Hrad Helfštýn

Dnešní výlet byl tak trochu krokem do neznáma. V Lipníku nad Bečvou ani na hradě Helfštýně jsem nikdy nebyla. O to víc jsem byla návštěvou města a zvláště hradu překvapená. A to velmi dobře.

Město Lipník nad Bečvou leží v údolí Moravské brány při řece Bečvě na pradávné obchodní stezce, spojující nejen sever a jih Moravy, ale procházející Evropou od Baltu k Adrii. Žije zde asi 8000 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1238. Z tohoto roku totiž pochází listina, na které jako jeden ze svědků figuruje Valter, farář z Lipníka. Mělo se jednat o markraběcího kaplana a faráře kostela ležícího na markraběcí půdě. To by ovšem znamenalo, že Lipník nebyl zcela bezvýznamnou osadou - vždyť v ní stál kostel s farářem, který měl velice blízko k markraběcímu dvoru. Další písemná zmínka o Lipníku pochází ze závěti Oldřicha z Hradce z roku 1294, který odkazuje králi Václavu II. mimo jiné i mýto v Lipníku.

Do Lipníka jsem přijela vlakem a hned od nádraží se vydala do centra města. Historické centrum bývalo kompletně obehnáno hradbami a naštěstí se z nich poměrně velká část zachovala. Dnes je kolem historického centra veden silniční okruh a mezi silnicí a hradbami se většinou táhne úzký park. Tímto parčíkem jsem došla ke kostelu sv. Jakuba, což je farní kostel stojící na místě původní románské stavby, která byla později přebudována v gotickém stylu. Věž s renesančními arkádami pochází z roku 1596. Kostel postihlo několik požárů a hrozilo mu i zboření švédským vojskem, byl ale vždy opraven. Vybavení je ze 60. let 18. století, kdy byl zbarokizován. Za kostelem na místě bývalého hřbitova se dnes nachází meditační zahrada, vybudovaná v roce 2006.

Část severního opevnění s kostelem sv. Jakuba, zvonice, náměstí, jižní část opevnění

Od kostela jsem pokračovala do centra kolem moc pěkné zvonice, která se jako jediná na Moravě dochovala v původní pozdně renesanční podobě. Ostatní stavby tohoto druhu také převyšuje svými rozměry, 10×10 m s výškou 24 m. Z městských prostředků byla vybudována v roce 1609, aby do ní mohl být umístěn zvon Michal z věže kostela sv. Jakuba, pro kterou byl příliš těžký. Bez úhony přečkala i rozsáhlý požár v roce 1613. Stavbu zdobí znak města a sluneční hodiny.

Z náměstí jsem se vydala směrem k židovským hřbitovům, ale ještě předtím, než jsem k nim došla, procházela jsem kolem poměrně dlouhého úseku zachovalých hradeb. Městské hradby v Lipníku jsou části obranného systému, vybudovaného v 15. století. Dochovaly se po celém obvodu původního města. Jejich součástí byly i pravidelně rozmístěné bašty a dvě brány. Brány byly bohužel zbořeny v roce 1840. Pozůstatky hradeb patří k nejzachovalejším na Moravě.

Po chvíli jsem došla ke starému židovskému hřbitovu, který pochází ze 16. století. Po jeho likvidaci byl obnoven počátkem 90. let 20. století. Opravena byla i kopie tumby rabína Barucha Teomina Fränkela. Jen přes ulici se nachází nový židovský hřbitov, založený roku 1883. Z původních asi 400 náhrobků je zde dodnes dochována přibližně polovina.

Starý židovský hřbitov, řeka Bečva, přírodní rezervace Škrabalka a pohled na hrad Helfštýn z cesty do Týna nad Bečvou

Pokračovala jsem odtud k mostu a za ním dál přírodní rezervací Škrabalka směrem k Týnu nad Bečvou. Přírodní rezervace je tvořena fragmentem luhu v údolní nivě kolem mrtvého ramene Bečvy na východním okraji Lipníka nad Bečvou V rezervaci roste přes 220 druhů vyšších rostlin a pravidelně zde hnízdí na 54 druhů ptáků. Mezi nejzajímavější zástupce ptačí říše patří například ledňáček říční nebo potápka malá. Škrabalka je bohatá nejen na vzácné druhy ptactva, ale také na množství bezobratlých živočichů. Vyskytuje se zde například 18 druhů plžů nebo 14 druhů vážek.

