Cesta podél Vltavy

I když v Praze bydlím mnoho let, stále nacházím místa, kde jsem ještě nikdy nebyla. A to se mi stalo i dnes, i když velkou část dnešní cesty jsem znala docela dobře.

Z domu na kraji sídliště Bohnice, kde bydlím, jsem sešla lesem dolů k Vltavě do osady Zámky. Odtud jsem pokračovala proti proudu řeky k zoologické zahradě. Na chvíli jsem se zde zastavila a zašla se podívat do Darwinova kráteru na tasmánské čerty. Nedávno jsem o nich slyšela v televizi, ale ještě nikdy jsem je při předešlých návštěvám neviděla. Až dnes. Bohužel ale zvířátko, které jsem dnes viděla, nebylo asi úplně zdravé. Na zadní nožičce mu chyběla srst a všimla jsem si malé krvácející ranky. Chtěla jsem se na to zeptat, ale dnes tu zrovna žádný ošetřovatel nebyl a ani v informačním centru mi nedokázali nic říct. Napsala jsem tedy e-mail do zoologické zahrady a dostala následující odpověď: "Nejde o nemoc ani úraz. Sledovala jste velmi starou samici, jejíž stav už vzhledem k jejímu věku není perfektní. Samice je pod veterinárním dohledem,… Chovatelé se o ni starají s přihlédnutím k jejímu stavu a má u nás vlastní výběh, tak aby dožila v klidu bez konkurence mladších jedinců".

Obrázky z cesty z obce Zámky k zoologické zahradě, Tasmánský čert, břeh Vltavy, kde by měly žít užovky podplamaté (pod cestou podél plotu ZOO)

Ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii), známý též jako tasmánský čert, původními obyvateli Tasmánie nazýván purinina, je jediný žijící druh rodu Sarcophilus a od vyhubení vakovlka roku 1936 i největší žijící dravý vačnatec. Má zavalité tělo, velmi silně osvalené, velkou hlavu a ocas dosahující asi poloviny délky těla. V ocasu si také vytváří zásoby tuku, pročež podle hubeného ocasu se dá často poznat, že je zvíře nemocné. Jeho přední nohy jsou o kousek delší než zadní, což je pro vačnatce netypické. V současné době již žije pouze v Tasmánii, jeho kosterní pozůstatky však lze nalézt prakticky po celé Austrálii (na australské pevnině vyhynul zhruba 400 let před příchodem prvních evropských osadníků v roce 1788). Jeho charakteristickými znaky jsou černá srst, velmi hlasitý hlasový projev a dravý způsob příjmu potravy. Je to zpravidla samotářské zvíře, ačkoli u potravy se schází více jedinců. Má dosti neoprávněnou pověst zákeřného a extrémně zuřivého zvířete, nicméně faktem je, že ve stresujících podmínkách, když je tzv. zahnáno do kouta, dokáže jako každé zvíře opravdu zuřivě a nesmiřitelně bojovat. V Tasmánii, kde na ně lidé pohlíželi jako na škůdce domácích zvířat, byli až do roku 1941, kdy je vláda začala chránit, hubeni. Na konci 90. let 20. století se mezi nimi rozšířila rakovina tváře, která velmi snížila a nadále snižuje jejich populaci. Proto jsou od května 2008 považováni za ohrožený druh a vláda začala s programy na snížení dopadu této nemoci. 

Průměrná délka života v přírodě je odhadována na šest let, v zajetí mohou žít o něco déle. Z obličejové části a z vrcholku hlavy vyrůstají citlivé hmatové vousy, které pomáhají zvířeti lokalizovat ve tmě kořist, jakož i jiné příslušníky druhu. Při rozrušení dokáže vylučovat silný zápach srovnatelný se skunkem. Ačkoliv jejich dominantním smyslem je sluch, má rovněž výtečný čich. Poněvadž loví v noci, zdá se, že vidí černobíle. Analýza síly stisku čelistí savců prokázala, že v poměru mezi silou skusu a velikostí těla má právě ďábel medvědovitý největší relativní sílu v čelistech mezi všemi žijícími savci. Sílu stisku je nutno připsat v poměru k tělu veliké hlavě. Má jedinou sadu chrupu, který během života stále pomalu roste.

Hned vedle Darwinova kráteru je výběh klokanů. Docela mě překvapilo, jak si pod sebe klokani složí dlouhé zadní nohy, když žerou trávu.

