Bílkova vila

Dnes jsem se po dlouhé době zašla podívat na Pražský hrad. Počasí ale za moc nestálo – drobně pršelo. A protože se mi domů ještě jít nechtělo, rozhodla jsem se k návštěvě nedaleké Bílkovy vily. Kdysi jsem v ní už byla, ale bude to snad víc jak 40 let.

Bílkova vila je dvoupodlažní secesní budova v Praze 6 na Hradčanech. Je společně s okolní zahradou a pomníkem "Komenský se loučí s vlastí" zapsána na seznamu kulturních památek České republiky. Vila je ve správě Galerie hlavního města Prahy, která v ní zřídila stálou expozici otevřenou pro veřejnost. Je zapsána v katalogu moderní architektury mezinárodní organizace Iconic Houses, která sdružuje mimořádná díla světových architektů, architektonicky významné domy, domy umělců a ateliéry z 20. století přístupné veřejnosti jako domovní muzea.

Při bourání Mariánských hradeb byla vypsána soutěž na architektonické řešení uvolněného prostoru, které se zúčastnil také grafik, sochař a architekt František Bílek. Díky své popularitě sochaře získal přízeň magistrátu a tím i nejlepší nárožní pozemek. Na něm dal podle vlastního návrhu pro sebe a svou manželku v roce 1911 postavit obytnou vilu s ateliérem. Dům je zasazen volně do přírodního prostředí, stěny jsou z režného cihlového zdiva v kombinaci s dřevem. Fasáda je zdobena řadou symbolických reliéfů, doplněných umělcovými mystickými texty.

Stavba znázorňuje umělcovu secesní představu harmonie organických tvarů. Architektura vily byla přesně promyšlena a měla podle jejího tvůrce symbolizovat "…život jako pole plné zralých klasů, skýtající každodenní výživu bratří". Tato myšlenka byla zhmotněná vysokými sloupy kolem budovy (z nichž některé jsou jen ve zlomku) ve tvaru obilných snopů, nesoucích římsy před průčelím budovy. Na sečené obilné pole se stopou kosy má upomínat do oblouku otočený konvexní půdorys stavby. Řešení vstupu se sloupy, připomínající lotosové sloupy egyptských chrámů, je příbuzné předsíni starověkého chrámu v egyptském Luxoru. Oproti tomu jednoduché geometrické řešení dveří a velkých oken je v souladu s pozdní fází geometrické secese a nastupující moderny. Vila byla jedním z prvních domů s plochou střechou v Praze. Její interiéry včetně nábytku jsou rovněž Bílkovým dílem. Mimo to je do stavby včleněna řada jiných symbolů, hlavně křesťanských.

Bílkova vila se sousoším "Komenský se loučí s vlastí" (1926), Přední ateliér se sousoším "Adam a Eva" (1921), v rohu zadního ateliéru socha "Strom bleskem pravdy zasažený" – model Husova pomníku v Kolíně (1912), Zadní ateliér (vpravo "Slepci" (1901), za nimi "Život je boj" (1922), vlevo "Žal" – náhrobek Václava Beneše Třebízského na Vyšehradském hřbitově (1908 – 1909))

Vila je ojedinělým dokladem symbolismu v evropské architektuře. Představuje komplexní stylový celek, koncipovaný velkou tvůrčí osobností. Patří proto k nejvýznamnějším muzeím, jež charakterizují Prahu z období secese. Ve srovnání s honosnými secesními fasádami v Pařížské třídě a s některými vilami v Bubenči však jde o dílo naprosto konzistentní, jež nezapírá svůj český původ, i když se hlásí k myšlenkám světovým.

Od 7. prosince 1929 se vila stala také chrámem československé organizace svobodných zednářů Národní Veliké Lóže Československé, kam se její členská lóže přesunula z jejich předchozího chrámu v domě Jezuitského dvora v Husově ulici č. 9.

Manželka Berta Bílková svého muže přežila o 23 let a zemřela roku 1964. V roce 1963 darovala pražskou vilu a část manželova díla městu Praze. Prostorný umělcův ateliér je dnes součástí expozice Galerie hlavního města Prahy, která v objektu sídlí od roku 1963. V letech 2008 až 2010 byla vila zrekonstruována, a poté byla jako galerie opět otevřena pro veřejnost. Dcera Berta (1905–1971) byla opatrovatelkou otcova uměleckého odkazu a syn František (1907) byl knězem Církve československé. Vnučka Alena Bártová, žijící v USA, darovala Praze Bílkův dům v Chýnově.

"Strom bleskem pravdy zasažený" – model Husova pomníku v Kolíně (1912),  "Kristus" - model Fischerova náhrobku v Libčicích nad Vltavou – 1908,  "Panna Maria s Ježíškem" - (1901), "Bílkova rodina" – manželka Berta a děti Bertička a František (1908)

V červnu 2022 byla k výročí 150. narozenin Františka Bílka otevřena ve vile nová stálá expozice, v níž jsou kromě původního vybavení interiéru prezentována díla z jeho vrcholného tvůrčího období. V prostorách bývalého ateliéru jsou vystaveny monumentální sochy a figurální kompozice včetně návrhu pražského Husova pomníku. Další sochařská díla, grafická a keramická tvorba jsou rozmístěna po celém interiéru vily. Do největší místnosti v prvním patře byl instalován rozměrný model Žižkova pomníku (1912–1925). V druhém podlaží je kromě krátkého filmu o životě a díle Františka Bílka možné shlédnout i rozměrný model pomníku pro Bílou horu.

