Mariina vyhlídka

Návštěva Mariiny vyhlídky nedaleko Jetřichovic byl můj "nesplněný úkol". Byla jsem v Jetřichovicích před dvěma lety a při jedné túře jsem šla přímo pod Mariinou skálou, ale protože jsem neměla moc času, nahoru jsem nešla. Pak, když jsem se na skálu dívala dole z Jetřichovic, dost mě to mrzelo. Znovu jsem se do Jetřichovic dostala letos v létě během pětidenních závodů orientačního běhu a opět jsem se na vyhlídku dívala jen zdola z obce, protože ani tehdy jsem neměla čas a také dost sil na ni vylézt. Když jsem pak doma zjistila, že se dá do Jetřichovic poměrně dobře dostat veřejnou dopravou, naplánovala jsem si sem samostatný výlet.

Z Prahy jsem jela před devátou mezinárodním rychlíkem do Děčína a odtud pokračovala autobusem do Jetřichovic, kde jsem byla asi v půl dvanácté. Po modré turistické značce jsem se vydala kolem místního kostela nahoru do skal. Cestou jsem si vyfotografovala Mariinu vyhlídku, cíl své cesty, a Havraní skálu jižně od ní, pod kterou se nachází skalní hrad Falkenštejn.

Kostel sv. Jana Nepomuckého v Jetřichovicích, Mariina vyhlídka, vpravo Havraní skála, skalní kaple

Jetřichovice jsou obec v okrese Děčín. Žije zde 398 obyvatel. Součástí obce jsou vesnice Rynartice, Všemily a Vysoká Lípa. První písemná zmínka o obci se objevuje na konci 14. století v souvislosti s blízkým skalním hradem Falkenštejnem. Písemné prameny z 16. a 17. století dokládají, že v blízkosti obce byly pily, v nichž se zpracovávalo dřevo z okolních lesů.

Kostel sv. Jana Nepomuckého vznikl přestavbou barokní morové kaple v letech 1787-91. V letech 1828-29 byla přistavěna kostelní věž. Jedná se o jednolodní stavbu se čtvercovým presbytářem, obdélnou sakristií, obdélnou předsíní a hranolovou věží na západní straně lodi. Vybavení kostela je převážně historizující z 19. století.

Výklenková kaple Posledního soudu je jiným názvem také označována jako Skalní kaple. V dolní části obrazu v kapli je vyobrazen sv. Michael. Archanděl Michael zvítězil nad drakem, a proto je nebeským protějškem svatého Jiří. Toto vítězství často symbolizuje vítězství křesťanství nad pohanstvím, ale spíše je to symbolem vítězství božského řádu nad chaotickými silami temnot.

Kousek od kaple jsem došla na křižovatku s červenou turistickou značkou a po ní pokračovala po pěkné pěšině, zpočátku sice dosti strmé, k Rudolfovu kamení. Nejprve jsem došla do strže, kudy kdysi vedl skluz pro dopravu dřeva. Pak cesta vedla pod skálami s pěknými výhledy a byla lemovaná krásně vybarvenými stromy.

Cesta po červené značce směrem k Rudolfovu kameni - takhle krásně vypadaly stromy všude kolem, uprostřed výhled z cesty na Růžovský vrch

Rudolfův kámen s altánem nahoře. a výhledy z vrcholu. V lese je vidět i spoustu suchých smrků.

Z jednoho místa jsem uviděla skálu s altánem na vrcholu, podobný Mariině vyhlídce, ale nevěděla jsem, o co jde. Až po nějakém čase jsem došla pod skálu s touto vyhlídkou. Byl to Rudolfův kámen, pojmenovaný po knížeti Rudolfovi Kinském. Poté, co Rudolf skálu, nalézající se na jeho panství, zdolal, byla přejmenovaná z Vysokého kamene na Rudolfův kámen. Kníže zde později nechal na vrcholu postavit vyhlídkový altán. Skála je vysoká 484 m a dřevěný vyhlídkový altán je zde již od roku 1824. Když jsem došla pod skálu, rozhodla jsem se vylézt nahoru, i když zde byla informace o tom, že cesta je obtížná. Je pravda, že na několika místech byly řetězy a skála byla strmá, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem nahoru vylezla.

Vrátila jsem se zpátky na červenou značku a pokračovala do Jetřichovic. Ještě před tím než jsem došla k Mariině vyhlídce, cesta vedla kolem velkého převisu s reliéfem. Byla zde i informace o tom, co se zde odehrávalo. Bohužel byla tato informace napsaná malými písmeny a umístěná dost vysoko, takže jsem ji nepřečetla ani s brýlemi. Z internetu jsem se dozvěděla, že se jedná o tzv. Balzerovo ležení nebo také Tetřevnu. Tento velký skalní převis dříve sloužil zejména jako útulek lovců tetřevů. Na skalní stěně lze nalézt německé nápisy z období třicetileté války a poloviny 19. století.

