Kvilda - Bučina

Jedním z cílů cesty na Kvildu byla návštěva místa, kde pramení Teplá Vltava. Původně jsem chtěla jít na Bučinu z Kvildy pěšky po cyklostezce a vrátit se po červené a modré turistické značce kolem pramenu Vltavy nazpět. Až během minulého dne jsem se dozvěděla, že na Bučinu z Kvildy odjíždí pravidelně autobus. A tak jsem si výlet trochu pozměnila.

Bučina je dnes zaniklá osada, která však bývala nejvýše položenou osadou na celé Šumavě (1162 m). Přesto si však jedno prvenství uchovala – jedná se totiž o nejdeštivější šumavské místo, ročně tady spadne 1600 mm srážek.

Obec byla založena ve druhé polovině 18. století. V roce 1910 tady stálo 37 domů a žilo zde 347 obyvatel převážně německé národnosti. Po odsunu Němců po 2. světové válce osada zanikla. Dnes zde kromě kapličky zasvěcené Panně Marii z roku 1992, postavené na místě zbořené kapličky z roku 1891, najdete turistické odpočívadlo s řadou informačních tabulí a také překrásný výhled přes Knížecí Pláně na jižní část Šumavy. Při dobré viditelnosti lze odtud spatřit i Alpy.

V bývalé osadě je také možné zhlédnout repliku železné opony (tzv. signální stěnu), připomínající skutečnou železnou oponu na československé západní hranici, která zde byla budována od roku 1951. Oponu tvoří zrekonstruované hraniční zátarasy s ostnatými dráty, strážní věž a informační tabule, pojednávající o historii zaniklé obce Bučina a systému hraničních zátarasů na západní hranici.

Z Bučiny jsem pokračovala po červené turistické značce nahoru směrem k vrcholu Stráže (1308 m). Naštěstí až na vrchol cesta nevedla, ala pokračovala po jejím úbočí a pak mírně dolů ke křižovatce s modrou turistickou značkou. Po ní jsem se začala vracet do Kvildy.

Studánka – pramen Vltavy  les v údolí Vltavy, a tady už je Vltava před koncem údolí, louky směrem ke Kvildě - údolím protéká Vltava

Cestou jsem se zastavila u pramene Vltavy, což je již od roku 1922 uměle vytvořená studánka na úpatí Černé hory. Místo je pouze symbolické. Skutečný pramen Vltavy je od studánky vzdálen asi 200 m ve svahu Černé hory. Včera téměř celý den pršelo, a proto mě dost překvapilo, že ve studánce nebyla téměř žádná voda. V údolí se však stéká mnoho malých potůčků, a tak když jsem Vltavu po několika km opět viděla, bylo v ní už vody dost. Před Kvildou už protékala údolím malá říčka. 

Na Bučinu jsem odjela autobusem, a abych si cestu o něco prodloužila, přešla jsem hranici do Německa, a lesem poblíž státní hranice došla k hraničnímu potoku Čertova voda. Ten jsem po lávce přešla a vrátila se zpátky do Čech. Od potoka jsem po žluté značce vystoupala ke křižovatce turistických cest s názvem Chaloupky. Kdysi tu stávala dřevorubecká osada, po které zbyly jen louky a základy domů.

Začátek cesty po německé straně hranice, hraniční potok Čertova voda, v těchto místech stávala osada Chaloupky, výhled z cesty z Bučiny k vrchu Stráž

Od Chaloupek jsem se po červené značce začala vracet zpátky na Bučinu. Když jsem si toto krátké – asi čtyřkilometrové – prodloužení cesty připravovala, neuvědomila jsem si, že budu muset překonat značné převýšení (přes 150 m). A protože mě odpoledne čekala ještě cesta domů, musela jsem jít dost rychle. Ale i tak jsem se na několika místech zastavila, abych si udělala několik fotografií této malebné krajiny.

Domů jsem se vracela přes Vimperk a Strakonice. Byl čtvrtek, předpokládala jsem, že autobus ze Strakonic nebude přeplněný jako o víkendu, ale mýlila jsem se. Naštěstí jsem se ale domů dostala dobře, protože jsem už byla po třech náročných, ale krásných výletech, docela dost unavená.

Kvilda – Bučina – 2. července 2026