Nelahozeves

Obec Nelahozeves, kde se narodil hudební skladatel Antonín Dvořák, leží nedaleko Prahy, ale ještě nikdy jsem zde nebyla. Dnes jsem se nemohla vydat na výlet hned ráno, a proto jsem zvolila místo, které není vzdálené. Vlakem jsem jela do stanice Nové Ouholice a odtud se nejprve vydala do obce Vepřek. Stojí zde původně gotický farní kostel Narození Panny Marie, který byl vystavěný pravděpodobně ve 13. století. V letech 1684-1697 byl barokně přestavěn. Další úpravy a přestavby proběhly v letech 1752, 1892, 1902 a 1907, poslední oprava a restaurování kostela pochází z let 2003-2004. V interiéru se nachází rokokový hlavní oltář, barokní boční oltář Panny Marie, barokní kazatelna, zpovědnice, lavice a pozdně barokní plechová křtitelnice.

Kostel byl jako většina kostelů zavřený, ale zvenku na jihovýchodní zdi sakristie jsem si všimla neobvyklého památníku padlým. Je zde nápis "Hrob v dáli" a báseň, a kolem níž jsou umístěny tabulky se jmény padlých, jejich věkem a místem, kde zemřeli (pokud se to ví). Je to dojemný pomník, obzvlášť když si člověk přečte, jak mladí lidé to většinou byli. Překvapilo mě také, kolik květin tady bylo. Nedaleko kostela stojí čtyřboká dřevěná zvonice na kamenné podezdívce. Byla postavena v roce 1456. V roce 2002 prošla kompletní rekonstrukcí.

Od zvonice jsem se vrátila zpátky k železniční stanici a odtud pokračovala po červené turistické značce nahoru na planinu nad údolím řeky Vltavy. Jižně od Prahy Vltava protéká skalnatým kaňonem. I severně od Prahy zpočátku lemují její tok skály, i když podstatně nižší. Nakonec se ale údolí stále více rozevírá do roviny, obzvláště východním směrem. Stráně lemující údolí ze západu v podstatě končí kousek za obcí Vepřek.

Dřevěná zvonice a kostel Narození Páně v obci Vepřek

Nad údolím červená značka pokračovala nejprve po cestě mezi poli. Po ní jsem došla na kraj lesa k plotu Centrálního tankoviště ropy Nelahozeves (CTR). Hlavní část kapacity tankoviště zaujímají strategické zásoby ropy a pohonných hmot, které jsou majetkem Správy státních hmotných rezerv. Kromě strategického skladování slouží CTR i jako mezisklad ropy, přiváděné sem koncovými větvemi ropovodů Družba a Ingolstadt. Probíhá zde také míchání jednotlivých druhů dopravované ropy. Protipožární ochranu tankoviště zajišťuje automatizovaný systém stabilního hasicího zařízení. Hasicí voda je čerpána z řeky Vltavy. V areálu CTR se nachází velín, z něhož je řízen provoz tankoviště i ropovodů na území Česka.

Na počátku 90. let, během přístupových jednání o vstupu České republiky do Evropské unie bylo jako jedna z podmínek požadováno vybudování skladiště strategických zásob ropy a ropných produktů na dobu 90 dnů. Výstavba tankoviště na místě bývalé pískovny u Nelahozevsi započala v červenci 1994. V rámci tří etap výstavby během let 1994-1998 zde vznikly 4 nádrže po 50 000 m³ a 6 po 100 000 m³ skladovací kapacity. Jako strategické úložiště sloužily větší tanky, menší byly určeny pro míchání různých typů ropy pro rafinérie v Litvínově a Kralupech. Vzhledem k rostoucí spotřebě ropných produktů v Česku během druhé poloviny 90. let se ukázala potřeba navýšení skladovací kapacity. Během let 2001-2004 v rámci první etapy rozšíření CTR došlo k výstavbě 4 nadzemních nádrží po 125 000 m³, největších svého typu ve střední Evropě. Celková skladovací kapacita tím vzrostla na 1 300 000 m³. Druhé a zatím poslední rozšíření proběhlo v letech 2006-2008. Byly postaveny další dvě nádrže po 125 000 m³, současně proběhla modernizace hasicího systému a elektronické požární signalizace.