Pokračovala jsem dál a konečně došla k Mariině skále s vyhlídkou. Tato pískovcová skála je známá především výhledem, který ze svého vrcholu nabízí. Přístřešek postavený na této skále původně sloužil jako protipožární pozorovatelna, ale ta zde již dávno není. V lesích na Jetřichovicku došlo k lesním požárům v minulosti již několikrát. K významným z poslední doby patřily požáry v roce 2005, kdy se do lesa zřítil hořící altán z Mariiny vyhlídky. Tehdy si dva mladí turisté z Litoměřic ve vyhlídkové boudě na vysokém skalním ostrohu svítili svíčkou, od které se dřevěná stavba vzňala a od ní začal hořet les. Dalším velký požár vznikl v červenci 2006, kdy se zřejmě z ilegálního ohniště v lese oheň rozšířil na 18 hektarů lesa. Plameny se šířily korunami stromů a šlehaly do výšky přes 20 metrů. Další požár tu byl v listopadu 2011.

Při požáru v roce 2005 nebyl zničen jen altán na Mariině skále, ale za své vzalo i dřevěné schodiště k němu. Statik musel také zjistit, jestli skálu, na níž chatka stála, nenarušil žár ohně. První vyhlídka byla na Mariině skále postavena už v roce 1856. Ta, co shořela v roce 2005, už ale nebyla původní. Zpravidla, pokud nějaký podobný objekt na území národního parku zanikne, už se neobnovuje. Ale tato vyhlídka je pro Jetřichovice tak typická, že byla opět obnovena.

V první polovině 19. století rozsáhlé území dnešního Národního parku Českého Švýcarsko patřilo Kinským, kteří byli velkými nadšenci vzmáhajícího se turistického hnutí. Po vzoru Saského Švýcarska začali i oni zpřístupňovat hluboké lesy a skalní útvary. K několika vrcholkům obklopujícím Jetřichovice nechali vybudovat schody, lávky, upravili k nim cesty, na třech z nich vystavěli dřevěné vyhlídkové altány pojmenované podle členů rodiny, některé z nich dokonce zdolali jako první turisté.

Nejvýraznějšími jetřichovickými dominantami jsou Mariina vyhlídka (428 m n. m.), Vilemínina stěna (439 m n. m.) a Rudolfův kámen (484 m n. m.). Ze všech se otevírají úžasné výhledy do širokého okolí.Původně tyto přístřešky poskytovaly skromné útulky pro znavené turisty, kteří si mohli klíče před výstupem zapůjčit od místního revírníka. Zároveň také sloužily pro panské lesníky jako požární hlásky. Zalesněné panství Kinských bylo velmi rozsáhlé, a tak není divu, že úsilí o ochranu lesů věnovali velkou pozornost.

Několikrát altány poškodily silné bouře, Kinští je však následně vždy obnovili. V současné době naleznete již jen dva dřevěné útulky, a to na vrcholku Mariiny skály a Rudolfova kamene. Z altánu na skalnatém vrcholku Velkého Ostrého je krásný panoramatický výhled, dnes mu ale nikdo neřekne jinak, než Mariina skála. Přejmenována byla podle manželky majitele panství, kněžny Marie Anny Kinské v roce 1856, na popud jejího manžela Ferdinanda.

Je ironií osudu, že původní podoba malé dřevěné stavby, která sloužívala jako požární hláska, lehla v roce 2005 popelem vinou neukázněných turistů, kteří zde chtěli strávit romantickou noc při svíčkách. Vrcholek však byl brzo osazen kopií altánu znovu.

Bohužel lesy pod Jetřichovickými skálami postihla ještě daleko větší pohroma v červenci roku 2006. Opět neukázněností turistů vznikl požár, který pohltil téměř 18 hektarů porostu. Až po týdnu se jej podařilo uhasit. Ohořelé kmeny stromů můžete dodnes jako memento vidět při výstupu k vyhlídkám. Po více než deseti letech však již opět začíná pod nimi vzrůstat nová vegetace. Naprostá většina lesních požárů a zahoření v národním parku České Švýcarsko vzniká následkem ignorování zákazu rozdělávání ohně a kouření v lese.

Ozdravovna, děčínský zámek a zámek Podmokly nedaleko děčínského nádraží

Z vyhlídky jsou nádherné výhledy do kraje. Sešla jsem se nahoře s jedním německým turistou, který měl pravděpodobně obavy, abych se ze skály při sestupu nezřítila a tak čekal, až půjdu dolů. Proto jsem se tam dlouho nezdržela. Pokračovala jsem od skály dosti strmě dolů k vodárně, vybudované zde pro ozdravovnu, kterou nechala v letech 1925 - 1927 vybudovat Československá strana demokratická pro děti z Ústecka. Sloužila až do roku 2005, kdy ji Jetřichovice prodaly jistému podnikateli a od té doby je nevyužitá a chátrá. Lidé z Jetřichovic chtějí, aby chátrající a léta nevyužívanou dětskou ozdravovnu koupil od současného vlastníka Ústecký kraj a přebudoval ji na domov pro seniory. Založili kvůli tomu petici. Paradoxem je, že ozdravovnu, která byla v dobrém stavu, prodali zhruba za 20 miliónů a teď za ni, zchátralou, požaduje současný majitel víc jak 30 miliónů.

