Bohnice a hřbitov bláznů

Bohnice jsou velmi zajímavou částí Prahy. Nejen, že tu máme dvě pravěká sídliště a původně románský kostel, ale je tu velká psychiatrická léčebna, která byla na počátku 20. století, kdy byla vybudována, jednou z největších, ne-li vůbec největší psychiatrickou léčebnou v Evropě. A současně s ní byl také založen nový hřbitov, v současnosti poněkud tajemné místo, který je rovněž známý jako "hřbitov bláznů".

V Bohnicích jsem dlouho bydlela a často tady chodívala na procházky, mnohdy i docela dlouhé. Dnes jsem na jednu z nich vzala vnučku. Od posledních domů sídliště jsme sešly lesem dolů k řece Vltavě do míst, kde se nachází psí útulek. Odtud jsme se pak vydaly po cyklostezce podél řeky až k místu, kde z rokle vytéká malý Čimický potok. V rokli stávala bývalá Dynamitka, kterou na tomto místě jako první továrnu na výrobu dynamitu v Rakousku-Uhersku otevřel Alfred Nobel v roce 1870. Kromě provozních budov byly vystavěny také budovy s byty pro dělníky a další personál. Bohužel krátce po zprovoznění došlo k několika tragédiím, kdy byly objekty zničeny. A tak musela být továrna vybudována znovu.

Na začátku 20. století s rozvojem výstavby města byla výroba přesunuta do alpských údolí a do okolí Pardubic. Nicméně nejrůznější pyrotechnika se zde vyráběla i poté. Po skončení 2. světové války se areál stal součástí národního podniku Zbrojovka Brno, později národního podniku Jiskra, který zde znovu začal vyrábět pyrotechniku. Zábavní pyrotechnika se zde vyráběla až do 90. let 20. století. Dnes je areál v soukromém vlastnictví. Majitel by jej rád přeměnil na místo odpočinku a rekreačního vyžití. Budovy areálu jsou sice stále zanedbané, ale dnes jsme tady viděly člověka, který zde uklízel. Tak se snad blýská na lepší časy.

Hřbitovní kaple, ústřední cesta Bohnickým hřbitoven, hroby pokryté břečťanem

Lokalita, vykazující mnoho cenných nálezů, leží nad Vltavou na výrazné ostrožně, ohraničené na severní, západní a jižní straně strmými svahy. Nad terén vystupují zbytky opevnění - valů. Ačkoliv mohla být ostrožna opevněna ve všech obdobích, dochované valy pocházejí podle archeologických výzkumů až z raného středověku. Původní hradby byly postaveny na přelomu osmého a devátého století a zanikly požárem koncem devátého století. Po požáru již hradiště nejspíše nebylo obnoveno. Místo bylo ale osídleno od pozdní doby kamenné v období kultury nálevkovitých pohárů ((eneolit - 4. tisíciletí př. n. l.) a především pak v období kultury řivnáčské (kolem 3000 př.n.l.). Tehdy vzniklo sídliště obehnané palisádou zapuštěnou do skalního podloží. Ostrožna byla osídlena také ve starší době bronzové - kultura únětická. Významné jsou i nálezy věteřovské a věteřovsko-mohylové z přechodu starší a střední doby bronzové (kolem 1500 př.n.l.). Početné nálezy patří i kultuře knovízské. Sídliště existovalo i v době železné, halštatské (7. - 6. stol. př. n.l.) a je doloženo keramikou kult. bylanské. Slovanská osada zde vznikla až v 6. století n.l. Asi na konci 8. stol. bylo na ostrohu vybudováno hradiště opevněné hradbou z hlíny, dřeva a kamenů. To zaniklo na konci 9. století, zřejmě násilně. Vlastní hradiště tvoří trojúhelníková plocha o rozloze cca 6,5 ha. S nástupem věhlasu pražského hradu hradiště (stejně jako mnohá další v okolí Pražské kotliny) upadá na významu a zaniká.

Cesta podél Vltavy, v těchto místech nahoře na ostrohu se nacházelo hradiště Zámka, výhled z hradiště Zámka do údolí Vltavy

