Lužnice - první den

Výlet z Tábora do Příběnic byl první částí třídenní cesty podél řeky Lužnice, kterou jsem chtěla zakončit v Týně nad Vltavou. Od táborského nádraží, kam jsem přijela vlakem z Prahy, jsem se nejprve vydala k vodní nádrží Jordán a podél ní pokračovala směrem k centru města. V Táboře jsem už byla, dokonce jsme v historickém centru měli před několika lety závod orientačního běhu. Tehdy jsem také navštívila nedaleké poutní místo Klokoty a po závodě si prohlédla pamětihodnosti v centru. Město je moc pěkné, a tak jsem se jím chtěla projít i dnes.

Tábor leží na řece Lužnici. Žije zde asi 30 tisíc obyvatel, a jde tak po Českých Budějovicích o druhé největší město v kraji. Spolu se Sezimovým Ústím a Planou nad Lužnicí tvoří městskou aglomeraci s více než 45 tisíci obyvateli.

Historické jádro města založené na vysokém ostrohu nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka je od roku 1961 městskou památkovou rezervací. Hustá síť zalomených ulic dokládá vojenský charakter města. Dominantou rezervace je pozdně gotický kostel Proměnění Páně na Žižkově náměstí, kde stojí také stará radnice, ze které se vstupuje do podzemí. Mezi další památky patří např. hradní věž Kotnov, vodárenská věž, klášter bosých augustiniánů s kostelem Narození Panny Marie, špitál s kaplí sv. Alžběty, nebo pomník Jana Žižky z Trocnova. Dochovaly se také části městských hradeb.

Na místě současného Tábora je prokázáno poměrně intenzivní osídlení z doby halštatské a laténské. Zaznamenán byl např. nález mince císaře Hadriána z doby římské, a nález známé bronzové figurky kance vedl mnohé dokonce k předpokladu, že v prostoru budoucího středověkého města bylo ve 2. století př. n. l. vybudováno oppidum. Tento názor je možné na základě novějších výzkumů téměř s určitostí zamítnout, nicméně menší keltské osídlení vyloučit nelze.

Archeologické výzkumy v historickém jádru města prokázaly rovněž osídlení ze 13. století. Písemné prameny týkající se této doby však chybí. Předpokládá se, že někdy po polovině 13. století zde Vítkovci založili poměrně rozsáhlou osadu pojmenovanou pravděpodobně Hradiště. Zachycené pozůstatky staveb nesou ve velké míře stopy požáru, takže je možné, že osada byla vypálena. To se dává do souvislosti se snahou českého krále Přemysla Otakara II. založit na tomto místě nové královské město. Přemysl Otakar II. nechal někdy mezi lety 1270 a 1272 celý prostor budoucího města obehnat důkladnou hradbou a na jihozápadním okraji plánované výstavby vybudovat mohutný hrad. Jeho základy byly skutečně položeny, ale k rozvoji osídlení již nedošlo. Snahy o vytvoření nového centra panovnické moci skončily královou smrtí v roce 1278 a plocha pak nebyla až do 15. století souvisle osídlena. Hrad měli, podle zmínky z roku 1370, v majetku páni z Ústí. Kostel sv. Filipa a Jakuba v podhradí je poprvé zmiňován k roku 1388.

Tábor byl založen na jaře roku 1420 husity a pojmenován podle hory Thabor u Nazaretu, v dnešním Izraeli. Založením města se navázalo na tradici husitských náboženských poutí na hory. Zakladatelé města pocházející z celých Čech byli odhodláni vytvořit nové společenství, "obec spravedlivých", odmítající lidské zákony a řídící se pouze zákonem Božím. Zpočátku zde byly realizovány ideály křesťanského komunismu, tedy dobrovolného sdílení majetku bez soukromého vlastnictví. Nově příchozí odevzdávali všechen svůj majetek do kádí na náměstí. Takto sebraný majetek byl rozdělován mezi členy obce podle jejich potřeb. Teoreticky si byli všichni rovni, žili prostým životem bez přepychu, na pořádek dohlíželi čtyři zvolení hejtmani. Občané se nazývali táborité. Táborská obec měla od počátku vlastní vojsko. Zkušení velitelé, hejtmani, mezi nimiž byl i slavný Jan Žižka, cvičili tábority v boji a zacházení se zbraněmi. Brzy poté táborské vojsko provádělo úspěšné výpady do okolí, dobylo a vyplenilo kláštery v Milevsku, Louňovicích a Zlaté Koruně. Uloupený majetek byl jedním z hlavních zdrojů příjmů táborského společenství. Dobyté kláštery a kostely táborité vypalovali. Jejich vnitřní zařízení, vzácné knihy, sochy i obrazy ničili a pálili vedeni ideou obrazoborectví. S nepřáteli zacházeli husité stejně nelítostně jako katolická vojska s nimi.

