Lužnice - třetí den

Dnešní úsek cesty byl kratší než včerejší, a tak jsem na cestu vyrazila až krátce po deváté hodině. Z bechyňského náměstí jsem se vypravila po červené turistické značce do údolí říčky s poněkud zvláštním jménem "Smutná". U soutoku s Lužnicí jsem ji přešla po můstku a naposledy si tady udělala fotografii města. Další cesta vedla pěkným lesem mezi plotem obory Obůrka a řekou. Tato obora o rozloze 140 ha byla založená už v roce 1817, kdy do ní byla vysazena dančí zvěř. V roce 1957 sem přibyli ještě mufloni. Po několika km se údolí, nejprve na protější straně, poté i tady na pravém břehu začalo rozšiřovat a řeka se zklidnila a už netekla tak rychle. Po cestě jsem došla až do obce Koloděje nad Lužnicí s pěkně opraveným zámkem Mitrowicz.

V Kolodějích jsem přešla most a pokračovala dál po levém břehu řeky. Cesta mě přivedla k lesu na kopci Semenec. Tento les slouží pravděpodobně jako rekreační oblast pro obyvatele Týna nad Vltavou, a proto jím vedou tři turistické a jedna místní značka, takže se jím dá procházet mnoha způsoby. Chtěla jsem se podívat na soutok Vltavy a Lužnice, ale protože jsem už byla trochu unavená, volila jsem kombinaci cest tak, abych se k soutoku dostala co nejkratší cestou. U soutoku Vltavy s Lužnicí jsem už kdysi (před více jak 40 lety) byla. Sjížděli jsme tenkrát Vltavu a tady jsme cestu končili. Tehdy mi ale soutok nepřipadal tak mohutný. Vltava je vzdutá Orlickou přehradou a tím pádem i Lužnice je u soutoku velmi široká. Je to skutečně majestátní soutok. Chvíli jsem se tady zastavila a pak pokračovala v cestě po žluté turistické značce k malé rozhledně Semenec z roku 1930 a dál do Týna nad Vltavou.

Barevné stromy nedaleko soutoku Vltavy a Lužnice , soutok Vltavy a Lužnice

Týn nad Vltavou s asi 8 tisíci obyvatel leží na obou březích Vltavy, západně od soutoku Vltavy s Lužnicí. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. Jméno města má za základ slovo týn, které ve středověku znamenalo opevněné nebo ohrazené místo. Ve městě je toho k vidění kromě zámku a kostela sv. Jakuba na hlavním náměstí víc, například velmi zajímavý raně barokní hřbitovní kostel sv. Víta z let 1681-1682, nebo hradiště Týn nad Vltavou. Tento zaniklý hrad, který nechal postavit biskup Tobiáš z Bechyně ve 13. století, se tyčil nad pravým břehem řeky Vltavy. Roku 1645 hrad vyhořel a jeho zbytky byly zbourány. Zachovaly se jen zbytky valů a renesanční dvou obloukový most přes příkop. Bohužel jsem kostel sv. Víta ani zaniklý hrad neviděla. Nebylo to proto, že bych byla tak unavená, ale prostě jsem si na ně nevzpomněla.

Na náměstí jsem se zastavila v informačním centru. Je umístěno v barokním zámku, který byl postaven v letech 1695-99 na místě několika měšťanských domů podle návrhu italského stavitele Antonia de Allfieri. Sídlila v něm správa arcibiskupského panství. V současné době je v zámku umístěno Městské muzeum.

Poté jsem se zašla podívat do kostela sv. Jakuba. Ten pochází z druhé poloviny 13. století. Původně byl zasvěcen sv. Christoforovi, ochránci brodů a cest, ale v roce 1569 došlo k jeho rozšíření a přesvěcení na sv. Jakuba. V roce 1719 byly instalovány varhany, které jsou jedním z nejzachovalejších barokních nástrojů v Čechách. Po roce 1753 došlo k barokizaci kostela, rozšíření kostelní lodi a přístavbě věže. Vedle tradičních mší se v kostele sv. Jakuba v Týně nad Vltavou konají každoročně (zejména v letních měsících) varhanní koncerty vážné hudby či pěvecké koncerty.