Nachází se zde tedy celkem 16 nádrží o celkovém objemu 1 550 000 m³. Z konstrukčního hlediska jde o ocelové válcové nadzemní nádrže s dvojitým dnem a dvojitým pláštěm. V případě netěsnosti vnitřního pláště, dokáže meziplášť a dvojité dno zachytit plný objem nádrže. Střechy nádrží jsou plovoucí - během vyprazdňování nebo plnění nádrže klesají nebo stoupají současně s hladinou. Z hlediska fyzikálně-chemických vlastností je maximální doba skladování ropy 15 let. Nádrže jsou opatřeny míchací technologií, která zabraňuje akumulaci úsad.

Po dosti blátivé cestě krajem lesa podél plotu úložiště jsem došla až k hlavní silnici, přešla ji a za ni pokračovala už hezčím lesem směrem k Nelahozevsi.

Obrázky z cesty do Nelahozevsi

Obec Nelahozeves s asi 2200 obyvateli leží na levém břehu Vltavy. Jak dokazují početné archeologické nálezy zejména ze sousední kralupské čtvrti Lobeč, z Lešan i z obce Hleďsebe, byla obydlena už od mladší doby kamenné, ale nejstarší dochovaná písemná zpráva o Nelahozevsi pochází až z roku 1352. Velký význam měla pro obec v minulých staletích řeka Vltava, která sloužila jako dopravní tepna. Vzhledem ke zvýšené poloze nad úrovní řeky netrpěla Nelahozeves zpravidla vůbec povodněmi, ze kterých jako největší je nutno připomenout záplavy z let 1784, 1845 a 1890. Regulace řeky byla uskutečněna kolem přelomu 19. a 20. století a od 20. století se na ní rozvinula intenzivní lodní doprava. Další důležitou událostí byla výstavba železniční tratě z Prahy na sever země, která obcí probíhala. Výstavba započala roku 1845 a pravidelná doprava na ní začala fungovat na jaře 1851.

Nelahozeves původně náležela českému knížeti a později pražské kapitule, od níž přešla v husitských dobách znovu pod panovníkovu komoru. V letech 1544-1558 získal tvrz, poplužní dvůr i vesnici s mlýnem postupně Florián Gryspek z Gryspachu (1504-1588), který zde roku 1553 začal budovat zámek. Florián Gryspek z Gryspachu byl český šlechtic bavorsko-rakouského původu, vysoký královský úředník a zakladatel české větve rodu Gryspeků.

S rodem Gryspeků jsem se v Nelahozevsi setkala již po třetí. Poprvé to bylo při návštěvě Kralovic, kde v kostele sv. Petra a Pavla měli Gryspekové rodinnou hrobku, která vznikla za renesanční přestavby kostela (výlet Plasy z 19. 2. 2020). Tehdy jsem o nich nic nevěděla a zapsala jsem si jen informace, které se mně zdály zajímavé. Něco z nich uvádím i tady: Nejstarším pohřbeným v podzemní klenuté kryptě kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích byl Florián Gryspek, který zde našel odpočinek roku 1588. Po jeho boku byla uložena jeho manželka Rosina. Později zde bylo pohřbeno dalších 15 členů rodiny. Všichni původně odpočívali v cínových rakvích. Hrobka byla otevřena poprvé až po stu letech a tehdy byla shledána těla, uložená v cínových rakvích, pozoruhodně zachovaná. Vzhledem k zachovalosti těl vznikla legenda o poslední hostině na Kaceřově, kde se měli všichni členové rodiny otrávit po konfiskaci svého majetku v roce 1623. Všichni však odešli z tohoto světa přirozenou smrtí.