Pohled na věž kostela Proměnění Páně přes hráz Jordánu, vodárenská věž, kostel Povýšení Páně, kostel sv. Filipa a Jakuba

Město se poměrně rychle rozrůstalo a brzy v něm žilo až 3 000 obyvatel, ale táborský komunismus vydržel jen asi půl roku, do podzimu 1420. Pak táborité začali vybírat dávky od vesnických poddaných, a stali se tak feudální vrchností, která přijala zvyky jiných držitelů půdy. Po bitvě u Lipan se představitelé města dokázali smířit se Zikmundem Lucemburským, který na oplátku udělil husitské obci listinou z 25. ledna 1437 městská práva po vzoru Starého Města Pražského. Tábor se tak stal plnoprávným královským městem, se znakem, v němž se nad hradbami se dvěma věžemi vznáší říšský orel s lucemburským orlem na prsou. Lucemburský orel byl později nahrazen českým lvem. Zikmundova nástupce Albrechta II. Habsburského (zeť Zikmunda Lucemburského) hejtmani však odmítli, a vzdali se až v roce 1452 sedmnáctitisícovému vojsku Jiřího z Poděbrad, kterého uznali zemským správcem a zavázali se mu věrností. Táborská církev se podřídila arcibiskupovi Janu Rokycanovi a naopak táborský duchovní vůdce Mikuláš Biskupec z Pelhřimova byl uvržen do vězení. I když město nebylo vydrancováno, přesto se tento rok (1452) považuje za konec husitského Tábora.

V roce 1492 byla pro vyřešení problémů se zásobováním vodou na východním okraji města vybudována přehrazením Košínského potoka vodní nádrž Jordán o ploše přes 51 ha. Je nazvána podle řeky Jordán ve Svaté zemi. Její 20 m vysoká sypaná hráz je 284 m dlouhá, a zadržuje asi 3 milióny krychlových metrů vody. Největší hloubka nádrže je 12,5 metru. Voda byla z nádrže vytlačována unikátním čerpacím zařízením do vodárenské věže, odkud byla následně dřevěnými potrubími rozváděná do městských kašen. Budova vodárenské věže byla vybudována na počátku 16. století a následně po velkém požáru obnovena v roce 1559. Jedná se o renesanční stavbu zdobenou obloučkovými štíty. Dnes se v několika patrech vodárenské věže nachází galerie.

Od hráze jsem se nejprve vypravila k vodárenské věži a odtud na hlavní, Žižkovo, náměstí. Nejvýznamnější stavbou Žižkova náměstí je kostel Proměnění Páně. Chrám byl postavený v pozdně gotickém stylu na přelomu 15. a 16. století. Plášť chrámové stavby doplnily z vnější strany renesanční štíty. V letech 1896-1898 byl kostel regotizován Josefem Mockerem. Na renesanční vyhlídkový ochoz gotické věže, vysoké 87 metrů, vede 250 strmých schodů.

Další významnou stavbou náměstí je táborská radnice, která patří mezi nejvýznamnější památky pozdní gotiky. S její výstavbou se začalo na počátku 16. století a dokončena byla v roce 1521. Později došlo k několika úpravám. V jejích místnostech si lze prohlédnout výtvarná díla se vztahem k Táboru a husitským tématům. V přízemí radnice se nachází vstup do podzemních chodeb.

Z náměstí jsem se vydala k bývalému klášteru bosých augustiniánů s kostelem Narození Panny Marie. Klášter byl založen v roce 1642 na místě starších domů, vypálených ještě v době švédského obléhání města za třicetileté války. Do Tábora, kde do té doby nebyl katolický klášter, byli vysláni bosí augustiniáni, aby zde šířili osvětu. Víra podobojí byla v Táboře hluboce zakořeněna, ale po porážce protestantů na Bílé hoře, museli i táborští přestoupit ke katolictví. Jako první byl vystavěn kostel Panny Marie a klášter vznikal postupně v letech 1642-1666 podle plánů pražského italského architekta Antonia de Alfieriho. Klášter byl zrušen v rámci náboženských reforem císaře Josefa II. V polovině 19. století byl pak přestavěn na městskou věznici, která byla v provozu do 50. let 20. století. Dnes jsou někdejší konventní budovy sídlem Husitského muzea a vlastní kostel spravuje Římskokatolická farnost Tábor.

Od kláštera jsem pak pokračovala k Bechyňské bráně a k pivovaru, na jehož místě se kdysi nacházel hrad, který zanikl vyhořením v roce 1532. Zbyla z něho jen 25 metrů vysoká hradní věž Kotnov.

