Pevnost Königstein

Se spolužáky ze střední školy, kterou jsme ukončili na konci šedesátých let, se scházíváme pravidelně. Zpočátku to bývalo po několika letech, ale v poslední době se scházíme většinou třikrát ročně a tato setkání jsou pravidelně spojená s výlety. Tentokrát jsme se sešli v Děčíně a vypravili se odtud do pevnosti Königstein, ležící nedaleko hranic s Německem poblíž městečka Bad Schandau.

Autem jsme dojeli až k pevnosti. Nahoru jsme pak vyjeli výtahem a vydali se na prohlídku. Prošli jsme se kolem hradeb s nádherným výhledem na řeku Labe a na protilehlou stolovou horu Lilienstein. Navštívili jsme interiéry několika objektů, sloužící jako výstavní prostory, kde bylo možné se seznámit s historií pevnosti, výstavbou hradeb, vývojem zbraní,... Velmi zajímavý byla návštěva studničního domu se 152 m hlubokou studnou, kde jsme se dozvěděli i další zajímavosti o její stavbě.

Pevnost Königstein představuje jedinečný důkaz evropského umění stavby pevností. Historie pevnosti se začala psát před více než 800 lety. Postupně vznikl v areálu pevnosti jedinečný soubor staveb v pozdně gotickém, renesančním a barokním stylu a staveb z 19. století. Jedná se o jednu z největších horských pevností v Evropě. Pevnost leží uprostřed Labských pískovců na levém břehu Labe v zemském okrese Saské Švýcarsko na stolové hoře Königstein, vypínající se nad stejnojmennou obcí.

Na vrcholu stolové hory, která se nachází 240 metrů nad hladinou Labe, při ústí potoka Biela do Labe západně od obce Königsteinu byl ve 12. století založen gotický hrad. Ve středověku hrad náležel k Českému království. Původně stál na českém území a sloužil českým králům jako strážní pevnost. Pravděpodobně nejstarší psanou zmínku o hradu lze nalézt na dekretu českého krále Václava I. z roku 1233, ve které je uvedeno jméno purkrabího hradu Gebharda vom Stein. První zmínka přímo o hradu Königstein se objevuje až na tzv. Hornolužické hraniční listině z roku 1241, kterou stvrdil Václav I. in lapide regis (na kameni krále). Tato listina určovala hranice mezi slovanskou Horní Lužicí, Míšeňskou nížinou a Děčínským územím. Kamenné stavby však byly na Königsteinu postaveny již zhruba od 12. století. Nejstarší dochovanou stavbou pevnosti je hradní kaple z přelomu 12. a 13. století. Ve 14. století sestával hradní areál minimálně ze tří budov: císařského hradu, pojmenovaného podle císaře Karla IV. (dnes hrad Jiřího), domu, ve kterém bydlel purkrabí (dnes dům velitele) a z hradní kaple (posádkový kostel). O české minulosti dodnes svědčí řada fragmentů nástěnných maleb ze 13. století v chóru a u jižního vstupu do kostela.

Pevnost Königstein (fotografie z parkoviště v Bad Schandau), strážní věž na hradbách, stolová hora Lilienstein (pohled z hradeb), na modelu pevnosti (stav z roku 1763) se nachází nejblíže vpravo Stará zbrojnice, za ní Stará kasárna a za kasárnami Magdalenin hrad, Posádkový kostel a Studniční dům. Úplně vzadu Bedřichův hrad. Vlevo vzadu Hrad Jiřího, Dům velitele, Budova dělostřelecké obrany a Dům brány

Hrad byl často dáván do zástavy. Po dobytí míšeňskými vojsky roku 1459 byl připojen k Marce míšeňské. V letech 1512-24 zde byl klášter celestinů. Později byl hrad přebudován na mohutnou pevnost. V letech 1589-1631 nechal Kristián I. Saský a jeho nástupce rozšířit hradní opevnění tak, že se pevnost stala nejsilnější v Sasku. To bylo zčásti zapříčiněno i vhodným umístěním na stolové hoře a obklopením vysokými kamennými zdmi. Vznikly tehdy i stavby jako Vstupní budova s bránou, Střelecký obranný objekt, Stará kasárna, Bedřichův hrad a Stará zbrojnice. Následovala druhá stavební úprava v letech 1619-1681, kdy byly postaveny dělostřelecké baterie Jana Jiřího před hradem Jana Jiřího. Za třetí etapu výstavby se počítá období od 1694 do 1756, ve kterém byla rozšířena Stará kasárna. Většina objektů, které je možné si v současnosti prohlédnout, pochází z let 1591-1922. Do roku 1967 sloužila k zásobování celého areálu 152 m hluboká studna, vykopaná již v letech 1563-69.

Pevnost sice hrála významnou roli v dějinách Saska, ale menší roli ve vojenských událostech. Saští vévodové a kurfiřti využívali pevnost jako bezpečné místo ve válečných časech, jako lovecký zámek či letohrádek, ale od roku 1591 i jako státní vězení, kdy přivítala prvního vězně Nikolause Krella, Jako vězení byla využívána až do roku 1922. Skutečný vojenský význam byl sice spíše nepatrný, ale někteří generálové jako např. Johann Eberhard von Droste zu Zützen (1662-1726) odtud veleli svým armádám.

