Prachatice - hora Libín

Dnes jsem se vypravila na horu Libín se stejnojmennou rozhlednou. Hora Libín (1093 m) leží jižně od Prachatic, odkud jsem se na výlet vydala. V Prachaticích jsem byla poprvé, a musím říct, že jsem byla překvapená, jak krásné město to je. Kromě výstavného kostela sv. Jakuba Staršího, radnice, množství renesančních domů a zachovalého opevnění, má město i krásné okolí. Je toho tady tolik, o čem by se dalo psát, že by se to do jednoho článku ani nevešlo. Uvedu zde pro inspiraci jen pár fotografií, a můžu každému jeho návštěvu jen doporučit.

Kostel sv. Jakuba Většího s částí hradeb, Písecká brána a vpravo Heydlův dům, Stará radnice, divadlo a Nová radnice, opevnění s baštou Helvít

Z Prachatic vede na vrchol Libína turistická cesta, ale převýšení 540 m by bylo asi nad mé síly. Proto jsem vyjela autobusem na Libínské Sedlo a vydala se k vrcholu odtud. Libínské Sedlo je skutečné sedlo mezi horami Libín (1093 m) a Černou Horou (897 m), ale je také jméno malé osady s kostelíkem sv. Anny. Ten byl založen v 16. století, ale později několikrát upravován (roku 1732 barokně, a znovu v 19. století). V mnoha vesnicích, kudy jsem během tohoto třídenního putování po Jížních Čechách procházela, jsem si všimla pěkných Májek. Ale tak vysokou, jaká byla tady na Libínském Sedle, jsem nikde neviděla.

Z Libínského Sedla jsem se vypravila po modré turistické značce k vrcholu. Cesta není dlouhá, jen asi 2 km s převýšením kolem 240 m. Na vrcholu Libína probíhají v současnosti stavební práce. Opravují tam chatu, ale rozhledna je otevřená. Rozhledna byla sice postavená už v roce 1883, ale její vzhled je pro rozhledny z tohoto období poněkud neobvyklý. Je to vysoký bílý válec, který trochu připomíná vysokou a úzkou chladící věž soudobých elektráren. Z jejího vrcholu ve výšce 27 m je pěkný výhled na okolní kopce. Vystoupání 138 schodů určitě stojí za to.

Kostel sv. Anny na Libínském sedle a začátek cesty z Libínského sedla, rozhledna Libín

Z vrcholu jsem se vracela do Prachatic po červené turistické značce. Kousek nad Markétinými lázněmi jsem narazila na křížovou cestu z roku 1859, vedoucí ke kapli sv. Filipa z Neri. Až k ní jsem ale nedošla, zastavila jsem se jen u prvních čtyřech kapliček. Během výletů jsem už navštívila mnoho křížových cest, od těch jednoduchých až po ty opravdu honosné. Mnohé z nich si jsou podobné, ale tato je zase jiná. Bíle natřené kapličky jsou jakoby neumělé, jednoduché, ale uprostřed krásné přírody působí až dojemně.

Ještě dřív, než jsem došla k Markétiným lázním, narazila jsem na další zajímavost. Tím bylo místo na okraji lesa u Lázní sv. Markéty, kde se kříží 14. poledník s 49. rovnoběžkou. Na místě se nachází kamenný podstavec, který nese ztvárněnou zeměkouli a v místě kde se protíná zmíněná rovnoběžka a poledník, je vykován reliéf Prachatického kostela. Průsečíků poledníku a rovnoběžky je v ČR 10 a na zeměkouli 64 442.

Jedna z kapliček křížové cesty ke kapli sv. Filipa z Neri, v místě tohoto monumentu se kříží 14. poledník s 49. rovnoběžkou, kaple sv. Markéty

Dalším místem, kde jsem se zastavila, byla kaple svaté Markéty, postavená v blízkosti areálu Lázní svaté Markéty. Byla postavena kolem roku 1880 v novogotickém slohu k ochraně vodního pramene.

Lázně sv. Markéty byly založeny roku 1783 při prameni vyvěrajícím z lesnatého masívu Libina v nadmořské výšce 635 m. Léčebný účinek pramene sv. Markéty byl využíván již v 17. století.

Lázně byly zaměřeny na léčbu nervové soustavy a pohybového ústrojí. Mezi léčebné kůry patřil pitný režim, běhání v ranní rose nebo šprůdlování (probíhání dřevěnými vantroky s pramenitou vodou). Upřednostňován byl pohyb na čerstvém vzduchu, bylinné, rašelinné a uhličité koupele, a sluneční procedury včetně masáží. Později byly využity všechny způsoby vodoléčby (Prissnitzovy a Kneippovy léčebné metody). Klientelu lázní tvořili hlavně Rakušané a Němci. Lázeňský provoz skončil v roce 1935. Budovy se nadále využívají jako rekreační letovisko.

Pramenná oblast zdejšího okolí sloužila jako zdroj vody pro Prachatice již od 2. poloviny 16. století. Vodovodní řad z borových trub přiváděl neupravenou surovou vodu podél silnice Prachatice – Libínské Sedlo do kašny na Velkém náměstí a dalších kašen ve městě. Teprve o 300 let později, v roce 1895, byl tento "renesanční" vodovod nahrazen novým systémem, který jímal vodu pomocí zasakovacích zářezů doplněných Fiedlerovou štolou z Libínského a Černohorského prameniště. Ten je funkční dodnes jako významný doplňkový zdroj pitné vody pro město.

Do centra města jsem došla ještě před odjezdem autobusu, a tak jsem měla čas na další procházku. Procházela jsem se kolem hradeb a zašla do bývalé klášterní zahrady sester Boromejek. Jejich komunita byla založená již roku 1861 a sídlí v rodném domě sv. Jana Nepomuka Neumanna. Domu se dnes říká Neumanneum. Komunita sester Boromejek v Prachaticích je druhou "nejstarší komunitou" v kongregaci. K domu přináleží Hospic sv. Jana N. Neumanna s parkem, Vzdělávací institut a Domov Matky Vojtěchy, sloužící pro péči nemocných s Alzheimerovou chorobou. Celý areál tvoří jeden celek. Hospic sv. Jana Nepomuckého Neumanna byl založen v roce 2000.

Park Hospice, původně klášterní park, ležící v místech parkánu mezi zachovalými hradbami, je celoročně přístupný. Je to takové tiché místo, kde se můžete procházet, podívat se na ryby v jezírku nebo na ptáky ve voliéře, či jen sedět a přemýšlet. Říkala jsem si, jak se kruh hezky uzavřel. První den cesty do Jižních Čech jsem strávila na poutním místě v Lomci, a poslední den sedím před cestou domů v tiché, téměř meditační, klášterní zahradě. Byla to nádherná cesta, mnoho jsem toho viděla, poznala se s příjemnými lidmi, a i počasí mi přálo. Déšť, který mě provázel první den, vlastně k putování také patří.

Prachatice – hora Libín - 6. a 7. května 2025