Luhačovice

Poslední den pobytu v jihovýchodním koutě Moravy jsem hned ráno odjela autobusem přes Bojkovice na zastávku nad Luhačovicemi, která se jmenuje Žilín, Paseky. Odtud jsem pak po červené místní a žluté značce sešla do Luhačovic k pramenu Aloiska. Když jsem sem přišla, řekla jsem si, že bych si mohla cestu trochu prodloužit a připomenout si procházky, které jsem podnikala v době lázeňského pobytu v roce 2019. Vydala jsem se odtud po místních značkách a procházela se lesem téměř hodinu. Nakonec jsem ale přece jen do města sešla.

Luhačovice s asi pěti tisíci obyvatel jsou čtvrté největší lázně v České republice, proslulé léčivými minerálními prameny, zejména Vincentkou. Město leží v malebném údolí říčky Šťávnice obklopené zalesněnými kopci Luhačovského Zálesí, ležícího na pomezí Valašska a Slovácka. Kromě lázeňství nabízí Luhačovice bohatou historii, zajímavou architekturu a řadu kulturních a sportovních aktivit, včetně tradičního festivalu Otevírání pramenů.

V Luhačovicích jsem se nejprve zašla podívat na Lázeňské náměstí k pramenu Vincentky, Stejnojmenný pavilon nad ním byl v době mého lázeňského pobytu opravován, a tak jsem ho dnes viděla poprvé. Vincentka je hlavní luhačovický pramen. Má zvýšený obsah kyseliny borité, fluoridů a barya a jako jediný se stáčí do lahví. Používá se k pitné léčbě a inhalacím ve studeném i teplém stavu. Nad pramenem Vincentky stojí moderní hala (1947–1951, postavená během poválečné výstavby nové lázeňské kolonády.

Pramen Vincentky, kolonáda, lázeňský park s potokem Šťávnice

Další cesta mě dovedla ke Slunečním lázním. I toto místo jsem znala jen z pohledu z parku, ale dnes se dalo sejít k malému bazénku, obklopenému převlékacími kabinami. Historie tohoto místa se začala psát roku 1710, když poddaný Mikuláš Sedlář získal od majitele panství Wolfganga Serényiho svolení k výstavbě mlýna. Mlýn, postavený na úpatí hory Jestřabí, byl poháněn vodou z říčky Horní Olšava a rodu Sedlářů patřil 150 let až do roku 1860, kdy jej odkoupili zpět tehdejší majitelé panství Serényiové.

Ti jej i s ostatním majetkem vložili v roce 1902 do první lázeňské akciové společnosti, založené MUDr. Františkem Veselým. Přestavbou mlýna na Vodoléčebný ústav byl pověřen architekt Jurkovič. Ta proběhla velmi rychle a vodoléčba byla otevřena již v lázeňské sezóně 1902, ovšem úspornost i krátká doba přestavby znamenaly zachování většiny starších konstrukcí. Vodoléčba fungovala v objektu přibližně 100 let a během této doby proběhlo několik stavebních úprav. Svou původní podobu získal Vodoléčebný ústav zpět až poslední rekonstrukcí, dokončenou v roce 2023, kdy byla do restaurovaných interiérů zasazena expozice věnující se léčivým silám přírodních zdrojů, hudbě Leoše Janáčka a architektuře Dušana Jurkoviče.

Areál Slunečních lázní a bazének

V bezprostřední blízkosti Vodoléčebného ústavu se nacházejí Jurkovičovy Říční a sluneční lázně, vystavěné hned následující rok. Ve své době byla tato veřejná plovárna s bazénem a malebnými převlékacími kabinami velmi populární. Konaly se zde nejrůznější sportovní klání a setkávali se zde lázeňští hosté. Nejprve se zde muži a ženy při koupání a slunění střídali, v roce 1910 byl bazén prodloužen a rozdělen přepážkou na ženskou a mužskou část. V poválečném období byla rozšířena také část Slunečních lázní. Plovárna byla funkční až do roku 1995, kdy způsob napájení bazénu říční vodou přestal vyhovovat hygienickým předpisům. Dnes je zde vytvořen okrasný biotop. Další dvě budovy v areálu navazují svým tvaroslovím na Jurkovičovy stavby.

Od Slunečních lázní jsem se vracela kolem secesní budovy lázeňského domu Ještřebí z let 1903-04 zpátky na Lázeňské náměstí. I tento lázeňský dům byl postaven podle návrhu architekta D. Jurkoviče. U vily se nacházela rozlehlá japonská zahrada. Objekt byl v roce 2000 zrekonstruován a v současné době je využíván jako hotel.

Jurkovičův dům a Lázeňský hotel Jestřebí

Architektura Dušana Jurkoviče vtiskla Luhačovicím jejich nezaměnitelnou tvář. Ze 14 původních staveb se dochovalo osm unikátních objektů ve stylu lidové secese, které spojují karpatskou lidovou tvorbu s moderními prvky. Jsou to tyto stavby, které jsou dnes chráněnými kulturními památkami:

Dům Dušana Jurkoviče: Hlavní dominanta (původně Janův dům z roku 1902). Jurkovič zde citlivě adaptoval původní objekty a vytvořil proslulé interiéry i exteriéry.

Sluneční lázně: Areál z let 1902–1910, který nedávno prošel kompletní rekonstrukcí. Vyniká otevřenými dřevěnými pavilony, které sloužily k tradiční helioterapii (léčbě sluncem).