Na náměstí jsem si udělala několik fotografií a pomalu se loudala na autobusové nádraží. Cestou přes most jsem si všimla na břehu Vltavy dřevěného sousoší muže s koněm. Musím říct, že mě docela zaujalo, a tak jsem se k němu zašla podívat.

Kostel sv. Jakuba a zámek v Týně nad Vltavou, sousoší připomínající Potahovou stezku

Toto sousoší stojí na místě prvního zastavení naučné potahové stezky. Vyřezávané dřevěné sochy koně a kočího v životních velikostech vytvořil řezbář Jan Ambrož. Snažila jsem se získat o potahové stezce víc podrobnosti a zjistila jsem následující:

Než byla řeka Vltava spoutána soustavou přehrad, tzv. Vltavskou kaskádou, sloužila řeka jako vodní cesta pro dopravu dřeva a zboží. Už z 10. století máme zprávy o clech a mýtech vybíraných na Vltavě. První splavňovací práce jsou spojeny s panovníkem Karlem IV., který nařídil zřídit propusti ve všech jezech na Vltavě mezi Prahou a Českými Budějovicemi.

Od 16. století existují záznamy o plavení dřeva ve formě vorů, a především dopravě rakouské soli. Ferdinand I. Habsburský (1503-1564) rozhodl o dovozu soli z oblasti Solnohradska: sůl se plavila po řece Traun do Mauthausenu, odtud byla převezena koňskými povozy do Českých Budějovic a následně putovala na vorech či lodích po Vltavě až do Prahy. Pro potřeby solního obchodu vznikaly na březích císařské sklady soli, tzv. solnice. Dvě z nich existovaly i v Týně nad Vltavou.

Lodě, které sůl přepravovaly, byly zpočátku určeny pouze k jednorázovému použití. Na konci cesty v Praze nebo Hamburku byly rozebrány a prodány na dřevo. K tomu, aby je bylo možné opětovně použít, bylo zapotřebí transportovat je zpět do Českých Budějovic. Proto byla na trase delší než 190 kilometrů postupně vybudována POTAHOVÁ STEZKA. Jméno si vysloužila díky koňským potahům, které vlekly lodě proti proudu střídavě po obou březích. Stezka vedla vždy tam, kde byl ve skalnatém vltavském kaňonu schůdnější terén, přičemž koně bylo nutno poměrně složitě převážet z břehu na břeh.

Na začátku 19. století navrhla firma Lanna z Českých Budějovic, tehdy největší výrobce lodí, projekt na kamennou potahovou stezku. Vznikl tím kamenný násep (navigace), který zpevnil břehy a umožnil pohodlnější cestu koňským spřežením. Z tohoto období tedy pochází i naše potahová stezka.

Do stezky byly zabudovány ploché kameny s vytesanými čísly říčních kilometrů. Číslování vycházelo od nultého kilometru v Českých Budějovicích a končilo posledním říčním kilometrem na soutoku Vltavy s Labem - řkm 246 (dnes je to říční km 0). Týn nad Vltavou leží na říčním kilometru 205 (dnešní číslování). Potahová stezka po proudu pod Týnem nad Vltavou je zatopena, ale při nízkém stavu vody se ještě dnes můžeme kochat neporušenou kvalitní prací někdejších kameníků. Její úsek nad městem proti proudu zůstal dochován.

A to už byla poslední zastávka mého třídenního výletu. Byla to krásná cesta a jsem moc ráda, že jsem se na ni konečně vypravila. Cestu jsem si naplánovala už před dvěma lety, ale stále jsem ji odkládala. Možná jsem se i trochu bála. Většinou jsem procházela krásnou neporušenou krajinou po úzkých stezkách při hladině řeky, kam je možné dostat se jen pěšky nebo na lodi. A obzvlášť teď na podzim, kdy se zabarvuje listí a krajina je liduprázdná, to byla nádhera. Byl to výlet, který si budu pamatovat.

Lužnice - třetí den -7. října 2022

Bechyně - Týn nad Vltavou