Už cestou k Týnu nad Bečvou se mi otevřel výhled na hrad Helfštýn. Prošla jsem obcí a začala pomalu stoupat nahoru, nejprve kousek po silnici, vedoucí k parkovišti, pak lesní pěšinou.

Hrad Helfštýn byl založen ve čtrnáctém století a postupné rozšiřování opevněné plochy probíhalo až do sedmnáctého století. Díky tomu patří mezi nejrozsáhlejší hrady v Česku. Původní podoba hradu byla do určité míry ovlivněna moderními zásahy, které zkomplikovaly, nebo dokonce znemožnily, poznání starších stavebních fází.

Během staletí měl hrad několik vlastníků. K těm nejdůležitějším, kteří se zasloužili o jeho největší rozvoj, patřili Pernštejnové. Zadlužené Helfštýnské panství koupil v roce 1475 od předchozích vlastníků, Kostků z Postupic, Vilém z Pernštejna, který na střední Moravě vytvořil rozsáhlé dominium (Helfštýn, Hranice, Přerov, Plumlov, Prostějov, Drahotuše, Tovačov, Veselíčko, Buk), jehož centrem se stal právě Helfštýn. Nový majitel vzápětí zahájil velkorysé stavební úpravy, během kterých bylo zdokonaleno opevnění a postaveno nové předhradí. Nastala nová epocha prosperity, v jejímž průběhu byly budovy hradního jádra dalekosáhle přestavěny a celková zástavba hradu se rozrostla téměř dvojnásobně. Helfštýn se zároveň stal vojenským centrem rodu, ve kterém Pernštejnové shromažďovali zbraně a munici potřebné k vybavení vojska. Vilém zde často pobýval a také začal užívat rozšířený predikát (přídomek) z Pernštejna a na Helfštejně, který neopustil až do konce života. O tom, jak měl Helfštýn v oblibě, svědčí podle historiků to, že ve svých listinách užíval "na našem zvláště milém Helfštýně".

Kvůli lepšímu vojenskému využití se Helfštýn rozrůstal nejspíše ještě na začátku 16. století. Vystavěné objekty a hradby svědčí o vynikající úrovni řemeslné práce a o enormních nákladech, které musel Vilém z Pernštejna na přestavbu Helfštýna vynaložit. Půdorys hradu dostal s konečnou platností protáhlý tvar.Někteří badatelé připomínají, že za Vilémova držení Helfštýna vykonávali kamenické práce zedníci v rámci poddanských povinností a zhotovovali ve velkém množství typizované kamenické články do zásoby, aby zefektivnili a zlevnili výrobu. Takové prvky se pak v nezměněné podobě používaly desítky let, a proto se na pernštejnských stavbách dlouhou dobu neměnila jejich forma.

Vilém († 1521) panství přenechal synu Janovi, zvanému Bohatý, nejvyššímu komořímu a moravskému hejtmanovi. Předpokládáme, že Jan navázal na otcovu činnost a posílil opevnění hradu po vnějším obvodu, kde nechal zbudovat systém dřevohlinitých valů a rondelů. Fortifikaci Helfštýna dovršil stavbou dělostřelecké bariéry, Široké hradby se dvěma věžemi, dvěma baštami a šesti kasematními střílnami. Je 76 m dlouhá, 13,5 m vysoká a 7 - 9 široká. Jedná se o nejmohutnější kamennou dělostřeleckou hradbu v Evropě. S velkou pravděpodobností to mohl být právě Jan z Pernštejna, kdo sjednotil samostatně stojící stavby hradního jádra do jediného celku.

Vstup do hradu - Široká hradba, opevnění s věží upravenou na rozhlednu, jihovýchodní část opevnění, papírový model hradu (z internetu)

Od druhé poloviny devatenáctého století byl hrad průběžně opravován. Ve druhé polovině dvacátého století na hradě probíhala řada udržovacích a rekonstrukčních prací, z nichž některé nerespektovaly zásady památkové péče, a bylo při nich dokonce poškozeno vnější opevnění. Provedené zásahy často nerespektovaly památkovou podstatu objektu a nevratně změnily podobu hradu, aniž by vycházely z jeho skutečné historické podoby. Podobně se změnila podoba Kravařského předhradí, které bylo upraveno pro potřeby kovářů, kteří se na hradě schází během setkání uměleckých kovářů Hefaiston.