Během Prusko-francouzské války a obou světových válek byla pevnost využívána i jako tábor válečných zajatců. Po druhé světové válce využívala pevnost jako lazaret Rudá armáda. Od roku 1949 do roku 1955 byla pevnost využívána jako ústav pro převýchovu jednak mládeže odsouzené k výkonům trestu a jednak mladistvých, kteří nenaplňovali představy socialistické společnosti. Důležitým datem byl 29. květen 1955, kdy se pevnost stala z turistického hlediska neocenitelným vojenským skanzenem, který je dnes pobočkou Vojenského historického muzea Bundeswehru v Drážďanech.

Další zajímavostí je, že byla pevnost využívána také pro úschovu státních rezerv a tajných archivů. V letech 1756 a 1813 byly v pevnosti ukryty umělecké předměty a poklad z Drážďan. Stejně tak tomu bylo během druhé světové války, kdy byly podobně využity kasematy pevnosti.

Magdalenin hrad byl původně roku 1622 zřízen jako renesanční zámeček, který sloužil k ubytování dvora. Později zde byl umístěn sklad potravin. V sudovém sklepě stával v letech 1725-1818 obří vinný sud Augusta Velikého s objemem 238 000 l. V budově se nachází výstava stavební historie pevnosti a také historie tří obrovských sudů na víno.

Na místě Posádkového kostela stávala původně románská hradní kaple z doby kolem roku 1200. Kostel v dnešní podobě pochází z roku 1676. Jedná se o nejstarší posádkový kostel v Sasku.

Bedřichův hrad býval původně obranná stavba z roku 1589. Roku 1731 byl přestavěn na barokní letohrádek.

Magdalenin hrad (vzadu posádkový kostel s věží), Bedřichův hrad, dělo na hradbách směrem od Bedřichova hradu, Stará zbrojnice

V budově Staré zbrojnice jsme si prohlédli výstavu a pak jsme se vydali kolem budovy bývalého důstojnického kasina a Pokladničního domu, který byl vybudovaný v letech 1854-55 k uložení saského státního pokladu, ke Studničnímu domu.

V letech 1563 - 69 byla v pevnosti vykopána 152 m hluboká studna. Pro ochranu životně důležité vody byl krátce po vyhloubení studny postaven dřevěný Studniční dům. Rovněž budovy, které zde stály později, byly pouze roubené. V případě ostřelování pevnosti by tak bývalo mohlo dojít ke zničení studny. Proto byla roku 1735 postavená dodnes stojící budova Studničního domu, která byla opatřena až 4 metry silnou pískovcovou klenbou, odolnou vůči ostřelování. Na konci 19. století pak byl do budovy dodatečně vložen strop z pěchovaného betonu s hrubým žulovým plnivem, který spočívá na ocelových nosnících.

Po dokončení studny byla voda dopravována nahoru pomocí žentouru, poháněného koňskou silou, jak to bývalo obvyklé v dolech. V 17. století pak žentour nahradilo šlapací kolo s průměrem sedm metrů. Čtyři muži v něm museli denně ujít 28 000 kroků, aby 36krát vyzdvihli okov, naplněný vodou. Rekonstrukce šlapacího kola v originální velikosti ukazuje obrovské rozměry tohoto technické zařízení. Na tuto monotónní práci byli využíváni vězni a vojáci posádky pevnosti. Později pak byla síla, potřebná pro čerpání vody, zajištěna parním strojem (od roku 1871), od roku 1911 pak elektromotorem. V roce 1967 bylo čerpání vody zastaveno, protože pevnost byla připojena na veřejný vodovod. Celý systém čerpání vody i s restaurovaným elektromotorem už dnes slouží jen pro ukázky toho, jak se dříve na pevnosti ze studny voda dopravovala.

Po prohlídce Studničního domu jsme se vydali k poslednímu komplexu několika budov pevnosti - k budově Nové zbrojnice, Domu velitele, Portálovému domu, Střeleckému obrannému objektu a k Jiřího hradu. Budova Jiřího hradu stojí na místě středověkého hradu s obytnou věží, který byl do současné podoby upraven roku 1619. Později byl využíván i jako lovecký zámeček. Pod budovou Jiřího hradu a Portálového domu jsou zachované středověké sklepy. Jiřího hrad byl do roku 1922 nechvalně znám rovněž jako nejobávanější vězení z celého Saska.

Vstupní brána do tunelu pod Portálovým domem,  vstupní tunel - uprostřed padací mříž, Medůzí brána - za ní padací most - v pozadí Portálový dům, model výstavby hradeb z výstavy v Jiřího hradě

Také zde jsme navštívili výstavu a poté jsme zamířili k tunelu, vedoucím do pevnosti pod Portálovým domem. Tento skalní tunel, zvaný Temná rampa, byl do současné podoby upraven v letech 1729-36, stejně jako vstupní brána do tunelu. Mezi touto bránou a vstupní, Medůzí, bránou do pevnosti, býval padací most.