Kladská

Před čtyřmi lety jsem pobývala 4 týdny v Mariánských Lázních. Bylo to v únoru, všude bylo spoustu sněhu, ale i tak jsem si okolí města poměrně dobře prošla a udělala si mnoho výletů. Ale přece jen jsem měla v plánu i nějaké další, ale kvůli sněhu jsem je neuskutečnila. Krajina se mi tehdy moc líbila, a to byl hlavní důvod, proč jsem se na Kladskou znovu vypravila.

Kladská byla založena jako lovecká osada roku 1875. V současnosti je částí města Mariánské Lázně. V roce 2011 zde trvale žilo 56 obyvatel. Leží v nadmořské výšce 815 metrů, v těsném sousedství Kladského rybníka. Poblíž osady pramení Pramenský potok a nad osadou se zvedá vrch Lysina (982 m). Dominantou osady obklopené lesy je dřevěný lovecký objekt, postavený v alpském stylu s možností ubytování, který byl původně loveckým zámečkem knížete Schönburga-Waldenburga. 

Dochovaná architektura vznikla s výjimkou několika objektů v krátkém časovém úseku od 70. let 19. století do počátku 20. století. Místní architektura do krajiny Slavkovského lesa historicky nepatří, ovšem vzhledem k neexistenci téměř jakékoliv starší zástavby do místního přírodního rámce zapadá a působí velice přirozeným dojmem. Domy sloužily jak majitelům panství a jejich zaměstnancům, tak i turistům. Osada byla vzhledem k blízkosti lázeňských měst od svého počátku koncipována jako výletní a rekreační oblast. Prvotní inspirací se stal soubor staveb prezentovaný na národopisné části Světové výstavy ve Vídni roku 1873. Dříve se soudilo, že soubor staveb byl přivezen přímo z této výstavy. Nejnovější poznatky to však vyvracejí, ale rozhodně sloužily jako předloha. Nejvýznamnější stavbou celé osady je lovecký zámeček, který byl postaven v letech 1875–1876. Stavbu zhotovila švýcarská firma specializující se na dodávky dřevěných montovaných staveb. Dřevěné části stavby byly dovezeny ve 22 vagonech ze švýcarského Interlakenu a následně zkompletovány. V letech 1896–1945 sloužil objekt jako sídlo prince Sigismunda a jeho manželky Elfriedy.

Zámeček v Kladské, restaurace "U Tokajícího tetřeva" v Kladské, louka před zámečkem u Kladského rybníka 

Bezprostřední okolí loveckého zámečku bylo upraveno jako romantický park s výsadbou dendrologicky zajímavých a vzácných dřevin. Park byl doplněn vodními plochami, jež navazují na rozsáhlá přírodní rašeliniště. V roce 1963 zámeček výrazně poškodil požár, při kterém téměř celé jižní křídlo shořelo. Zámeček se však podařilo věrně obnovit.

Jižně od zámečku stojí výletní restaurace, postavená na konci 70. let 19. století na místě staršího hostince pravděpodobně z roku 1869. Oblíbeným výletním místem se stala až v polovině 80. let 19. století po otevření cesty z Mariánských Lázní na Kladskou. Poté začali restauraci navštěvovat lázeňští hosté. Hostinec byl nejprve pojmenován "Gasthaus Glatzen", v roce 1881 se v tisku objevuje jako "Zum Kaiserwald" a od roku 1884 nese současný název "U Tokajícího tetřeva". S řadou původních řemeslných prvků patří objekt k nejautentičtějším stavbám Kladské.

Dnešní cestu jsem začala v Pramenech. Tady už jsem tehdy také byla. Navštívila jsem tenkrát zříceninu kaple Panny Marie, ke které vede moderní křížová cesta. Dnes jsem se zastavila nejprve u místního minerálního pramene.

Obec Prameny, ležící v centrální části Slavkovského lesa, má za sebou více než šest a půl století psané historie. Poprvé je zmiňována v roce 1357 jako hornická osada a farní ves. V okolí se těžilo stříbro a cín. Od 16. století se zdejší lidé začali zajímat o využití zdejších minerálních pramenů. V roce 1870 byly jihozápadně od obce založeny malé lázně a tři roky nato, 30. dubna 1873, byly Prameny povýšeny na město. Po druhé světové válce a odsunu německy hovořícího obyvatelstva bylo město až do roku 1954 součástí vojenského výcvikového prostoru Prameny, a následující čtyři roky sloužilo jako ubytovací prostor havířů Jáchymovských dolů. Výsledek byl zdrcující. V současnosti zde žije jen asi 100 obyvatel.

Se smutným osudem se potkaly i zdejší lázně. Úpadek začal už před koncem první světové války, kdy do hlavního (Rudolfova) pramene pronikla povrchová voda a byl tak na delší dobu znehodnocen. V průběhu 1. světové války byla v lázních ozdravovna pro zraněné s poškozenými plícemi. I po válce zde byla ozdravovna pro pacienty s nemocnými plícemi, s nimiž tu byli léčení také nemocní s TBC. I po roce 1945 zde fungovalo plicní oddělení, ale v roce 1967 v lázeňském areálu stát zřídil Domov důchodců, který však 2. června 1983 vyhořel a už se ho nepodařilo obnovit.

