Lužnice - druhý den

Stádlecký řetězový most pod městysem Stádlec je posledním dochovaným empírovým řetězovým mostem v Česku. Od roku 1975 vede přes Lužnici na km 24,1.

Most postavil přes Vltavu v Podolsku Vojtěch Lanna v letech 1847-1848 podle projektu inženýra Gassnera a B. Schnircha. Most sloužil dlouhá léta, až do roku 1960. Od konce třicátých let stál ale již most nový, železobetonový, přímo nad stávajícím mostem. Po napuštění přehrady Orlík by byl most, v té době již kulturní památka, potopen, a proto se rozhodlo o jeho pečlivém rozebrání, dokumentaci a uložení na místě mimo zatopený břeh. Ze zahraničí přišla v šedesátých letech nabídka na odkoupení mostu, byla však zamítnuta a bylo rozhodnuto o jeho pozdějším přestěhování a znovusestavení. Z několika možných lokalit bylo vybráno malebné místo na Lužnici, na silnici mezi obcemi Stádlec a Dobřejice. Na tomto místě je v provozu již od slavnostního otevření 25. května 1975.

Základní nosnou konstrukci mostu tvoří 4 řetězy uspořádané do dvou dvojic. Ty jsou uloženy na dvou kamenných pylonech, branách vysokých 13 metrů. Mostovku tvoří dubové fošny, nově instalované v roce 2007. Pod mostovkou je instalována pojízdná lávka pro drobné opravy. Most je po celkové rekonstrukci. Vjezd je povolen jen vozidlům do hmotnosti 1,5 tuny, sloupky u vjezdů na most omezují šířku vozidel na 2m.

Přešla jsem most a pokračovala dál po travnatém pravém břehu řeky až k osadě Liška u soutoku Oltýšského potoka s Lužnicí. Kousek za touto osadou začala cesta stoupat až na vrchol stráně ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Je to velmi starý jednolodní raně gotický kostel, poprvé zmiňovaný v roce 1350. Interiér tohoto plochostropého kostela se sochou Panny Marie z konce 17. století je barokní, ale presbytář je zaklenut sklípkovou klenbou. Od kostela je pěkný výhled do údolí Lužnice a k Dobronicům. Je odtud vidět i věž hradu Dobronice.

Dobronický hrad byl sice postaven už v počátku 14. století, ale na začátku 16. století byl goticky přestavěn. Do roku 1727 byl využíván jako letní sídlo jezuitů z Opařan, ale později, v letech 1773-1825, byl rozebírán na stavební materiál. Zbytky hradu koupila v roce 1825 Quidobaldina Paarová, vdova po knížeti Karlu Paarovi, majiteli bechyňského panství.

Kostel Narození Panny Marie u Dobronic, hrad Dobronice

Z hradu se dochovala válcová věž a zbytky zdí paláce a opevnění. Dispozice hradu byla dvoudílná. V čele jádra stojí okrouhlý bergfrit, za ním se rozkládá lichoběžníkové nádvoří, uzavřené příčným palácem. Druhý trojprostorový palác ležel při východní hradbě ve svahu nad řekou a tvořil zároveň část čela jádra hradu. Při přestavbě hradu na počátku 16. století vyplnil celou západní stranu nádvoří další palác s místností zaklenutou sklípkovou klenbou. Nově byl upraven vstup do hradu a směrem k předhradí vznikl obdélný "přední zámek" se zaoblenými nárožími. Starší fáze hradu je ukázkou rozvíjení bergfritového typu hradu, přestavba pak je dokladem postupné přeměny pevnosti v rezidenční sídlo.

Tento železobetonový most, původně pojmenovaný jako Jubilejní, překlenul v roce 1928 hluboké údolí Lužnice ve výšce 50 metrů nad hladinou řeky. Dodnes je používán v silniční i železniční dopravě. Most je dlouhý 203 metrů, jeho šíře je 8,90 metrů. Rozpětí oblouku činí 90 metrů. Projekt vypracoval E. Viktora a vlastní stavbu realizovala firma inž. Hlava a dr. Kratochvíl.

