Bořeň

Několikrát jsem jela vlakem pod Krušnými horami a vždycky, když jsme se blížili k Bílině a uviděla jsem vrch Bořeň, říkala jsem si, že bych se sem mohla někdy podívat. A to se mi povedlo právě dnes. Vlakem jsem přijela do Bíliny před půl desátou a hned jsem se vydala po zelené turistické značce podél říčky Bíliny k lázním Kyselka.

Bílina, město s přibližně 17 tisíci obyvatel, leží v údolí řeky Bíliny, přibližně v polovině vzdálenosti mezi Mostem a Teplicemi. Bylo pojmenováno podle řeky, která jím protéká a která mívala bělavou barvu. Historické jádro města je od roku 1992 městskou památkovou zónou. Dominantou okolní krajiny je vrch Bořeň na jižním okraji města.

Náměstí s radnicí a zámek

Od 2. poloviny 10. století byl centrem zdejšího kraje přemyslovský správní hrad, chránící významnou zemskou stezku ze Saska do Čech, ale jako sídelní útvar, tedy město, vystupuje Bílina až v 1. polovině 12. století. První ověřenou písemnou zmínku o Bílině obsahuje listina o založení Břevnovského kláštera, vydaná papežem Janem XV. roku 993, která stanoví klášteru desátek z bílinské provincie. Další informace pochází z Kosmovy kroniky, která popisuje vojenský střet mezi Břetislavem I. a německým králem Jindřichem III.

Přemyslovský správní hrad však od poloviny 13. století ztrácel funkci správního střediska ve prospěch mosteckého hradu. Tím pádem Bílina pozbyla význam ve správě země a přešla jako jedna z prvních knížecích správních hradů do šlechtických rukou. V roce 1237 dostal Bílinu od Václava I. jako dědičné léno Ojíř z Frýdberka. Tehdy také patrně začala stavba kamenného hradu na místě dnešního zámku. Ve druhé polovině 14. století bylo již celé město obehnáno hradbami se třemi bránami - Pražskou, Teplickou a Mosteckou, před kterými se rozvíjela tři předměstí stejných jmen. Kolem roku 1420 držel Bílinu Albrecht z Koldic, známý svým protihusitským postojem. Proto byla Bílina obležena a dobyta husity pod vedením Jakoubka z Vřesovic. V roce 1436 postoupil Jakoubek z Vřesovic, zřejmě pod nátlakem, Bílinu zpět bývalým majitelům Albrechtovi, Hanušovi a Těmovi z Koldic, kteří vždy stáli na protihusitské straně. Nehospodárným a dobrodružným životem však koncem 15. století přišel Těma z Koldic o majetek a v roce 1502 postoupil město Děpoldovi z Lobkovic. V roce 1513 získali Lobkovicové hrad a panství do dědičného držení. V letech 1665 - 1697 byl majitelem bílinského panství Václav Ferdinand Popel Lobkovic, vyslanec v Bavorsku, Francii a Španělsku, a ten nechal postavit na místě hradu raně barokní zámek. Práce byly provedeny italským stavitelem Antoniem della Portou podle plánů Giovanniho Pietra Tencally. Z tohoto období dodnes zdobí bílinské náměstí kašna se sochou sv. Floriána a mariánský sloup, obojí dílo italského sochaře a kameníka Giovanniho Pietra de Toscany. Lobkovicové vlastnili zámek až do roku 1948, kdy jim byl vyvlastněn. Poté někteří příslušníci rodu zůstali ve vlasti, jiní emigrovali. Zámek jim byl vrácen v restitucích po roce 1989. Za druhé světové války Lobkovicové odmítli kolaboraci s nacisty - Maxmilián z Lobkovic spolupracoval s exilovou londýnskou vládou. Po listopadu 1989 vstoupilo několik členů rodu do aktivní politiky.

