Cesta podél Doubravky

Tento výlet jsem začala v Třemošnici , odtud jsem pokračovala podél řeky Doubravy do Žleb. Když jsem se ráno probudila, hustě sněžilo. Říkala jsem si, že budu muset cestu asi odložit, což mě dost mrzelo. Naštěstí během hodiny sněžit přestalo a tak jsem se nakonec na výlet vypravila. Do Třemošnice jsem dorazila asi v půl dvanácté.Z Třemošnice jsem vyrazila po žluté turistické značce do údolí Doubravy. Když jsem vešla za městečkem do lesa, uvědomila jsem si, kolik sněhu přes noc napadlo, a že půjdu asi celou cestu neprošlapaným terénem. To mě trochu znepokojilo, ale teď se už nedalo nic jiného dělat, než jít. Na cestě na začátku lesa sice par stop od maminky s dítětem, které sem přišly sáňkovat, bylo, ale pak už jsem šla lesem úplně sama. Žlutá značka mě dovedla k řece na rozcestí se zelenou turistickou značkou, vedoucí do Ronova nad Doubravou. Tady jsem na jedny stopy narazila. Vedly sice opačným směrem, ale byla jsem ráda, že tudy už přede mnou dnes někdo prošel, i když jsem ho nezahlédla.

Po cestě jsem došla až k soutoku Zlatého potoka, protékajícího Třemošnicí, s Doubravou. Poblíž tohoto místa stopa odbočila, ale naštěstí od soutoku vedly další stopy a navíc mým směrem. Ten, kdo šel přede mnou, cestu asi dobře znal. Turistická značka vedla převážně podél řeky, ale na několika místech trochu odbočovala, a kdybych nešla po stopách, asi bych si těchto odboček nevšimla. Podél řeky jsem došla až k jezu na řece, nad nímž začínal náhon ke Korečnickému mlýnu. Východní stěna náhonu, možná dokonce celý začátek náhonu až k tunelu, jsou vytesány ve skále a skála se nakonec také postavila náhonu do cesty. Skála zasahuje až téměř k řece a proto byl pod ní prokopán asi 50 m dlouhý tunel. K vodnímu tunelu se váže legenda o dvou vězních odsouzených k smrti. Svůj život si mohli vykoupit právě vytesáním tohoto tunelu. Každý tesal z jedné strany a údajně se uprostřed nepotkali úplně přesně, tunel má proto pod skalou ostrou zatáčku.

Řeka Doubrava a náhon ke Korečnickému mlýnu

Rodina původních majitelů vlastní Korečnický mlýn už více než 200 let. V roce 1805 první praprapředek vyměnil svůj malý mlýn za velký na okraji Ronova nad Doubravou. Byl to panský mlýn s cihelnou a pilou. I když mlýn časem vyhořel, majitelé ho znovu opravili. Rodina ho udržovala a modernizovala 150 let. Vedle české mlýnice, kde se mlelo obilí místních sedláků, postavili americkou mlýnici, kde se mlelo zboží obchodní. V padesátých letech byl mlýn rodině zabaven a fungoval jako míchárna hnojiv. Mlýnské stroje skončily v kovošrotu. V jednom z největších mlýnů v Ronově nad Doubravou se už nikdy nemlelo. Rodina dostala v devadesátých letech budovy zpátky. Poslední mlynář se vrácení mlýna dožil, zemřel rok poté. Jeho děti a vnoučata nyní pracují na rekonstrukci budov a přilehlého okolí.

Došla jsem na silnici a po ní do městečka Ronov nad Doubravou. Městem protéká řeka Doubrava a její dva pravostranné přítoky Lovětínský potok a potok Kurvice. Žije zde asi 1700 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1307. Autorem listiny, jež se o Ronovu jako nově založeném městě zmiňuje, je sám jeho zakladatel, Oldřich z Lichtenburka. Cestou po silnici k náměstí jsem šla kolem pěkného barokního domu. Tento starý dům zaujme především průčelím s pozdně barokním štítem. Ten je bohatě zdoben ornamenty, uprostřed dominují postavy dvou svatých - sv. Floriána a sv. Vavřince. Mezi nimi se nachází nika s reliéfem Panny Marie s Ježíškem.

