Frýdlantské cimbuří

Když se zadíváte v Hejnicích na hřeben Jizerských hor, nemůžete si nevšimnout východně od Ořešníku skalnatého vrcholu hory. Tomuto výraznému skalisku se říká Frýdlantské cimbuří. A sem jsem se vypravila právě dnes.

Cestu jsem začala na Smědavě. Odtud jsem se vydala po červené turistické značce vedoucí po úbočí hory Jizera nad údolím Bílé Smědé. Od křižovatky se žlutou turistickou značkou jsem pak pokračovala po ní směrem k Smědavské hoře. Cesta vedla přes prameniště Bílého potoka a byla po nedávných deštích v některých místech dost blátivá. Ale krásná!!!

Frýdlantské cimbuř, Bílá Smědá – v těchto místech jsem odbočovala na žlutou turistickou značku, cesta kolem přírodní památky Vlčí louka, z cesty kolem Vlčí louky

Západně od cesty leží Přírodní památka Vlčí louka. Předmětem ochrany jsou porosty, květena a krajinné útvary. K významným rostlinám patří borovice kleč, rosnatka okrouhlolistá a klikva bahenní. Žije tu tetřívek obecný a zmije obecná. Nacházejí se zde mělké rašelinné tůně a podmáčené smrčiny. Jedná se o jedno z nejvýše položených vrchovišť v Jizerských horách.

Po žluté turistické značce jsem přes údolíčko Bílého potoka došla k vrcholovému skalisku Polední kameny (1007 m n. m.), které jsou 22. nejvyšším vrcholem Jizerských hor. Vypínají se takřka 600 metrů nad obcí Bílý potok. Rozlišují se horní Polední kameny a dolní. Horní Polední kameny jsou tvořeny částí od vrcholu až k Frýdlantskému cimbuří. Jsou turisticky přístupné, vede přes ně žlutá turistická značka, najdeme tu několik vyhlídek, a i ze samotné cesty jsou pěkné výhledy. Dolní Polední kameny jsou skály od Cimbuří dolu. Kromě vyhlídky Hajní kostel, kam vede značená odbočka z Kozí stezky, jsou Dolní Polední kameny přístupné pouze horolezcům.

Polední kameny 

Na samotném vrcholu Poledních kamenů se vyskytuje několik skalisek a samostatných kamenů. Při vrcholovém hřebeni rostou chráněné porosty jeřábu. Polední kameny jsou součástí Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny na území Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Jihovýchodně od Poledních kamenů leží Smědavská hora (1084 m n. m.) a jihozápadně odtud vede Štolpišská silnice.

Z informační tabule jsem se dozvěděla o jedné z Jizerskohorských pověstí, která vypráví, že kdo se sem vydá na Zelený čtvrtek mezi polednem a jednou hodinou může nalézt ve skalách ukrytý poklad. Vrcholové skalisko se prý právě v tuto dobu otevírá.

Na skály se dá poměrně lehce vylézt a je z nich moc pěkný výhled na hřeben Jizerských hor. Od Poledních kamenů jsem pokračovala dál ke skalám, kterým se říká Frýdlantské cimbuří.

Frýdlantské cimbuří je nejvýraznější skalní skupina v hřebeni Poledních kamenů, charakteristická z údolí dobře viditelnými dvěma skalními vrcholy. Skaliska dostala název až v roce 1912 kdy zde se svolením hraběte Clam-Gallase Frýdlantští horolezci po zdolání východního vrcholu umístili znak Frýdlantu. Stejně jako u dalších Jizerskohorských vyhlídek najdeme na vrcholu mohutný dřevěný kříž, který byl na vrchol umístěn v roce 1993 díky hejnickému páterovi Rabanovi.

Frýdlantské cimbuří s vrcholovým křížem, východní vrchol cimbuří, výhled z Frýdlantského cimbuří do rokle Černého potoka

Západní vrchol (900 m n. m.), zvaný Brandfels, byl v roce 1978 díky Horské službě zpřístupněn po železném žebříku i běžným turistům. Dříve se na vrchol lezlo nepohodlným průlezem ve skalách. Ze skály je nádherná vyhlídka do údolí Smědé, do rokle Černého potoka se skalní stěnou Nos, na Frýdlantsko a také na další skály hřebene Poledních kamenů. Východní vrchol je přístupný pouze horolezcům. Poprvé byl pokořen frýdlantskými horolezci 27.5.1912.

Chtěla jsem vystoupat i na vrchol Frýdlantského cimbuří, což se mi nakonec povedlo, i když jsem si zvolila poměrně obtížnou cestu. Chodívá sem pravděpodobně hodně turistů, a tak cesta nahoru není jen jedna. Je tady vyšlapaných hodně pěšinek. Dolů už jsem pozorněji sledovala značky a cesta byla mnohem jednodušší. Z vrcholu je pěkný pohled do údolí Smědé s obcemi Bílý potok, Lázně Libverda a Hejnice, a také do rokle Černého potoka.

Od Frýdlantského cimbuří jsem sestupovala poměrně strmě kamenitou cestou do údolí Černého potoka k rozcestí se zelenou turistickou značkou, po které jsem pokračovala dál. Z internetu jsem se dozvěděla, že zelená turistická značka vede po tzv. Kozí stezce, která je jedním z mnoha mistrovských děl dávného Jizerskohorského cestářství. Kozí stezka nebyla nikdy dokončena a byla trasována odvážněji než proslulá Štolpišská "Alpská" silnice. Jedná se o pěknou širokou kamenitou cestu bukovým lesem se serpentýnami s mohutnými opěrnými zdmi.

Kozí stezka, schody a žebřík na vrchol Hajního kostela

Po zelené značce jsem došla k odbočce k Hajnímu kostelu. Musím říct, že tady jsem chvíli stála a přemýšlela, zda se mám nahoru vůbec vydat. Byla jsem už dost unavená, bolely mě nohy a moc se mi nahoru nechtělo. Ale nakonec jsem šla a nebylo to zas tak hrozné. Když takhle někdy váhám, říkám si: "Jen běž, už se sem nikdy nepodíváš. Tak buď půjdeš dneska, nebo nikdy." A pak většinou jdu.

Hajní kostel je mohutná vyhlídková skála v dolní části hřebene Poledních kamenů. Ke skále se váže celá řada pověstí. Ještě dříve se skalní masiv v okolí lidově nazýval Hexenchor a okolní skály byly podle pověsti pozůstatkem zborceného kostela. Odtud zřejmě pochází původní německé jméno Hainskirche, tj. Lesní kostel. Cestou k vrcholu jsem si všimla něčeho, co vypadalo jako by někdo vyplnil puklinu ve skále velkými cihlami. Bylo to zvláštní.Dočetla jsem se, že se jedná o aplitovou žílu. Na vrchol Hajního kostela vede kovový žebřík se zábradlím. I odtud je pěkná vyhlídka do údolí Smědé, ale i opačným směrem na Frýdlantské cimbuří.

Další cesta po zelené značce k rozcestí u Liščí boudy a následně po žluté značce do Hejnic už byla velmi pohodlná. Dnešní výlet nebyl dlouhý a ani převýšení nebylo vysoké, ale cesta byla vzhledem ke kamenitému terénu dost obtížná. Alespoň pro mě. Dnes jsem byla v Hejnicích poslední večer, a tak jsem si myslela, že se půjdu navečer ještě projít, ale byla jsem tak unavená, že jsem jen odpočívala.

Frýdlantské cimbuří – 10. června 2025