Schier získal také. I zde bylo podáváno občerstvení. Když se nashromáždilo dostatečné množství platících turistů, dal zdejší personál trubkou signál pro obsluhu nahoře ke zvednutí stavidla. Návštěvníci tak viděli "vylepšený" vodopád i v letní sezoně v podobě, jakou má dlouhodoběji jen na jaře v době tání sněhu. Tato atrakce však zanikla ve 30. letech minulého století a spolu s ní i budka a vyhlídková terasa.

Dnešní přístup je omezený, neboť vodopád leží v I. zóně KRNAP. Z vyhlídky na červeně značené Bucharově cestě po Labské hraně je vidět zblízka pouze jediná, poměrně krátká, nejhořejší část vodopádu. Je z ní ale krásný výhled na Labský důl, Kozí hřbety a Kotel.

Pančavský vodopád, Labská bouda, Labská louka - v pozadí Violík

Po červené turistické značce, vedoucí po okraji Labského dolu, jsem došla k Labské boudě a od ní přes Labskou louku k prameni Labe.

Historie Labské boudy začíná v roce 1830, kdy v těchto místech podnikavá žena zvaná die Blasse vystavěla malou budku z kamení, kůry a roští, v níž prodávala kozí sýr, mléko a kořalku. Pozdější majitelé Devátové a Šírové z Rokytnice nad Jizerou rozšířili původní primitivní budovu tak, aby sloužila i k ubytování návštěvníků.

V letech 1878–1879 přestavěl boudu hrabě Jan Harrach a dalšími přístavbami ji zvětšoval ještě v letech 1888–1889. V roce 1904 zde zřídil první přírodní rezervaci v Krkonoších. Labská bouda byla velice oblíbená. Hosté si tu mohli pochutnat na krkonošském kyselu, chlupatých knedlících se škvarky a zelím i na chlebu pečeném přímo v objektu.

O Velikonocích 24. března 1913 se v okolí Zlatého návrší a Labské boudy konal mezinárodní závod na 50 km. Začal za nádherného počasí (závodníci vyběhli jen nalehko oblečeni), které se však změnilo v peklo. Závod musel být zrušen a všichni závodníci, kromě Bohumila Hanče, byli zastaveni. Jemu se vydal na pomoc jeho přítel, lyžař Václav Vrbata, který jej našel a věnoval mu, vyčerpanému a promrzlému, horní části svého oděvu. Oba však v prudké vánici zahynuli. Václav Vrbata byl nalezen zmrzlý v místě dnešní mohyly na Vrbatově návrší, Bohumil Hanč byl nalezen podchlazený bez známek života v místě dnešního Hančova pomníčku nedaleko Pančavského vodopádu a zemřel právě na Labské boudě.

Kvůli neopatrnému zacházení řemeslníků s benzínovou lampou bouda 6.11.1965  vyhořela. Dne 12.6.1969 byl položen základní kámen nové, moderně pojaté devítipatrové železobetonové panelové budovy, jež byla slavnostně otevřena 15. listopadu 1975. Budovu navrhl architekt Zdeněk Říhák. Budova je umístěna ve svahu – hlavní vchod je v úrovni nejvyššího podlaží. 

Labská louka je rozsáhlá náhorní plošina v Krkonoších (1350-1400 m n.m.), s pramenem řeky Labe a krásnou, vzácnou vegetací včetně kosodřeviny. Dříve tudy vedla obchodní stezka. Nachází se v 1. zóně národního parku a je známá dlouhou zimou s vysokou sněhovou pokrývkou.

Na Labské louce se nachází Turistický pramen Labe, což je symbolicky upravené místo v nadmořské výšce asi 1387 m. Skutečné prameniště jedné z nejvýznamnějších evropských řek – Labe - se nachází asi 150–300 metrů dál v chráněném rašeliništi a není veřejnosti přístupné. Symbolický pramen na křižovatce turistických tras tvoří kamenná skruž, kterou protéká voda, dlážděné okolí s lavičkami a kamenná zídka, na kterém jsou umístěny erby 28 měst, kterými Labe protéká.

