Moldavská dráha

Dnes jsem se vypravila do Krušných hor kvůli železniční trati. V posledních dvou letech jsem končila dva výlety do Krušných hor v Novém Městě, odkud jsem do Teplic odjížděla autobusem. Cestou jsem si všimla trati, vedoucí vysoko po úbočí kopců a překonávající hluboká údolí po vysokých viaduktech. Chtěla jsem se touto tratí projet.

Jedná se o Moldavskou dráhu, nazývanou také Teplický Semmering. Tato jednokolejná 26,6 kilometru dlouhá železniční trať, překonávající výškový rozdíl 497 s maximálním sklonem až 36 ‰, spojuje v současnosti Most s Moldavou v Krušných horách, ale do roku 1945 pokračovala až do saského Freibergu. Trať překonává několik údolí po mostech a viaduktech a vede i dvěma tunely. V roce 2018 byla obnovena intenzivní jednání o možné dostavbě úseku Moldava–Holzhau na saské straně a o přeshraničním znovu propojení tratí. Úsek Louka u Litvínova – Moldava je od roku 1998 zapsán jako kulturní památka.

Trať z Mostu ke společné přechodové stanici Moldava/Moldau vybudovala v druhé polovině 19. století společnost Pražsko-duchcovská dráha. V této společné stanici se měla potkat s tratí stavěnou Lipsko-drážďanskou železniční společností z německé strany. Hlavním cílem bylo umožnit export uhlí do sousedního Saska. První projekty na propojení Mostecké uhelné pánve se Saskem vznikly již v šedesátých letech devatenáctého století, finanční a technické obtíže však stavbu pozdržely. Úsek Most–Hrob byl otevřen 15. května 1877, úsek Hrob – Moldava v Krušných horách až 6. prosince 1884. Přeshraniční provoz do saského Freibergu započal 18. května 1885.

Před první světovou válkou sloužila trať především ke svému původnímu účelu, přepravě uhlí. V meziválečném období se dále rozvinula přeprava průmyslových výrobků a trať začali využívat i turisté. Za druhé světové války byla správa českého a saského úseku sjednocena, vlaky projížděly celou trať Most–Freiberg. Po druhé světové válce už nebyl přeshraniční provoz obnoven a význam horského úseku do Moldavy upadal. Výjimku tvořil rok 1952, kdy byl do stanice Moldava přepravován materiál pro výstavbu vodního díla Fláje. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století byly z důvodu těžby uhlí některé úseky trati mezi Mostem a Loukou u Litvínova přeloženy.

Viadukt Moldavské dráhy v městečku Hrob, železniční stanice Moldava v Krušných horách, začátek cesty vedl kousek podél železniční trati

Vlakem jsem přijela do stanice Moldava, což je v současnosti takové opuštěné a poněkud zanedbané místo. Přijelo sem se mnou jen několik cyklistů. Nahoře je množství cyklostezek a všimla jsem si, že zde jsou vyznačeny i různě dlouhé cyklistické okruhy.

Obec Moldava leží asi 1,5 km od železniční stanice v nadmořské výšce 790 m. Kdysi to byla poměrně velká obec, ale dnes zde žije jen asi 170 obyvatel. Na území Moldavy se dříve nacházely ještě osady Oldříš a Pastviny, které zanikly v padesátých letech 20. století. Ves se nacházela na staré solné stezce z Hrobu do Frauensteinu v Sasku, ale stáří osídlení v okolí Moldavy dokládají nálezy už z mladší doby kamenné.

Vesnice byla pojmenována podle potoka, ale původ názvu je nejasný. V historických pramenech se název vsi objevuje ve tvarech: Muldaw, Mulda, Cžeska Mulda, Česká Mulda, Böhm Meuldaw a Moldau. Používal se také lidový tvar Mulde. Jméno Mulda se poprvé objevuje v církevních účtech míšeňské kapituly z roku 1346. Tento rok dokládá také stavbu pravděpodobně dřevěného kostelíka.

