Obří hrad

28.08.2020

Výlet jsem začala v Nicově, kam jsem přicestovala autobusem z Vimperka. Byla jsem tam už před devátou. Z obce jsem se vydala po modré značce a pak, od křižovatky turistických cest, pokračovala dál po žluté turistické značce. Cesta vedla po úzké silnici kolem bývalé hájovny do údolí říčky Losenice s osadou Popelná a se dvěma velkými rekreačními chatami. Odtud jsem pak stoupala zpočátku dost strmě nahoru na vrch Valy, na jehož severní části hřebenu leží hradiště Obří hrad.

S nadmořskou 940 - 980 metrů je Obří hrad nejvýše položeným keltským hradištěm u nás. Na východní a severozápadní straně je hradiště chráněno skalnatými srázy, prudce spadajícími do údolí říčky Losenice. Hradiště bylo opevněno mohutnými kamennými valy, které vymezovaly jeho prostor o rozloze přibližně 2,5 hektarů.

Hradiště se skládá z vyvýšené akropole a předhradí s celkovou délkou 370 m a šířkou okolo 80 m. Předpokládá se, že původní vstup byl od jihu (dnešní přístupová cesta po žluté značce od Popelné). Z této strany také začínají kamenné valy předhradí, využívající i přirozených skalisek (například skalní srub vpravo od vstupu do hradiště). Akropole byla chráněna 3 až 4 metry širokými valy, které dodnes dosahují výšky až 2 metrů. Vnější valy z kamenů dosahovaly výšky až 5 m. Téměř kolmá stěna kamenných zdí byla lícovaná a nahoře opatřena dřevěnou palisádou. Na stavbu byly použity kameny přinášené nejspíše ze suťového pole západně pod akropolí. Nejzajímavějším místem akropole je kamenný stůl o rozměrech 170×180 centimetrů a skalní brána. Hradby vykazují velkou míru poškození, zapříčiněného pravděpodobně tektonickými a seizmickými procesy, jejichž dobu působení nelze blíže určit.

Opevnění předhradí, výhled z hradiště, skalní srub - součást opevnění předhradí

Absence nálezů způsobuje problém nejen se správnou datací vzniku hradiště, ale vytváří také prostor k četným diskuzím kolem jeho účelu. Předpokládá se, že hradiště Obří hrad vzniklo v pozdní době halštatské (6. - 5. století př. n. l.) a bylo využíváno ještě na konci doby laténské (2. až 1. stol. př. n. l.). Archeologové tak usuzují zejména díky shodným prvkům se skupinou hradišť, mezi které patří Věnec u Lčovic i nedaleké hradiště Sedlo u Albrechtic (volba vysoko položeného místa, doba vzniku i délka využívání).

Jediným zdejším objevem zůstává nalezení 14 mincí z 3. až 1. století před naším letopočtem. Mezi nimi je i republikánský denár z roku 130 př. n. l. s vyobrazením lodi a nápisem "ROMA". Tento nález byl však dlouhou dobu považován za podvrh. Pravost mincí byla potvrzena teprve v roce 2002.

Opevnění akropole, kámen na vyvýšeném středu akropole, o kterém jsem si původně myslela, že je obětním stolem, na posledním obrázku je obětní stůl

V poslední době badatelé vyslovují domněnku o zvláštním účelu Obřího hradu. Předpokládá se, že nejde o obvyklé opevnění, ale o ohrazení posvátného místa. Tomu nasvědčuje fakt, že z vnitřního areálu kamenných valů nepocházejí obvyklé archeologické nálezy střepin nádob, kovových či skleněných předmětů a běžných kuchyňských odpadků, například kostí. Tato interpretace se opírá i o zprávu, kterou zaznamenal Gaius Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce galské, že kněží a soudci Keltů, druidové "v určitou dobu roční zasedají... na posvátném místě..., kterýžto kraj se pokládá za střed Gallie". Lze rovněž připustit, že Keltové zde na Obřím hradě uskutečňovali posvátné oběti. Je známo, že tyto oběti se u Keltů přinášely v noci, za měsíčního svitu a obětováni bývali bílí býci, nebo dokonce i lidé.

Většina archeologů se přiklání k názoru, že hradiště plnilo funkci kultovní a shromažďovací. Mimo nedostatku nálezů tomu napovídají i hypotézy, hovořící o existenci cesty, vedoucí na západě mezi vnějším a vnitřním valem akropole, vcházející do akropole skalní bránou na severu a končicí na východě u "kamenného stolu", situovaném v nejvyšším bodě hradiště. Stůl mohl sloužit jako kamenný oltář představující střed světa, a podle některých názorů mohly být na něm vykonávány i obětní obřady určené nějakému božstvu.