U "pramene" bylo poměrně dost lidí, ale hlavně mě překvapilo, že po včerejším večerním dešti přitékalo do kamenné skruže docela málo vody a voda v ní nebyla moc čistá.

Další cesta mě přivedla na rozcestí U čtyř pánů, od kterého jsem pokračovala po modré turistické značce do Harrachova. První polovina cesty až k rozcestí turistických cest a bufetem Krakonošova snídaně byla moc hezká. Vedla nejprve kosodřevinou, později lesem, do údolí Mumlavy. U rozcestí Krakonošova snídaně se do Mumlavy vlévá poměrně vodnatý Vosecký potok a kousek dál po proudu Hraniční potok.

Od bufetu jsem pak až k Mumlavskému vodopádu procházela Mumlavským dolem po silnici. Mumlavský důl je úzké asi 4,5 kilometru dlouhé údolí, sevřené prudkými svahy východně od Harrachova. 

Mumlavský vodopád je jedním z nejpůsobivějších vodopádů na našem území. Je tvořený až 12 m vysokým skalním stupněm, který se rozprostírá po celé šířce řeky Mumlavy. Přepadávající voda spolu s pohybujícími se kamínky vytváří pod vodopádem dvě velké okrouhlé prohlubně (tzv. evorzní hrnce), místně nazývané jako Čertova oka. V zimě voda zamrzá a vytváří zde ledopády.

Horní část údolí Mumlavy, před Mumlavským vodopádem voda teče přes řadu kaskád, Mumlavský vodopád

Do odjezdu autobusu jsem měla poměrně dost času, a tak jsem se u vodopádu docela dlouho zdržela. Do Harrachova na autobusové nádraží jsem se pak vydala po místní značce, vedoucí po levém břehu Mumlavy. Autobusové nádraží je na východním okraji města. Do centra jsem nešla, ale viděla jsem ho později z autobusu. Je to moc pěkné turistické středisko s hotely, restauracemi, obchody…

Harrachov je oblíbené krkonošské horské středisko, proslulé především zimními sporty. Najdete zde sjezdovky, běžecké tratě i skokanské můstky. Město s bohatou historií spojenou se sklářstvím, nabízí i krásy přírody jako Mumlavský vodopád a možnost výletů do okolí, včetně polské strany. Harrachov se pyšní moderním vybavením pro turisty a snadnou dostupností jak po silnici, tak i po železnici.

Na místě Harrachova byla v 17. století založena ves Dörfl, která byla v 18. století přejmenována podle majitelů místního panství na Harrachsdorf a později na Harrachov. Jméno mu dali Harrachové, původně český šlechtický rod, odvozující své jméno od místa v jižních Čechách.

Obživou místních obyvatel byla tradiční sklářská výroba, která v okolí Harrachova existuje již od 14. století. První písemná zmínka o harrachovské sklárně je z roku 1712. K rozšíření výroby došlo po roce 1719. Barokní harrachovské sklo brzy dostihlo konkurenční podniky z oblasti Krkonoš (Deštné nebo sousední Nový Svět). S barevným broušeným a řezaným sklem z Harrachova však v 19. století soupeřily také výrobny v Kamenickém Šenově a v Novém Boru.

Zdejší sklárna patřila až do roku 1946 rodu Harrachů, potom ji převzal stát, od kterého ji v roce 1993 odkoupil soukromý majitel. Sklárna v Harrachově se přizpůsobila novým požadavkům, a i přes pokročilou automatizaci výroby skla si zachovává tradiční ruční výrobu.

Z Harrachova jsem odjela autobusem do Jilemnice. Po příjezdu jsem zašla do centra a chtěla si koupit nějaké koláče, na které jsem dostala chuť, ale bohužel jsem je nesehnala. Pekárna měla vyprodáno a jinde je neměli. Tak jsem se vrátila do penzionu, uvařila se kávu a odpočívala.

Krkonoše – Zlaté návrší – pramen Labe - 14. července 2026