Peruc-Stradonice-Libochovice

Před nějakou dobou jsem se rozhodla prozkoumat trochu důkladněji krajinu v okolí Libochovic. Naplánovala jsem si sem několik výletů a jedním z nich byl výlet z Peruce přes hradiště Stradonice u Loun do Libochovic. Peruc je městys s necelými 2500 obyvatel ležící východně od Loun. Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české vypráví pověst o Oldřichovi a Boženě, podle níž bylo jméno utvořeno tak, že zde Oldřich spatřil Boženu perúc prádlo. Mělo to být v roce 1007, ale zdá se pravděpodobnější, že název městečka vznikl z osobního jména Peruť (dříve německy Perutz) ve významu Perutův dvůr. S účinností od 1. prosince 2006 byl obci vrácen status městyse.

První písemná zmínka o Peruci pochází z roku 1170, kdy zde vládli synové Sezemy, komorníka králové, Měšek a po něm Hroznata uváděný ještě v roce 1189. Oba dva jako rytíři podnikli cestu do Palestiny. Před husitskými válkami patřila část Peruce premonstrátskému strahovskému klášteru. Později došlo k několika změnám majitelů. V roce 1673 koupil Peruc Jan Jetřich z Ledeburu a pro nového majitele a celý jeho rod v dalším více jak století se Peruc stala kmenovým panstvím. Za Ledeburů byly v Peruci postaveny dvě nejvýznamnější stavby. Přestavbu sešlého, i když rozsáhlého renesančního zámku prováděl známý italský stavitel Antonio Porta a po něm Petr Pavel Columbani, který také narýsoval plán kostela svatého Petra a Pavla a v jednotném architektonickém slohu projektoval i náměstí.

Zámek v Peruci, kostel sv. Petra a Pavla, Boženina studánka a Oldřichův dub

Na místě zámku stával ve 12. století raně středověký hrad, který byl později přestavěn na gotickou tvrz a v 16. století na renesanční zámek. Roku 1673 koupil perucké panství hrabě Jan Jetřich z Ledeburu a nechal přestavět zámek v barokním slohu. Zásadní proměnou, která dala zámku dnešní rokokový vzhled prošla stavba za hraběte Kašpara Benedikta z Ledeburu a to v roce 1763 - 1765. Stavitelem byl Josef Jäger. Z rokokové přestavby pochází fasáda průčelního křídla včetně dvorní části. V interiérech patří do této přestavby hlavně reprezentativní schodiště s pozoruhodnou sochařskou výzdobou Ignáce Františka Platzera.

Roku 1798 koupil panství kníže Josef Kinský a František Kinský prodal Peruc roku 1814 hraběti Františku Antonínovi Thun-Hohensteinovi. Na počátku 19. století došlo k poslední úpravě zámku dle plánu stavitele Zachariáše Fiegerta. Bylo dostavěno první patro zámku na konci bočních křídel. Po válce byl zámek dle Benešových dekretů Thunům znárodněn. V roce 1947 byla část zámku propůjčená vládou Emilu Fillovi, který zde tvořil až do roku 1952 a v roce 1958 byla na zámku otevřena Fillova pamětní síň. Nyní je zámek v soukromém vlastnictví. Byl opraven a od 1. 7. 2020 je otevřen veřejnosti, i když úplné dokončení oprav ještě nějakou dobu potrvá.

Kostel sv. Petra a Pavla byl vybudován v letech 1724-25 stavitelem Petrem Pavlem Columbanim, ale později v 1. třetině 19. století byl částečně upraven. Jedná se o jednolodní obdélnou stavbu zakončenou pravoúhlým kněžištěm, s hranolovou věží s cibulovou bání. Hlavní průčelí se dvěma nikami je ozdobeno sochami sv. Václava a Jana Nepomuckého.

Udělala jsem si několik fotografií průčelí zámku a kostela sv. Petra a Pavla a zašla se podívat do zámeckého parku, který byl založen poblíž zámku v 18. století. Nyní se zde v budově barokní sýpky nachází muzeum české vesnice. Z parku jsem se vrátila ke kostelu a po modré turistické značce pokračovala dál kolem Boženiny studánky k Oldřichovu dubu.

Kousek od kostela se nachází krásně udržovaná Boženina studánka s přístřeškem, ke které se váže pověst o Oldřichovi, který zde potkal Boženu Křesinovou peroucí prádlo. Studánka je zásobovanou pramenem vytékajícím ze skály pod zámkem. Je vyzděná, krytá novogotickým altánkem a nachází se přímo naproti domu, který nese tabulku, že právě zde bývala usedlost Křesinova. Takže Božena to neměla s prádlem daleko - ať už byla Křesinovou dcerou nebo manželkou.

A než obec Peruc vybudovala vodovod, chodili sem lidé běžně pro pitnou vodu. Romantičtí malíři ovšem setkání Oldřicha a Boženy umisťují na břeh vody tekoucí, ale tu najdeme v Peruci také - těsně vedle Oldřichova dubu. Právě zde se podle pověsti setkali kníže Oldřich a Božena, která se pak stala jeho ženou a narodil se jim syn Břetislav I. K dubu jsem došla kolem renesanční radnice. Památný Oldřichův dub (dub letní) měří v obvodu kmene 775 cm. Jeho stáří se odhaduje na 800 - 1000 let.

