Labské vyhlídky - Děčín

Labský kaňon mezi Děčínem a Hřenskem je podle informací největším pískovcovým kaňonem Evropy. Před několika lety jsem jím procházela podél řeky a dnes jsem si ho chtěla prohlédnout z vyhlídek. Cestu jsem začala u vyhlídky Grotta Belveder nedaleko obce Labská stráň, kam jsem přijela autobusem z Děčína.

Vyhlídkovou terasu s názvem Belveder na skalním ostrohu asi 130 m nad hladinou Labe nechal postavit František Karel Clary-Aldringen v letech 1701-11 a její vznik je úzce spjat s panstvím v Bynovci, které bylo v 18. stol. v majetku rodiny Clary-Aldringenů. Vyhlídka byla spojena se zámkem 4 km dlouhou kočárovou cestou. Při vyhlídce byla vybudována ještě salla terrena v podobě grotty (umělé jeskyně) zdobená vysokým arkádovým obloukem. Místo sloužilo k odpočinku panstva a pořádaly se zde různé hudební a divadelní produkce. V květnu 1791 byla jedna z budov při zámku v Bynovci zasažena bleskem a požár se rozšířil i na zámek. Od té doby začala nová éra vyhlídky Belveder. Zámek byl sice brzy obnoven, ale šlechta ztratila o místo s vyhlídkou zájem. Naopak vzrůstal zájem místních a také novodobých turistů, kteří přijeli navštívit a poznat krásy Českého Švýcarska. Nejprve byla u vyhlídky v roce 1841 postavena dřevěná hospoda a v letech 1888-1889 byla nahrazena kamennou stavbou. Po roce 1948 zde bylo podnikové rekreační zařízení a dnes hotel Belveder.

Vyhlídka Belveder, Grotta, pohled do údolí Labe a jeden z patníků kolem kočárové cesty mezi panstvím v Bynovci a vyhlídkou Belveder

Od vyhlídky jsem pokračovala po červené značce lesem směrem k obci Bynovec, kde se původně nacházel zámeček, a tato cesta ho spojovala s vyhlídkou. Je to téměř rovná cesta, které se říkalo Die Alee. Podél cesty bývaly kamenné patníky, které udávaly vzdálenost. Dodnes se jich pár zachovalo.

Po několika km jsem došla k další vyhlídce, která se jmenuje Růžová vyhlídka. Leží v nadmořské výšce 432 m a byl odkud skutečně nádherný výhled do údolí Labe a na okolní skály a věže Růžového hřebene.

Výhled z Růžové vyhlídky do údolí řeky a na skély Růžového hřebene, další výhledy z cesty směrem k Děčínu

Další ráz cesty se od Červené vyhlídky poněkud změnil. Až k této vyhlídce jsem šla stále mírně do kopce, ale odtud už cesta překonávala několik strží. Cesta směrem k obci Ludvíkovice mě dovedla nejprve k pěknému lesnímu hřbitovu a pak do skalnatého údolí Loubského potoka. Je to moc hezké místo, ale má přece jen jednu vadu. Někdo si tento pěkný potok spletl se stokou. Voda poněkud zapáchala.

Vyhlídka Labská stráž , Císařský výhled a pohled na Děčín z Císařské vyhlídky

Během cesty jsem našla další místa, odkud byl výhled do kaňonu Labe, ale k dalším vyhlídkám jsem došla až na Stoličné hoře nedaleko Děčína. První z nich byla vyhlídka Labská stráž. Na tomto vyhlídkovém místě se nachází pískovcový pavilonek z let 1888-90.

Po chvíli jsem přišla k poslední vyhlídce ve výšce 289 m n., která se jmenuje Císařský výhled a je z ní skutečně pěkný výhled na město. Vyhlídková terasa s obeliskem zde byla zřízena již v roce 1879 na počest 25. výročí svatby císaře Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty Bavorské.

V Děčíně jsem už několikrát byla a psala jsem o něm i v článku "Mariina vyhlídka". Dnes jsem se ale cestou na nádraží zastavila v jiné části města. Nejprve jsem zašla k raně baroknímu trojlodnímu kostelu Povýšení sv. Kříže z let 1687-91 postavenému na půdorysu latinského kříže a završenému kupolí a pak jsem vystoupala Dlouhou jízdou k zámku. Když jsem před několika lety viděla poprvé fotografii Dlouhé jízdy, musím říct, že mě velmi zaujala a chtěla jsem toto místo vidět. To se mi skutečně před pár lety podařilo, ale dnes jsem se sem vypravila znovu, abych si ji opět vyfotografovala. Fotografie se mi sice moc nepovedly, ale snad vás i přesto toto místo zaujme také.

Děčínský zámek, jeden z nejstarších zámků v Čechách, stojí na skalnatém ostrohu nad soutokem řek Labe a Ploučnice. Původně to býval gotický hrad z 13. století, který byl několikrát přestavěn (renesančně, barokně); dnešní barokně-klasicistní podobu získal až v l. 1786-1803 a zasloužil se o ni významný hraběcí rod Thun-Hohenstein. Zámek je opravdu moc pěkný a tak se o něm rozepíšu trochu obšírněji.