Toto hradiště bývalo oblíbeným cílem mých procházek. Chodívala jsem na jihozápadní výběžek ostrohu - na vysokou skálu - ze které je krásný výhled do údolí Vltavy. I dnes jsme sem zašly. Odtud jsme se pak vracely po severním okraji hradiště až k místu, kde býval ostroh chráněn příčným valem a dál pokračovaly po cestě k Bohnicím. Hned na začátku bohnického léčebného areálu jsme odbočily do první ulice vpravo, která nás kolem zahrádek a zvířecího hřbitova přivedla k hlavní bráně "hřbitova bláznů". Byla jsem tady mnohokrát. Hřbitov si pamatuji ještě ze 70-tých let 20. století, kdy se jím dalo procházet, ale pak už býval vždycky zavřený. Dnes byla ale hlavní brána otevřená, a tak jsme vešly dovnitř. Jednotlivé hroby, pokryté břečťanem jsou dobře viditelné. Pomohlo tomu odstranění náletových křovin. Zašly jsme se podívat i směrem ke kapli. Kdysi jsem tu také byla a kaple se mi tehdy zdála velmi zdevastovaná. Dnes mi to tak nepřišlo. Zdá se, že se i na její záchraně pracovalo. Bohužel jsme si ji neprohlédly lépe. Na hřbitově s námi byl ještě někdo, kdo stále, když jsme se k němu obrátily, zacházel mezi hroby. Bylo to trochu nepříjemné, a tak jsme se raději vydaly na cestu ven. Myslela jsem si, že bude otevřená i zadní branka, ale nebyla. Na hřbitov se dalo vstoupit jen přední bránou.

Bohnický "hřbitov bláznů" je údajně místem s nejnegativnější energií v Česku, kde se dějí záhadné věci. Hřbitov byl založen a otevřen 12. září 1909 jako součást Psychiatrické léčebny, určen především k pohřbívání zesnulých pacientů. Roku 1951 se na území přestalo pohřbívat a byl také zrušen ústavní kostel i ústavní duchovní správa. Za dobu jeho trvání sem bylo pohřbeno přes čtyři tisíce šest set osob.

Na počátku 20. století připomínal "bohnický blázinec" svým rozsahem malou vesnici - psychicky narušení pacienti zde obdělávali pole a sklízeli ovoce ze sadů. Také se jim rodily děti (pacientky buď přišly již těhotné, nebo otěhotněly v průběhu hospitalizace). Hřbitov byl prý původně malým dětským hřbitovem uprostřed lesa. Postupem času se však přetvořil v klasický hřbitov. Rakve vyráběli samotní chovanci v rámci své pracovní terapie a pochovávali v nich své druhy. Správa ústavu hroby číslovala železnými destičkami a jména zapisovala do knihy zesnulých. Ročně bylo pohřbeno asi 80 pacientů. Jen v roce 1916 zemřelo 640 pacientů na tyfovou epidemii a nebylo možné je z důvodu infekčnosti nikam převážet. Proto byli pohřbíváni také tady. Pro tolik pohřbených byl hřbitov malý, a proto byla těla pohřbívána hromadně a do tří vrstev. Náhrobky, které tu je možná ojediněle vidět, tu stavěly rodiny mrtvých.

Nejsou zde však pohřbeni jen "blázni", odpočívá zde také 48 italských choromyslných. Dostali se sem roku 1916, když léčebnu v italském Pergine Valsugana chtěli za první světové použít jako vojenskou nemocnici. Asi pětistovku pacientů proto rozmístili různě po Rakousko-Uhersku. V Praze jich skončila stovka, 48 jich leží zde. Na zdejší kapličce dokonce visely mramorové desky, které osobně platil politik a diktátor Benito Mussolini. Pod nimi byly umístěny měděné skříňky s hlínou z Tridentského hřbitova.

Kromě Italů jsou zde pohřbeni i zajatci z 1. světové války, pocházející z Srbska, Bosny a Ruska. Pochováno je tu však i velké množství rakousko-uherských vojáků, kteří rovněž skončili a zemřeli v nedaleké léčebně poté, co v průběhu války přišli o rozum. Místo posledního odpočinku tu našli také nepohodlní dědicové nebo příliš dlouho žijící bohaté tetičky, nemanželské děti a další osoby, kteří byli sice zcela příčetní, avšak v blázinci se ocitly řízením osudu a nebylo pro ně cesty zpět. Bohnický hřbitov se ale stal posledním místem odpočinku i pro sestry, ošetřovatele nebo místní úředníky.