Pokud jde o zvířata, zmíním se ještě o užovce podplamaté. O ni jsem se dozvěděla z informační tabule u cesty podél zoologické zahrady, kde podle těchto informací u břehu Vltavy žije. Předtím jsem o ní vůbec nevěděla. V roce 2013 se stala plazem roku. Od roku 1992 je řazena mezi kriticky ohrožené druhy. V České republice je rozšířena v teplejších oblastech na jižní Moravě, na severní Moravě na Ostravsku navazuje na rozšíření v Polsku. V Čechách je výskytem většinou vázána na kaňonovitá říční údolí větších toků s dostatkem ryb, které tvoří hlavní složku její potravy. Tomuto jevu se říká říční nebo údolní fenomén. Ale i když se vyskytuje na mnoha lokalitách, přesto jejich počet u nás ubývá.

Užovka dostala své jméno podle plaménkovitých skvrn naspodu těla. Ve vodě je mnohem obratnější než užovka obojková, umí se i dobře potápět. Dospělí samci bývají o něco menší než samice, celková délka největších jedinců v České republice bývá okolo jednoho metru, v teplejších oblastech až 1,3 m. Zbarvení bývá svrchu šedé nebo hnědošedé s menšími tmavými skvrnami, které jsou často nápadně uspořádány v šachovnicovém vzoru.

Užovka podplamatá dokáže dobře lézt po rozvětvených keřích a stromech, i když na souši není tak pohyblivá jako ve vodě. Využívá toho při slunění nebo při vyhledávání zimovišť, která mohou být vzdálena i stovky metrů od břehu řeky nebo vodní nádrže. Samice věnují velkou pozornost vyhledávání vhodných míst pro snášení a inkubaci vajíček, kterých bývá pět až dvacet pět. Vajíčka jsou kladena do vlhké zeminy nebo tlejících rostlinných zbytků. Mláďata se líhnou koncem léta. Někdy jsou nezkušenými lidmi zaměňována za mladé zmije. Rybáři obviňují užovku podplamatou ze škod, které tropí lovením mladých rybek. Pomalé trávení hadů ale znamená i poměrně malou spotřebu potravy, takže škody, které užovky podplamaté způsobují, nejsou velké.

Lovecká teritoria užovek podplamatých žijících v zoo sice leží pod svahem na břehu řeky či mlýnského náhonu, ale na skalním svahu, kde také zimují, tráví většinu života. K vodě se vydávají v průběhu dubna, zpátky na svahu se první nedočkavé samičky objeví již začátkem srpna. V expozici na Zakázance, kde je návštěvníci nacházejí od jara 2014, mají užovky vodní nádrž, takže jim k přirozenému životu nic nechybí. Najdete je také v Teráriu u Rezervace Bororo.

V zoologické zahradě jsem se zdržela jen chvíli, a poté s e zastavila v zahradě Trojského zámku, který nechal v letech 1679-1685 postavit hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka. I sem čas od času chodívám, dokonce jsem byla i na prohlídce interiérů (článek Zámek Troja z 25.10. 2022). Uprostřed parku je fontána se sochami mořských Nereidek a Tritonů. Udělala jsem si několik fotografií krásného zámku s okolní zahradou, dolní bránou vyšla k řece a pokračovala v cestě.

Prošla jsem pod Trojskou lávkou z roku 2020 a kolem Trojského koně jsem došla ke kanoistickému kanálu. Autorem dřevěné stavby koně je Ivan Nacvalač. Kůň stával původně na Císařském ostrově, ze kterého se před lety přestěhoval na současné místo. Místo, kde na pozemku za plotem kůň stojí je takové "neučesané", ale dočetla jsem se, že se v jeho útrobách skrývá galerie a že se zde snad konávají i nějaké akce – jak kulturní, tak i soukromé.

Trojský zámek, Trojský kůň, slalomová dráha

Slalomový kanál Troja se skládá se z překážkových pneumatik vyplněných betonem, z betonových panelů a dřevěných trámů. Celková trať měří 410 m a její obtížnost se klasifikuje jako WW III-IV. Průměrný tok vody činí 16 m3/s.

Slalomová dráha vznikla v 80. letech minulého století z bývalé vorové propusti. První národní závod proběhl v areálu v roce 1981 a první mezinárodní závod se konal v následujícím roce. Od té doby byla v areálu uspořádána celá řada významných sportovních událostí ve slalomu na divoké vodě, raftingu či freestylu. Dnešní areál poskytuje jak špičkový vodácký terén, tak i odpovídající zázemí v podobě šaten, ubytování, restaurace či tělocvičny. Vzhledem k výhodné poloze slalomové dráhy na dolním toku řeky Vltavy, je zaručen celoroční provoz bez omezení. Mimo závodů se tu pro veřejnost pořádají vodácké kurzy a výcvik raftingu nebo záchrany na divoké vodě. Kanál je veřejnosti přístupný, je však třeba respektovat sportovce, kteří zde cvičí.

