Poutní místo Skalka

Vysoko nad Mníškem pod Brdy stojí klášter Skalka s kostelíkem sv. Máří Magdaleny, postaveného podle návrhu Kryštofa Dienzenhofera na konci 17. století. Poblíž se nachází dle mého soudu pozoruhodná křížová cesta. Kapličky jsou o něco mladší než kostelík, byly postaveny až v druhé polovině 18. století, ale reliéfy, představující jednotlivá zastavení křížové cesty, byly vytesány do žulových kamenů teprve nedávno. Spojení staršího s novým je velmi působivé.

Výlet jsem začala nedaleko Dobříše dosti vysoko na hřebenu Brd v místě Na Hradci. Od autobusové zastávky jsem šla nejprve trochu z kopce po červené turistické značce k hájovně na Jeleních paloucích. Pak jsem pokračovala po zpevněné a úplně rovné cestě přes 2 km stále do mírného kopce, takže jsem ten kopec před sebou neustále viděla a to mi moc příjemné nebylo. Jižně od cesty bylo poměrně hluboké údolí s bukovými lesy. Tato oblast je státem chráněná, protože se zde zachovaly lesy, jaké kdysi pokrývaly celé Brdy.

Začátek cesty a bukový les v chráněné oblasti

Došla jsem až na křižovatku turistických cest a pokračovala dál po červené značce po úbočí severovýchodní strany hřebene. Na hřebeni, nad cestou po které jsem šla, se nacházela bývalá protiletadlová raketová základna VEGA, známější pod označením Klondajk. Dnes je již opuštěná. Její historie sahá do 80. let minulého století. Byla vybudována mezi lety 1981-1985. Útvar byl vyzbrojen raketami dalekého doletu S-200. Základna po opuštění armádou v roce 2002 nějaký čas jen chátrala. V současnosti se v části areálu nachází Centrum aplikovaného výzkumu Dobříš. To podporuje firmy, které usilují o uvedení nejnovějších vědeckých poznatků a technologií do praxe. Celý areál je veřejnosti nepřístupný.

Cestou jsem viděla dvě studánky s přístřešky a hrnky, ale první z nich byla úplně vyschlá. Až v druhé studánce, Bílý kámen, byla voda. V minulém roce pršelo sice trochu víc, než v letech předešlých, ale voda stále chybí. Po červené značce jsem pokračovala dál přes osadu Na Rovinách k poutnímu místu Skalka.

Studánka Bílý kámen, cesta k poutnímu místu Skalka, Červený kříž

Cestou jsem míjela vysoký červený kříž, ke kterému se pojí tragédie dvou lidí. Podle spisovatele F. X. Svobody se k němu váže tento příběh: "Do krásné lesníkovy dcery se zamiloval myslivecký mládenec a když poznal, že jeho láska není opětována, rozhodl se zmocnit dívky násilím. Jednoho dne k večeru na místě, kde kříž stojí, ji přepadl a zneuctil. Mladá dívka se z toho pomátla na rozumu a brzy zemřela. Mládenec po činu uprchl daleko do světa. Jako stařec, hnán zlým svědomím, vrátil se na místo svého zločinu a zde se oběsil".

Udělala jsem dobře, že jsem na Skalku šla. Byla jsem tu už loni 11. března 2019, ale v té době nebyly ještě  kapličky osazené kamennými reliéfy, tak jako dnes. Teď už jecelý areál opravený a působí nádherně. Zmíním se krátce o historii místa.

Na sklonku 17. století vyrostl na skalnatém ostrohu "Rochota" nad Mníškem komplex budov, později nazývaný Skalka. První stavbou na skalnaté vyvýšenině nad Mníškem byl kostelík sv. Maří Magdalény, vybudovaný v letech 1692-1693 stavitelem Kryštofem Dienzenhoferem. Kostelík byl postaven na náklady Serváce Ignáce Engela z Engelsflussu. Svobodný a velmi zbožný pán Engel z Engelsflussu chtěl mít na kopci, který zakoupil, rodový památník. Jeho milovanou světicí byla svatá Maří Magdaléna. Ta se podle pověsti kála v jeskyni u francouzského přístavu Marseille. Nad jeskyní věřící postavili chrám. Podobný kostel chtěl i Engel. V roce 1694 byly dokončeny další významné stavby podle návrhu Kryštofa Dienzenhofera - klášter nedaleko od kostelíka, a na samém vrcholu Skalky poustevna. Obě stavby byly určené pro benediktinské mnichy.

Interiér kostela sv. Máří Magdaleny měl imitovat jeskyni, ze stěn a stropu visely krápníky, na zemi byly oblázky z nedaleké řeky Berounky. Dodnes se ale zachovalo jen několik náznaků původního interiéru.

