Býčí skála

Tento výlet jsem začala v Rudicích, kde jsem se chtěla podívat na tzv. Rudické propadání. Nevěděla jsem moc, o co jde, a tak jsem byla překvapená, když jsem viděla poměrně vodnatý Jedovnický potok, jak mizí ve skále. Z Rudic sem vede zelená turistická značka a po ní jsem se vrátila znovu do obce kolem větrného mlýna a pokračovala dál směrem na Křtiny.

Obec Rudice s asi 1000 obyvatel se nachází v okrese Blansko v Jihomoravském kraji. Leží v pomyslném geografickém středu Moravského krasu. Přímo pod obcí protéká ponorný potok jeskyněmi Rudického propadání s nejhlubší suchou propastí v ČR. Okolí obce patří k nejromantičtějším místům v Moravském krasu. Větrný mlýn v Rudicích pochází z roku 1865 a je památkově chráněným objektem v majetku obce. Stavba prošla mnoha rekonstrukcemi, poslední proběhla během zimy 2011/2012. V roce 1994 byla zásluhou rudických jeskyňářů v mlýně realizována muzejní expozice.

Větrný mlýn v Rudicích, cesta do údolí Jedovického potoka, Jedovický potok mizí ve skále

Území s rozlohou 4,40 hektarů s Rudickým propadáním bylo vyhlášeno přírodní památkou v roce 1990. Jedovnický potok zde spadá do hloubky 86 m několika vodopády, z nichž nejdelší je vysoký 34 m. Propadání dále pokračuje v rozlehlý jeskynní systém, který je významným zimovištěm netopýrů.

Cesta z Rudic do Křtin, dalšího z cílů mé cesty, vedla nejprve po zpevněných lesních cestách, využívaných také jako cyklostezky. Až ke konci cesty jsem šla lesem po pěšince. Podél cesty jsem viděla pozůstatky lomů s jezírky na dně. O jednom z nich jsem se dočetla, že se tu těžily žáruvzdorné jíly. Po zelené turistické značce jsem došla až do městyse Křtiny s necelými 900 obyvatel.

Křtiny, které jsou považovány za vstupní bránu do střední části Moravského krasu, patří k mariánským poutním místům a patří také k nejstarším a nejpamátnějším poutním místům Moravy (první zmínka již v roce 1237). Poutní kostel Jména Panny Marie s dominantní centrální kupolí vysokou 30 m byl postaven v letech 1718-44 na místě dvou starších gotických kostelů (zvaných "český a německý") podle projektu slavného barokního architekta J. B. Santiniho. Jedná se o jeho největší stavbu na půdorysu řeckého kříže. Kostel je mnohými odborníky označován za nejkrásnější barokní stavbu v ČR. Výzdobou venkovních zdí již stavba přechází do rokokového slohu. Na vnitřní úpravě kostela se podíleli tehdejší přední moravští umělci, zejména Jan Jiří Etgens a Ondřej Schweigel.

Legenda klade zrod zdejší poutní tradice do doby Velké Moravy, kdy zde Cyril a Metoděj křtili křesťany. Nedaleko se nachází Býčí skála s pohanskou svatyní. Existoval papežský pokyn z dob prvních misionářů, aby bořili pohanské svatyně a strhávali pohanské bohy.

Kostel ména Panny Marie a bývalý klášter, lebka z kostnice (foto z internetu - Jezpet)

Psaná historie však začíná až ve 13. století a je spojena s příchodem premonstrátů do Zábrdovic u Brna v roce 1209. K majetku kláštera patřily i Křtiny. V době založení kláštera tu byl postaven románský kostel, kterému se říkalo Český. V něm byla uctívána soška Panny Marie Křtinské. V 15. století zde premonstráti vystavěli další větší kostel, nazývaný Německý. Popularita poutního místa ale stále rostla a kostely přílivu poutníků nestačily.

Zuzana Kateřina z Dietrichštejna, která byla motivována zázračným uzdravením svého manžela a svým, věnovala klášteru výnosný statek Jesenec jako zdroj finančních prostředků pro stavbu nového kostela. Jeho architektem byl Jan Blažej Santini-Aichel. Základní kámen byl položen v roce 1728. Z úsporných důvodů byl ale projekt po smrti autora zjednodušen. Například dvě průčelní věže nahradila jedna centrální a zrcadlová část ambitu s kaplí sv. Josefa nebyla realizována. Chrám byl vysvěcen v roce 1771. Naštěstí přečkal zrušení zábrdnického kláštera v době reforem Josefa II., požár v roce 1844 a nálet v roce 1945.