Most "Bechyňská duha" z františkánské zahrady, kostel Nanebevzetí Panny Marie ve františkánském klášteře, kostel sv. Matěje

Zde se musím zmínit o tom, že roku 1903 byla otevřena první elektrifikovaná dráha na území Rakouska-Uherska, vedoucí z Tábora do Bechyně. Trať, kterou navrhl František Křižík, končila původně před Bechyní, ale po dostavbě silničního mostu byla protažena až do města. Železniční kolej je umístěna ve východním okraji vozovky.

Prošla jsem pod mostem a poté začala stoupat do centra. Procházela jsem ulicí Parkány v severovýchodní části města, ze které je dobře viditelné středověké opevnění z druhé poloviny 15. století. Byla jsem ubytovaná v penzionu na hlavním, Masarykově, náměstí, ale ještě předtím jsem zašla k Františkánskému klášteru, odkud jsem si chtěla "most Duhu" ještě vyfotografovat.

Františkánský klášter byl původně minoritský klášter ze 13. století, který byl zničen husity. Následně byl obnoven v roce 1491 jako františkánský. Leží na východním okraji starého města. Součástí kláštera je i pozdně gotický kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Jedná se o dvoulodní stavbu s presbytářem, ke kterému byla na jižní straně přistavěna barokní kaple. Interiér kostela je převážně barokní z 16. až 18. století. Kostel byl zavřený, takže jsem interiér neviděla, ale do kláštera, kde sídlí ZUŠ, se mi podařilo nahlédnout. Sice jsem se dostala jen do křížové chodby, ale i tak to stálo za to. Křížová chodba je zaklenuta sklípkovou klenbou. Dočetla jsem se, že se jedná o největší soubor sklípkových kleneb v zemi.

Bechyně asi 5000 obyvateli leží na soutoku Lužnice a říčky Smutné. Město je známé výrobou keramiky a lázněmi. Historické jádro města je od roku 1990 městskou památkovou zónou.

Prostor dnešního města byl osídlen již od pravěku. V místech pozdějšího zámku pravděpodobně existovalo opevněné hradiště už na přelomu starší a střední doby bronzové a později snad i v době halštatské a laténské. Při rekonstrukci náměstí v roce 2011 našli archeologové množství keramiky a keltské osídlení z období prvního století před naším letopočtem. V 9. století bylo na ostrožně nad řekou vybudováno slovanské hradiště, které se podle Kosmovy kroniky stalo správním centrem kraje označeného jako "provincia Bechin". První písemná zmínka o zdejším osídlení z roku 1167 uvádí bechyňského arcidiakona Dětleba.

V roce 1268 místo získal král Přemysl Otakar II., který se zde rozhodl postavit svůj hrad. V 80. letech 13. století zde byl založen františkánský klášter. V roce 1323 pak Jan Lucemburský v podhradí založil město. Po roce 1340 se v držení Bechyně střídaly různé šlechtické rody - Šternberkové, Bechyňové z Lažan, Švamberkové, Rožmberkové a jako poslední Paarové. Nejvýznamnější majitelé Bechyně přitom byli Šternberkové (na které upomínají náhrobní kameny v klášterním kostele) a poté ve druhé polovině 16. století Rožmberkové. V té době došlo k významnému rozvoji města a k přestavbě původního hradu na renesanční zámek. Od 15. století ve městě vzkvétalo také hrnčířství, které zde založilo keramickou tradici. V roce 1884 byla ve městě otevřena nejstarší odborná keramická škola v Čechách, která dodnes funguje a nadále se v ní vyučuje.

Cestou k penzionu na náměstí jsem se nejprve zastavila u kostela sv. Matěje, tvořícího dominantu města. Současný dvojlodní kostel byl postaven počátkem 16. století na místě původní stavby z konce 13. století. Během staletí prošel řadou přestaveb, takže jeho současná podoba se nejvíce blíží baroknímu slohu. V roce 1613 došlo k výstavbě mohutné hranolovité věže s arkádovým ochozem, na kterou lze během sezóny vystoupat a užívat si výhledy. Třicet šest metrů vysoká věž byla v roce 1740 barokně upravena. Ve věži je částečně zrekonstruována světnička věžníka.