Kostelík i celý areál utrpěly poddolováním Skalky. Důl na železnou rudu pod Skalkou, která se těžila už od dob Marie Terezie má přes 72 km chodeb a 36 podzemních pater. Později, v padesátých letech, fungoval také jako zdroj pitné vody nebo protiatomový kryt. S postupem těžby železné rudy se ve zdech kostelíka i ostatních staveb začaly objevovat trhliny a v okolním terénu propadliny. Ačkoli byl po 2. světové válce celý areál nákladně zrekonstruován, po 10 letech od rekonstrukce byl zdevastován a zcela opuštěn. Budovy se řáděním zlodějů a vandalů měnily v ruiny. Zlom nastal v 80. letech minulého století. Roku 1991 obnovili kapli, a poté poustevnu, která se stala letní rezidencí pražského arcibiskupa.

Naštěstí byla některá umělecká díla z kostela zachována - např. vzácný nástropní obraz sv. Maří Magdalény od Petra Brandla. V roce 1954 několik osvícených restaurátorů sňalo fresku z refektáře, přenesli ji na plátno a nyní je k vidění v mníšeckém kostele svatého Václava. Petr Brandl prý namaloval obraz sv. Maří Magdaleny podle své milenky Ester. Brandl kvůli Ester opustil rodinu, milenka mu ale údajně brzy zmizela s jiným. V kostelíku se v letním období pořádají výstavy.

Poutní areál Skalka s kostelíkem sv. Máří Magdaleny

Ale i kapličky, tak jako celý areál, byly na konci 20. století poničené. Proto nakonec došlo také k jejich obnově. Město Mníšek pod Brdy nechalo provést restaurátorský průzkum vnitřků všech čtrnácti kapliček, který souvisel se záměrem osadit do jejich nik umělecké reliéfy. Podle výsledku průzkumu vytesával do žuly kamenosochař Martin Mikula jednotlivá zastavení biblické Křížové cesty. Kapličky se jimi osazovaly koncem března 2019, a to ukončilo opravu, která probíhala od roku 2014.

Klášter na Skalce, zámek a kostel sv. Václava v Mníšku pod Brdy

Ve městě jsem si ještě vyfotografovala zámek, který vznikl úpravou stávající tvrze, sloužící k ochraně a bezpečnosti kupeckých karavan na obchodní trase z Bavor do Prahy. Zámek však v roce 1639 zničila švédská vojska. A tak v letech 1656-72 nechal nový majitel Servác Engel z Engelsflussu sídlo opravit a vtisknout mu novou zásadní podobu. Poslední úpravy proběhly v letech 1910-11 podle návrhu Matěje Blechy. Dnes je to čtyřkřídlý objekt se třemi nárožními šestibokými věžemi. Kolem se rozkládá park s rozlehlým rybníkem.

Dnes lze v interiéru spatřit v levé části kostela dílo Petra Brandla, slavnou Kající se sv. Maří Magdalenu, původně umístěnou v kostele Na Skalce, napravo obrazy Karla Škréty, a to Sv. Rodinu a Sv. Serváce, které byly původně v zámecké kapli. Ze Skalky sem byla přenesena také mistrovská řezbářská díla Jana Jiřího Bendla, a to socha Maří Magdaleny a sochy čtyř poustevníků. V kněžišti jsou umístěny zámecké vyřezávané lavice z roku 1672, doklad vyspělého barokního řezbářství. Z původního staršího kostela sem byla přenesena cínová křtitelnice a dva náhrobní kameny z 16. století.

Přes Skalku jsem šla dvakrát. Poprvé to bylo asi šest měsíců před tímto výletem. Tenkrát jsem začínala v Mníšku a končila ve Všenorech. A právě kvůli tomuto městečku se o výletě zmiňuji. Žila zde totiž několik let po emigraci z Ruska ruská básnířka Marina Cvětajevová s rodinou. Kdysi jsem měla moc ráda její poezii. Líbilo se mi s jakou opravdovostí a vášnivostí psala, ale i žila, i když si musela být vědomá bezvýchodností takového života. Nebudu se rozepisovat o jejím tragickém osudu, to si každý může najít na internetu, chci jen říct, že jsem ji měla ráda a tady ve Všenorech jsem si na ni s láskou vzpomněla.

V dopise z Paříže M. Cvětajevová děkuje Čechům za poskytnutou možnost nejenom existovat, ale i tvořit. Také děkuje Všenorům, píše, že sama příroda jí pomáhala. Na častých procházkách, kdy zdolávala Všenorské kopce, zaposlouchávala se do přirozených rytmů a zvuků kolem sebe a při chůzi ověřovala rytmus svých veršů. "Všechno mé psaní je zaposlouchání..." "Píši, abych se dobrala jádra, vyřkla podstatu; to je hlavní, co mohu říci o svém řemesle. A nemá v něm místo zvuk vně slova, slovo vně smyslu; je tady trojjedinost". Nakonec něco málo z její poezie:

Nevědomky myslíc na sen -

na zlato či bolehlav,

jak zbůhdarma mákem šla jsem,

pole zbavila jsem hlav.

Tak snad jednou, v létě, v žitě

nebo v máku na humně

mimoděk a roztržitě

smrt odejme hlavu - mně.

Překlad: Jana Štroblová

15. 1. 2020