Po otevření hrobky dal opat Plaského kláštera Kryštof Tengler rakve roku 1668 roztavit a cín použil na výrobu píšťal do varhan v plaském kostele. Od té doby odpočívali Gryspekové v dřevěných otevřených rakvích opatřených letopočty 1612, 1618, 1622. Po odstranění kovových rakví zůstala těla nechráněná a několik století volného přístupu do hrobky znamenalo postupnou devastaci jak těl, tak jejich oděvů. Podle dobového svědectví někteří lidé mumie z rakví vytahovali nebo odstřihávali části jejich oděvů. To trvalo až do roku 1890, kdy nechala rodina Metternichů doplnit chybějící a potrhaný oděv a těla umístit do nových rakví se skleněnými víky.

Při návštěvě Rožmitálu pod Třemšínem (výlet Padrťské rybníky z 20.7. 2021) mě už tento rod vzhledem k ekonomickým aktivitám začal zajímat více. Florián Gryspek mimo jiné vykoupil v roce 1555 zadlužené rožmitálské panství. Poté zveleboval dvory, obnovil železnou huť, nechal budovat rybníky (rovněž Padrťské rybníky, které jsem navštívila) a přestavěl rožmitálský hrad na renesanční zámek. Současně stavěl své rozsáhlé zámky v Nelahozevsi a Kaceřově.

Při svých toulkách po České republice se přede mnou otevírají osudy různých šlechtických rodů a mnohdy se mi zdá, že některé z nich mají "štěstí" a spokojeně proplouvají staletími. Jiné, a mezi ně patří také česká větev Gryspeků, vykoná spoustu práce, zazáří, ale po několika generacích z dějin země nadobro zmizí. Při popisu dnešního výletu se zmíním o rodu Gryspeků trochu obšírněji, protože mně jejich osud připadá až tragický.

Zámek v Nelahozevsi a přilehlý zámecký park

Florián Gryspek , zakladatel české větve Gryspeků, se narodil 18. prosince roku 1504 jako druhorozený mužský potomek ze šesti sourozenců. Jeho otcem byl Jiří Gryspek z Gryspachu, dvorní rada krále Karla V. Rodiče dbali na jeho dobré vzdělání. Měl po boku domácí učitele a navštěvoval latinskou školu. Byl velmi nadaný a inteligentní, proto studoval na nejvýznamnějších evropských univerzitách. Ve věku jedenácti let byl imatrikulován na Boloňské univerzitě, kde absolvoval studium římského práva. Poté odešel studovat do Paříže na Sorbonnu, kde završil svá studia teologie a filosofie. Měl také vynikající jazykové schopnosti. Ovládal němčinu, italštinu, francouzštinu, řečtinu a latinu, což mu otevřelo dveře ke slibné kariéře. Když se Florián po pěti letech vrátil domů v roce 1526, byl již jeho otec po smrti. Král Karel V. vzal vzdělaného syna svého dvorního rady do svých služeb, ovšem jakou u jeho dvora zastával funkci, není známo. V roce 1530 doprovázel Florián Gryspek krále Karla V. na korunovační cestě přes Alpy do Boloně, kde byl Karel V. dne 24. února korunován papežem Klementem VII. na císaře. Korunovační slavnosti se zúčastnil také císařův bratr, český král Ferdinand I. Císař Karel V. věděl o politických potížích v českých zemích, kterým Ferdinand vládl jako první Habsburk na českém trůně, proto svému bratrovi nabídl, že si může vzít do služeb jeho mladého spolehlivého sluhu, rytíře Floriána Gryspeka. Ferdinand Gryspeka přijal a mladý Florián s nabídkou také souhlasil, neboť věděl, že v Čechách má naději na vyšší příjem než v Tyrolsku. Bylo mu dvacetdva let, když jako cizinec "bez prostředků" vstoupil do králových služeb v Praze. Se značnou horlivostí a pracovitostí se ujal všech úkolů, co mu byly dány, čímž si brzy získal pozornost i náklonnost krále, který ho začal upřednostňovat před českými šlechtici. Mezi králem a mladým rytířem z Tyrolska vznikl osobní vztah založený na vzájemné důvěře a respektu. Spojovaly je i další okolnosti, jako například jejich habsburský styl výchovy, ale i mladý věk, podobné zájmy a humanistické vzdělání.

