Labský důl

Předpověď počasí během mé návštěvy Krkonš v polovině července nebyla moc optimistická, a tak nezbývalo nic jiného než si naplánovat různé varianty výletů, kam by se dalo zajít i v dešti, a počkat, jak bude ráno. Při mírném dešti jsem chtěla vyjet lanovkou na Černou horu a po turistických trasách a cyklostezkách se vrátit do Janských lázní, při větším dešti mě napadla návštěva Vrchlabí, ale nejvíc jsem si přála, aby bylo hezky a mohla se vydat znovu na Zlaté návrší, jít opět k Labské boudě a od ní sejít Labským dolem do Špindlerova Mlýna.

V noci byly dvě bouřky. Tu první jsem zaspala, ale druhá s prudkým deštěm mě vzbudila. Ráno ale opět svítilo sluníčko, a tak jsem se na Zlaté návrší stejně jako včera autobusem vydala. Od Labské boudy jsem sestupovala po modré turistické značce Hned na začátku cesty, kousek pod Labskou boudou, jsem narazila na odbočku k Labskému vodopádu, a zašla se k němu také podívat.

Labský vodopád je jedním z několika vodopádů ležících v Labském dole. Je vysoký 35 m (někde se uvádí 45 m) a dalších zhruba 200 m spadá po kamenech na dno dolu. Voda tu padá z náhorní pláně do úzké a hluboké Labské rokle, která je pokračováním Labského dolu, jenž vymodeloval ledovec. Při celoročně dostatečném průtoku vyniká vodopád mimořádnou výškou.

Vodopád zpřístupňuje zábradlím opatřená vyhlídka nad jeho horní hranou, ze které je vidět několik pěkných kaskád. V minulosti byla nad vodopádem nainstalovaná vodná nádrž se stavidlem, která zadržovala vodu. Tehdejší majitel Labské boudy si tak zřídil atrakci, na kterou lákal zvědavé turisty. Když se sešel určitý počet lidí, vytáhl stavidlo a pustil vodopád větším proudem. 

Labský vodopád pod Labskou boudou, Labský vodopád – pohled z cesty Labským dolem, obrázky z horní části cesty

Krkonoše jsou hlavní vodopádovou oblastí v České republice. Nachází se zde množství vodopádů, dosahují úctyhodných výšek. Díky čtvrtohornímu zalednění se v Krkonoších vyvinuly nejvyšší vodopády České republiky, které se někdy dokonce objevují v přehledech nejvyšších vodopádů Evropy.

Od vodopádu jsem se vrátila opět na turistickou značku a pokračovala v cestě. Labský důl byl stejně jako Obří důl vytvořen ledovcem. O tom, jak ledovec tuto krajinu formoval se mohli turisté dozvědět z několika informačních tabulí.Začátek cesty je poměrně strmý, ale naštěstí se jde po serpentinách s krásnými výhledy na skaliska uzavírající vrcholové partie dolu.

V horní strmé části dolu byla cesta suchá, ale v místech, kde už stezka nešla tak strmě dolů, bylo po včerejším dešti mezi kameny hodně vody. Cestou jsem míjela člena Horské služby, který čistil kanálky přes cestu, aby mohla voda ze svahu volně protékat dál.

Z cesty Labským dolem jsem viděla i Pančavský vodopád, Labe před Špindlerovým Mlýnem občas divočilo, občas bylo velmi klidné

V místě, kde se do Labe vlévá Pudlava, kamenitá stezka skončila a dál jsem pokračovala po vyasfaltované cyklostezce. Po ní jsem došla kolem jedné hodiny po poledni až na autobusové nádraží. Bylo poměrně brzo, a tak jsem se rozhodla zastavit se ještě během zpáteční cesty domů ve Vrchlabí. Od rána bylo krásné počasí a svítilo slunce. Zatahovat se začalo až před Špindlerovým Mlýnem, a pršet začalo naštěstí až na autobusovém nádraží.