Kousek od tohoto domu se nachází náměstí s pěkným kostelem sv. Vavřince, což je jednolodní pseudobarokní farní kostel z 19. století, postavený podle návrhu architekta Františka Palečka. Interiér kostela zdobí fresky namalované Jaroslavem Majorem, které zachycují výjevy ze života sv. Vavřince.

Kostel sv. Kříže v bývalé osadě Protivany, barokní dům a kostel sv. Vavřince v Ronově nad Doubravou

Údolí řeky Doubravy, kudy jsem právě prošla, nese jméno známého českého krajináře Antonína Chittussiho (1847-1891), který se v Ronově narodil. Malebná krajina ho inspirovala i při tvorbě známého obrazu Údolí Doubravy z roku 1884, které můžou návštěvníci vidět v Národní galerii. Krajina nad Ronovem se od časů Chittussiho velmi změnila, koryto řeky zarostlo listnatými lesy, ale stále je kouzelná a inspirující.

Dědeček Antonína Chittussiho byl obchodník a přišel do Ronova nad Doubravou ze severní Itálie. Mladý Chittussi kupeckou živnost nepřevzal, v raném věku se u něho projevilo výtvarné nadání a tak po čáslavském gymnáziu odešel studovat malířství do Prahy. Tam se přátelil s mladými českými umělci a společně bojovali za národní svébytnost. Spolu s Mikolášem Alšem se zapletl do rvačky s německým profesorem Alfredem Woltmannem, který během přednášky označil vznikající Národní divadlo za plagiát německého umění. To velice pobouřilo české studenty, a proto profesora vyhnali ze školy. Po následném policejním vyšetřování si dva hlavní aktéři Mikoláš Aleš a Antonín Chittussi museli odsedět 5 dní ve vězení a oba byli z akademie vyloučeni. Po opuštění školy začal Chittussi pracovat jako ilustrátor různých časopisů, hlavně České včely, do které přispívali i takoví spisovatelé jako Jaroslav Vrchlický nebo Jan Neruda. Později, v roce 1879, odchází Chittussi do Francie, kde se plně věnuje krajinářství. Několik pláten věnoval i řece Doubravě a okolí Ronova. Nejznámějším obrazem je Údolí Doubravky za soumraku. Obrazy Antonína Chittussiho dnes visí v každé větší galerii.

Prošla jsem městečkem a odtud pokračovala po červené turistické značce směrem k městečku Žleby, které je především známé díky velkému zámku, který se často objevuje v českých pohádkách. Až do Ronova jsem šla údolím po celkem bezpečné cestě podél řeky. Jen na několika místech byly popadané stromy, ale z Ronova dál už nebyla cesta tak jednoduchá. Navíc tudy přede mnou ani nikdo nešel. Cesta vedla převážně po úplném kraji řeky, jen v místech, kde se dalo kolem řeky přejít jen s obtížemi, vedla nahoru na stráň a tato obtížná místa obcházela vrchem nad skalami. V lese bylo dost sněhu a při výstupu do stráně to dost klouzalo. Chvílemi se mi cesta zdála i nebezpečná. Nakonec jsem byla ráda, když jsem došla k prvním domům městečka Žleby, což je malá obec s asi 1350 obyvateli. Jejími částmi jsou i vesnice Kamenné Mosty, Markovice a Zehuby.

Turistická značka před městečkem Žleby vedla po pravém břehu řeky Doubravy. Na její druhé straně jsem viděla plot obory Žleby, která se nachází v lesním komplexu navazujícím na zámecký park. Její rozloha je 121 ha a chová se zde vzácná bílá jelení zvěř. S jejím chovem začal na počátku 19. století Matyáš Thun - Hohenstein v nedaleké Žehušické oboře, kde se bílí jeleni chovají dodnes. Většina žlebské obory je nepřístupná, ale je zde i přístupná ukázková obůrka, kde se dozvíte vše o chovu bílých jelenů.

Cesta z Ronova vedla na mnoha místech těsně podél vody, zámek Žleby

Zámek Žleby patří mezi často vyhledávané cíle zvláště pro jeho neopakovatelnou atmosféru a romantické prostředí. Původně gotický hrad nechal vystavět ve 13. století snad již Smil z Lichtenburka, nebo možná až jeho syn Jindřich z Lichtenburka. První nepřímá písemná zmínka o hradu pochází z roku 1289, přímá pak z 1297. Hrad patřil žlebské větvi Lichtenburků.