Florián Gryspek se aktivně podílel na politickém dění v zemi 58 let svého života. Za tu dobu se ocitl ve službách tří králů, kterým dával k dispozici své mnohostranné znalosti. Svými schopnostmi se tak zasloužil, že už jej na sklonku jeho života, ani stavové nevnímali jako nepřítele, naopak ho respektovali. Až do svých posledních dnů byl velmi aktivní na poli veřejného života, v politice a v zemském sněmu. Dosáhl hojnosti majetku i potomků, které se snažil co nejlépe zaopatřit do života, aby se mohli co nejsnáze sžít v nové domovině. Sám svou novou domovinu obohatil o skvostné architektonické stavby, nashromáždil obrovský majetek a prokázal se jako příkladný hospodář. Na konci života se Gryspek stáhl na svůj zámek v Nelahozevsi, kde později také zemřel. Stalo se tak ráno 29. března 1588. Poté bylo jeho tělo odvezeno do rodinné hrobky v Kralovicích. Gryspekovy děti pak nechaly na památku rodičů vytvořit epitaf, kde je Florián vyobrazen spolu se svou manželkou Rozinou.

Florián Gryspek si nechal v Nelahozevsi vystavět honosné sídlo ve stylu italské renesance. Stavby tohoto typu dosud neměly v Čechách obdoby, a proto byly nejdříve vnímány jako cizorodý prvek. Gryspek měl k dispozici prvotřídní převážně italské architekty. Monumentální zdobená stavba měla především ukázat bohatství a váženost svého majitele a ukázat jeho okázalý životní styl. V Nelahozevsi také Gryspek sepsal své v češtině psané předpisy. Roku 1588 napsal Selský řád a Instrukce pro úředníky. Tyto spisy jsou významným vhledem do tehdejších společenských řádů i do tehdejších pracovně právních předpisů. Šlo i o to zamezit tvrdému a svévolnému jednání představených vůči podřízeným, proto vznikly i instrukce pro úředníky. Například bez jeho vědomí nesměl být nikdo předveden před kata nebo nucen k peněžitému trestu. Nadaní žáci měli chodit do školy, aby mohli být v budoucnu prospěšní vrchnosti. O Floriánu Gryspekovi se říkalo, že byl přísným, ale spravedlivým pánem. Sídlo na Nelahozevsi se za Gryspekovy doby stalo také významným kulturním centrem. Gryspek sem jezdil relaxovat a uchovával zde své významné sbírky obrazů a písemností. V zámku vybudoval velkou knihovnu a obrazárnu. Zajímal se o antické a kuriózní sběratelské předměty a svou galerii zaplňoval obrazy známých umělců. Bylo známo, že vlastnil i jediný originální portrét Jana Žižky, který byl v pozdějších dobách ztracen. Vybudoval zde také knihovnu, kde uchovával především díla antických autorů a díla z oblasti filosofie, dějin, básnictví, humanismu a reformace. Gryspek také usiloval o podporu české literatury. Jeho spisy Selský řád a Instrukce pro úředníky jsou psány v češtině, protože latina byla jazykem vymezeným vrchnosti a Gryspek chtěl vzdělávat široké vrstvy. Nelahozeves se stala místem intelektuálního setkávání, kde se setkávali učenci a vzdělanci. Gryspek se v jejich společnosti zapsal do povědomí jako jeden z nejvýznamnějších mecenášů humanistické literatury své doby. Své názory si učenci na Nelahozevsi vyměňovali v tzv. Ráji, což byl reprezentativní zámecký sál. Floriánova knihovna byla později rozptýlena, jeden svazek s jeho vlastnickým vpiskem se zachoval ve Fürstenberské knihovně na hradě Křivoklát.