Další cesta podél řeky mě přivedla k poměrně novému silničnímu a tramvajovému Trojskému mostu. Byl slavnostně otevřen 4. října 2014, a doprava na něj vyjela o dva dny později.

Předešlý úsek cesty jsem znala. Už několikrát jsem tudy šla, ale další část cesty byla nová. Až k dalšímu mostu – mostu Barikádníků, postavenému v letech 1972 – 1980 na místě staršího mostu z roku 1928 – jsem šla po cyklostezce, ale za ním jsem už pokračovala po cestě vedoucí při hladině Vltavy. Z jedné strany řeka, z druhé strany ve stráni poměrně frekventovaná a hlučná silnice a před sebou železniční most, překonávající netypicky řeku šikmým směrem. Potkala jsem tady i jednu bezdomovkyni, jejímuž psovi jsem se moc nelíbila. Nemám takováto místa moc ráda, ale někdy se jinudy jít nedá. Nakonec naštěstí tahle pěšina kus za železničním mostem, nejmladším ze čtyř dosud činných železničních mostů v Praze z roku 1976, skončila, a dál jsem pokračovala po cyklostezce směrem k Libni.

Chtěla jsem původně přejít přes zdymadlo a pokračovat přes bývalý libeňský přístav na Rohanský ostrov, ale když jsem byla tak blízko libeňského zámečku, vypravila jsem se k němu.

Cesta podél Vltavy za mostem Barikádníků, Libeňský zámeček, knihovna ve mlýně

Libeňský zámek vznikl přestavbou původní gotické tvrze v roce 1595 Eliškou Hoffmannovou. V roce 1662 byl barokně upraven a začal sloužit jako letní sídlo staroměstských purkmistrů. V letech 1769-70 byl upraven v rokokovém stylu. Došlo k rozšíření o východní křídlo a výstavbě zámecké kaple. V tu dobu zde několikrát pobývala císařovna Marie Terezie, později císař Josef II. nebo zde přespal před svou korunovací na českého krále císař Leopold II.

Po roce 1848 zámek sloužil jako lazaret nebo výchovný ústav pro mravně narušenou mládež, po 2. světové válce jako sídlo Obvodního národního výboru, nyní Úřad Městské části Praha 8. V průběhu roku jsou kaple a obřadní síň veřejnosti přístupné v rámci různých společenských událostí, např. Noc literatury, Noc kostelů, Zámecké strašení atp. Jinak je zámek nepřístupný. Mně se dnes podařilo zajít jen do vestibulu a podívat se na nádvoří.

Cestou od zámku ke zdymadlu jsem se zastavila v Kulturním centru Velký mlýn. V budově bývalého barokního mlýna je pobočka Městské knihovny, kavárna, sál pro živou kulturu a výstavní prostor. Zašla jsem se podívat dovnitř, a musím říct, že jsem byla nadšená.

Přes most přes Rokytku a zdymadlo jsem přišla do míst bývalého Libeňského přístavu. Pokračovala jsem přes Libeňský ostrov, a podél zálivu mezi Libeňským a Maninským ostrovem, kterému se říká Stará plavba, jsem došla k Libeňskému mostu.

Na levém břehu řeky pak ležel Holešovický přístav, ale protože jsem ho dnes nenavštívila, nebudu se o něm zmiňovat. Musím říct, že až do dneška jsem nevěděla, že zde vlastně byly přístavy dva. Celý areál po obou stranách řeky je tak složitý a zajímavý, že si ho nechám na samostatný výlet. Dnes se zmíním krátce jen o bývalém Libeňském přístavu, přes jehož území jsem dnes šla.

Libeňský přístav byl vybudován v Libni v Praze v letech 1893–1896. První návrh na zřízení přístavu v Libni vypracoval roku 1891 Jan Kaftan, libeňská obec však rozhodla návrh přepracovat. Nový návrh Antonína Smrčka z roku 1893 počítal s větší hloubkou (1,8 m) a rozlohou vodních ploch (20 000 m²) a s přeložením toku Rokytky mimo vlastní přístav. Návrh počítal také s budoucím napojením vlečkou na nádraží na Rohanském ostrově.

Přístav byl dimenzován na současné vykládání 15 velkých labských lodí (o nosnosti 700 tun). Měl dvě ramena oddělená rozšiřujícím se molem. Při Vltavě byla vybudována ochranná hráz. Přístav stavěla firma Lanna. Vybagrovaná zemina byla odvážena k Bulovce a využita při stavbě silničního náspu.

