Hrad Vízmburk

K mým nejoblíbenějším televizním programům patří pořad Toulavá kamera. Dívám se na něj s pár výjimkami každý týden. V nedávné upoutávce na pořad byl zmiňováni hrad Vízmburk, o kterém by se dalo říct, že to jsou takové české Pompeje.

Dnešní výlet byl součástí cesty do Rtyně v Podkrkonoší. Zúčastnila jsem se zde závodů orientačního běhu. Ještě před závodem jsem si v městečku vyfotografovala dřevěnou zvonici ze 16. století, která patří mezi unikátní dřevěné stavby této doby.

Dřevěná zvonice ve Rtyni v Podkrkonoší pochází z doby pozdní gotiky a patří tak k nejstarším a ojedinělým zvonicím tohoto typu v České republice. Byla vystavěna během let 1592 až 1594. Její autor není znám. Symbol této zvonice má Rtyně v Podkrkonoší i ve svém městském znaku. Přímo ve zvonici je veřejnosti přístupná expozice o této stavbě. Ze zvonice je výhled na město, do Rtyňské kotliny, na kopec Čerťák, Jestřebí hory i Krkonoše.

Konstrukce zvonice štenýřového typu je vysoká téměř 30 m. Jedná se o komolý jehlan na zděné základně s osmibokou kamennou podezdívkou. Na jehlanu je postaveno přesahující zvonové patro s trojúhelníkovou zvonovou stolicí. Štíhlou a vysokou střechu pokrývají dřevěné šindele. Zvonice nemá žádný kovový spoj. Při její stavbě byly použity kluzné čepy.

Nádvoří hradu Vízmburk se studní, pohled na Rtyni v Podkrkonoší, dřevěná zvonice a kostel sv. Jana Křtitele ve Rtyni v Podkrkonoší, původně románský kostel sv. Jana Křtitele a dřevěná zvonice v Semíně

Zvonice má 3 zvony. Nejmenší a nejstarší zvon, umíráček z roku 1471, váží 159 kg a nazývá se Mračník. Zvoněním totiž oznamoval blížící se bouřku. Říká se mu také Jiří z Poděbrad. Na zvonici byl v polovině 18. století přemístěn ze zbořeného pozdně gotického kostelíka, který se nacházel na návrší v centru obce. Druhý zvon se jmenuje Poledník. Váží 250 kg a zhotovil ho v roce 1545 zvonař Václav z Hradce Králové. Největší zvon váží 350 kg a byl odlit v roce 1644 zvonařem Martinem Schrötterem z Hostinného. Místní obyvatelé ho pojmenovali Slavnostní, protože se ozýval při mimořádných událostech a o svátcích.

Zvonice stojí na hřbitově při kostele sv. Jana Křtitele. Původně na místě kostela stával dřevěný gotický kostel, založený pravděpodobně již na počátku 14. století některým z pánů na Vízmburku. Roku 1421 byl dřevěný kostelík vypálen Slezany. Po skončení husitských válek byl opraven znovu jako dřevěný. Roku 1679, kdy hrozil zřícením, byl zásluhou patronky Náchoda kněžny Marie Benigny Piccolominiové nahrazen stávající barokní stavbou. Generální oprava kostela byla realizována v letech 1974-1975 a další opravy v letech 1999-2002.

Byla jsem obzvlášť zvědavá na zvonici, protože v obci Semín, kde bydlím, máme také dřevěnou zvonici ze 16. století. Ta semínská je sice menší, ale také dobře zachovalá. A i v ní jsou velmi staré zvony - menší Poledník byl odlit v roce 1542 a větší je Ježíš je z roku 1606.

Závod se mi sice nepovedl, tak jak jsem si přála, ale z lesa jsem se vrátila poměrně brzy. Už kolem poledne jsem se vypravila k hradu, nejprve po červené a pak po místní zelené turistické značce. Prohlídka hradu je skutečně velmi zajímavá. V jednotlivých zastřešeným vykopaných částech hradu jsou informace jednak o historii hradu, ale především o jeho vykopání a záchraně.

