Klášter Osek

K mým zájmům patří mimo jiné historie a architektura, a oba koníčky se mi daří dobře spojovat například při návštěvách starých a významných hradů a klášterů. Během svých cest jsem už navštívila několik významných klášterů, ale do cisterciáckého kláštera v Oseku se mi podařilo dostat se až dnes. Klášter leží v centru městečka nedaleko hlavního náměstí, kam jsem přijela z Prahy autobusem přes Litvínov. Před začátkem komentované prohlídky jsem měla chvíli čas, a tak jsem se procházela areálem a udělala si několik fotografií.

Cisterciácký klášter se nachází v městečku Osek. Město s necelými 5 tisíci obyvatel leží na úpatí Krušných hor, a vzniklo na obchodní cestě do Saska. O rychlý rozvoj osady se postaral silný šlechtický rod Hrabišiců, později nazývaný páni z Rýzmburka. První historicky doloženým Hrabišicem je Kojata, který byl členem dvora Vratislava II.

Předchůdcem oseckého kláštera byl klášter v Mašťově. Toto město nedaleko Kadaně spolu s okolní krajinou patřilo od dob knížete Soběslava I. (1090 - 1140) rodu Milhosticů. Milhost mladší pravděpodobně roku 1191 pozval mnichy z mateřského waldsaského kláštera, kteří přišli v čele s opatem Ruthardem do Mašťova na jaře roku 1192, a věnoval jim kromě jiného patnáct vesnic. Brzy však vyvstal mezi zakladatelem a konventem spor, jehož podstata není zcela jasná. Spor skončil okolo roku 1197 tak, že si Milhost ponechal vesnice a mniši museli odejít. V té době se osecký velmož Slavek z rodu Hrabišiců (nejvyšší komorník krále Přemysla Otakara I.) sháněl po vhodném konventu a Milhost mu své mnichy nabídl. A tak v době 1196 - 1197 cisterciáci z Mašťova odcházejí a zakládají nový klášter v Oseku. Dalším argumentem pro odchod komunity z Mašťova bylo nevhodné místo s nedostatkem tekoucí vody. Postupem času přenechali Slávkovi potomci Osek zcela mnišskému řádu, a přestěhovali se na nově vybudovaný hrad Rýzmburk. Ochranu oseckému klášteru přislíbil i sám panovník Přemysl Otakar I. a papež Inocenc III.

Ve třicátých letech 13. století se stal opatem vnuk zakladatele, Slávek III. Hrabišic. Klášter získával nové statky, horečně se budovalo, a osečtí cisterciáci se dokonce pokusili o založení vlastního dceřiného konventu v Nížkově. To se však nepodařilo. V době povstání kralevice Přemysla proti otci klášter doplatil na příslušnost k rýzmburskému zakladatelskému rodu. Straníkem krále Václava I. byl totiž i bratr opata Slávka, Boreš z Rýzmburka, který porazil Přemysla v bitvě u Mostu. Horkokrevný mladík se poté pomstil vypleněním kláštera v Oseku. Po královském smíření se klášter z újmy rychle vzpamatoval a začal opravovat poškození a také dále rozšiřovat svůj majetek. Po smrti krále Přemysla Otakara II. ale došlo k dalšímu drancování a celý konvent odešel na tři roky do Míšně. Za vlády Václava II. však klášter opět zažil dobu hospodářské prosperity a míru.

Jan Lucemburský na základě již předchozích panovnických snah učinil osecký klášter klášterem královským a až do husitských válek se cisterciákům dařilo na svém území zachovat majetek a klid. Avšak v červenci roku 1421 husitská vojska Pražanů klášter dobyla a vypálila. Mniši naštěstí situaci předvídali a včas vyhledali útočiště v míšeňském klášteře Altzella.

Východní průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie, proboštství, letecký snímek kláštera v Oseku (foto z internetu)

Zrušení kláštera bylo sice anulováno v roce 1614 papežem Pavlem V., ale na začátku třicetileté války bylo osecké panství zkonfiskováno protestanty a prodáno několika kupcům, a po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 padlo rozhodnutí vrátit klášter zpět do rukou arcibiskupství. Teprve roku 1623 byl vydán dekret, který nařizoval vrátit klášter v Oseku zpět cisterciákům, ale doopravdy byl klášter vrácen řádu až 17. 5. 1626. Od tohoto roku začal klášter získávat zpět svoji slávu, která se naplno rozvinula v 18. století. O to se zasloužili dva z nejvýznamnějších opatů kláštera - opat Laurencius Knittl zvaný Scipio, který s obnovou kláštera začal, a opat Benedikt Littwerig, který v ní pokračoval. Ten v letech1712 - 1718 nechal přebudovat klášter do té podoby, v jaké je dnes. Tuto přestavbu svěřil opat Littwerig litoměřickému staviteli italského původu Octaviu Broggiovi.

Po roce 1945 museli cisterciáci, jako už několikrát v minulosti, klášter opustit. Vystřídali je salesiáni, kteří zde svobodně pobývali až do roku 1950, kdy celý komplex zabral stát a zřídil zde internační tábor nejprve pro 230 mnichů, kněží a noviců, kteří byli průběžně odváženi do různých věznic na nucené práce např. do uranových dolů do Příbrami nebo Jáchymova. V roce 1954 zde byl zřízen charitní domov pro 300 řeholních sester, které pocházely ze šesti různých řeholních řádů. Ty v oseckém klášteře pobývaly až do roku 1993, kdy se mohly vrátit zpátky do svých mateřských klášterů. Cisterciáci se do Oseka vrátili už v roce 1989, ale oficiálně získali klášter zpět až v roce 1991, kdy byl zvolen do funkce opat Bernard Thebes.