Udržovací a rekonstrukční práce po roce 1990 probíhají způsobem, který více respektuje historickou autenticitu, i když úprava severní věže v Kravařském předhradí na rozhlednu je považována za kontroverzní. V roce 2017 byla zahájena rekonstrukce hradního jádra. Jejím cílem bylo statické zajištění zdiva, zpřístupnění paláce pomocí lávek a jeho zastřešení pískovaným sklem. Rekonstrukce byla v roce 2020 úspěšně dokončena. Záchrana a úprava hradního paláce byla zařazena mezi stavby, oceněné titulem Stavba roku 2021.

Hrad je v březnu kromě víkendu uzavřen a tak jsem si ho jen obešla. Musím říct, že i když jsem ho viděla jen zvenku, podobný hrad jsem ještě neviděla. Trochu teď lituji, že jsem si nenaplánovala výlet až na turistickou sezónu, protože by mě velmi zajímala oprava hradního paláce, která byla zastřešena pískovaným sklem. Myslím si, že by někoho mohla k výletu inspirovat právě tato rekonstrukce, a proto se o ní ještě krátce zmíním. Fotografie rekonstruovaného interiéru je možné nalézt na internetu, ale protože se na ně vztahují autorská práva, neuvádím je.

Ze šlechtického hradu založeného patrně v první čtvrtině 14. století vznikla v následujících staletích rozsáhlá pevnost doplněná v renesanci o nově vystavěný palác. Areál byl trvale opuštěn od konce 18. století, následně byl řízeně demolován. Rozsáhlejší obnovy areálu jsou spojeny až s obdobím po roce 1945, které vrcholily od sedmdesátých let do začátku tohoto století přinejmenším kontroverzními demolicemi a následnými dostavbami celého předhradí. Z hlediska autenticity se nepravdivá kulisa "hry na středověk" nedotkla vnitřního hradu s palácem, jehož nepříznivý stav si dokonce vynutil uzavření pro veřejnost. Statické zajištění ohrožené památky ostatně patřilo mezi hlavní důvody loni dokončených stavebních prací. Od počátku se počítalo se zastřešením, které mělo zamezit další degradaci řady architektonických prvků zde dochovaných. Požadavek na zastřešení jádra hradu, jeho stabilizaci a záchranu umožňoval užití kontrastní architektury stojící v opozici k nevhodnému postupu obnovy předhradí. Helfštýn tak ukázal, že odvážná, chcete-li kontroverzní řešení, mohou dosáhnout přinejmenším uspokojivých výsledků.

Poté, co jsem obešla celý hrad, jsem se vydala nazpět do Lipníka. Od hradu jsem sešla dolů na parkoviště a po silnici došla na červenou turistickou značku, která mě přivedla opět do Týna nad Bečvou. Nechtěla jsem se odtud vracet do Lipníka stejnou cestou, a proto jsem došla až k Bečvě a po jejím břehu šla k mostu. Hned za mostem jsem odbočila do první ulice vlevo a pokračovala směrem k zámku.

Cestou jsem míjela bývalou synagogu, dnes modlitebnu Československé církve husitské. Její budova byla vystavěná v goticko-renesančním slohu ve 2. či 3. desetiletí 16. století. První písemná zmínka o stavbě pochází z roku 1540. Byla postavena jako součást hradeb. Dominantou interiéru je cihlová síťová klenba, odkaz vladislavské gotiky. Severní zeď synagogy je silná 170 cm. V letech 1607-1608 došlo k rozsáhlé přestavbě a k přístavbě severního patrového traktu, v 70. letech 19. století byla budova rozšířena o trakt jižní a došlo k novorománské úpravě interiéru.

Během nacistické okupace byla synagoga vypleněna a židovská komunita zanikla. Po válce již kvůli neexistenci židovské komunity nemělo smysl synagogu provozovat, a tak byla prodána Československé církvi husitské.

Nedaleko bývalé synagogy stojí budova piaristického kláštera. Piaristé sem přišli v roce 1634, kdy kardinál František z Dietrichštejna klášter založil. Jejich posláním byla především výuka. Kolej se zachovala v dispozici z 18. století. V současnosti je ale objekt ve špatném stavu a veřejnosti nepřístupný.

Mezi klášterní budovou a zámkem stojí kostel sv. Františka Serafinského. Tento bratrský kostel byl postaven v goticko-renesančním stylu na konci 16. století. Přestavěn do dnešní podoby byl při raně barokní modernizaci koncem 17. století. Díky dobré akustice je dnes často využíván pro koncerty.