Byla jsem překvapená velikostí a celistvostí valů, které se táhly po celé jižní, západní a severní straně akropole. Uprostřed na jakémsi pahorku byl zvláštní kámen, který mi připomínal oltář, a dokonce jsem si myslela, že jde o obětní stůl, o kterém jsem četla. Ten jsem ale nalezla později na východní straně akropole. Mrzí mě, že jsem si zase nevšimla skalní brány na severní straně. Celou cestu až na vrchol bylo krásné počasí, ale jen jsem vystoupila na akropoli, zvedl se vítr a trochu se zatáhlo. Byla jsem tam sama a bylo to trochu zvláštní, ale trvalo to jen chvíli.

Udělala jsem si několik fotografií a vydala se zpátky stejnou cestou do Nicova. Přišla jsem o něco dříve a tak jsem se před odjezdem autobusu zašla ještě podívat ke kostelu. Nicov je malá obec s necelou stovkou obyvatel. Původně to byla asi německá obec, protože na pomníku padlých z první světové války, stojícího nedaleko kostela sv. Martina, je německý nápis a jsou tu jen německá jména. Pozdně románský kostel sv. Martina pochází ze 13. století, ale v 17. století byl přestavěný barokně a pak dále upravovaný v 19. století. Tehdy mu byla prodloužena loď a o patro snížena věž.

Krajina nedaleko Nicova, kostel sv. Martina v Nicově a Strakonický hrad

Kolem půl druhé jsem odjela autobusem do Strakonic. Mohla jsem hned pokračovat dalším autobusem do Prahy, ale rozhodla jsem se město si prohlédnout. Vystoupila jsem nedaleko hradu, který je opravdu majestátní.

Strakonice jsou město v Jihočeském kraji na soutoku Otavy a Volyňky, 52 km severozápadně od Českých Budějovic, v nadmořské výšce mezi 390 až 430 m. Žije zde necelých 23000 obyvatel. Na místě dnešního města původně stály čtyři vsi, které se později spojily v poddanské město Strakonice. Lze předpokládat, že místo bylo osídleno od druhé poloviny 12. století.

Nápadný skalnatý útvar ve vcelku rovinatém okolním terénu mezi řekami Otavou a Volyňkou vedl již v raně středověkém období k výstavbě vlastnického kostelíku. Za ním nutno předpokládat existenci kurie románského velmože. Hřbitůvek pod kostelíkem obsahoval hroby s esovitými záušnicemi, u jednoho z nich byl použit jako obol mrtvých denár Bořivoje II. z období prvé vlády (1101-1107). Kdy a za jakých okolností získali oblast Bavorové, spolehlivě nevíme. Počátky bavorovského hradu klade starší a převážně i poslední literatura do 20. let 13. století. Někteří uvažují i o poslední třetině 12. století ve vztahu k výskytu Bavorů na Strakonicku. V roce 1243 podle darovací listiny dává Bavor I. rytířům řádu sv. Jana Jeruzalémského "kostel ve Strakonicích a dům s nadáním kromě domu zakladatelova" ve východní části hradu. Ve výstavbě hradu pokračovali následovníci Bavora I., Bavor II. a Bavor III., v letech 1280-1318.

V roce 1402 získali johanité i západní část hradu, a stali se tak na další staletí vlastníky celého objektu. V období husitské revoluce (1420) se strakonický hrad stal hlavním sídlem českého johanitského převorství. V Praze bylo ústředí zničeno. Za generálního převora Jana z Rožmberka (1511-1532) byla dokončena pozdně gotická a renesanční stavba hradu s věží Jelenka. Všeobecně se uznává, že od konce středověku působil a dodnes působí strakonický vodní hrad se svými šesti věžemi velice monumentálně a že jeho prvotní funkce jako společného sídla církevní instituce a současně světské vrchnosti je vedle Pražského hradu příkladem zcela ojedinělým. V roce 1626 získal český představený řádu johanitů titul velkopřevora a v roce 1694 bylo jeho sídlo definitivně přeloženo do barokně přebudovaného paláce u kostela Panny Marie pod řetězem v Praze. V současné době je areál hradu ve vlastnictví tří subjektů. Největší část (více než jednu polovinu) včetně hradních nádvoří vlastní město Strakonice a menší (cca jednu čtvrtinu) Jihočeský kraj. Církevní objekty jsou v majetku Římskokatolické farnosti Strakonice a zámecký špýchar je ve vlastnictví privátní osoby.

Cílem tohoto článku je informace o Obřím hradě, a proto jsem se zde zmínila jen o největší strakonické pamětihodnosti - o hradě. Ale je toho zde víc, co stojí zve Strakonicích a zhlédnutí. Stejně jako ve Vimperku, kde jsem byla ubytovaná po výletě na keltské hradiště Věnec, i tady ve Strakonicích, jsem byla poprvé a obě města se mi moc líbila. Také krásné šumavské podhůří první den a Šumava druhý den na mě udělaly ten nejlepší dojem. Byl to krásný výlet a opět jsem se dozvěděla a viděla mnoho nového a zajímavého.

28. 8. 2020