Chlum-Zbýšov-Klejnárka

Častokrát se stane, že informace, získaná během jednoho výletu, vás nasměrují na výlety další. Tak tomu bylo i v případě kaple sv. Karla Boromejského nedaleko Telče. Tehdy jsem se dozvěděla více o historii šlechtického rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka. A do obce Chlum, kde jejich hrad stával, jsem se vypravila právě dnes.

Cestu jsem začala v obci Leština u Světlé, kam jsem přijela vlakem. Od nádraží jsem se vydala po žluté turistické značce kolem Leštinského rybníka přes luka k pěknému Kunickému rybníku. Další cesta lesem mě přivedla k silnici a po ní jsem přišla do obce Chlum, malé vesničky ležící na Chlumském potoce. Při východním okraji vsi se na ostrožně nad rybníkem nalézá zřícenina stejnojmenného hradu. Hrad byl zřejmě vybudován ve 13. století předkem významného českého šlechtického rodu Slavatů. V držení rodu byl téměř 300 let. Zanikl během třicetileté války. Do dnešních dnů se z hradu dochovalo vysoké nároží hradního paláce a klenuté sklepení pod západní části hradu, dále jedna bašta a část příkopů i valů.

Slavatové z Chlumu a Košumberka jsou starý český panský rod, který později povýšil až do hraběcího stavu. Jméno odvozovali od hradu Chlumu u Čáslavi a hradu Košumberka na Chrudimsku. Počátkem 18. století rod vymřel po meči.

Dějiny této rodiny můžeme vysledovat až na přelom 11. a 12. století. Jako první předek rodu se uvádí jakýsi Bleh, který žil na přelomu 11. a 12. století na Litoměřicku. První zmínky o tomto rodu v Čechách pocházejí z první třetiny 13. století, kdy si na Čáslavsku postavili hrad Chlum. V roce 1372 čtyři bratři Diviš, Mstislav, Ješek a Slavata zakoupili hrad Košumberk i s celým panstvím, aby se tak stal druhým slavatovským sídlem určeným pro mladší syny rodiny. Od té doby se Slavatové psávali z Chlumu a Košumberka.

Když se českými zeměmi neslo učení mistra Jana Husa, členové slavatovské rodiny se stali jeho následovníky a po jeho upálení nacházíme podpisy dvou Slavatů na stížném listě české šlechty Kostnickému koncilu. Nezůstalo však jen při podpisech, všichni členové rodu se stali horlivými stoupenci podobojí, a to jak v rovině náboženské, tak i politické. Proto není divu, že se i košumberský pán Diviš Slavata (1515 - 1575) přidal během stavovského odboje proti králi Ferdinandu I. Habsburskému v roce 1547 na stranu odboje. Odboj byl však poražen a šlechta potrestána. Diviš, který byl jedním z vůdců stavovského spolku, ztratil část svého majetku, hrad Chlum a Košumberk si však podržel v manství (tzn. hrad a panství byly v lenní závislosti na králi; leník (nebo man) byl povinen svému pánu poslušností a nějakou službou). Součástí jeho trestu bylo i domácí vězení na Košumberku, kde rovněž vybudoval českobratrskou školu, ve které studoval mimo jiných také Albrecht z Valdštejna a Divišův vnuk, Vilém Slavata, pozdější místodržící Českého království. Brzy po tomto trestu však Diviš získal odpuštění, a ještě před svou smrtí byl Košumberk propuštěn z manství, hrad Chlum však získal jiného majitele. Diviš zemřel 28. srpna 1575 a byl pochován v Luži.