Město Lipník nad Bečvou bylo od středověku součástí helfštýnského panství. Koncem 16. století (v letech 1597-1609 ) přistoupili tehdejší majitelé Helfštýna Bruntálští z Vrbna k výstavbě zámku v Lipníku. K přesídlení z Helfštýna do Lipníku se rozhodl Hynek Bruntálský z Vrbna, který v roce 1596 skoupil několik předměstských gruntů a zahájil výstavbu zámku. Zemřel již v roce 1597 a ve stavbě pak pokračoval jeho syn Jiří Bruntálský z Vrbna, který se jako nejvyšší sudí na Moravě zapojil do stavovského povstání a zemřel roku 1622 ve vězení na Špilberku.

Helfštýn s Lipníkem jako konfiskát získal v roce 1622 kardinál František z Ditrichštejna, který převzal i nedaleké Hranice. Význam Lipníku tehdy vzrostl jako centra severomoravských držav Ditrichštejnů. Panství se od roku 1626 nazývalo lipnické (na rozdíl od dosavadního označení helfštýnské) a zámek se stal sídlem panské správy. Ditrichštejnové vlastnili řadu dalších majetků na Moravě, v Čechách a v Rakousku, jejich hlavním sídlem byl Mikulov, takže zámek v Lipníku měl jen okrajový význam.

Ke změně došlo po vymření Ditrichštejnů a rozdělení majetku mezi čtyři dědičky posledního knížete. Lipník a Hranice v roce 1858 při losování o rozsáhlé dědictví získala Gabriela Ditrichštejnová (1825-1909), provdaná za knížete Alfreda z Hatzfeldu (1825-1911). Za nich se zámek v Lipníku stal znovu šlechtickou rezidencí. V 2. polovině 19. století byl pak upraven novoklasicistně podle návrhu Josefa Zürka. Získal novou fasádu a upravena byla i boční křídla. Zajímavostí je, že zde byla na střeše bývalých stájí postavena první střešní zahrada severně od Alp. Tato zahrada je v letním období zpřístupněna veřejnosti. Další dědičkou byla dcera Gabriely a Alfreda z Hatzfeldu, Antoinetta (1856-1933), provdaná za hraběte Michaela Roberta Althanna. Její syn hrabě Michael Karel Althann (1897-1987) byl posledním soukromým majitelem, jemu byly v roce 1945 zkonfiskovány majetky nejen v Československu, ale také v Polsku.

Po roce 1945 se zámek stal majetkem Vojenských lesů a statků, byly zde kanceláře, ale i byty zaměstnanců. Nyní je zámek sídlem Městského úřadu v Lipníku nad Bečvou, společenský sál slouží pro kulturní akce a svatební obřady, v bývalých zámeckých konírnách je galerie, v areálu je také Zámecká kavárna.

Zámek obklopuje rozsáhlý anglický park, založený již v padesátých letech 17. století. Jeho současná podoba pochází z 80. let 19. století. V bezprostřední blízkosti střešní zahrady se nachází výjimečný exemplář převislého buku lesního (Fagus sylvatica). Rozvětvený buk zvaný Opičák má několik samostatných kořenů a patří k výrazným dominantám zámeckého parku.

Do odjezdu vlaku jsem měla ještě čas a tak jsem se chvíli parkem procházela. Vyšla jsem z něho ven západní bránou a po žluté turistické značce se vrátila na nádraží. Na vlak jsem čekala jen chvíli. Dnes bylo pěkné slunečné počasí a tak se mi výlet moc líbil. Myslím, že na něho budu vzpomínat hned ze dvou důvodů. Tím prvním je to, že jsem viděla moc hezké městečko Lipník nad Bečvou a úžasný hrad Helfštýn, a tím druhým důvodem pak byla dnešní naprosto svízelná cesta jak do Lipníka, tak domů. Na výlety jezdívám nejraději vlakem a na dopravu si v podstatě nemůžu stěžovat. Dnes se však stalo, že v místě, kde se trať opravuje poblíž Brandýsa na Orlicí, přesekli signalizační kabel a díky tomu v těchto místech kolabovala doprava. Ráno jsme přijeli s hodinovým zpožděním, ale odpoledne se vlak zastavil téměř na dvě hodiny. Něco podobného jsem naštěstí zažila poprvé.

14. 3. 2022