Kostel Povýšení sv. Kříže, Dlouhá jízda, vstup do zámku a pohled na zámek od řeky

Jedním z významných majitelů zámku byl Maxmilián hrabě Thun-Hohenstein (1638-1701), který byl vyslancem a diplomatem císaře Leopolda I. Z iniciativy hraběte započala r. 1668 vrcholně barokní přestavba objektu, která trvala třicet let a znamenala první zásadní rekonstrukci děčínského sídla. Hrabě, v jehož osobě se snoubila touha po okázalosti a přepychu s vytříbeným citem pro kvalitní umění, nechal vybudovat architektonicky nejcennější části zámeckého areálu - Dlouhou jízdu, Růžovou zahradu, konírnu či kostel Povýšení sv. Kříže.

Hlavní kompoziční osou celého projektu se stala nová přístupová cesta do zámku - tzv. Dlouhá jízda - ústící horní branou před kompletně přestavěné vstupní křídlo. Tento ojedinělý prvek barokní architektury v Čechách byl dokončen r. 1672 a tvoří ho 292 m dlouhý a téměř 10 m široký vstup lemovaný zdmi až 7,5 m vysokými, jež jsou po obou stranách členěny 64 slepými arkádami. Zdi se směrem vzhůru snižují a komunikaci tak opticky prodlužují. Podél této přístupové cesty symetricky vznikly další části areálu - z jedné strany okrasná zahrada (dnes nazývaná Růžová zahrada) a z druhé zámecká konírna.

Růžová zahrada patří k nejcennějším uměleckým památkám ve městě a bývá považována za nejpřitažlivější místo zámeckého areálu. Rozprostírá se na skalní terase nad městem a skýtá krásný výhled na město Děčín. Podmanivé kouzlo jí dodává kombinace výjimečné barokní architektury s půvabem rozkvetlých růží.

K druhé a poslední přestavbě přistoupil císařský generál Václav Josef hrabě Thun-Hohenstein. V letech 1786-1803 ji provedl děčínský architekt Jan Václav Kosch, který se rozhodl různorodý zámecký celek sjednotit a dát tak sídlu Thun-Hohensteinů kompaktní vzhled. Starší gotické a renesanční paláce byly proto strženy, všechny budovy zarovnány do stejné výše a poté opatřeny jednotnou fasádou. Jako nová dominanta zámku vyrostla na straně k řece štíhlá hodinová věž. Objekt tak získal barokně-klasicistní podobu, kterou si zachoval až dodnes.

Roku 1929 umírá kníže Jaroslav Thun a jeho syn František Antonín už nedokáže panství dále držet. V roce 1932 jsou Thunové nuceni z finančních důvodů prodat zámek státu, který nechá objekt adaptovat na kasárna. Rodina bývalých majitelů si z Děčína odváží do nedalekého Jílového téměř celý mobiliář. Armáda si zprvu počíná šetrně, pak však přichází ke slovu devastace objektu (např. fresky byly zničeny elektrickými rozvody). Postupně se na zámku vystřídala armáda československá, německá, znovu československá (v 50. letech se Děčín stal mj. sídlem praporů PTP) a v letech 1968-1991 sovětská. Památný objekt, o který byl velký zájem, nakonec v roce 1991 získalo do svého majetku město Děčín a proběhla jeho rozsáhlá renovace. V současné době je přístupný veřejnosti.

Zámek často hostil významné osobnosti, mezi nimi například arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este. Vzhledem k Ferdinandově spřízněnosti s děčínskými Thuny byly jeho osiřelé děti Max, Ernst a Sophie po sarajevském atentátu vychovávány mj. i na děčínském zámku u své tety Marie Chotkové, provdané Thunové. Věhlasu se těšila také zámecká knihovna, obsahující množství literatury k českým dějinám, řadu vzácných rukopisů a jiného materiálu. Tuto bibliotéku využívaly ke studijním účelům přední osobnosti českého národního obrození - František Martin Pelcl, Josef Dobrovský, Josef Jungmann, František Palacký a řada dalších. S thunovskou rezidencí byla spjata i malířská rodina Mánesů, v r. 1832 se na zámku narodil zakladatel Sokola Dr. Miroslav Tyrš. Zřejmě nejslavnějším návštěvníkem zámku je hudební skladatel Frédéric Chopin. Pobýval zde v září 1835, kdy tu zkomponoval valčík As-dur, opus 34, č. 1, zvaný Děčínský. Chopin ho také na zámku poprvé uvedl a poté věnoval komtese Josefině Thunové.

Dlouhou jízdou jsem došla k zámku a odtud sešla parkem do města a přes most se vydala k nádraží. A to byl už konec dnešní cesty.