Křtinský klášter prožil svoji největší slávu ve 2. polovině 18. století, záhy po vysvěcení kostela. Brzy ale následovalo jeho zrušení císařem Josefem II. Kostel sice dále sloužil církvi, ale klášterní majetek byl prodán. Novými majiteli se stali Ditrichštejnové, po nich Bubnové z Litic a Tauberové. V roce 1894 získal křtinský zámek Jan II. z Lichtenštejna, hodlal ho opravit a darovat obci na školu či nemocnici. Křtiny se však obávaly velkých nákladů a dar nepřijaly, bydlel zde potom pouze lékař.

V roce 1923, při převzetí lichtenštejnského adamovského statku Vysokou školou zemědělskou v Brně, došlo současně i k předání křtinského zámku. Nadále však sloužil jen jako zázemí lékaře. Během 2. světové války využívala zdejší ubytovací kapacitu německá armáda. Teprve od 50. let minulého století je objekt využíván při praktické výuce na školním statku. Prováděly se zde různé účelové stavební úpravy a opravy, ale celkově zámek chátral. Na začátku 80. let 20. století VŠZ v Brně předala zámek zcela do správy Školního lesního podniku Křtiny, neboť již od roku 1967 byl sídlem ústředí podniku (do roku 1996).

Od roku 1994 zámek procházel rozsáhlou opravou. Do konce roku 2001 zde byl vybudován soudobě vybavený audiovizuální výukový sál. Zrekonstruován byl také sál společenský. Poté se pokračovalo v generální opravě a přestavbě hlavní budovy. V listopadu 2008 byla zkolaudována zbývající část zámku - severní křídlo. Ve dvou podlažích vznikly ubytovací prostory, nově kuchyně s restaurací a víceúčelové místnosti.

Zámek ve Křtinách, což je bývalá rezidence premonstrátů z brněnských Zábrdovic, je společně se zdejším kostelem Jména Panny Marie zapsan ve Státním seznamu kulturních památek České republiky. Celý komplex je spjat s českým stavitelem a architektem Janem Blažejem Santini - Aichlem (1677 - 1723).

Za pozornost stojí v Křtinách také kostnice. Objev až 2 metry vysoké vrstvy volně promíchaných lidských kostí, zcela zakrývajících podlahu krypty, se uskutečnil v roce 1991. Krypta s kostnicí s lichoběžníkovým půdorysem o šířce 1,4 m - 2,9 m a délce v hlavní ose 9,5 m se nachází pod kostelem Jména Panny Marie. Ústily do ní čtyři až pět chodeb směřujících směřujících většinou do dosud neznámých zazděných prostor pod terasou schodiště. Výška krypty se pohybuje v rozmezí 2,8 m až 4 m. Kosti historici datuji do období přibližně od 13. století do první čtvrtiny 18. století a pocházejí ze zrušeného hřbitova v místě dnešního chrámu a z z hrobek, případně krypt, původních kostelů. 

Nejcennějším objevem bylo nalezení dvanácti lidských lebek s černou kresbou ve tvaru vavřínového věnce a symbolu v podobě písmene T na čele. Křtinská kolekce lebek se symbolem vavřínového věnce je unikátní. Jde o dosud nejseverovýchodněji vzdálenou lokalitu podobných nálezů od míst maximálního rozvoje zvyku pomalovávat a popisovat lebky zemřelých, která leží v jihozápadním Rakousku. Typem kresby se řadí křtinské lebky k nejstarším svého druhu, neboť se jedná o lebky zdobené pouze jednoduchou černou kresbou.

V posledních letech byla hrobka pod středem kostela pietně upravena. Návštěvníci tak mají jedinečnou příležitost seznámit se s celou řadou zajímavých informací, týkajících se antropologické a lékařské studie o životě našich předků, ale je to i místo, kde je možné se zamýšlet nad smyslem našeho pozemského života. Kostnice je přístupná veřejnosti o hlavních poutích a na vyžádání po předchozí domluvě.