Po pádu komunistického režimu se v obci rozhodlo o vybudování stáčírny minerálních vod a znovuotevření lázní. Z dostupných informací jsem se dozvěděla, že obec už měla územní rozhodnutí, stavební povolení i licenci na minerální vody, ale kvůli protestům ochranářů a občanských sdružení byla celá akce zmařena, a to uvrhlo Prameny do dluhů, ze kterých se dodnes nevzpamatovaly.

Minerální pramen v Pramenech, kaple Panny Marie, jedno ze zastavení křížové cesty

Křížová cesta z Pramenů ke kapli Panny Marie se mi při minulé návštěvě moc líbila, a tak jsem ji dnes chtěla znovu vidět. Vede kolem ní modrá turistická značka, po které jsem se vypravila do Kladské. Bohužel se ale za ty čtyři roky hodně změnilo. Obrázky na sloupcích kromě jednoho zmizely, dřevěné plastiky jsou porostlé mechem, … Celkově působí cesta dost zanedbaně.

Původní Křížová cesta byla zřízena v polovině 19. století. Vedla po dnes už částečně zaniklé cestě ke kapli Panny Marie na zalesněném vrchu Kalvárie asi 600 m jihozápadně od obce a sestávala ze 14 zastavení tvořených kamennými sloupky s malbami na plechu. Po roce 1977 bylo osm sloupků odcizeno a použito jako sloupky do plotu u domu v obci a zbylé zmizely také. O záchranu toho, co z kaple a křížové cesty zbylo, se postaral spolek "Oživme Prameny". Do roku 2016 se podařilo posledních šest dochovaných kamenných sloupků křížové cesty po dohodě s novým majitelem domu vrátit na jejich původní místa a osadit je obrázky na dřevěných deskách od malířky Lenky Rochovanské. Zbylá zastavení vytvořily ze dřeva absolventky sochařského ateliéru pražské AVU Barbora Masaříková, Pavla Dundáková, Tereza Vlková a Barbora Kolouchová.

Pozdně barokní kaple Panny Marie byla postavena kolem roku 1750. Původně byla i se střechou vysoká téměř 6 metrů. Uvnitř se nacházela dřevěná soška Piety z doby kolem roku 1800 od místního řezbáře. V bezprostředním sousedství kaple byl vztyčený vysoký dřevěný kříž a někdy před rokem 1841 byla o pár metrů jižněji postavená prostá dřevěná kaple sv. Kříže. Areál se postupně stal vyhledávaným poutním místem, a byl jím až do poloviny minulého století. Po druhé světové válce ale nastal úpadek, neudržovaná kaple Panny Marie rychle chátrala, až se nakonec zřítila a zbyly jen ruiny obvodových zdí vysoké od jednoho do zhruba dvou metrů. Spolek "Oživme Prameny" ruiny kaple vyklidil a zabezpečil proti dalšímu chátrání, a do takto uvolněného "interiéru" byly pořízeny prosté lavice a kovový kříž. Vedle kaple byl opět vztyčený vysoký kříž ze dřeva. 

Od kaple jsem pokračovala pěkným lesem dál po modré turistické značce až ke křižovatce s červenou turistickou značkou, ležící kousek od Mýtského rybníka. Západně od něj se rozkládá jedna z pěti částí Národní přírodní rezervace Kladské rašeliny - Rašeliniště Paterák.

Mýtský rybník, za ním část NPR – Paterák, Malý Bahňák

Národní přírodní rezervace Kladské rašeliny v CHKO Slavkovský les se dělí na pět částí: Tajga, Paterák, Lysina, Husí les a Malé rašeliniště. Z důvodu velmi kyselého ekosystému Kladských rašelin zde rostou známé druhy masožravých květin - rosnatka okrouhlolistá a tučnice obecná. Významně jsou zde zastoupeny lišejníky a mechorosty i z vzácného rodu baňatka. Z běžných druhů zvěře zde žije například jelen evropský a jelen sika, srnec obecný či prase divoké. V nepřehledných koutech rašelin se od roku 1996 usídlil rys ostrovid. Mezi nejvýznamnější živočichy Kladských rašelin patří ale jedni z nejmenších - motýl žluťásek borůvkový a perleťovec severní.

 Po červené turistické značce jsem došla k silnici a kousek po ní pokračovala směrem ke Kladské. Silnice vede mezi dalšími dvěma částmi NPR s názvy Husí les a Tajga. Ze silnice jsem později odbočila na naučnou stezku Kladská, vedoucí Krajinnou památkovou zónou Kladská. Krajinná památková zóna, vyhlášená v roce 2020, zahrnuje území bývalého loveckého revíru Kladská, který byl založen v roce 1873. Jeho centrem je lovecký zámeček na Kladské, postavený ve švýcarsko-alpském stylu. Na parkově upravené okolí zámečku navazují lesy s rašeliništi. V blízkosti Kladské se dochovaly také terénní pozůstatky po těžbě cínu a stříbra.