Roku 1356 hrad koupil císař Svaté říše římské a český král Karel IV. V následujícím období byl hrad zastavován různým nájemcům panského či rytířského původu, kteří se zde v poměrně rychlém sledu střídali. Při obléhání roku 1427 se hrad vzdal husitům, kteří ho z části pobořili a vypálili. Rozsah dnešního zámeckého komplexu je nepochybně dílem následné pozdně gotické obnovy a přestavby hradu Janem z Vízmburka v polovině 15. století. Následně byly Žleby jednou z opor královské moci Jiřího z Poděbrad ve východních Čechách.

V 16. století se tu vystřídala řada zástavních držitelů, z nichž nejvýznamnější byli Bohdanečtí z Hodkova a Václav Chotouchovský z Nebovid. Za jejich držení došlo asi ve 2. polovině 16. století k přestavbě starého středověkého hradu na čtyřkřídlý renesanční zámek s arkádovým nádvořím tak, jak se v jádru dochoval dodnes. V rozjitřené době třicetileté války, která nepřála stavebnímu podnikání, vlastnil zámek Heřman Černín či Rudolf Trčka. Z dalších majitelů je třeba zmínit alespoň ty nejvýznamnější, jakými byli Kaisersteinové, Schönfeldové či Auerspergové. Za těchto majitelů byla realizována barokní přestavba zámku.

Roku 1754 se Žleby dostaly do majetku starého tyrolského rodu Auerspergů, v jehož rukou zůstaly až do 20. století. Nejznámějším majitelem z tohoto rodu byl kníže Vincenc Karel Auersperg (*1812 - †1867). V mládí byl výrazně ovlivněn díly anglické romantické literatury, především historickými romány Waltera Scotta, a návštěvou Britských ostrovů v roce 1837. Správy svého rozsáhlého dominia se mladý kníže ujal v roce 1832, kdy mu bylo dvacet let. Roku 1845 pojal Vincenc Karel za svou manželku princeznu Vilemínu rozenou Colloredo ‒ Mansfeld, která se stala, spolu se svým manželem a jeho matkou Gabrielou rozenou Lobkovic, iniciátorkou romantických úprav zámku. Od roku 1849 byla upravována samotná zámecká stavba podle projektu Františka Schmoranze st. Především byl zámek opatřen novodobými hradbami s četnými věžemi, které měly evokovat vzhled středověkého hradu. Inspiraci pro přestavbu severního průčelí naopak čerpali v alžbětinské renesanci. Auerspergové se při romantické přestavbě samozřejmě neomezili pouze na exteriérovou úpravu zámku a jeho okolí, ale stejně tak proměnili i jeho vzhled zevnitř. Interiéry vybavili množstvím různorodých sbírek zbraní, nábytku, kožených tapet, obrazů, vitráží, rukopisů, knih a luxusního nádobí. Východní křídlo zámku tzn. dnešní I. prohlídkový okruh sloužil již od konce 19. století jako prohlídková trasa pro veřejnost a tuto jedinečnou Jez v zámecké zahradě

Posledním majitelem z rodu Auerspergů byl Ferdinand (*1887 - †1942), který umírá bezdětný a zámek Žleby se dostává do držení rodiny jeho sestry Marie, rozené Auersperg, provdané Trauttmansdorff (*1880 - †1960). Této rodině byl zámek Žleby odebrán na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Zámek vlastní rozsáhlou sbírkou uměleckých předmětů od zbraní, přes sklo a keramiku, až po historický nábytek od doby renesance po 20. století. Unikátem je dochované zámecké divadlo s původním vybavením, včetně kostýmů.

V zámeckém parku jsem si udělala několik fotografií zámku a šla hned na nádraží. Cesta mi trvala mnohem déle, než jsem čekala. Asi to bylo tím, že jsem šla většinou sněhem a na mnoha místech, kdy jsem stoupala do kopce, to hodně klouzalo. Ze Žlebů jsem odjela vlakem před půl čtvrtou přes Čáslav a Kolín domů. Byl to moc hezký výlet. Strašně moc se mi líbí zasněžená krajina. A jít po cestách, kudy ještě nikdo sněhem nešel, je sice někdy trochu dobrodružné, obzvlášť když to tam vůbec neznáte, ale na druhou stranu krásné.

14. ledna 2021