Zřícenina hradu Chlum - roh hradního paláce a  propadné stropy sklepení západního křídla, Kunický rybník, cesta lesem k obci Chlum

Asi nejznámějším členem rodu byl právě tento Divišův vnuk, Vilém Slavata. Narodil se roku 1572 Adamu Slavatovi a jeho manželce na tvrzi v Čestíně. V raném mládí byl Vilém vychováván doma bratrskými vychovateli, pak ho otec poslal na výchovu do Jindřichova Hradce. Zde na něj dohlížela jeho katolická babička Alžběta Slavatová z Hradce. Prvotní vzdělání mu zajistili místní jezuité, a to malého Viléma ovlivnilo na celý život. Dalšího vzdělání se mu dostalo v bratrské škole u strýce Jindřicha na Košumberku. Roku 1592 odcestoval na zkušenou do Itálie. Po návratu do Hradce se v roce 1597 definitivně rozhodl pro náboženskou konverzi a stal se římským katolíkem.

Od roku 1604 zastával Vilém úřad karlštejnského purkrabího a tím se zařadil mezi nejvyšší zemské úředníky. Když Rudolf II. vydal 9. června 1609 Majestát na náboženskou svobodu, Vilém se spolu s Jaroslavem Bořitou z Martinic otevřeně proti Majestátu postavil. Opakovaným odmítáním platnosti Majestátu si proti sobě do budoucna popudili české nekatolické stavy. Významnou roli sehrál Vilém v roce 1617, když se svým vlivem podílel na úspěšné volbě Ferdinanda II. českým králem. Ten ho pak za podporu při volbě jmenoval královským místodržícím.

Dne 23. května 1618 se stal společně s Jaroslavem Bořitou z Martinic a písařem Filipem Fabriciem obětí třetí pražské defenestrace. Pád přežil a útočiště našel v paláci Polyxeny z Lobkovic. Zde byl stavy donucen podepsat připravený revers, že se jim nebude mstít a do budoucna se nebude ucházet o žádný úřad. Zranění léčil nejprve v pražském Lobkovickém paláci, později v Teplicích. Po vyléčení odjel za císařem Ferdinandem II. Do země se vrátil až roku 1622. Pražská defenestrace přispěla k jeho počínajícímu militantnímu katolicismu. Během pobytu na císařském dvoře vypracovával krutý plán pomsty českým stavům. Po Bílé hoře se stal říšským hrabětem, nejvyšším komorníkem a od roku 1628 nejvyšším kancléřem. Během třicetileté války byl významným odpůrcem poněmčování Českých zemí. Zemřel roku 1652 a byl pohřben v Jindřichově Hradci.

Cesta k obci Zbýšov, Zbýšov s kostelem Narození sv. Jana Křtitele z konce 19. století, v popředí Zbýšovský "rybník"

Vilém Slavata převzal dominium pánů z Hradce značně zadlužené, ale díky rozumnému hospodaření se mu podařilo konsolidovat finanční poměry. Tento stav udrželi ještě jeho synové, ale poslední generace Slavatů přivedla majetek znovu do vysokých dluhů. Posledním mužským potomkem Slavatů byl vnuk Viléma Slavaty, Jan Karel Jáchym (1641-1712), který byl však od mládí knězem a na převzetí rodového dědictví rezignoval. K dělení obrovského majetku Slavatů tak došlo již po smrti Františka Leopolda Slavaty, který zemřel v roce 1691. Jeho neteře a sestry uzavřely 17. listopadu 1693 rodinnou smlouvu o rozdělení slavatovských statků. Obrovské dědictví v různých částech Čech včetně nemovitostí v Praze se rozpadlo na devět dědických podílů, vzhledem k celkovému rozsahu dominia ale nikdo z nástupců nestrádal. Největší podíl v podobě panství Jindřichův Hradec získali Černínové z Chudenic spolu s tradičním titulem vladař domu jindřichohradeckého (Heřman Jakub hrabě Černín z Chudenic se stal manželem Marie Josefy Slavatové, dcery Jana Jiřího Jáchyma Slavaty, který byl vnukem Viléma Slavaty).