Krušnohorský pomezní hvozd lákal svým přírodním bohatstvím již odedávna skláře, neboť ke sklářskému podnikání bylo zapotřebí velkého množství dřeva. První doklady o sklářství na Moldavě na území rýzmburského panství pocházejí z roku 1392. Při archeologických výzkumech bylo v okolí Moldavy nalezeno pět sklářských hutí. Kolem jejich pozůstatků vede naučná stezka "Po stopách sklářství na Moldavě", ale jsem si ji neprocházela.

V letech 1537–1547 stanovil král Ferdinand I. pevné zemské hranice a Moldava připadla české straně. V roce 1560 se na Moldavě těžilo stříbro, těžba však netrvala dlouho. Mezi další činnosti patřila těžba rašeliny, která se z dodnes rozsáhlých rašelinišť mezi bývalou obcí Oldříš a Novým Městem dovážela do lázní v Teplicích, nebo za hranice. V současnosti je území chráněno (Přírodní rezervace Grünwaldské vřesoviště – článek z 15. 10. 2024 ) a rašelina se zde už netěží. 

Během třicetileté války zde prošla saská, švédská i císařská vojska. Vzhledem k blízkosti hranic zde bývaly spory mezi protestanty a katolíky. Při násilné rekatolizaci chodili Moldavští na bohoslužby do sousedního Hermsdorfu a katolický kostel zel prázdnotou. Násilí se neobešlo bez útěků za hranice.

Já jsem se z Moldavy vydala po žluté turistické značce směrem k Novému Městu. Procházela jsem kolem míst, kde kdysi býval mlýn a sklárna, ale teď je zde jen les. Od křižovatky se zelenou turistickou značkou jsem pokračovala po ní a přes stejnojmenné lyžařské středisko došla do Nového Města.

Pláně u Nového Města z cesty na vrchol Bouřňáku, Přírodní památku Buky na Bouřňáku, větrné elektrárny nedaleko Nového Města

Mým dalším cílem byl 869 metrů vysoký vrch Bouřňák (německy Stürmer), nacházející se v Loučenské hornatině, ve východní části Krušných hor. Na vrcholu stojí horský hotel, který se dnes nazývá Hotel Bouřňák – Chata Karla Líma. Od roku 1975 je na ní umístěna pamětní deska Karla Líma, který byl na začátku 20. století v Krušných horách prvním českým lyžařem a zasloužil se o stavbu první české chaty v Krušných horách. Základní kámen byl položen roku 1928 a v roce 1930 byla chata otevřena. Karel Lím také pojmenoval kopec Stürmer jako Bouřňák. Bohužel hotel působí dost zanedbaně, i když je na Bouřňáku lyžařské středisko se šesti sjezdovkami (1 mírná, 4 středně náročné a 1 obtížná) a cvičným svahem pro začátečníky. Na Bouřňáku se nachází také stanice Horská služby.

Cestou z Nového Města na vrchol jsem procházela kolem přírodní památky Buky na Bouřňáku. Jedná se o větrem zdeformované buky a některé chráněné a vzácné rostliny (např. prha arnika). Podnebí je zde velmi studené, ročně spadne přibližně 900 mm srážek. Na planině nad Novým Městem se nacházejí tři větrné elektrárny, viditelné až z Teplic, jak jsem si všimla.

Chata na Bouřňáku, cesta po červené turistické značce dolů z vrcholu Bouřňáku do Hrobu vedla z počátku strmě přes louky, výhled z konce cesty do Hrobu na jezero Otakar (nebo Barboru???) a na České středohoří

Z vrcholu jsem pak po červené turistické značce scházela do městečka s poněkud zvláštním jménem – Hrob. Cesta byla zpočátku poměrně strmá, ale později se po ní šlo moc hezky. Město Hrob jsem už jednou navštívila a psala o jeho pamětihodnostech v článku Hrob z 31. 1. 2024. Při tehdejší návštěvě byla mlha, a tak jsem se dnes chtěla zastavit u evangelického kostela, postaveného v secesním slohu. Pamatuji, že mě tehdy zaujal, a tak jsem ho chtěla znovu vidět. Před odjezdem autobusu do Teplic jsem ještě zašla k viaduktu Moldavské dráhy a vyfotografovala si ho. A takovýto viadukt je na trati kromě železničních mostů ještě jeden. Jsem moc ráda, že jsem si dnes celou trať projela.

Moldava – Hrob – 16. září 2025