Ubytovala jsem se a navečer se ještě vypravila na procházku. Nejprve jsem zašla ke kostelu sv. Michala. Cestou do centra jsem ho už zahlédla, ale nezastavila jsem se u něj. Leží mimo původní historické centrum města, v podstatě hned za středověkým opevněním. Tento raně barokní hřbitovní kostelík ze 17. století je zajímavý svým centrálním kruhovým půdorysem a představuje jednu z nejstarších raně barokních centrál u nás. Dnes slouží ke koncertním a výstavním účelům. Na přilehlém starém hřbitově se nachází rozsáhlý soubor litinových křížů.

Pokračovala jsem pak dál do lázní Bechyně. Dočetla jsem se, že bechyňské lázně patří k nejstarším lázním v Čechách. První zprávy dokládají léčení vodou z místních pramenů již v 1. polovině 17. století. Tyto prameny časem slábly (dnes jsou už bohužel zaniklé), ale díky šťastnému rozhodnutí tehdejšího majitele lázní Josefa Krátkého nechat v Praze provést rozbor rašeliny z místního Komárovského blata, se započala éra léčení slatinou, trvající dodnes. Lázně Bechyně jsou správcem přírodního léčivého zdroje a svoji rašelinu těží přímo z ložiska. Dnes se zde využívají nejmodernější léčebné metody, zaměřené na léčení nemocí pohybového ústrojí. V posledních letech se lázně kromě 120 let trvající tradice léčby rašelinou snaží zapojit také celostní medicínu a dát prostor prvkům indické medicíny s tisíciletou tradicí.

Z areálu lázní jsem se vrátila zpátky na náměstí a po žluté turistické značce se vydala dolů po schodech dolů k řece Lužnici. Přešla jsem řeku a z druhé strany řeky jsem si vyfotografovala zámek. Na zámku se sice v turistické sezóně konají prohlídky, ale teď je zámek uzavřený a nebylo možné zajít ani do zahrad.

Kostel sv. Michala, zámek, západní opevnění hradu

Na místě současného zámku, na ostrožně nedaleko soutoku Lužnice a říčky Smutné, stával původně přemyslovský hrad z 2. poloviny 13. století (1268), založený Přemyslem Otakarem II. K jeho založení došlo v době, kdy vyvrcholily snahy českých králů o upevnění svého vlivu v této oblasti. Hrad se měl stát opěrným bodem krále v jižních Čechách v bojích proti Vítkovcům. Po Přemyslově smrti v roce 1278, opakovaných bezvládích, a především slabé vlády Jana Lucemburského, došlo k oslabení královského vlivu v oblasti. Hrad poté vlastnili další majitelé, až ho v roce 1569 získal Petr Vok z Rožmberka.

Petr Vok z Rožmberka (1539-1611) nechal hrad v letech 1581-1584 nákladně přestavět na své hlavní, nejmilejší a tehdy ještě mládenecké sídlo, reprezentativní renesanční zámek. Autorem přestavby byl Baldassare Maggi z Arogna. Petr Vok vedl velmi bohatý společenský život, což se projevilo i ve značné zadluženosti. Po sňatku s Kateřinou z Ludanic se umoudřil, ale po smrti bratra Viléma v roce 1592 po něm převzal jeho dluhy, takže byl nucen některá panství odprodat. V roce 1596 panství zakoupil Adam ze Šternberka a na Sedlci (1575-1623). V držení Šternberků zůstal hrad do roku 1761. Sňatkem dědičky bechyňského panství Marie Terezie Violanty ze Šternberka (1699-1761) v roce 1715 s Janem Leopoldem Paarem (1693-1741) přešel zámek do rukou Paarů. Po smrti Marie Terezie zdědil zámek její syn z prvního manželství Jan Václav Paar (1719-1792). Za Paarů prošel zámek řadou drobných úprav. Ti ho vlastnili až do roku 1948. kdy byl zámek znárodněn. Zámek je nyní soukromý - patří Josefu Šťávovi. Od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka.

Lužnice - druhý den cesty - 6. října 2022

Příběnice - Bechyně