Jestřabí: Lázeňský penzion vybudovaný ve stylu lidové secese s prvky anglické architektury.

Chaloupka: vznikla v roce 1902 přestavbou bývalého kuchyňského objektu z 19. století. Byla postavena na vlastní náklady architekta. Prvním Jurkovičovým hostem v Chaloupce byl Vilém Mrštík.

Vila Valaška: Pohádková dřevěná stavba z roku 1907 s nádhernou ornamentální výzdobou a pavlačemi, původně určená pro náročnější lázeňské hosty.

Hudební pavilon: Dřevěná stavba, která dříve sloužila pro lázeňské orchestry.

Slovácká búda: Stylová budova, která sloužila jako restaurace.

Vila Vlastimila: Původně vila pro hosty postavená ve stejném lidovém duchu.

Z nich jsem viděla jen čtyři - kromě Jurkovičova domu, hotelu Jestřebí, a Slunečních lázní jen Chaloupku. O Jurkovičově domě, který je asi nejznámější, se zmíním trochu více.

Léčivé prameny vyvěrající kolem dnešního Lázeňského náměstí byly poprvé popsány v roce 1581. Léčebné vlastnosti luhačovické kyselky vedly hraběte Vincence Serényiho k postavení hostince a koupelových kabin v blízkosti pramenů. Zařízení však brzy přestalo vyhovovat. V roce 1822 Jan Nepomuk Serényi zde proto nechal postavit klasicistní jednopatrový dům, který navrhl Franz Waschitschek a byl nazván podle stavebníka Janův dům. Roku 1885 byl objekt ještě zvětšen.

V roce 1902 byl Janův dům přestavěn podle návrhu slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Byl zvýšen o hrázděné patro a upraven kolem dvou nádvoří, přičemž zůstal zachován charakter hotelového domu s koupelnami. V roce 1947 byl dům přejmenován na Jurkovičův dům. 

Při přestavbě Janova domu v roce 1902 Dušan Jurkovič spojil dvě budovy do jednoho celku s téměř čtvercovým půdorysem. Původní stavba byla zvýšena o jedno patro s podkrovím. Středový prostor vytvořený čtyřmi křídly budovy (světlík) je zasklený a slouží k osvětlení vnitřních prostor lázeňského domu. V letech 2000 až 2002 objekt prošel generální rekonstrukcí, přičemž funkce lázeňského domu zůstala zachována.

Jurkovičův dům představuje propojení lidové architektury se secesí do lidové podoby tohoto stavebního slohu, kterou architekt obohatil o moderní, především anglické prvky, jak to dokládá vstupní dvoupodlažní schodišťová hala. Vzhledem k těmto charakteristikám byl v roce 1958 Jurkovičův dům zařazen na Seznam kulturních památek.

Pomalu jsem se procházela lázeňským areálem, zastavila se u pramenů, kam jsem si chodívala pro vodu, a chvíli odpočívala na lavičkách. Cestou na nádraží jsem se ještě zastavila u moderní stavby kostela sv. Rodiny. Moderní sakrální památky se mi moc líbí, a proto mě dnes potěšilo, že jsem se mohla podívat i do interiéru.

Kostel svaté Rodiny v Luhačovicích byl postaven v letech 1996–1997 podle projektu architektů Michala Brixe a Petra Franty. Autorem vnitřní výzdoby chrámu (okna s vitrážemi a mozaiková stěna s reliéfem Svaté rodiny za oltářem, vyobrazení křížové cesty uvnitř kostela) a venkovního sousoší Svaté Rodiny je akademický malíř Marek Trizuljak. Jako farní kostel v Luhačovicích dříve sloužila soukromá zámecká kaple sv. Josefa, která patřila hraběcímu rodu Serenyiů, ale kvůli nedostatečné kapacitě se od konce 19. století uvažovalo o výstavbě nového svatostánku pro rostoucí počet věřících. K realizaci však došlo až po roce 1989.

Kostel sv. Rodiny v Luhačovicích a jeho interiér 

Areál s jednolodním chrámem, vysokou věží a navazujícím přízemním objektem osvětového střediska a fary se nachází ve středu města nedaleko vlakového a autobusového nádraží. Trojúhelníkový tvar, symbolizující myšlenku Svaté Rodiny, byl uplatněn i na půdorysu chrámové lodi. Její výška je 12 m, dřevěný krov (připomínka sv. Josefa) je kombinován s ocelovou konstrukcí. Těsně pod ním se po obvodu lodi táhne úzký pás oken. Prostor lodi vyplňují dřevěné lavice pro 450 sedících osob.

Věž kostela je vysoká 22 metrů, jsou v ní zavěšeny 3 zvony. Největší z nich je zasvěcen Svaté Rodině (220 kg), menší Panně Marii (150 kg) a nejmenší svatému Josefovi (100 kg). Byly vyrobeny ve zvonařském ateliéru Josefa Tkadlece v Halenkově. Věž má trojúhelníkový půdorys, jednoduchý kovový kříž na vrcholu protíná šikmo posazený plát střechy rovněž ve tvaru trojúhelníku.

Dnešní výlet byl takovým hezkým závěrem mého třídenního pobytu v jihovýchodním koutě Moravy. Měla jsem jen trochu obavy z tří a půl hodinové cesty vlakem. Ale nakonec to nebylo zlé. Vlak neměl žádné zpoždění a před sedmou jsem už byla doma.

Luhačovice – 28. května 2026