Modrá turistická značka mě za městečkem přivedla na cestu směrem k osadě Chrastín. Procházela jsem nejprve kolem Krásné vyhlídky, které se také říká Čechova. Z vyhlídky uprostřed lesa se otevírá pohled na panorama Českého středohoří. Zde vznikaly kromě krásných obrazů Emila Filly i Čechovy verše. Bohužel dnes, i když byl slunečný den, nebyl výhled moc dobrý. Vyhlídka se nachází v přírodní památce V Hlubokém, která se rozkládá v prudkém zalesněném svahu nad Debeřským potokem. Předmětem ochrany je zachovalý listnatý les s převažujícím dubem a dobře vyvinutým bylinným patrem.

Od křižovatky turistických cest v Chrastíně jsem pokračovala po žluté turistické značce směrem k hradišti Stradonice. Hradiště Stradonice bývalo keltské hradiště z let 550 až 450 př. n. l. z období pozdní doby halštatské. Přetrvalo do časně laténského období. Jeho pozůstatky se nacházejí několik set metrů východně od vsi Stradonice v nadmořské výšce cca 280 metrů. Hradiště zaujímalo plochu 6,75 hektaru.

Východní část valu opevnění, západní část valu opevnění, rozhledna Stradonka a sluneční hodiny - člověk se musí postavit na místo příslušného kalendářního měsíce a jeho stín určuje čas

Nejviditelnějším pozůstatkem hradiště je dnes 520 m dlouhý val. Tento val s příkopem a s bránou v západním rohu přetíná v půloblouku jihozápadní konec rozlehlé náhorní planiny. Na jižní a západní straně bylo hradiště pravděpodobně obehnáno pouze mírným opevněním, např. palisádou. Valy byly dvojího typu, na východě 260 metrů dlouhý mohutnější val, na severu nižší. Je pozoruhodné, že opevnění bylo ve své délce budováno několika odlišnými technikami. Na výstavbě se zřejmě podílelo více komunit z okolí. Hradiště pravděpodobně nebylo osídleno trvale a sloužilo spíše jako útočiště (refugium) či místo společenských setkání a rituálních obřadů.

Místo bylo osidlováno velmi dlouho, což ukazují sporé nálezy z doby středního paleolitu, neolitu, mladší doby bronzové (kultury knovízské). Existuje také hypotéza, že příkop a vnitřní kamenité torzo valu pochází od lidí kultury knovízské z mladší doby bronzové.

Východní mohutnější val byl tvořen pásem propojených dřevěných komor podobných srubům, které byly vyplněny hlínou, a vnější stěnu tvořila zeď z opukových kamenů. Na vnitřní straně byl 3,5 metru široký ochoz a na vrcholu hradby souvislá palisáda. Val byl v základně široký sedm metrů a vysoký asi 3,5 metru. Před valem byl pět až šest metrů široký a asi 2,5 metru hluboký příkop (zasypán v roce 1977).

Severní nižší val byl opět tvořen hlínou vyplněnou srubovou konstrukcí s čelní opukovou zdí a palisádou, ta ale byla zapuštěna do čela upravené terénní hlavy před příkopem. Příkop byl široký 4,5 metru a hluboký asi dva metry, na vnitřní straně byl lemován opukovou zdí a terén před ním byl navýšen. Jde o první pravěký doklad takto sofistikovaného prohlubování příkopu, které bylo užíváno až u barokních pevností v 17. až 19. století (tzv. glacis). Brána se nacházela na západním konci severního valu, zde byl val zpevněn kamenitým jádrem. Z druhé strany brány byl příkrý svah do hluboké strže.

Dnes stojí na valu rozhledna Stradonka. Právě výborný rozhled a výhled na střední Poohří, České středohoří i na Krušné hory byl zřejmě důležitým faktorem při výběru místa pro hradiště. Rozhledna Stradonka je 6 metrů vysoká trámová rozhledna, která byla postavena v roce 2009. Inspirací pro výslednou podobu se stalo samotné místo, kde dříve bývalo keltské hradiště. Objekt tak připomíná strážní věž keltského opevnění. Po zdolání 8 příček žebříku se při dobrém počasí naskytne úchvatný výhled na České středohoří. Dnes se mi to bohužel nepovedlo - kopce byly v oparu.

Po žluté turistické značce jsem sestupovala k obci Stradonice, ale až tam jsem nedošla. U hřbitova jsem odbočila na cestu, která mě podél lesa dovedla na modrou turistickou značku vedoucí po silnici do obce Horka. A po modré značce jsem poté pokračovala až do Libochovic. Tady jsem už před nedávnem byla (článek Libochovice-Budyně nad Ohří z 11. 1. 2022) a tak se nebudu rozepisovat. Dnes se mi podařilo podívat se do zámeckého parku, založenému v 17. století. Skládá se z francouzské zahrady, anglického a přírodně krajinářského parku. Je to moc hezké místo, jak můžete vidět na několika fotografiích.

Zámecký park v Libochovicích

Z Libochovic jsem odjela vlakem přes Lovosice do Prahy. Dnešní výlet byl dlouhý, ale moc pěkný. Jen mě trochu mrzí, že nebyl lepší výhled na České středohoří.

3. 3. 2022