Dnes je klášter financován státními dotacemi a žije také z milodarů. Slouží jako kulturní a turistické centrum, které nabízí možnost pohlédnout do historie, a to hned v několika etapách - od doby románské až po barokní. V roce 1992 se v klášteře konal 14. světový kongres Asociace sv. Benedikta, patrona Evropy. Při té příležitosti byl založen Kruh přátel kláštera Osek. Jeho členové pocházejí z celého světa a mají jediný úkol - ze všech sil a jakýmkoli způsobem pomáhat oseckému klášteru, aby i další generace mohly posedět ve stínu klášterních zdí s pohledem na lidské dílo, které přetrvalo věky. Památkově chráněný areál kláštera byl roku 1995 prohlášen národní kulturní památkou.

S paní průvodkyní jsme zašli nejprve do kostela Nanebevzetí Panny Marie a poté do křížové chodby, kapitulní síně, a nakonec jsme zašli do rajského dvora. Bohužel do dalších prostor jsme se nedostali, protože nejsou součástí prohlídky.

Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie, Rajský dvůr se studniční kaplí, románský portál z křížové chodby do kostela

Součástí areálu cisterciáckého kláštera je opatský kostel Nanebevzetí Panny Marie. Původní trojlodní románská basilika z let 1207-1220, kterou v letech 1421 a 1429 poničili husité, byla barokně přestavěna a bohatě vyzdobena v letech 1712-1719. Barokizace celého, tehdy velmi zpustlého, klášterního areálu byla zahájena už za opata Scipia (opatem v letech 1650-1691), a dokončená byla za jeho nástupců, Benedikta Littweriga a Jeronýma Besneckera. Architektem přestavby kostela byl Octavio Broggio z Litoměřic, který zachoval původní půdorys (a patrně i zdivo) a kostel zaklenul.

Opatský kostel má podobu mohutného trojlodí s osmi poli kleneb a výrazně nižšími bočními loděmi, vysokou příčnou lodí a obdélným závěrem se třemi klenebními poli. Nad křížením je kupole s lucernou, boční lodi pokračují i podél chóru a na východě končí nízkými válcovými věžemi s kupolemi. Fresky v hlavní lodi jsou od J. J. Steinfelse z let 1713-1714, v chóru, transeptu, bočních lodích a v sakristii od V. V. Reinera. Štuková výzdoba pochází od G. A. Gorbelliniho. Chórová část s presbytářem je od zbytku kostela oddělena kovanou mříží. Obraz Nanebevzetí Panny Marie na hlavním oltáři je dílem Jana Kryštofa Lišky z roku 1696. Také obrazy na bočních oltářích jsou od významných barokních malířů (V. V. Reiner, M. L. Willmann, B. Kern). V transeptu se nachází malá kruchta s varhanami z roku 1715 s výzdobou od B. Kerna. V lodi jsou cenné vyřezávané lavice z roku 1674, kazatelna je z roku 1715. V západní části kostela je pak hlavní kruchta, na které se nacházejí velké varhany, původně z roku 1670. Kvalitní sochařská výzdoba je prací F. A. Kuena (1714-1716). Kostel, v souladu s cisterciáckými zvyklostmi, nemá věž v pravém slova smyslu. Nad křížením lodi a transeptu se nachází pouze malá vížka se zvonem. Kostel prošel nedávno restaurováním a je skutečně nádherný.

Současně s barokní přestavbou kostela byly postaveny další budovy východně od konventu. Nacházela se zde prelatura, knihovna a nemocnice, byly založeny zahrady a také upraven a rozšířen hospodářský dvůr.

Pozoruhodným prvkem kapitulní síně je současně vzniklý a v jejím středu umístěný čtenářský pult, který je těžištěm celého prostoru. Kvalitou detailů se řadí osecká kapitulní síň nepochybně k nejvýznačnějším dílům své doby v měřítku celé střední Evropy. Dílo huti, která kapitulní síň v Oseku zbudovala, patří slohové vlně z třicátých let 13. století, která v průběhu první poloviny 13. století pronikla z Francie do západních částí Německa i do oblastí sousedících s českým prostředím. V Čechách a na Moravě je s ní slohově a časově paralelní několik význačných památek - části klášterů v Hradišti nad Jizerou, na Velehradě a v Tišnově.

Při prohlídce by se nemělo fotografovat, ale po domluvě s průvodkyní se mi přece jen podařilo několik fotografií udělat, bohužel ne kapitolní síně. Fotografii kostela jsem si udělala přes dveře kostela. Po prohlídce kláštera jsem se vydala k druhému cíli dnešního výletu - ke zřícenině hradu Rýzmburk. O něm budu psát v jiném článku. Tady bych jen chtěla uvést ještě jednu zajímavou informaci, kterou jsem se v klášteře dozvěděla. Některé bývalé mnišské cely jsou upravené jako hotelové pokoje a v klášteře se dá přespat.

Osek - 22. září 2022