Bechyňská brána byla postavena společně s celým městským opevněním po roce 1420. Do dnešního dne se dochovala v původní podobě vrcholné gotiky. Obdélná budova má dvě patra a valbovou střechu. V objektu se nachází expozice Tábor, pevnost spravedlivých i královské město. V roce 2020 ještě přibyla expozice o dějinách Tábora od pravěku po třicetiletou válku.

Nedaleko od brány, na vrcholu svahu nad řekou Lužnicí na místě bývalého hřbitova v parku Pod Kotnovem, stojí kostel sv. Filipa a Jakuba. Kostel byl původně postaven v gotickém stylu (první zmínka o něm pochází z roku 1388), ale jeho podoba byla pozměněna několika barokními úpravami, poslední proběhla v rámci oprav po vypálení pruským vojskem v roce 1744. V parku Pod Kotnovem na místě bývalého hřbitova bylo zachováno několik náhrobků významných osobností. Mezi nimi je i ten, který označuje místo posledního odpočinku Josefa Němce. Po smrti své ženy spisovatelky Boženy Němcové odešel k synovi Karlovi, který byl profesorem na táborské reálce a v Táboře zemřel na srdeční záchvat.

Dolů k Lužnici jsem sešla po schodech kolem tzv. granátové skály, což je skalnatý výchoz ve tvaru klínu vysoký 20 metrů a zhruba 10 metrů široký. Podle některých pramenů skála pokračuje ještě 12 m pod povrchem. Její tvar má charakter žíly, která se táhne napříč geologickými vrstvami okolních hornin v údolí Lužnice.

Švehlův most, cesta podél Lužnice

Přešla jsem most a vydala se po proudu řeky k cíli své cesty, k penzionu Příběnice. Nejprve jsem ale ještě v Táboře podcházela moc pěkný silniční Švehlův most z roku 1935, který se klene ve výšce 25 m nad hladinou řeky. Pak už cesta vedla stále podél řeky, zpočátku po cestě, později po úzké stezce po úbočí skalnatých strání kousek od hladiny řeky. Protější pravý břeh řeky nebyl tak sevřený a na několika místech byly postavené mlýny nebo se zde nacházely menší chatové osady. Jezy před mlýny burácely už zdálky. Před několika dny hodně pršelo, a tak bylo v řece hodně vody a dosti silný proud.

Nedaleko Příběnic jsem procházela tunelem v tzv. Candátí skále. Tunel nechal v roce 1938 prorazit KČT Tábor, aby turisty ušetřil obtížného a nebezpečného výstupu nad vysokou skálu a následného sestupu zpět na břeh řeky. Kousek odtud jsem pak obcházela skálu pod hradem Příběnice po visutém ochozu. Ten zde sloužil už od roku 1914, ale povodeň roku 2002 visutý chodník silně poškodila. Dnes je ale po opravě zcela bezpečný.

Je po sezóně a v penzionu Příběnice jsem byla jediným hostem. Přišla jsem příliš brzy, a tak mě zde ještě nikdo nečekal. Vypravila jsem se proto nejprve na prohlídku zříceniny hradu. Od penzionu k němu vede žlutá turistická značka.

Významné hradní sídlo Příběnice na výrazné ostrožně obtékané meandrem Lužnice v nadmořské výšce 410 metrů bylo zbudováno v první polovině 13. století jako správní a obranné středisko rodu Vítkovců. Hrad patřil k ojedinělým hradům, které mohly ve třináctém století svým rozsahem a kvalitativním provedením konkurovat menším královským hradům, a demonstrovaly tak moc a možnosti svých majitelů. V písemných pramenech se poprvé připomíná roku 1243, avšak v polovině 14. století prošel výraznou přestavbou a rozšířením. Stavba Příběnic byla nejspíš reakcí Vítkovců na vybudování města a hradu Hradiště (Kotnov v Táboře) králem Přemyslem Otakarem II., který tak narušil celistvost jejich domény. Hrad byl součástí sídlištního komplexu, který dále tvořilo podhradní městečko s vlastním opevněním, předhradí před čelem hradu a menší hrad Příběničky na ostrožně na protějším, tj. pravém, břehu Lužnice, který pravděpodobně vznikl o něco později, avšak ještě ve 13. století. Společně jsou oba hrady chráněny jako kulturní památka.