A teď se konečně dostávám ke kapli sv. Karla Boromejského, ležící kousek cesty krásnou lipovou alejí od města Telče. Osmibokou kapli nechala vybudovat v roce 1663 hraběnka Františka Slavatová jako dík Bohu za záchranu synu. Předešlého roku si totiž její syn, mladý hrabě Jan Karel Jáchym Slavata vyrazil sám na lov a v těchto místech zapadl do 5 m hluboké vlčí jámy. Nemohl se dostat ven a až na druhý den jej zde našli sedláci z nedalekého Vanova. Říká se, že se tak stalo před jeho svatbou. V modlitbách údajně slíbil, že pokud se zachrání, vstoupí do kláštera. Tak také učinil, i když byl posledním mužským potomkem, který mohl mít děti. Jeho úmrtím v červenci 1712 vymřel rod Slavatů po meči.

V obci Chlum jsem si prohlédla zbytek bývalého hradu. Nezachovalo se toho opravdu moc, ale jsem ráda, že jsem se sem vypravila. Před časem jsem už navštívila hrad Košumberk, kde jsem se toho o historii rodu Slavatů také hodně dozvěděla. Mívám radost, když se mi získané informace z cest propojují, a když za jednotlivými místy vidím i osudy lidí, kteří zde žili a to, jak se jejich osudy proplétají s osudy jiných a s osudy země. Musím říct, že pro mě bylo překvapením, když jsem se prvně dozvěděla, že na českobratrské škole v Košumberku studoval Albrecht z Valdštejna i vnuk zakladatele školy, Vilém Slavata, kteří se později stali horlivými katolíky. Všechny tato informace mi pomáhají vytvořit si zřetelnější obraz historie.

Jen asi 3 km od obce Chlum leží obec Zbýšov. Tady jsem byla na svém prvním pionýrském táboře a musím říct, že se mi tam vůbec nelíbilo. Nemám kromě vzpomínek na to, že mi bylo smutno, moc jiných. Byla jsem prvně z domova a stýskalo se mi. Pamatuji se, že ve vsi byl veliký rybník, kam jsme se chodili koupat a jezdit na pramičkách. To, že by se obec za víc jak 60 let, kdy jsem tu byla naposledy, nezměnila, jsem nepředpokládala, ale říkala jsem si, že se podívám alespoň na rybník. Ten už je ale bohužel nějakou dobu vypuštěný a zarostlý trávou. Ptala jsem se jedné místní paní, co s ním je, a ta mi řekla, že se obec rozhodla opravit hráz a rybník odbahnit. Vypustili ho a teď prý nemají peníze ani na opravu hráze a ani na odbahnění.

Údolí Klejnárky nedaleko obce Štrampouch, výhled směrem na Kutnou Horu z cesty do Dolního Štrampouchu

Ve Zbýšově jsem byla kolem jedné hodiny, a tak jsem si řekla, že je ještě moc brzy na to, abych se vrátila domů. Popojela jsem tedy autobusem do obce Štrampouch a odtud se vypravila do údolí potoka Klejnárky. Toto údolí je vlastně kaňon lemovaný skálami, buď na jedné nebo na druhé straně. Cesta není sice značená, ale dobře průchodná. Když jsem se dívala na mapu, viděla jsem, že se tok říčky musí na mnoha místech překonávat, ale zdálo se mi, že jsou v těchto místech můstky. Tak tomu ale není, jsou zde jen brody a přes říčku se přechází po kamenech. Dnes tu naštěstí nebylo moc vody, a tak jsem se vždycky dostala na druhou stranu bez problémů. Do údolí jsem vešla po cestě z Horního Štrampouchu a vyšla z něho asi po 2 km nad osadou Dubina. Přes ní jsem pak došla do Dolního Štrampouchu na zastávku autobusu. Přes Čáslav a Kolín jsem se vrátila domů. Dnes jsem sice neprocházela žádnou "nezapomenutelnou" krajinou, šla jsem jen lesy a obyčejnými vesnicemi, ale i tak to byl pěkný výlet.

Chlum - Zbýšov - 31. 8. 2022