V konkurenci protilehlého přístavu holešovického však význam libeňského přístavu postupně upadal. Roku 1924 přístav zakoupila Vltavsko-labská společnost a zřídila zde opravnu lodí. Později rozšířila svou činnost i na stavbu nových plavidel. Pro odstavování lodí bylo možno využít nyní zaslepené rameno Vltavy na západě přístavu (pravděpodobně místo s názvem Stará plavba).

V roce 1931 se oddělil samostatný podnik Loděnice Praga. Po roce 1945 byl podnik znárodněn a jako České loděnice vyráběl sací bagry a jiná specializovaná plavidla. V 90. letech byly loděnice zrušeny. V roce 2005 byl dokončen systém protipovodňové ochrany přístavu. V okolí přístavu proběhla výstavba bytů a komerčních budov.

Průchodem pod Libeňským mostem jsem došla na Rohanský ostrov, který stejně jako Libeňský ostrov není ostrovem. Ten Libeňský je alespoň poloostrovem, ale Rohanský ostrov se po zasypání vltavského ramene spojil s Karlínem.

Zahrádkářská kolonie na Libeňském ostrově, golf na Rohanském ostrově, křoviny na Rohanském ostrově

Libeňský most je betonový most, postavený podle projektu architektů Pavla Janáka, ing. Františka Mencla a ing. Václava Dašeka. Ing. Mencl byl autorem obloukové části, ing. Václav Dašek rámové části, architektonická úprava je připisována kanceláři Pavla Janáka. Ztvárnění mostu jedinečně reprezentuje robustně puristické údobí ve vývoji tvorby Pavla Janáka. Most byl postaven v letech 1924-28. V té době šlo o nejdelší silniční most v Praze s celkovou délkou 780 m a šířkou 21 m. Při stavbě mostu byla zvolena konstrukce obloukových polí z prostého betonu o třech kloubech. Dočetla jsem se, že právě tato konstrukce je považována za největší hodnotu stavby (podle internetu tvůrčí přínos ing. Mencla). Klenba mostu na Libeňské straně je největší klenbou tohoto typu v Evropě. Most je v současnosti uzavřen pro těžká vozidla a tramvajovou dopravu a provádějí se na něm opravy.

Rohanský ostrov už není ostrovem, a ani jím nebyl od nepaměti. Vynořil se na počátku 16. století po tehdejší povodni jako malá písčina. Své stávající jméno získal v polovině 19. století. Jeho význam rostl až od 19. století s přicházející industrializací. V této době bylo založeno předměstí Karlín a na břehu Vltavy, který vedl podél dnešní ulice Rohanské nábřeží, vznikl karlínský přístav. Ten propojoval Prahu s Hamburkem. Plachetnice a parníky sem přivážely koloniální zboží a ostrov se stal spojnicí Prahy s velkým zámořským světem. Místo se proměnilo v promenádu s restauracemi, v létě se zde konaly koncerty a divadelní představení. Rameno řeky Vltavy se vinulo dnešní ulicí Rohanské nábřeží a karlínský přístav zřízený v roce 1822 tak vítal námořníky na rohu dnešní ulice U Nábřežní lávky. Přístav ztratil svůj význam poté, co bylo ve 20.tých letech 20. století přeloženo koryto Vltavy o několik set metrů na severozápad. Rameno s přístavem bylo zaslepeno a postupně až do 50. let 20. století zasypáváno (údajně i zbytky po demolici Stalinova pomníku). Dodnes je ale v některých domech v Pobřežní ulici zachováno přístavní vybavení.

Ve dvacátých letech 20. století Rohanský ostrov přestal být ostrovem a změnil se ve vytěsněnou lokalitu, kterou znovuobjevujeme dodnes. Najdeme zde divokou přírodu uprostřed města v kontrastu s kultivovanou zástavbou posledních let, pobíhající zajíce a bažanty vedle betonárky, příbytky bezdomovců v křovinách poblíž řeky, golfové hřiště i rozlehlou planinu, zatím ještě čekající na výstavbu nových domů nebo na založení parku. Karlín, kde jsem jako mladá dospělá asi 10 let bydlela, se mění, a s ním i tehdy velmi zanedbaný Rohanský ostrov, kde v hromadách zetleného dřeva žili brouci se jménem Nosorožík kapucínek. Ale už teď je to zajímavé místo k návštěvě, stejně jako celá cesta podél Vltavy, kterou jsem dnes prošla.

Sídliště Bohnice – Karlín – podél Vltavy – 9. prosince 2025