Samotný hrad byl dlouhý asi 150 m a široký 30 m a byl členěn do čtyř částí. Přední dvůr za šíjovým příkopem obsahoval mohutnou osmibokou věž se zdmi silnými 3,5 m a úhlopříčkou dlouhou 14 m. Následoval obdélný dvorek bez známek zástavby a pak palácový okrsek tvořený třemi nebo čtyřmi křídly kolem nevelkého nádvoří. Zadní část hradu obsahovala velkou obdélnou věž vysunutou na okraj skály, ze které se dal dobře kontrolovat provoz na řece. Přístupová cesta vedla z předhradí po mostě přes šíjový příkop do první brány v čele parkánu.

Zbytek věže, vysunuté nad okraj skály, zbytek osmiboké věže,  opevnění kolem podhradí nedaleko penzionu Příběnice, jedna z mohyl

Příběnice bývaly často využívány jako vězení prominentních osobností. Roku 1394 zde Jindřich z Rožmberka věznil zajatého krále Václava IV. Jeho syn Oldřich uvrhl v létě r. 1420 do místní věže pochytané kališnické kněze včetně Václava Korandy, což se mu ovšem krutě vymstilo a vedlo k dobytí hradu tábority. Kvalitu příběnické věže poznali i odpůrci husitů, např. Menhart z Hradce nebo Bohuslav ze Švamberka.

Krátce se ještě zmíním o hradě Příběničky, který byl menším hradem dvouhradí. Byl vybudován pravděpodobně nejpozději na přelomu 13. a 14. století za Jindřicha z Rožmberka. V 1. polovině 14. století byla postavená kaple. Dodnes se dochovány jen nepatrné zbytky zdiva (základy okrouhlé věže, jednolodní kaple) a mohutné valy dvojitého předhradí. Svou funkci plnily oba hrady do poloviny 15. století, kdy byly zbořeny na základě domluvy mezi Rožmberky a Tábory.

Dodnes se toho z hradu Příběnice moc nezachovalo - zbytek věže, zdi hradního jádra, kus zdi předsunuté věže nad řekou a také terénní nerovnosti.

Prohlédla jsem si hrad, a protože jsem měla ještě čas vypravila jsem se k asi 2 km vzdálenému mohylovému pohřebišti, které se nachází v lese jihozápadně od obce Dražičky. Podle internetu by se mělo jednat o patrně největší zachovalé mohylové pohřebiště v Čechách s téměř 100 mohylami Rozměry mohyl a vnitřní uspořádání pohřebiště odráží časový vývoj mohylníku - velké mohyly na severním okraji patří do halštatsko-laténského období, řadově uspořádané mohyly vznikly v raném středověku.

Archeologické nálezy z mohyl, mezi nimiž vyniká časně laténský meč s pochvou z 5. stol. př. n. l., který má analogie až ve francouzském keltském prostředí, jsou cenným pramenem pro poznání hmotné kultury v uvedených obdobích. Větší část mohyl v mohylníku vznikla v raném středověku. Pohřebiště využívané od 8. do počátku 10. století se vyznačuje pro toto období typickým, avšak v tomto měřítku výjimečným řadovým uspořádáním mohyl. Archeologicky prozkoumané pohřby ukazují, že se zde vedle sebe objevuje jak žárový, tak kostrový pohřební ritus. Mohylník patří k největším známým slovanským mohylníkům v Čechách.

Dočetla jsem se, že pohřebiště má bohužel jedno velice smutné prvenství - patří k jednomu z nejzničenějších pohřebišť, kde je téměř každá mohyla poškozena. A to, co jsem při jeho návštěvě uviděla, mě o opaku nepřesvědčilo. Dnes se na místě pohřebiště, kde býval les, nachází zarostlá oplocenka. Přes plot jsou sice nějaké mohyly vidět, ale ztrácejí se ve vysoké trávě. Je to škoda.

Byl už čas vrátit se k penzionu Příběnice a ubytovat se. Po večeři jsem se chvíli v areálu penzionu procházela a našla jsem ještě část středověkého opevnění kolem podhradí hradu a také základy středověké stavby, která v podhradí stála. Když jsem se vracela do pokoje, začínalo se už stmívat. Údolí je sevřené strmými zalesněnými skalnatými stráněmi, a i v místech, kde stojí penzion, je plno stromů. Všude kolem byla po nedávných deštích svěží příroda. Když jsem se podívala nahoru na úzký pruh oblohy, viděla jsem narůžovělé závojovité mraky. Bylo slyšet padající žaludy, jinak bylo ticho. V celém areálu jsem byla sama. Nejbližší obydlí bylo vzdálené několik km, v místě nebyl signál, a pod okny mého pokoje tekla v současnosti rychlá a vodnatá řeka... Myslela jsem si, že se tady budu trochu bát, ale spala jsem dobře. I když pocity, které jsem měla při podvečerní procházce, byly trochu zvláštní.

Tábor - Příběnice -5. října 2022