Ve Křtinách jsem si prohlédla poutní kostel Jména Panny Marie, prošla se parkem k sousoší Cyrila a Metoděje, a k jednoduché křížové cestě, kde jsou jednotlivými zastaveními jen obrazy na poměrně malém prostoru, a udělala si několik fotografií kostela, kaple sv. Anny a zámku. Jen jsem zapomněla navštívit informační centrum. Z městečka jsem pokračovala po červené turistické značce nejprve kousek po silnici kolem bývalého mramorového lomu a pak lesem prudce nahoru až na zpevněnou cestu, po které jsem došla až k obci Babice nad Svitavou. Až do vesnice jsem nešla, hned na jejím okraji byla křižovatku turistických cest a po žluté turistické značce jsem sestupovala dolů do Josefského údolí k Býčí skále, což byl poslední cíl mé cesty. Poblíž Babic nedaleko turistické cesty se nachází propast Malá Macocha, ale protože jsem k ní nikde nenašla odbočku, neviděla jsem ji. Také pozůstatky středověkého hrádku u Babic jsem minula. Cesta po žluté turistické značce procházela stále dolů mladým bukovým lesem. Na mnoha místech jsem šla jen po uzoučké cestičce. Z jednoho místa byl pěkný výhled do Josefského údolí, kde v lese na protější stráni vyčnívala velká skála. Pomyslela jsem si, že se jedná o Býčí skálu, ale asi to byla jiná skála. Když jsem později Býčí skálu uviděla, nezdála se mi tak vysoká.

Propast Malá Macocha je ve skutečnosti opuštěný starý důl, ve kterém se těžila železná ruda na přelomu 18. - 19. století. Původně 40 metrů hluboká propast byla po ukončení těžby zasypána hlušinou. Dnes je propast hluboká 8 metrů a průměr má 40 metrů.

Hrádek u Babic býval středověký hrádek, o němž neexistují žádné dochované listiny. Vznikl na konci 13. století a zřejmě plnil strážní funkci, která mohla mít souvislost s těžbou a zpracováním železné rudy v jeho okolí. Dnes jsou na jeho místě jen pozůstatky valů.

Býčí skála je název rozsáhlé jeskyně v Josefovském údolí nacházející se mezi městečkem Adamov a obcí Habrůvka. Spolu s Rudickým propadáním tvoří druhý nejdelší jeskynní systém na území České republiky. Celková délka celého systému přesahuje 15 km. Vstup do jeskyně se nachází v údolí Křtinského potoka. Jeskyně byla využívána od pradávna. Byly zde nalezeny pozůstatky sídliště z doby paleolitu. Dále zde bylo nalezeno spoustu předmětů z doby železné a také Halštatské pohřebiště s více jak 40 lidskými kostrami. V roce 1869 byla v jeskyni nalezena bronzová soška býka, po kterém získala jeskyně svůj název. Tehdy 2 mladíci našli ve vzdálenosti necelých 10 m od vchodu do jeskyně ve vrstvě dřevěného uhlí polorozbitou zdobenou keramickou nádobu, v níž bylo spálené proso, a právě v něm se našel onen býček. Dnes ho v originále můžete spatřit v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni (Maria-Theresien-Platz).

Býčí skála, jedovický potok vytéká ze skály

Informace podle Dr. Wankla, který provedl výzkum v září a říjnu 1872: Hned vedle vchodu do jeskyně je tzv. Malé žároviště, pokryté spáleným obilím. Našly se tu i keramická nádoby, železné nástroje a bronzové ozdoby. A také socha býčka, jehož nález dal podnět k důkladnějšímu průzkumu jeskyně.

Při severní stěně velkého sálu se nachází tzv. Velké žároviště (dlouhé 16m a široké 7m). Přibližně v jeho třetině trčí ohořelý dřevěný kůl, jehož horní část pronikla kamenným příkrovem. Nejdůležitější je pohřeb na voze. Na žárovišti leží ohořelá kostra, podle Wankla mužská, obklopená velikým množstvím cenných předmětů - náramků, nánožníků, kruhů, spon...Vůz byl také bohatě zdoben. Naproti žárovišti při jižní stěně pokrývá část plochy jeskyně dláždění z čtyřúhelníkových kamenných desek (pískovec, vápenec, rula). Leží na něm množství všelijak zpřeházených lidských kostí z různých jedinců a jedna celá kostra mladého muže (mladší než 30 let). Dále zde bylo množství bronzových a železných předmětů a mezi nimi i 6 bronzových nádob z etruského dovozu - cist a kotlíků.

Mezi žárovištěm a dlážděním stojí kamenný oltář. Jeho deska je z červeného slepence dokonale opracovaná, se zaoblenými rohy a hranami, postavená na podstavcích z ruly a pískovce. Na oltáři leží dvě paže, snad useknuté, které kdysi patřily mladé dívce. Obě paže zdobí nádherné náramky z bronzu a na ukazováčcích má zlaté prsteny. Kromě paží leží na oltářní desce levá polovina lidské lebky, rozpolcená nejspíše mečem shora dolů i se spodní čelistí. Dr. Wankel tvrdí, že patřila dívce, jejíž ruce byly useknuty a ležely na oltáři. Kostra tohoto děvčete bez paží a druhé poloviny lebky byla pohozena pod oltářem. Těsně vedle této kostry je další kostra dívky s velmi dobře zachovalou lebkou. Třetí z obětí u oltáře je muž s rozdrcenou hlavou, který má přepychovou bronzovou ozdobu a jeho nohy spočívají na zbytku kostry koně. V blízkosti oltáře a žároviště je přímo sklad keramických nádob všech druhů a velikostí. Většina z nich obsahovala obilí a jiné poživatiny. Stávaly tu i proutěné koše...