Na první pohled vypadá jihozápadní roh hřbitova obyčejně, stejně jako ostatní místa. Někteří lidé tu prý však pociťují strach a tlak na krku či hrudníku. Leží tady totiž násilníci a vrazi. Své oběti většinou škrtili nebo dusili. Jsou zde pohřbeni nejhorší vrazi své doby. V některých informacích se uvádí, že tito lidé byli pohřbeni v jihovýchodním rohu hřbitova, ale přikláněla bych se k původní informaci. Jihozápadní roh hřbitova leží stranou, a proto je z mého pohledu toto místo pravděpodobnější. Je zde pohřbený i vrah Pavlíček, který se v roce 1936 přihlásil k vraždě dvaadvacetileté prostitutky Otýlie Vranské, jejíž tělo našli rozčtvrcené v cestovním kufru. Pavlíček se přiznal při jedné z terapií a díky tomu jej začali vyšetřovat. V průběhu policejního vyšetřování ale spáchal sebevraždu oběšením. Vražda Vranské se nikdy neobjasnila, je to jedna z nejzáhadnějších vražd v Česku a ani o Pavlíčkovi není jisté, že byl hlavním viníkem. Společně s těmito vrahy by zde měli být pohřbeni i sebevrazi, i když i toto je trochu neobvyklé. Církev odmítala dávat poslední pomazání lidem, co zabili sami sebe, a ti bývali pohřbíváni za zdí hřbitova. Vždyť i taková osobnost jakou byl Jan Jakub Ryba, nemohl být po spáchání sebevraždy, pohřben na hřbitově a pohřbili ho nejprve na morovém hřbitově, vzdáleném asi 1 km od Rožmitálu pod Třemšínem. Až jeho synovi se podařilo ostatky přenést a pohřbít na katolickém hřbitově v Rožmitále, kde leží dodnes. Na Bohnickém hřbitově byli sebevrazi sice pohřbíváni, ale byli prý umisťováni do hrobů bez truhel - zabaleni jen v plátnu a zasypáni vápnem.

Na hřbitově údajně leží i Gavrilo Princip, který spáchal atentát na arcivévodu Ferdinanda d'Este. A tento atentát poté zavdal příčinu k rozpoutání 1. světové války. V roce 1942 se německým bezpečnostním složkám podařilo rozbít ilegální odbojovou skupinu z Psychiatrické léčebny v Bohnicích a díky tomu zjistit, že Gavrilo Princip byl po své smrti do hrobu na Bohnickém hřbitově opravdu tajně uložen. Hrob zůstal neoznačený. Hrobník, který pohřbení prováděl, byl podroben výslechu, při kterém tvrdil, že Gavrilo Princip byl v jeho seznamu mrtvých uveden pod jménem Karel Chotěšovský jako demobilizovaný kaprál od 28. pěšího pluku. Šlo prý o neohlášený pohřeb, který byl doprovázen vojáky z terezínské pevnosti, kde byl Gavrilo Princip vězněn a kde také 1. května 1918 zemřel na tuberkulózu. Podle hrobníka chtěli tělo atentátníka na následovníka trůnu ukrýt někam, kde ho následující generace nebudou obdivovat.

Opuštěná vyhořelá a polorozpadlá hřbitovní kaple lákala v noci příznivce satanismu. V 80. letech tady probíhaly sofistikované satanistické rituály, při kterých zasahovala i Veřejná bezpečnost. V Česku dodnes žijí desítky občanů, kteří vyznávají satanismus a sdružují se ve vlastní církvi. Pravidelně se scházejí, aby společně prováděli obřady a rituály. V 80. letech 20. století byl satanismus nelegální a hřbitov byl tajným místem pro schůzky a rituály. Satanistická církev byla toho času poměrně velká, proto se nakonec několika policistům podařilo dostat do jejich řad a získat potřebné informace. Všichni členové potom byli při jednom z rituálů na hřbitově obklíčeni a zatčeni.

Za kaplí je márnice a podzemní chodba, ve které je prý dodnes vápno. To se používalo nejen pro pohřbívání lidí, kteří byli nějak nakažení, ale i při pohřbech sebevrahů. Kaple s podzemní chodbou zaujala i Miloše Formana. Režisér u ní natáčel scénu filmu Amadeus, kdy ze svatostánku vyjdou tři muži a pohřbí Mozarta do hromadného hrobu.

Výhled z vyhlídky jihozápadně od hřbitova, zeď kolem hřbitova (jihozápadní roh), kostel sv. Petra a Pavla ve Starých Bohnicích

Na hřbitov se také v limuzíně v roce 1996 vydala baronka Margaret Thatcherová. Hrobníci pro ni exhumovali blíže neurčené ostatky, které si odvezla do Británie. Prý patřily někomu z dobrodružných předků jejího manžela Denise.

