Krkonoše - Kozí hřbety

Do Krkonoš jsem kdysi jezdívala poměrně často, ale stále je hodně míst, kde jsem nikdy nebyla. Jedním z nich jsou Kozí hřbety, a tam jsem se vypravila dnes. Cestu jsem začala na Sněžce, kam jsem vyjela lanovkou. Velká převýšení pro mě už bohužel moc nejsou. Po červené a modré značce jsem sešla do Obřího sedla a pokračovala dál přes Úpské rašeliniště na Luční boudu.

Sněžka je se svými 1603 m nejvyšší horou Krkonoš, Slezska, Čech, i celého Česka. Vzhledem k tomu, že se vrchol Sněžky nachází na polské straně hranice několik metrů západně od kaple sv. Vavřince v Polsku, je nejvyšším vrcholem ležícím uvnitř hranic Česka Luční hora vysoká 1556 m. Vrcholek Sněžky je skalnatý a má rozlohu okolo 120 000 m². Jelikož je Sněžka nejvyšší hora v širokém okolí, je z vrcholu rozsáhlý panoramatický rozhled. Dnes ale na vrcholku seděl mrak, který se jen na chvíli zvedl, a tak bylo na chviličku vidět do Obřího dolu a na Studniční horu.

Kozí hřbety, Sněžka (pohled z cesty k vrchu Krakonoš), Úpské rašeliniště, Luční bouda (za ní Luční hora)

Úpské rašeliniště s rozlohou 72,8 ha je největší vrchovištní rašeliniště v Krkonoších. Vzniklo přibližně před 5 - 6 tisíci lety. Rostou zde klečovité porosty, všivec sudetský, ostružiník moruška či kyhanka sivolistá. Žije zde slavík modráček tundrový či šídlo horské.

Luční bouda, nejstarší a největší horská chata v České republice, leží v nadmořské výšce 1410 m. Založena byla pravděpodobně v letech 1623 až 1625. Původní dřevěná stavba chránila pastevce a cestující na staré obchodní cestě do Slezska. V říjnu 1938 bouda po konfliktech v pohraničí zcela vyhořela. Během druhé světové války byla obnovená a sloužila jako zajatecký tábor pro spojenecké vojáky i výcvikový tábor Hitlerjugend. Dnes je známá díky svému minipivovaru Paroháč. Od roku 2004 je bouda moderním zázemím pro turisty s nejvýše položenou restaurací u nás.

Luční bouda funguje jako soběstačný ekosystém: "Kromě toho, že máme vlastní pekárnu a vaříme si vlastní pivo, je zde čistírna odpadních vod, záložní zdroj napájení elektrickou energií, fotovoltaická elektrárna, bateriové úložiště, trafostanice, ohřev vody a elektrokotelna".

Od Luční boudy je možné pokračovat po několika turistických cestách. Já jsem se vydala mírně nahoru po červené turistické značce k vrchu Krakonoš (1422 m) a ke Kozím hřbetům (1387 m).

Jižní úbočí Kozích hřbetů

Kozí hřbety jsou výrazným strmým hřebenem Krkonoš, který vystupuje z Luční hory směrem ke Špindlerovu Mlýnu. Od 16. do 17. století zde probíhala těžba stříbrných, měděných a arsenových rud. Chůze po hřebenu je zakázána, přístupná je pouze vyhlídka Krakonoš. Část bývalé stezky, která vedla přímo po hřebenu je ještě částečně viditelná, ale dnes již prakticky neschůdná, zarostlá klečí. Délka celého hřebene je asi 3 km. V zimě je, z důvodu lavinového nebezpečí, úbočí Kozích hřbetů nepřístupné.

Od rozcestí pod Krakonošem jsem sestupovala dál po červené turistické značce poměrně strmou kamenitou cestou po úbočí Kozích hřbetů až k rozcestí se žlutou turistickou značkou.

Cestou po červené značce k rozcestí se žlutou značkou jsem potkávala poměrně dost turistů jdoucích nahoru. Já jsem ale od rozcestí pokračovala po velmi příjemné cestě po žluté značce a až do Špindlu jsem potkala jen dva turisty.

O Špindlerově Mlýně se dnes rozepisovat nebudu. Už jsem tu byla několikrát a určitě jsem o něm už někde psala. Kolem kostela jsem sešla k Bílému mostu přes Labe a pokračovala na autobusové nádraží, odkud jsem odjela do Jilemnice.

V Jilemnici jsem byla ubytovaná nedaleko autobusového nádraží. Krátce poté, co jsem se ubytovala, začalo pršet a pršelo asi hodinu. Vůbec mi to nevadilo, protože jsem si potřebovala trochu odpočinout. Cesta sice nebyla nijak zvlášť dlouhá, ale abych se dostala z domova na Sněžku před desátou, musela jsem vstávat před čtvrtou hodinou. Unavená jsem tedy byla.