Vrchlabí je stejně jako Jilemnice nazývané vstupní bránou Krkonoš. Město s bohatou historií bylo založeno pravděpodobně na přelomu 13. a 14. století. Městská práva získalo roku 1533 od Kryštofa z Gendorfu, který zde založil proslulé železárny a nechal vyrábět kvalitní kosy. Avšak již ve středověku bývalo město významným centrem, zejména díky varhanářství a těžbě rud. Dnes je Vrchlabí, ležící pod horou Žalý, moderním městem s asi 12 tisíci obyvateli, které nabízí zajímavé historické památky. V roce 1990 bylo jeho historické jádro vyhlášeno městskou památkovou zónou. Mezi nejcennější památky patří areál zámku, klášter augustiniánů, kostel sv. Vavřince či několik soch a sousoší.

Domy na hlavní ulici ve Vrchlabí, kostel sv. Vavřince ve Vrchlabí, bývalý klášter augustiniánů – foto od bylinkové zahrady a sadu, zámek ve Vrchlabí

Z autobusu jsem vystoupila na náměstí T. G. M. a nejprve se vydala k nedalekému farnímu kostelu sv. Vavřince. Tento cihlový novogotický kostel byl postaven na místě staršího jednolodního kostela ze 14. století podle projetu Stephana Tragla. Součástí interiéru je vzácná měděná křtitelnice.

Od kostela jsem se vydala k bývalému klášteru obutých augustiniánů, založeného v roce 1705. Postupně zde byla zřízena lékárna a knihovna. Na konci 19. století klášter vyhořel. V roce 1941 bylo do kláštera umístěno Krkonošské muzeum. Po roce 1950, kdy byl klášter zcela zrušen, připadl celý areál muzeu. Nyní se v budově nachází Muzeum Krkonoš, jehož rozsáhlá expozice představuje moderním způsobem soužití člověka s krkonošskou přírodou.

Součástí bývalého kláštera je kostel sv. Augustina, bylinková zahrada a sad.Do kostela se mi podařilo nahlédnout a je opravdu krásný. V interiéru kostela se nalézá sedm portálových oltářů z let 1725 až 1735. Cenné jsou i varhany z roku 1895 od firmy Rieger z Krnova. Klášterní kostel je v majetku města Vrchlabí a je využíván jako obřadní a koncertní síň.

Přes klášterní zahradu a zámecký park jsem došla k zámku.

Renesanční zámek nechal vystavět Kryštof Gendorf z Gendorfu v letech 1546-48. Dnešní podoba je výsledkem pozdně renesanční úpravy z let 1605-15, kdy byl zámek rozšířen a současně byly přistavěny nárožní věže. Další větší stavební úpravy proběhly na přelomu 19. a 20. století podle návrhu Josefa Schulze, Tehdy byly zbourány hradby a byl upraven i okolní park z 1. poloviny 19. století. V místě, kde se dnes nachází v zámeckém parku rybníček, stávala ve 14. století tvrz. Ta však na konci 16. století zcela zanikla. 

Prostory zámku dnes slouží potřebám městského úřadu a Správě Krkonošského národního parku. Je však možné zhlédnout vstupní halu s dveřmi zdobenými intarzovanými motivy a obrazy čtyř krkonošských medvědů, ulovených na Vrchlabském panství. Nejvzácnější zámeckou památkou jsou renesanční kachlová kamna v bývalém rytířském sále. Je to jediný předmět, který se dochoval z původního zařízení. 

Po procházce parkem jsem se vrátila opět na náměstí. Měla jsem v plánu si nalézt nějakou hezkou cukrárnu, dát si kávu a zákusek a zakončit tak tento třídenní výlet. Asi jsem špatně hledala, protože jsem cestou k autobusového nádraží žádnou cukrárnu nenašla. Z Vrchlabí jsem odjela přes Hradec Králové domů. Naštěstí všechno jezdilo, tak jak mělo, a už před sedmou hodinou jsem byla doma.

Výlet do Krkonoš se mi moc líbil. Nadchnul mě natolik, že jsem si naplánovala hned několik dalších cest. Snad se mi podaří se do hor znovu podívat v září. Jak už jsem dříve psala, počasí bylo tyto dny dost divoké. Měla jsem vlastně veliké štěstí, že jsem nezmokla a že mě nikde nezastihla bouřka. Pršelo jen když jsem byla doma nebo ve Špindlerově mlýně, když jsem nastupovala do autobusu do Vrchlabí. Ale ve Vrchlabí už opět svítilo sluníčko.

Krkonoše – Labský důl – 15. července 2026