Kravaře-Ronov-Skalka

Minulý rok jsem šla z vrcholu Sedla do Liběšic a cestou jsem při výhledu do kraje směrem k východu viděla dva výrazné kopce. Jejich jména jsem neznala. Musela jsem se podívat do mapy. Jmenují se Vlhošť a Ronov. Neznala jsem ale ani krajinu, ve které tyto kopce leží, a proto jsem si sem naplánovala dva výlety. A na ten první, na vrch Ronov, jsem se vypravila právě dnes.

Cestu jsem začala v obci Kravaře, což je velmi stará obec, jejíž historie sahá až do 12. století. Obec s trojúhelníkovou návsí, v jejímž středu stojí bohatě zdobený památkově chráněný sloup se sochou Panny Marie z roku 1708, a s řadou zachovalých domů je chráněna jako vesnická památková zóna. Ve vsi se nachází i celá řada velkých roubených domů, z nichž nejvýznamnější je Vísecká rychta, údajně největší roubené obytné stavení v Čechách. V současné době je v něm umístěna expozice lidového bydlení.

Vísecká rychta, kostel Narození Panny Marie, výhled na vrch Ronov z cesty z Kravař

Východně od návsi stojí raně barokní kostel Narození Panny Marie, vybudovaný roku 1650. V letech 1744-49 byl upravován, a v 19. století k němu byla přistavěna nová věž v novorománském slohu.

Z Kravař jsem se vydala po zelené turistické značce stále mírně nahoru až k úpatí vrchu Ronov. Na jeho vrchol se zříceninou stejnojmenného památkově chráněného hradu vedla červená značka. Doba založení hradu a jeho nejstarší dějiny jsou nejasné. Původně šlo asi jen o malý hrádek uprostřed nepříliš rozsáhlého areálu. V písemných pramenech je však hrad poprvé připomínán až k roku 1429. Dnes patrné části vystavěl po husitských válkách Vilém z Illburka. V knize D. Menclové "České hrady" jsem se dočetla, že hrad patřil mezi ty hrady, které si na vysokých nepřístupných kopcích zakládali na základě svých válečných zkušeností bývalí bojovníci z husitských válek. Opevnění hradu Ronov však už nespoléhalo jen na nepřístupnou polohu, ale bylo zesíleno.

Obytná věž a za ní rybníky směrem k Zahrádkám, skalní suk - vpravo příčná zeď s bránou do severní části hradu s obytnou věží, západní a severní hradba

Hrad byl založen na vrcholu čedičové homole ve výši 551 m n. m., jejíž svahy spadaly velmi strmě kolem celého vrcholu. Podle D. Mencové byly pod vrcholem nalezeny základy budovy, která mohla sloužit jako stáje, protože vrchol byl přístupný jen pěšky. Hradební zdi, dodnes poměrně dobře zachovalé, uzavíraly trojúhelníkovou plošinu, v jejíž severní části leží vrcholový skalní suk. Plošina byla rozdělená příčnou zdí mezi hradbami a sukem na severní obytnou část s obytnou věží a jižní předhradí. I to je dodnes dobře patrné. Po roce 1538, kdy se hlavním vrchnostenským sídlem stala stvolínecká tvrz, se Ronov postupně měnil ve zříceninu.

K zajímavostem tohoto místa patří, že ještě během třicetileté války hrad sloužil jako útočiště obyvatelům z okolních vesnic, kteří na něm ukrývali majetek. V roce 1643 ho proto dobylo a vypálilo švédské vojsko. V roce 1845 nechal tehdejší majitel panství Stvolínky, litoměřický biskup Augustin Bartoloměj Hille, postavit na vrchol Ronova křížovou cestu, ukončenou křížem, vztyčeným na skalním suku. Křížová cesta byla upravována ještě v roce 1891, ale časem zcela zanikla. 

Z vrcholu je pěkný výhled do kraje, na vrch Vlhošť, Sedlo, obce Ostrý nebo Úštěk a také na rozsáhlé rybníky směrem k Zahrádkám. Až při pohledu z vrcholu jsem si uvědomila, jak jsou tyto rybníky rozsáhlé.Další cesta mě po sestupu z vrcholu dovedla po červené značce do obce Stranné. 

Na místě, kde do poloviny 16. století stával poplužní dvůr přestavěný později na renesanční tvrz, stojí nyní trojkřídlá barokní budova. Při jejím stavebně-historickém průzkumu se našly pozůstatky této tvrze. Ze Stranného jsem se pak vydala po zelené turistické značce k cíli dnešní cesty, do obce Skalka.

Barokní stavba ve Stranném, cesta údolím ze Stranného do Skalky, ukřižovaný Kristus na skále v údolí a skalní kaplička

Procházela jsem nejprve krásným údolím s pastvinami, lemovaným z východní strany strmou strání se skalními výchozy, viděla jsem Cikánskou jeskyni, dnes obývanou nějakými lidmi, zastavila se u skály s velikým Krucifixem a zašla se podívat i ke skalní kapličce nedaleko odtud.

Krajina cestou do osady Skalka, jeden z domů v osadě Skalka

Do Skalky jsem přišla poměrně brzy a do odjezdu autobusu jsem měla dost času, abych si pomalu obec prošla a prohlédla si místní domy. I zde je možné vidět mnoho výstavných velkých stavení s vysokými půdami, a to jak zděných, tak i roubených. Už jsem kdysi pátrala po tom, proč si lidé tak veliké domy v této oblasti stavěli. Nepřipadalo mi, že by zdejší zemědělství bylo nějak zvlášť výnosné, ale dozvěděla jsem se, že se zde pěstoval chmel a len, a proto potřebovali prostorné půdy na usušení. Vzhledem k tomu, že půda v oblasti byla méně úrodná, museli se obyvatelé kromě drobnějšího hospodaření živit rovněž řemesly, především zpracováním dřeva, předením a tkalcovstvím. K tomu potřebovali velké prostory (dílny, skladiště materiálu…), což vedlo k výstavbě rozměrnějších patrových budov s prostorem pro tuto činnost. Bylo také nutné vyřešit soužití velkých rodin a uskladnění úrody i hospodářského nářadí na jednom místě v drsnějším pískovcovém terénu. A choval se tady i dobytek. Některé domy mívaly chlévy v přízemí, a lidé pak bydlívali až v podlaží nad nimi.

V oblasti se mísilo české a německé obyvatelstvo, a právě zvyk stavět patrové domy se v regionu šířil již od 17. století vlivem německé kolonizace. Kokořínsko je bohaté na snadno opracovatelný pískovec. Z něj se často stavěla přízemí domů (která tak lépe odolávala vlhku a ohni), na něž pak navazovala patra roubená nebo hrázděná. Tyto domy, často zdobené bohatě vyřezávanými podstávkami a pavlačemi, jsou unikátním architektonickým dědictvím Kokořínska, a možná i oblastí poblíž něho. Naštěstí je mnoho z nich citlivě opraveno, a domy jsou opravdu krásné. 

A ve Skalce moje putování krásnou krajinou skončilo. Přes Hněvice jsem se vrátila domů. A zase jako obvykle můžu říct: "Byl to krásný výlet".

Kravaře – Ronov – Skalka – 17. června 2026