Bohnický "Hřbitov bláznů"

Před několika dny jsem v televizi slyšela o revitalizaci bohnického "Hřbitova bláznů". Tento hřbitov znám už od 70-tých let minulého století. Tehdy byl volně přístupný a dalo se přes něj jít na vyhlídku. Později byl sice zavřený, ale zeď kolem něho byla v některých místech porušená, a tak se i tehdy do něho dalo nahlédnout.

Říká se, že bohnický "hřbitov bláznů" je údajně místem s nejnegativnější energií v Česku, kde se dějí záhadné věci. Hřbitov byl založen a otevřen 12. září 1909 jako součást Psychiatrické léčebny. Určen byl především k pohřbívání zesnulých pacientů. Roku 1951 byl zrušen ústavní kostel i ústavní duchovní správa, a na území hřbitova se rovněž přestalo pohřbívat. Za dobu svého trvání sem bylo pohřbeno přes čtyři tisíce osob.

Na počátku 20. století připomínal "bohnický blázinec" svým rozsahem malou vesnici. Psychicky narušení pacienti zde obdělávali pole, sklízeli ovoce ze sadů, a také se jim rodily děti (pacientky buď přišly již těhotné, nebo otěhotněly v průběhu hospitalizace). Hřbitov byl prý původně malým dětským hřbitovem uprostřed lesa. Postupem času se však přetvořil v klasický hřbitov. Rakve vyráběli samotní chovanci v rámci své pracovní terapie a pochovávali v nich své druhy. Správa ústavu hroby číslovala železnými destičkami a jména zapisovala do knihy zesnulých. Ročně bylo pohřbeno asi 80 pacientů. Jen v roce 1916 zemřelo 640 pacientů na tyfovou epidemii a nebylo možné je z důvodu infekčnosti nikam převážet. Proto byli pohřbíváni také tady. Pro tolik pohřbených byl hřbitov malý, a proto byla těla pohřbívána hromadně a do tří vrstev. Náhrobky, které tu je možná ojediněle vidět, tu stavěly rodiny mrtvých.

Na hřbitově je pohřbených také 48 italských choromyslných. Dostali se sem roku 1916, když léčebnu v italském Pergine Valsugana chtěli za první světové použít jako vojenskou nemocnici. Asi pětistovku pacientů proto rozmístili různě po Rakousko-Uhersku. V Praze jich skončila stovka, 48 jich leží zde. Na zdejší kapličce dokonce visely mramorové desky, které osobně platil politik a diktátor Benito Mussolini. Pod nimi byly umístěny měděné skříňky s hlínou z Tridentského hřbitova.Kromě Italů jsou zde pohřbeni i zajatci z 1. světové války, pocházející z Srbska, Bosny a Ruska. Pochováno je tu však i velké množství rakousko-uherských vojáků, kteří rovněž skončili a zemřeli v nedaleké léčebně poté, co v průběhu války přišli o rozum. Místo posledního odpočinku tu našli také nepohodlní příbuzní, kteří se v blázinci se ocitli řízením osudu a nebylo pro ně cesty zpět. Bohnický hřbitov se ale stal posledním místem odpočinku i pro sestry, ošetřovatele nebo místní úředníky.

Hlavní cesta, v pozadí západní východ ze hřbitova, jednotlivé hroby jsou porostlé břečťanem, jeden z náhrobků s hořícé svíčkou, jižní zeď hřbitova, za ní opravovaná kaple

V jihozápadním rohu hřbitova prý bývali pohřbíváni násilníci a vrazi. Své oběti většinou škrtili nebo dusili. Někteří lidé tu prý pociťují strach a tlak na krku či hrudníku Je zde údajně pohřbený i vrah Pavlíček, který se v roce 1936 přihlásil k vraždě dvaadvacetileté prostitutky Otýlie Vranské, jejíž tělo našli rozčtvrcené v cestovním kufru. Pavlíček se přiznal při jedné z terapií a díky tomu jej začali vyšetřovat. V průběhu policejního vyšetřování ale spáchal sebevraždu oběšením. Vražda Vranské se nikdy neobjasnila, je to jedna z nejzáhadnějších vražd v Česku a ani o Pavlíčkovi není jisté, že byl hlavním viníkem.