Floriánu Gryspekovi náležely kromě Nelahozevsi také Nečtiny, Kaceřov, Kralovice, Rožmitál, Mirošov, Žižkov, Kočov aj. Také měl dům v Praze a v Plzni. Jak v Nelahozevsi, tak v Kaceřově nechal postavit nové zámky. Po Floriánově smrti v roce 1588 pokračoval v budování zámku v Nelahozevsi jeho syn Blažej Gryspek z Gryspachu, který kolem roku 1613 dovršil stavbu zámku zhruba do konečné podoby. Když vypuklo stavovské povstání proti králi Ferdinandovi II., zúčastnili se ho i rytíři Gryspekové. Florián z Gryspeku, vnuk Floriána z Gryspeku a syn Jana Jiřího, kterému patřilo rožmitálské panství, vstoupil do českého vojska. Stavovskému vůdci Arnoštu hraběti z Mansfeldu, který obléhal Plzeň, poskytl děla z kaceřovské zbrojnice. Když byl Rožmitál obsazen vojskem Baltasara Maradase, psal rytíř Florián Mansfeldovi do Plzně, aby mu na pomoc poslal vojsko. Mansfeld tak učinil a Florián se svým mladším bratrem Janem Jaroslavem opět dobyli rožmitálský zámek a zajali císařskou posádku, kterou pak odvedli do Plzně. Za účast na stavovském povstání však byl 16. září 1622 členům rodu, kteří se na něm podíleli, zkonfiskován veškerý majetek. Další členové rodu emigrovali. Jako poslední příslušník české rodové linie se uvádí Jáchym z Gryspachu, jímž roku 1678 vymřela česká linie rodu. Žil a zemřel ve Střeziměři u Klatov. Vlastnil panství Nečtiny a Kácov. Přečkaly ho jen jeho dcery Anna, Zuzana provdaná Hrušková z Března a Alžběta provdaná Vrábská z Vrábí.

V roce 1623 se rodina dostala do finančních potíží, a tak byla Florianova vnučka Veronika nucena prodat zadlužené Nelahozeveské panství Polyxeně z Lobkowicz(1566-1642). V majetku roudnické linie rodu Lobkoviců zůstala Nelahozeves s výjimkou let 1950-1993 až do poloviny 20. století, tj. i po pozemkové reformě z doby první republiky. Čerstvě nabytý zámek byl za třicetileté války několikrát poničen rabujícími vojáky. Ještě v roce 1648 švédská armáda ukořistila bohatou kořist, která byla odvezena na lodích po Labi do Švédska. Zmizela i hodnotná knihovna Floriána Gryspeka. Po skončení války započal syn Polyxeny, kníže Václav Eusebius Popel z Lobkowicz, s obnovou zámku. Přestože se jedná o krásnou budovu se všemi přednostmi šlechtického sídla, Nelahozeves jako hlavní rodinné sídlo Lobkoviců nikdy nesloužila. Tím byl zámek v Roudnici nad Labem a Lobkovický palác ve Vídni. Václav do zámku nastěhoval své úředníky. Až roku 1874 našel zámek využití jako penzion pro svobodné a ovdovělé šlechtičny. Později byly prostory využívány jako vojenský lazaret. Rodina zahájila nutnou renovaci až roku 1908. V roce 1914 však zámek poškodil požár, při němž zanikly skoro všechny kazetové stropy ve druhém podlaží. Zámek pak nebyl obýván. Nezájem knížecí rodiny a nedostatečná údržba však přinesly i něco pozitivního. Jenom díky tomu se mohl renesanční zámek dochovat prakticky v původní nepřestavěné podobě, jak ho nechal vystavět Florián Gryspek.