Hrad Vízmburk je zřícenina hradu nacházející se v katastru obce Havlovice v Královéhradeckém kraji. Od roku 1964 je chráněna jako kulturní památka. Zřícenina je majetkem České republiky a její správu zajišťuje Národní památkový ústav. Údržby a konzervace ruin se ujal místní spolek.

Hrad Vízmburk na vysoko položené ostrožně nad údolím Úpy je poprvé zmíněn k roku 1279 v Dalimilově kronice, v níž se o něm hovoří v souvislosti s Tasem z Vízmburka (syn Petra ze Skalice), který byl pravděpodobně prvním majitelem hradu. Tas z Vízmburka náležel k mocnému východočeskému rodu Pánů erbu zlatého třmene, kteří ve 13. století kolonizovali oblast severovýchodních Čech. Po Tasově smrti roku 1304 hrad s panstvím přešel na jeho syna Jaroše, který jej někdy před rokem 1309 prodal Milotovi z Pnětluk. Někdy v letech 1327-1330 se hrad dostal do držení pánů z Dubé, kteří hrad drželi až do jeho zničení v roce 1447.

Posledním majitelem hradu byl Jiří z Dubé a z Vízmburka, který na hradě již trvale nesídlil. Přítomná vojenská posádka se v neklidných letech po husitských válkách aktivně účastnila spolu s posádkami dalších hradů ve východních Čechách loupeživých výpadů proti slezským městům. Ta se roku 1447 spojila a hrad Vízmburk s dalšími hrady v okolí odkoupila a pobořila. O této události nás informují Staré letopisy české "...téhož roku po sv. Duchu všechna knížata slezská spolu s městy Vratislaví, Svídnicí, Zhořelcem, Budyšínem, Žitavou a dalšími městy, která jim patřila, vytáhli, a když mezi sebou sebrali peníze, vykoupili od pánů a zemanů hrady, ze kterých jim silně škodili a loupili, jako Vízmburk pana Jiříka Vízmburského z Dubé, Adršpach pana Hynka Červenohorského, Žacléř patřící kdysi panu Hanušovi z Varnsdorfu, Belver a Skály pana Jana Salavy. Hrady zaplatili hotovými penězi a pak je zbořili a zničili..." Po zboření hradu Vízmburk se k němu začaly pojit pověsti o pokladu, který se má nacházet v jeho sklepeních.

Model hradu Vízmburk, nádvoří hradu se studnou a zbytkem věže, další prostory hradu

V průběhu přípravy obnovy hradu se ukázalo, že se bude jednat o velmi náročnou akci. Velkým problémem je samotný stavební materiál - měkký pískovec s jílovým tmelem, dalším nedostatek prostředků na obnovu hradu. V roce 2002 vzniklo Sdružení pro Vízmburk, které se soustřeďuje na záchranu archeologických nálezů. Od roku 2005 na hradě probíhají záchranné stavební práce. V roce 2008 uspořádalo Sdružení ve spolupráci se správcem hradu Vízmburské slavnosti, během kterých byl hrad výjimečně zpřístupněn návštěvníkům. V roce 2009 začalo poskytovat návštěvníkům informační servis v podhradí. Hrad byl zpřístupněn opět při příležitosti Vízmburských slavností během druhého víkendu v září. Z iniciativy Sdružení vznikl projekt trvalého zastřešení hradu.

V těchto místech se vstupovalo do hradu přes padací most, lesy v širším okolí hradu

Od hradu jsem se potřebovala dostat do Červeného Kostelce na vlak. Měla jsem dost času, a tak jsem se vypravila delší cestou po žluté a pak modré turistické značce, které vedly údolím dvou bezejmenných potůčků. Cesta to byla trochu delší a namáhavější než po červené značce, ale moc hezká. Jsem moc ráda, že jsem hrad viděla. Je až nepředstavitelné, kolik práce zde bylo vykonáno. Ve věži hradu visí fotografie místa z roku 1972. Je na ní vidět jen kousek zdi, vyčnívající ze země.

Hrad Vízmburk - 11. 6. 2022