Holašovice
Vesnici Holašovice, která je od roku 1998 zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, zná mnoho cizinců. Já jsem tady ale ještě nikdy nebyla, a to byl hlavní důvod, proč jsem si sem naplánovala výlet. Z Holašovic jsem pak pokračovala po severním hřebenu Blanského lesa do Kremže.
Obec Holašovice leží v jižních Čechách v okrese České Budějovice. Zdejší unikátní soubor budov ve stylu tzv. selského baroka ze sedmdesátých let 19. století tvoří jedinečný celek, který je od roku 1995 vesnickou památkovou rezervací a roku 1998 byl zapsán do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V současnosti zde trvale žije asi 140 obyvatel.
Vesnice byla plánovitě založená kolem obdélné návsi snad někdy kolem poloviny 13. století. Prvně se připomíná k roku 1292, kdy Holašovice dostal od krále Václava II. klášter cisterciáků ve Vyšším Brodě v rámci náhrady za jiný majetek, vrácený dědicům rytíře Svatomíra z Němčic. Holašovice setrvaly v držení kláštera po následujících pět a půl století, až do zániku feudalismu. Za morové epidemie v letech 1520 až 1521 bylo okolí Holašovic těžce postiženo, sama vesnice se vylidnila a vyšebrodská vrchnost ji musela znovu osazovat. Podle urbáře, sepsaného kolem roku 1510, byla ještě jména holašovických obyvatel převážně česká, v jiném urbáři z konce 20. let téhož století se už uvádějí zcela jiní obyvatelé němečtí. Ves tehdy čítala 17 usedlostí.
Po třicetileté válce bylo v Holašovicích 14 obydlených usedlostí s 52 obyvateli (bez dětí mladších 10 let). Z národnostního hlediska bývaly Holašovice až do počátku 20. století německé. V letech 1938 až 1945 byla obec Záboří (včetně Holašovic které k Záboří patřily) v rámci odtrženého pohraničí připojena k Říši. Po skončení 2. světové války došlo naopak v lednu a březnu 1946 k nucenému vysídlení většiny německých obyvatel.
Náves v Holašovicích, kaplička z roku 1755 na návsi, jeden z holešovických domů, Holašovické muzeum tradičního života a hospodaření na vsi
Současnou vesnici tvoří 23 památkově chráněných výstavných usedlostí s celkovým součtem 120 budov, které utvářejí ucelený památkový soubor, včetně chlévů, stodol, maštalí, výměnků, sýpek, bran a různých ohrazení. Usedlosti jsou rozloženy po obvodu rozlehlé obdélníkové návsi o rozměrech zhruba 210 × 70 metrů.
Je zde téměř stoprocentně dochovaný středověký systém řazení jednotlivých usedlostí štítovými průčelími obytných domů a sýpek, propojených ohradními zdmi s brankami a klenutými vjezdy do prostoru návsi. Uspořádání spolu s dochovaným štukovým dekorem tzv. lidového nebo selského baroka na většině průčelí dává celému sídlu neopakovatelnou atmosféru a výraz. Návštěvníka zavádí do prostředí vesnického sídla, jak bylo formováno složitým stavebním a výtvarným vývojem ve druhé polovině 19. století.
Do Holašovic jsem přijela autobusem z Českých Budějovic. Informační centrum bylo bohužel zavřené a tak jsem se hned vypravila na náves a udělala si zde několik fotografií. Právě dnes byl ale ve vsi svoz odpadků, a proto před každým domem stojí popelnice. Nahlédla jsem i do dvora místního muzea, zaměřeného na tradiční život a hospodaření na vsi do poloviny 20. století. Dovnitř jsem ale nešla. I když nejsem tak stará, abych si tradiční venkovský život pamatovala, našla jsem v podobných muzeích věci, které si ještě pamatuji z dětství, které například používala babička při výrobě másla nebo tvarohu a i při dalších činnostech. A to mě trochu dojímá. Vzpomínky na lidi, které jsem měla ráda, dokážou člověka někdy rozesmutnět.
Chvíli jsem se po návsi s malým rybníčkem a kapličkou z roku 1755 procházela a pak se vydala na další cestu po zelené turistické značce. Šla jsem stále mírně do kopce, většinou lesem, až k rozcestí s červenou turistickou značkou, kterému se říká Svatá Trojice. Stojí zde kamenná kaplička, tři svaté obrázky a tabulka s textem o místní pověsti, která vypráví o zákeřném ohnivém kohoutovi a jeho porážce statečným mladíkem. Lidé se místa báli, a na ochranu, kterou si vyprošovali, pověsili na strom obrázek sv. Trojice. A tak vzniklo i pojmenování tohoto místa.
Odtud jsem pak pokračovala po červené turistické značce. Myslela jsem si, že teď už půjdu víceméně po rovině, ale cesta po hřebenu vedla přes vrch Švelhán (721 m), Haberský vrch (718 m) a končila na vrcholu hory Kluk (741 m). Stoupání tedy ještě nekončilo. Šla jsem ale opravdu krásným lesem a tak se mi cesta moc líbila.
Skála na vrcholu hory Kluk a její vrchol, výhled z vrcholu hory Kluk do údolí Kremžského potoka a na jižní hřeben Blanského lesa
Hora Kluk je nejvyšším vrcholem tzv. Haberského pohoří. Název Haberské pohoří zná jen málokdo. Je vlastně jednou ze dvou větví Blanského lesa, té severnější. Zatímco jižní větev je vyšší a jejím nejvyšším vrcholem je známá Kleť, je Haberské pohoří v severní větvi podstatně skromnější.
Vystoupala jsem až na vrchol skály na vrcholu, chvíli se tu rozhlížela a pak se vypravila po zelené turistické značce do městyse Kremže. Na nádraží jsem přišla jen pár minut před odjezdem vlaku do Českých Budějovic a odtud mi hned odjížděl rychlík do Prahy. Měla jsem dnes krásné počasí, a když byla cesta trochu namáhavější, moc se mi líbila. Byl to nádherný výlet.
13. 4. 2022