Zámek v Nelahozevsi

Malebný zámek v Nelahozevsi patří mezi nejvýznamnější pozdně renesanční sídla v Čechách. Jeho výstavbu započal královský poradce Florián Gryspek z Gryspachu roku 1553 a v úsilí pokračovali jeho potomci. Stavba trvala více než 60 let a je spojována i se jménem královského architekta Bonifáce Wohlmuta, který vypracoval projekt a na stavbě se podílel od jejího počátku v roce 1553. Zámek je tvořen trojkřídlou budovou se čtvercovým dvorem a originální renesanční štukovou výzdobou. Na stěnách severního reprezentačního křídla zámku jsou dochována sgrafita, která byla v nedávné době restaurovaná. Znázorňují scény ze Starého zákona a výjevy z antické mytologie. V zámku se nachází jedna z největších rodových sbírek umění ve střední Evropě. Prohlédnout si zde můžete stálou expozici přibližující způsob života vlivné šlechtické rodiny. Zajímavostí je, že se zde také nachází největší soukromá knihovna v Čechách, která však není veřejnosti přístupná.

V Nelahozevsi jsem se hned vypravila k zámku. Ten je v této roční době uzavřený a tak jsem si ho jen vyfotografovala a prošla se zkraje zámeckým parkem. Kousek od nádraží, odkud mi odjížděl vlak do Prahy, stojí další tři budovy, které stojí za zmínku. Je to kostel sv. Ondřeje, který byl postaven v první třetině 14. století. Jeho současná stavební podoba pochází z 19. století, ale a v jeho interiéru jsou dosud zachovány pozdně gotické kamenické články. Vybavení interiéru pochází především z 18. století. Kousek od kostela v rohu bývalého hřbitova, který kostel obklopoval, stojí dřevěná zvonice. Byla postavena v 19. století a uvnitř se nacházejí dva zvonky z let 1812 a 1846.

Kostel sv. Ondřeje se zvonicí a rodný dům Antonína Dvořáka

Naproti západnímu průčelí kostela stojí rodný dům Antonína Dvořáka. Antonín Dvořák se zde narodil 8. září 1841 jako první z devíti dětí Františku Dvořákovi a jeho manželce Anně, rozené Zdeňkové. František Dvořák zde v pronajatém domě provozoval hostinec a řeznictví. Dům sestává ze zděné patrové budovy z konce 18. století s valbovou střechou, kde býval hostinec a kde také Dvořákovi bydleli. Průjezdem vpravo od něho se vchází do dvora s dalšími dvěma hospodářskými budovami. V menším domě vpravo od průjezdu míval Dvořákův otec řeznický krám. Budovy jsou ohrazeny zdí se sklepy. V noci z 5. na 6. července 1842 podnapilí hosté způsobili v domě požár, podle tradované historky vynesl otec desetiměsíčního Antonína z hořícího stavení v kolébce. Po požáru byl dům zrekonstruován. Jeho půdorysné uspořádání místností v přízemí (hospoda a tři obytné místnosti) zůstalo zachováno.

Dvořák v Nelahozevsi navštěvoval obecnou školu a pozoroval také stavbu železnice z Prahy do Ústí nad Labem a Děčína. Rodnou Nelahozeves opustil v roce 1853, kdy ho otec odvezl ke svému švagrovi do Zlonic, aby navštěvoval tamější školu. Zde učitel a varhaník Antonín Liehmann rozpoznal jeho hudební nadání.

Při čekání na vlak jsem si udělala několik posledních fotografií a kolem půl druhé jsem už z Nelahozevsi odjížděla domů. Dnešní výlet byl hezký, ale bylo docela zima a tak jsem byla ráda, když jsem si sedla ve vlaku do tepla a z okna pozorovala krajinu.

Nelahozevec 6. prosince 2021