Dozvěděla jsem se, že roku 2021 schvaluje Rada MČ Praha 8 záměr převodu hřbitova ze státu na Prahu 8 a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových s tímto bezúplatným převodem hřbitova souhlasí. Zastupitel Jiří Vítek, který se o hřbitov léta staral jako dobrovolník, říká: "Jakmile se vše administrativně dořeší, pustíme se do oprav bran, provedeme úklid a prořežeme náletové dřeviny. Plánujeme vypracovat projekt na rekonstrukci kapličky, aby byl ponechán její genius loci a opravit mohylu věnovanou vojákům zemřelým v první světové válce. Poté bychom chtěli hřbitov otevřít veřejnosti. Rád bych na něm také dělal komentované prohlídky, protože je mojí srdeční záležitostí". Hřbitov je skutečně zvláštní a stojí za návštěvu, i kdybyste do něho měli nahlédnout jen přes bránu.

Ještě bych se měla zmínit o dalších zajímavostech, které jsme sice dnes nenavštívily, ale které za zhlédnutí určitě stojí. Jednou z nich je například Psychiatrická nemocnice Bohnice (do 30. června 2013 Psychiatrická léčebna Bohnice).

Ústav byl založen počátkem 20. století a byl tehdy společně s vídeňským ústavem nejmodernějším a největším obdobným ústavem v Rakousku-Uhersku. Oba ústavy měly dokonce stejného architekta Václava Roštlapila (mj. tvůrce monumentální Strakovy akademie v Praze-Klárově a Akademie výtvarných umění v Praze-Letné).

Rozsáhlý areál léčebny je tvořený vrátnicí, vstupní budovou, obytnými budovami lékařů, velkou řadou léčebných pavilonů, sanatoria, kostelem sv. Václava, hospodářským dvorem, areálem zámečku i dalšími stavbami technického určení, jako byla vodárna s čerpací stanicí a čističkou odpadních vod. Od ulice je areál oddělený původním oplocením. Celý areál je členěn na několik relativně samostatně řešených částí, postavených podél hlavních komunikací.

Urbanisticky i architektonicky se jedná o ojedinělý areál, představující ve své domě ideál i po stránce lékařské. Soubor funkčně důsledně komponovaných budov s převážně dochovanými prvky vybavení interiéru je obklopený parkovou úpravou v komposici, která je součástí původního založení. V jednotlivých stavbách se uplatňují rysy vyzrálé secese s prvky architektonické moderny plynule přecházející do arch. výrazu staveb počátku 20. let 20.století.

Další budovou, stojící nedaleko kostela sv. Petra a Pavla je Statek Vraných. Pod vrcholem štítu špýcharu usedlosti je letopočet 1777, zřejmě rok přestavby. Usedlost sama je ale starší, podle očíslování zde pravděpodobně stála již v době založení vsi. Objekt je v majetku Hlavního města Prahy, které jej pronajalo občanskému spolku Bohnice žijí.

Stavby se zvlněnými štíty a bohatě štukovanými fasádami jsou kolem vnitřního dvora situovány na půdorysu písmene V. Severovýchodní obytnou budovu a jihozápadní budovu hospodářskou spojuje zeď a štukovaná barokní brána, dvůr uzavírá stodola. Všechny budovy jsou kryty sedlovou střechou. Jde o vynikající ukázku lidového baroka 18. století s nerušivými úpravami 19. století. Statek je nejvýznačnější a zároveň nejpůvabnější barokní památkou v obci Bohnice.

A nakonec ještě další pravěké sídliště Na Farkách. Výšinné opevněné sídliště se nacházelo na výběžku ohraničeném ze tří stran svahy. Toto místo lákalo k osídlení již v pozdní době kamenné ((4000 - 2000 př.n.l.), později (zhruba 1500 př.n.l.) zde vzniklo hradiště věteřovské kultury s dvojitou linií opevnění. Největší rozkvět zaznamenalo ve starší době železné. V období mladší bylanské kultury (cca 600 př.n.l.) zde vzniklo několik obytných staveb, výrobní objekty nebo zásobní jámy. Osídlení končí na počátku doby laténské (4. století př.n.l.). První opevnění mělo podobu nasucho navršených kamenů a příkopu. V pozdní době halštatské zesílené i mohutnou palisádou, v místě nejsnazšího vstupu byla palisáda zdvojena. Po zániku fortifikace se osídlení rozšířilo i do míst, která dříve ležela mimo opevněné území.

Hradiště bylo v druhé polovině minulého století součástí obdělávaných polí, následně až k jeho těsné blízkosti přistoupilo panelové sídliště. Tuto stísněnost si ale vynahrazuje kouzelným výhledem na hluboko zařízlé koryto Vltavy při jeho západní hraně. Na místě hradiště byl budován archeopark, nově vyrostla hradba tvořená palisádou, jejíž součástí je zrekonstruovaná "původní" brána. Archeopark ale nebyl dokončen a nyní pomalu chátrá.

A teď už mi nezbývá nic jiného než vás do Bohnic pozvat.

Bohnice - 31. července 2022