Po dešti se vyjasnilo, a tak jsem se vydala na procházku. A byla to krásná procházka. Navštívila jsem hlavní náměstí s radnicí a výstavnou budovou bývalé spořitelny, kostel sv. Vavřince, zámecký park s pěkně opraveným zámkem a dalšími zámeckými budovami, a nakonec i Zvědavou uličku.

Jilemnice, podkrkonošské město v okrese Semily, je známé jako "brána do Krkonoš" a významné centrum pro turistiku a sport. Město vzniklo ve 13. století jako hospodářské centrum panství pánů z Valdštejna. Proslavilo ho převážně dřevařství a tkalcovství. V průběhu staletí patřilo dalšímu významnému rodu - rodu Harrachů (od roku 1701), kteří přispěli především k rozvoji v oblasti textilnictví. a zasloužili se také o propagaci lyžování. V Jilemnici vznikl nejstarší český lyžařský spolek. Město zažilo i dramatické chvíle během protinacistického povstání na konci druhé světové války (květen 1945). Dnes je Jilemnice moderním městem s bohatou historií a kulturním dědictvím.

Zámek v Jilemnici, kostel sv. Vavřince, Zvědavá ulička, Masarykovo náměstí s radnicí a kašnou

Na místě starší tvrze, zmiňované na valdštejnské listině roku 1492, byl v 16. století postaven renesanční zámek, který byl však postupně dále upravován. Původní zámek se sestával pouze ze západního křídla a hodinové věže. Dnešní podobu získal na konci 19. století, kdy jej Jan Harrach nechal pseudorenesančně přestavět podle plánů Josefa Pošepného. Po válce byl zámek zkonfiskován, a od poloviny 20. století zde sídlí Krkonošské muzeum.

Zámek je obklopen velmi pěkným parkem, který vznikl už v 16. století. V polovině devadesátých let 19. století prošel park rozsáhlou úpravou, kdy bylo odstraněno několik provozních budov a park byl rozšířen. Procházela jsem se jím po dešti a procházka byla moc příjemná. Z parku jsem se vydala k nedalekému kostelu sv. Vavřince.

Farní kostel sv. Vavřince se připomíná poprvé roku 1356. Pravděpodobně stál na stejném místě jako dnešní svatyně. Kostel byl dřevěný jako veškerá zástavba městečka. Jednalo se asi o bez věžovou stavbu se samostatnou zvonicí. Hrabě Alois Harrach se rozhodl opatřit své rezidenční městečko zděným kostelem. K tomuto účelu využil služeb Johanna Georga Michaela Aichbauera (1680–1737), pražského stavitele, nevlastního bratra K. I. Dientzenhofera. Ten vypracoval roku 1725 projekt, realizovaný v letech 1729–35. Jedná se o objekt ve stylu dynamického baroka, kdy věž a loď kostela tvoří jeden velký prostor. Stavba vnesla do Jilemnice zcela nové architektonické měřítko. Kostel má vynikající akustiku.

Kostel postihly požáry v letech 1788, 1803 a 1838, které značně poškodily jeho venkovní podobu, zejména střešní oblast. Loď i věž proto dostaly po roce 1838 jednodušší střechy. Požáry se naštěstí nedotkly jednotně řešeného barokního interiéru s několika kusy zařízení z původního kostela (Madona z počátku 15. století a křtitelnice z roku 1545). V interiéru je možné vidět i novodobější sochařskou výzdobu od Jana Suchardy.

Od kostela jsem se pokračovala do Zvědavé uličky. Jedná se o soubor roubených domků postavených po velkém požáru v roce 1788. Ulička si získala svůj název podle specifického uspořádání domků. Každý domek je při pohledu z vrcholu uličky posunut o jednu okenní osu ke středu ulice, takže je z okna možné pozorovat dění v celé ulic a dohlédnout až do centra města.

Z uličky jsem se vrátila kolem dvou výstavných budov škol na Masarykovo náměstí s klasicisní stavbou radnice. Na její věži se nacházejí unikátní hodiny z poloviny 19. století, které vytvořil hodinářský mistr František Pochop. Čas oznamují tři cimbály ve věži. Malý udává počet čtvrtí, větší počet celých hodin, a největší cimbál počet hodin ještě zopakuje. Za den tak hodiny odbijí 1020 úderů. Pohon hodinového stroje je dodnes mechanický. Závaží musí hodinář ručně natahovat každých 32 hodin. Je to docela zvláštní, ale hezké.