Společně s těmito vrahy by zde měli být pohřbeni i sebevrazi. Církev většinou odmítala dávat poslední pomazání lidem, co zabili sami sebe, a ti bývali pohřbíváni za zdí hřbitova. Zde na bohnickém hřbitově však sebevrazi pohřbíváni byli, ale do hrobů bez truhel – zabaleni jen v plátnu a zasypáni vápnem.

Na hřbitově údajně leží i Gavrilo Princip, který spáchal atentát na arcivévodu Ferdinanda d'Este. A tento atentát poté zavdal příčinu k rozpoutání 1. světové války. Hrobník, který pohřbení prováděl, tvrdil, že Gavrilo Princip byl v jeho seznamu mrtvých uveden pod jménem Karel Chotěšovský jako demobilizovaný kaprál od 28. pěšího pluku. Šlo prý o neohlášený pohřeb, který byl doprovázen vojáky z terezínské pevnosti, kde byl Gavrilo Princip vězněn a kde také 1. května 1918 zemřel na tuberkulózu. Hrob zůstal neoznačený. Podle hrobníka chtěli tělo atentátníka na následovníka trůnu ukrýt někam, kde ho následující generace nebudou obdivovat.

Opuštěná vyhořelá a polorozpadlá hřbitovní kaple lákala v noci příznivce satanismu. V 80. letech tady probíhaly sofistikované satanistické rituály, při kterých zasahovala i Veřejná bezpečnost. V 80. letech 20. století byl satanismus nelegální a hřbitov byl tajným místem pro schůzky a rituály. Satanistická církev byla toho času poměrně velká, proto se nakonec několika policistům podařilo dostat do jejich řad a získat potřebné informace. Všichni členové potom byli při jednom z rituálů na hřbitově obklíčeni a zatčeni.

Za kaplí je márnice a podzemní chodba, ve které je prý dodnes vápno. To se používalo nejen pro pohřbívání lidí, kteří byli nějak nakažení, ale i při pohřbech sebevrahů. Kaple s podzemní chodbou zaujala i Miloše Formana. Režisér u ní natáčel scénu filmu Amadeus, kdy ze svatostánku vyjdou tři muži a pohřbí Mozarta do hromadného hrobu.

Na hřbitov se také v limuzíně v roce 1996 vydala baronka Margaret Thatcherová. Hrobníci pro ni exhumovali blíže neurčené ostatky, které si odvezla do Británie. Prý patřily někomu z dobrodružných předků jejího manžela Denise.

Dnes byl hřbitov otevřený, protože dělníci pracují na opravě kaple. Neznám cíle revitalizace, ale kdyby záleželo na mně, zpevnila bych jen zdi kaple, aby na nikoho nespadla uvolněná cihla, a ponechala bych ji jako ruinu. Na hřbitově bych nedělala nic. Mám strach, aby přehnanou péči neztratilo toto tajemné místo svou jedinečnost.

Hřbitov je skutečně zvláštní. Téměř na celém jeho území jsou viditelné hroby, pokryté břečťanem, mezi kterými se občas zdvihá kamenný náhrobek. Dnes jsem si všimla, že některých z nich svítí věčná světélka, ale viděla jsem i hořící svíčky. Lidi sem pravděpodobně stále přicházejí.

O hřbitovech by se dalo obecně říct, že symbolizují pomíjivost času. A u tohoto bohnického je to ještě zřetelnější.

Od hřbitova jsem sešla dolů do osady Zámky po severním svahu Bohnického údolí. Stráň je otočená k jihu, a tak je porostlá teplomilnými rostlinami a keři, mezi kterými občas vyčuhuje skalka. Příroda je tady opravdu krásná. Z jednoho místa se mi podařilo vyfotografovat si údolí i s věží kostela sv. Václava v bohnické psychiatrické léčebně.

Bohnické údolí, v pozadí věž kostela sv. Václava v bohnické psychiatrické léčebně, cesta podél Vltavy směrem k Drahanské rokli, začátek Drahanské rokle cestou od soutoku Drahanského potoka s Vltavou, kostel sv. Petra a Pavla v Bohnicích

Domů se mi ještě jít nechtělo, a tak jsem podél Vltavy pokračovala k Drahanské rokli a jí vystoupala nahoru na pláň nad Bohnicemi. O zajímavostech této cesty jsem už psala v jiných článcích, například v článku Bohnice z 31. 7. 2021, a proto zde uvedu jen pár fotografií s krátkými popisky.

Hřbitov bláznů II. – 11. prosince 2025