O léčivých minerálních vodách v okolí Bíliny se zmiňuje už kronikář Václav Hájek z Libočan, popisující spory o Kaňkovské prameny vhodné na získávání soli odpařováním. Ale až v roce 1712 dala kněžna Leonora z Lobkovic vyčistit povrchové prameny Bílinské kyselky a vznikla první stáčírna vody do kameninových džbánků.

O proslulost a široké využití minerálních pramenů na Kyselce se podstatně zasloužil geolog a balneolog Franz Ambroz Reuss, který působil jako lékař v lobkovických lázních a je považován za zakladatele balneologie v Českých zemích. Potvrdil léčebné účinky nejen bílinské minerálky, ale i hořké vody v nedalekých Zaječicích. K všeobecné známosti bílinských léčivých vod přispělo jejich hojné využívání k léčivým kúrám v nedalekých Lázních Teplice-Šanov, odkud si jejich návštěvníci odváželi lahve Bílinské kyselky do celého světa.

Zajímavostí je, že Reuss byl i propagátorem využívání uhlí jako paliva, které bylo sice již známé, ale málo využívané. Díky všeobecnému odlesnění okolí Bíliny se podařilo prosadit vládní nařízení, aby se místní sedláci podíleli na těžbě tohoto pro ně "zvláštního kamene, kterým se topí v kamnech".

Lázeňský areál, v prvním obrázku vlevo stáčírna minerálních vod, vpředu inhalatorium, vpravo vstup do lázeňské budovy, lázeňská budova, stáčírna a hudební pavilon před lázeňskou budovou

Na přelomu 19. a 20. století byly lázně chloubou města a město Bílina bylo v civilizovaném světě známé díky rozsáhlému exportu Bílinské kyselky do celého světa, např. až do Ria de Janeira. V roce 1889 bylo vyvezeno přes 2 miliony láhví lázeňských pramenů.

Kolem lázní se rozkládal krásný park a v roce 1878 byl postaven velký lázeňský dům v pseudorenesančním slohu. Dům byl vybaven pokoji pro lázeňské hosty, salonem, čítárnou, lázeňskými kabinami a inhalatoriem a také empírovou kolonádou. Budovy jsou dílem lobkovického dvorního architekta Franze Sablika. Dalším oblíbeným místem se stala Lesní kavárna, dřevěný výstavní pavilón ve švýcarském stylu přivezený z Pražské zemské jubilejní výstavy z roku 1891.

V novodobé historii se ani lázním nevyhnulo znárodnění. Lázně byly pojmenovány podle Julia Fučíka. Původní léčba horních cest dýchacích musela být ukončena pro stále se zhoršující ovzduší průmyslové oblasti a léčba byla zaměřena na stavy po operacích žaludku a tenkého střeva. Výstavní lázeňský park a okolí zcela zpustlo.

Ke zlepšení situace došlo v 70. letech, kdy byl městu přiznán statut lázeňského města. Došlo k obnově parku, vybudování minigolfu, také byla obnovena Lesní kavárna. V lázních se ročně léčilo 2 500 až 3 000 pacientů. Na druhé straně bylo město zahlceno exhalacemi blízké elektrárny Ledvice a skláren, a i ze vzdálenějších zdrojů mostecké pánve.

Dalším mezníkem v historii lázní a města byl rok 1989. Rodina Lobkoviců dostala zpět část původního majetku včetně lázní Kyselka. Areál byl rozdělen na firmu pokračující ve stáčení minerální vody, a na část lázeňskou. Lázně byly prodány soukromé firmě (protože město Bílina nemělo o koupi zájem). V současné době je v provozu stáčírna lázeňských pramenů Bílinská kyselka a Zaječická hořká voda. Lázně jsou uzavřeny pro ekonomickou nevýhodnost jejich provozu. Lesopark včetně kavárny je přístupný veřejnosti.