Ve středu náměstí stojí kašna z roku 1836. Zajímavou budovou na náměstí je i budova bývalé spořitelny, postavené v letech 1910 – 1911 hornobranským architektem Janem Vejrychem. Spořitelna stojí na místě dřevěného domku, kde v roce 1838 vypukl jeden z největších požárů města, který během hodiny zachvátil 51 domů. Po tomto ohni byly kolem celého náměstí postaveny kamenné budovy.

Na náměstí jsem si zašla na večeři a tím dnešní výlet zakončila.

A nakonec uvedu pro ty, kdo dočetli až sem, pár informací o Krkonoších.

Krkonoše jsou nejvyšší pohoří Česka a České vysočiny, a řadí se i k nejnavštěvovanějším pohořím v Česku. Leží v severovýchodních Čechách a na jihozápadě polské části Slezska. Nejvyšší horou Krkonoš i celého Česka je Sněžka (1603 m n. m.). Krkonoše se dělí (od severu k jihu) na Krkonošské hřbety, Krkonošské rozsochy a Vrchlabskou vrchovinu. Neoficiálně se Krkonoše dělí na Západní Krkonoše a Východní Krkonoše, přičemž hranici mezi nimi tvoří údolí řeky Labe v oblasti Špindlerova Mlýna. Podle pověstí střeží pohoří bájný duch Krakonoš.

Krkonošský hřeben je dlouhý 35 km a začíná na západě v Novosvětském sedle (888 m) a končí na východě v Královeckém sedle (516 m). Vrcholové partie pohoří jsou ploché a na severovýchod spadají prudce do Polska. Na opačné straně, na jihozápadě, jsou svahy rozděleny hlubokými dolinami, do nichž spadají podstatně mírněji.

Studniční hora (1555 m) nad Obřím dolem (v pozadí vykukuje Luční hora), výhled z cesty k vrchu Krakonoš na Stříbrný hřeben s Čertovým návrším (v pozadí Vysoké kolo)

Krkonoše tvoří přirozené rozvodí mezi Severním a Baltským mořem. V Krkonoších pramení řeky Labe, Malé Labe, Úpa, Jizerka a Mumlava, ale také Kamienica a Łomniczka. Díky členitosti terénu se na krkonošských tocích nalézá mnoho vodopádů, například Pančavský vodopád, který je se svými 148 m nejvyšším vodopádem v Česku, nebo vodopád Mumlavský, který je naopak vodopádem nejvodnatějším (průměrný průtok okolo 750 l/s).

V žulovém podloží některých toků se tvoří velké kotlovité prohlubně. Ty vznikly dlouhodobou erozi způsobenou rotací kamenů unášených proudem vody, která postupně obrušovala skalní podklad. Tyto přírodní útvary, známé také jako obří hrnce nebo evorzní kotle, dosahují průměru až několika metrů. Nacházejí se například v říčním korytu Mumlavy, nebo v Malém Labi.

Na polské straně se nacházejí jezera ledovcového původu Wielki a Mały Staw. Na české straně Krkonoš je ledovcového původu jen Mechové jezírko (pod horou Kotel).

V Krkonoších se nalézají největší plochy ležící nad horní hranicí lesa v České republice. Ve výšce 1200–1300 m zde končí pásmo lesa. Výše je pásmo kosodřeviny, smilkové hole, kamenná a suťová moře. Tento v Česku velmi vzácný biotop se nazývá arkto-alpínská tundra. Na několika místech nalezneme dokonce rašeliniště. Původní smrkový porost byl částečně zdevastován vlivy imisí. V nižších polohách rostou monokultury buku a smrku. Vyskytují se zde také reliktní a endemické druhy rostlin a živočichů.

Ve čtvrtohorách se zde ještě vyskytovaly ledovce, které modelovaly zdejší krajinu. Rozsáhlé náhorní plošiny (např. Čertovo návrší atd.) vděčí za svůj vznik ledovci. Nejlepší ukázkou glaciální činnosti je například Labský důl nebo Obří důl, což jsou údolí vymodelované ledovci (trogy). Dalšími ledovcovými relikty jsou ledovcové kary (v Krkonoších je pro kary známé označení "jámy"). Za zmínku stojí Kotelní jámy a Sněžné jámy v Polsku. Kary patří k tomu nejcennějšímu, co můžeme v Krkonoších vidět, protože se v nich vyskytují nejvzácnější krkonošské rostliny. Ke kryogenní činnosti v Krkonoších je nutné zmínit ještě například rozsáhlá kamenná moře (svahy Vysokého kola), nebo mrazové sruby.

Širší horský celek zahrnující dnešní Krkonoše byl již ve starověku popsán jako Sudety, což je název zřejmě keltského původu (nejčastěji překládaný jako Kančí hory).

Krkonoše – Kozí hřbety – 13. července 2026