Na pevně udusané půdě za velkým žárovištěm bylo nalezeno 40 lidských koster. Leží tu samostatně, či vedle sebe nebo různě přes sebe. Některé jsou celé, některým chybějí hlavy, paže, nohy, nesou stopy strašlivého mrzačení. Podle Wankla šlo o mladé lidi - celkem 35 žen a 5 mužů. Našlo se zde množství šperků, kterými byli ozdobeni. V jeskyni byly zastoupeny i kosterní pozůstatky koní, vepřů, hovězího skotu, koz a ovcí.

V jeskyni se nalezl také železný dutý prstenec s vnějším průměrem 43 mm a vnitřním 20 mm. Síla kovu byla asi 2 mm. Nebyl to odlitek, protože v té době ještě technologii lití neznali a také výzkum potvrdil, že prstenec byl vykován. Neví se ale jak a také k čemu byl.

V roce 1995 byla v části jeskyně zvaná Jižní odbočka nalezena kresba jelena, která je asi 700 let stará a znět čar, které byly vytvořené asi před 5200 lety. A něco, co s tímto rituálním místem nesouvisí. Byla to kovárna v pozadí jeskyně.

Prohlédla jsem si Býčí skálu z vnějšku, protože oba vchody jsou uzavřené, a protože jsem měla ještě dost času do odjezdu autobusu, vypravila jsem se po modré značce ke skále Kostelík. Ta mě opravdu překvapila. Ve skále je obrovská jeskyně, která kostel připomíná.

Jeskyně Kostelík, oltář v kostele sv. Barbory v Adamově

Jeskyně Kostelík se nachází v malebném Křtinském údolí plné jeskyní a skalnatých srázů. Jde o průchozí jeskyni, kterou vede modrá turistická značka z Adamova do Křtin. Její hlavní dóm připomíná vnitřek kostelíka, který mu přisoudil i název celé jeskyně. Kromě hlavní části je zde několik bočních chodeb a oken, díky kterým je možné prozkoumat jeskyni i bez svítilen. Jeskyně je troskou průtokové jeskyně, kterou vytvořil Křtinský potok. Nedaleko se nachází vývěra tohoto potoka.

Vrátila jsem se zpátky k Býčí skále a odtud zašla k vývěrům Jedovnického potoka. Dnes ráno jsem viděla, jak tento potok mizí ve skále a teď jak ze skály vytéká. Jedovnický potok vyvěrá ve Křtinském údolí nedaleko Josefova čtyřmi vývěry. Já jsem viděla dva - ten největší a jeden malý. Voda ve vývěrech je čistá a v tom největším jsou prý ryby.

Od vývěru to bylo jen kousek na autobusovou zastávku. Před půl třetí mi odjížděl autobus do Adamova a odtud jsem pokračovala vlakem do Blanska a hned rychlíkem domů.

Adamov je město v lesnatém údolí v okrese Blansko v Jihomoravském kraji, 12 km severně od Brna, na soutoku Svitavy a Křtinského potoka. Východně od města se rozkládá chráněná krajinná oblast Moravský kras. Dominantu města tvoří farní novogotický kostel sv Barbory, který byl postaven v letech 1855 - 1857, a který je charakteristický použitím červených cihel. A v něm se nachází skutečný skvost. Je jím monumentální Světelský oltář. Jedná se o 7 metrů vysokou gotickou dřevořezbu z let 1516 - 1525, která byla do Adamova dovezena z kláštera ve Zwettlu a nemá v Evropě obdoby.

Tento výlet byl moc pěkný. Jsem ráda, že se mi podařilo navštívit Křtiny a na vlastní oči jsem viděla kostel Jména Panny Marie, navržený Janem Blažejem Santini-Aichelem. A také, že jsem viděla Býčí skálu, o které jsem nedávno hodně četla. Ale stejně jako včerejší výlet na Nový hrad a do Vranova, byl i ten dnešní dost namáhavý. Ušla jsem asi 15 km s převýšením o trochu víc jak 300 m. Terény v této oblasti nejsou moc jednoduché.

17. září 2019