Lázeňské budovy mi připadaly docela zachovalé, ale v současnosti zde už žádná léčba neprobíhá. Je zde pouze stáčírna minerální vody. Od lázní mě turistická značka převedla na druhou stranu dopravního koridoru (trať a hlavní silnice) a pomalu začala stoupat po úbočí východního svahu údolí směrem k Chatě pod Boření. Značka až k chatě vedla po úzké cestičce nepříliš pěkným lesem, ale za chatou začala stoupat a les už byl mnohem příjemnější. Vrcholové partie vrchu Bořeně jsou součástí Národní přírodní rezervace Bořeň. Oblast rezervace je významná růstem řady chráněných rostlin, mezi které patří například tařice skalní, hvězdice alpínská, kosatec bezlistý, lomikámen trsnatý nebo lýkovec jedovatý. Dále zde sídlí výr velký a velké množství ptáků.

Po zelené turistické značce jsem došla až na rozcestí pod Boření a odtud se vydala na vrchol. V jednom místě se mi podařilo z cesty sejít a vydala jsem se pod skalami po úzké pěšince, kterou tam pravděpodobně vyšlapali horolezci. Když začal být terén trochu obtížnější a nenašla jsem ani žádnou turistickou značku, raději jsem se vrátila. Naštěstí jsem poté našla správnou cestu a po ní vystoupala až na vrchol. Tam jsem si na chvíli odpočinula a kochala se krásnými výhledy. Místní krajina musela být kdysi opravdu nádherná. Je krásná i teď, kdy ji hyzdí veliké průmyslové stavby (elektrárna Ledvice u Bíliny, chemické závody v Záluží u Mostu, obrovské povrchové doly,...).

Pohled z cesty nahoru na Želenický vrch a Zlatník

Cesta k vrcholu a vrchol

Kostel Zvěstování Panny Marie

Odtud jsem pokračovala na hlavní náměstí s pěkně upravenými domy, nad kterými se tyčí zámek, mohutná dvoupatrová obdélná budova s velkými nárožními třípatrovými pavilony. Býval to původně Přemyslovský hrad, přestavěný v polovině 13. století. Jeho současná barokní podoba pochází z konce 17. století. Od roku 1964 je zámek chráněn jako kulturní památka. Zámek není přístupný veřejnosti.

V protějším rohu náměstí stojí secesní budova radnice. Slavnostní položení základního kamene se uskutečnilo 2. prosince 1908 a první zasedání městské rady v nově postavené budově radnice se konalo 18. srpna 1911. Součástí budovy je 63 metrů vysoká radniční věž s hodinami, ze které je výhled na široké okolí.

Kostel Zvěstování Panny Marie, Žižkova bašta a bašta Manda (Manda foto z Internetu)

V radnici jsem zašla do informačního centra a pak se ještě chvíli centrem města procházela. Zašla jsem také k Žižkově baště, která je pozůstatkem městských hradeb, které od 14. století navazovaly na opevnění bílinského hradu. Toto opevnění se již s výjimkou této bašty a bašty Manda v jihovýchodní části hradu nedochovalo. Žižkova bašta však nemá s Husity nic společného. Dnes v ní najdete restauraci.

Bašta Manda je patrová, zděná budova s valbovou střechou na obdélném půdorysu s obdélným závěrem. Nad portálem s lomeným obloukem v průčelí se nachází erb, a nad ním výše ještě 2 střílny. Bašta má novou úpravu průčelí omítkovou bosáží, pod kterou je lomové zdivo. Tuto baštu jsem ale neviděla. Zámek je totiž veřejnosti uzavřen.

Z náměstí jsem se pomalu vydala k nádraží. Odjížděla jsem vlakem po půl třetí a zhruba za dvě hodiny jsem byla v Praze. Musím říct, že to byl krásný výlet, sice trochu namáhavý - převýšení bylo přibližně 370 m - ale počasí bylo nádherné a hlavně jsem měla radost, že se mi podařilo na opravdu majestátní vrch Bořeň vystoupat.

Bílina - 9. listopadu 2021