Po stezce, vedoucí mezi dvěma malými rybníčky – Malým a Velkým Bahňákem – jsem pak došla do Kladské. V restauraci "U Tokajícího tetřeva" jsem se nejprve zastavila na oběd a po něm si obešla Kladský rybník, obklopený nejrozsáhlejší s částí NPR Kladské rašeliny s názvem Tajga. Naučná stezka vede po povalovém chodníku a je doplněna informacemi o okolní přírodě. Zajímají mě technické památky, a proto mě velmi zaujala informace o kanále "Dlouhá stoka", který začíná právě v Kladském rybníce.

Dlouhá stoka je významná technická památka, protínající velkou část Slavkovského lesa. Rozsáhlé vodního dílo, budované v souvislosti s rozvíjející se důlní činností, nemělo v Evropě 16. století obdoby. Hlavními důvody pro zhotovení rozsáhlého vodního díla byla rozvíjející se důlní činnost, která spotřebovávala stále více vody pro pohon strojů a také dřeva, jehož zásoby kolem dolů byly téměř vyčerpány. Bylo proto třeba dopravit vodu a dřevo do báňských provozů v okolí Horního Slavkova a Krásna, ze vzdálených kynžvartských lesů. Jan Pluh, bohatý feudální pán na Bečově a Slavkově hledal způsob, jak zásobování hornických měst zajistit. Obrátil se na jistého přistěhovalce Rössmeissela s tím, aby vyzkoušel, zda by bylo možné zásobovat města vodou z Kladského rybníka. Po měsících vyměřování navrhl Rössmeissl trasu (kopírující již starší vodní dílo), po které by mohla být vedena voda z rašelinišť až do Slavkovského potoka. Kanál se budoval plných šest let. Dokončen byl roku 1536.

Dlouhá stoka odtéká z Kladského rybníka v nadmořské výšce 810 m a pokračuje dále přibližně ve směru od západu k východu. Teče kolem obce Prameny, za obcí míjí Národní přírodní památky Upolínovou louku pod Křížky a Křížky, nacházejí se nad jejím levým břehem. Pokračuje severovýchodním směrem k obci Nová Ves, kde se z ní odebírá voda pro malou úpravnu vody k zásobování obyvatel Nové Vsi. Před Krásnem teče pod vrchem Na vyhlídce (též Krásenský vrch, 778 m n. m.) s kamennou rozhlednou. Dlouhá stoka končí v obci Krásno a pokračuje jako potok Stoka, resp. se do tohoto potoka vlévá.

Začátek Dlouhé stoky – tady vytéká z Kladského rybníka, výhled na zámeček z cesty kolem Kladského rybníka, fotografie z podvečerní procházky

Délka kanálu činí 24,2 km a šíře dosahuje dvou i více metrů. Tvar koryta byl lichoběžníkový o šířce dna 1,2 až 3 metry. Průměrná hloubka dosahovala jeden metr. Úseky procházející Krásnem a Horním Slavkovem byly vyzděny. Tok vody byl poměrně rychlý a výškový rozdíl mezi jejím počátkem (810 m n. m.) a ústím do Slavkovského potoka v Horním Slavkově (587 m n. m.) představoval 223 metrů na celkovou délku 24,2 km. Odborníci ovšem nejvíce obdivují úsek od Kladského rybníka k Dílcům (pod Krásenskou rozhlednou), kde je na 21 km délky, výškový rozdíl pouhých 75 metrů, což je zhruba  35 cm na 100 metrů! Podle údajů z roku 1601 bylo na stoce 35 mostů a 13 stavidel.

Stoku využívali nejen horníci, ale od roku 1547 se po ní začalo plavit dřevo. Dlouhá stoka sice zaváděla do slavkovského údolí mnohem více vody, ale nadále s ní bylo nutné šetřit. Za tím účelem byly vydány směrnice stanovující podmínky pro rozvod vody řízený hlavním stavidlem nad Krásnem v Dílcích. 

Období meziválečné, ale hlavně poválečné bylo pro Dlouhou stoku takřka smrtelné. Koryto bylo nejprve zúženo částečným zásypem a když v oblasti začaly těžit Jáchymovské doly, došlo k narušení a částečnému zničení drobných vodních děl. Na devastaci díla se podílely také Státní statky, které koryto překládaly k napájení dobytka a na některých místech ho dokonce zaoraly.

Dnes však díky úsilí místních občanů, rodáků, a Nadace Georgia Agricoly - region Slavkovský les, je celá trasa funkční a průtočná. V září 2003 zapsalo ministerstvo kultury Dlouhou stoku do seznamu kulturních památek a od roku 2014 do národních kulturních památek.

Po velmi pěkné procházce kolem Kladského rybníka jsem se ubytovala na zámečku. Chvíli jsem si odpočinula, a navečer, když po dešti začalo svítit slunce, jsem si cestu kolem rybníka po naučné stezce obešla ještě jednou. Po odpoledním dešti byl čistý vzduch a krajina byla skutečně nádherná.

Kladská – 8. července 2025