Před ozdravovnou jsem se ještě rozhodla zajít se podívat na skalní hrad Falkenštejn. Vydala jsem se k němu, ale neviděla jsem ho. Bohužel jsem neměla dost času, abych došla až k němu. Musela jsem se vrátit na autobus, který mi odjížděl těsně před čtvrtou. Projížděl k nádraží centrem Děčína přes Masarykovo náměstí s pěknou kašnou. Všimla jsem si nedaleko náměstí také kostela sv. Václava a sv. Blažeje, o kterém jsem dříve nevěděla. Možná se do Jetřichovic ještě jednou podívám a pak si snad také lépe prohlédnu i Děčín.

V Děčíně jsem měla ještě před odjezdem vlaku chvilku čas a tak jsem si zašla vyfotografovat děčínský zámek a zámek Podmokly nedaleko nádraží, kde se dnes nachází muzeum. O Děčíně jsem už krátce psala v informacích o cestě do Hřenska z 16. - 19. 5. 2017, tak se zde moc rozepisovat nebudu. Zmíním se zde jen o stavbách, o kterých jsem nepsala nebo o informacích, které jsem dříve nezmínila.

Děčín je statutární město v okrese Děčín v Ústeckém kraji na soutoku řek Labe a Ploučnice. Zaujímá rozlohu 118,04 km² a žije zde 48809 obyvatel. Je významným říčním přístavem, důležitou železniční křižovatkou a leží na křižovatce několika významných silničních tahů.

Kostel sv. Václava a sv. Blažeje byl zbudován v letech 1751-78 v barokním slohu na místě gotického farního kostela se stejným zasvěcením, který roku 1749 podlehl požáru. V 50. letech 20. století sloužil jako skladiště Československé plavby labské. Znovu byl vysvěcen roku1992. Oltářní obraz zobrazuje Pannu Marii s dítětem, sv. Václava a sv. Blažeje a pod nimi se nachází hrad s městem Děčín. Obraz je dílem dvorního malíře Antona Kerna.

Děčínský zámek býval původně hrad na pískovcové skále na pravém břehu Labe nad soutokem Labe a Ploučnice. Prvním opevněným sídlem na skále bývalo nejspíše raně středověké hradiště. Ve třináctém století na jeho místě vyrostl gotický hrad. Na počátku čtrnáctého století jej získali Vartenberkové, kterým patřil až do roku 1511. Páni z Bünau nechali ve druhé polovině šestnáctého století starý hrad přestavět na renesanční zámek. Třetím významným rodem v Děčíně se stali Thun-Hohensteinové, kteří zámek vlastnili v letech 1628-1932. Za nich byl zámek přestavěn v barokním a klasicistním slohu. Přestože zámek sloužil jako panské sídlo, plnil až do osmnáctého století také funkci důležité zemské pevnosti, kterou často obléhala a dobývala cizí i císařská vojska. Poslední majitelé z rodiny Thunů zámek prodali v roce 1932 Československému státu a přesídlili do Jílového u Děčína. Poté zde sídlila nejprve německá, pak československá a nakonec až do roku 1991 sovětská armáda.

Nedaleko zámku se nachází raně barokní kostel Povýšení sv. Kříže z let 1687-91. Je to trojlodní stavba na půdorysu latinského kříže završená kupolí. Kostel byl postaven zřejmě podle projektu J. B. Matheye nebo stavitele jím silně ovlivněného. Je to podélné jednolodí s průchozími bočními kaplemi, krátkou příčnou lodí a obdélným presbytářem. Nad křížením je vztyčena kopule. Kostel je orientován k jihovýchodu. Na hlavním oltáři je vztyčen mohutný kříž s mramorovým korpusem Krista mezi sochami truchlící Panny Marie, Jana Evangelisty a dvou andělů. Krypta, situovaná pod podlahou presbyteria, obsahuje v rakvích ostatky rodu Thun-Hohensteinů. Následně byly v roce 1995 do této krypty uloženy i zpopelněné ostatky Thun-Hohensteinů, přenesené z jejich rodinné hrobky v Děčíně-Chrástu. Kostel je spojen se zámkem krytou chodbou vně Dlouhé jízdy.

Zámek Podmokly byl postaven hrabětem Thunem roku 1735 a sloužil jako centrum samosprávy panství. Po druhé světové válce se zámek stal sídlem oblastního muzea.

Vlak mi odjížděl kolem půl šesté a v sedm byl v Praze. Byl to moc krásný výlet. Počasí bylo téměř letní, jen stromy byly barevné. Chodila jsem jen v tričku. Výlet nebyl dlouhý, přibližně 9 km, ale převýšení bylo značné - asi 400 m, možná i trochu víc. Sice jsem byla večer dost unavená, ale určitě budu na tento výlet ráda vzpomínat.

Mariina vyhlídka 14. října 2019