A teď bych se ráda zmínila o Františku Bílkovi – sochaři a největší osobnosti českého secesního symbolismu. František Bílek, český grafik, sochař, architekt, autor užitého umění a symbolista období secese, se narodil 6. listopadu 1872 v Chýnově a zemřel 13. října 1941 tamtéž. Pocházel ze skromné rodiny. Jeho otec pracoval jako kolář a měl malé povoznictví. Starší bratr Josef (1870) byl projektant a stavitel, mladší bratr Antonín (1881) absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a byl sochařem.

U Františka se už od dětství projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 1887–1890 studoval malbu u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Kvůli potížím s vrozenou oční vadou – částečným daltonismem – zabraňujícím Bílkovi rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze studovat sochařství (1888–1890). Nadále však zůstal i studentem Akademie výtvarných umění.

Po získání stipendia mecenáše Vojtěcha Lanny mladšího odjel v lednu 1891 do Paříže, kde studoval na soukromé Colarossiho akademii u prof. Jean-Antoine Injalberta (1845–1933). Zde se seznámil s českými umělci v Paříži, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství, např. se Zdenkou Braunerovou, Alfonsem Muchou, Luďkem Maroldem, Vojtěchem Hynaisem a Stanisławem Wyspiańskim. V té době vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest (1892). Nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu a o Bílkovi řekl, že není hoden ani srovnání s jeho posledním žákem. Mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou Orbu.

Po návratu z jednoroční vojenské služby (1893) si František Bílek v Chýnově zřídil sochařskou dílnu, v roce 1898 si postavil stavení s ateliérem podle vlastních návrhů, kde tvořil osaměle, vyhýbal se určení směru a slohu i spolkovým setkáním. V roce 1902 se oženil Bertou Nečasovou a krátce poté se s manželkou přestěhoval do Prahy.

"Golgota" (1892), "Adam a Eva" (1921), Nerealizovaný návrh pomníku pro Bílou horu (1908)

V Praze manželé bydleli na několika místech. Po zakoupení pozemku v místě zbouraných městských hradeb v Mickiewiczově ulici na Hradčanech si v letech 1910–1911 nechal podle vlastního návrhu postavit vilu s ateliérem. Počátkem 30. let Bílek onemocněl. Do Chýnova se s rodinou přestěhoval po německé okupaci Prahy v roce 1939. Zemřel 13. října 1941 a je pochován na místním hřbitově pod svou monumentální sochou Modlitba nad hroby (1905), která vznikla obezděním stromu. Po jeho zetlení byla socha v roce 1980 nahrazena kopií. Dílo má dva názvy: Modlitba nad hroby a Génius smrti, které jako by symbolizovaly proměny jeho tehdejšího vztahu ke smrti. Na rodném domku slavného umělce je pamětní deska.

Bílkův vztah k náboženství byl velmi silný. Započal a postupně narůstal již od doby, kdy jako žák 1. třídy ministroval. Jako dospělý se pak, i přes své hluboké náboženské cítění, často rozcházel s oficiální katolickou církví a v únoru 1921 s celou rodinou přestoupil do československé církve (dnešní Církev československá husitská) a stal se jejím oficiálním umělcem. Svou uměleckou práci bral jako službu bratřím a oběť ve prospěch druhých. Jako umělec byl známý též jako náboženský myslitel a mystik. Ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa.

Postupem let navrhl Bílek pro Církev československou husitskou obřadní předměty (kalichy), bohoslužebná roucha, štóly, několikery jesličky, svícny, výtvarné symboly, prapory a korouhve nebo formy na hostie. Díky náboženské obci Církve československé husitské v Praze 4 – Michli se po 85 letech podařilo v roce 2020 obnovit přerušenou výrobu hostií podle Bílkova návrhu. Ve sborech a modlitebnách Církve československé husitské byly instalovány desítky jeho plastik, reliéfů i drobnějších sochařských prací. Nejucelenější realizace chrámových interiérů se nalézají v Husově sboru v Českých Budějovicích a v chrámu sv. Václava na Novém Městě v Praze. Umělec promýšlel rovněž strukturu husitského bohoslužebného obřadu.

František Bílek se stal jednou z nejvýraznějších osobností českého secesního symbolismu. Zobrazoval převážně náboženská témata, která doplňoval mystickými texty. Jeho výtvarný styl je netradiční a rozeznatelný na první pohled. Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty. Kromě biblických námětů vytvořil postavy rodiny a mnohé postavy českých duchovních i světských velikánů (Jana Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé aj.). Zaujat událostmi národních dějin a veden svým silným vlastenectvím tvořil sochy nejen jako postavy, ale vyjadřoval celý příběh nebo osud lidské bytosti, případně osud celého národa.

Kromě sochařského a grafického díla navrhl i stavbu venkovského stavení s ateliérem, v němž byl i pokoj pro Bílkovy přátele, básníky Julia Zeyera a Otokara Březinu – "Chaloupku" v Chýnově (1898), dále pak vlastní vilu v Praze (1910–1911), Procházkovu vilu v Praze (1910–1911) nebo letní vilu svého švagra MUDr. Jaromíra Nečase v Ronově nad Doubravou. Projektoval také další stavby, hřbitovy i části obytných sídlišť. Součástí Bílkovy tvorby jsou rovněž realizované návrhy nábytku i celých bytových interiérů.

K významným sochařským dílům patří například Golgota – Hora lebek (bronz 1892), Krucifix (dřevo 1899, od roku 1927 umístěn v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradě. Ze strany oltářní mensy bylo vyřezáno jméno donátora prezidenta Masaryka, později odstraněno), Tanec kolem zlatého telete (1903), Slepci (1904), Mojžíš (1905), Žal (1908), Husův pomník v nadživotní velikosti pro Kolín (1914), Život je boj (1922), a další…

Během života František Bílek podnikl řadu cest do zahraničí – Itálie (1900), Německo, Itálie, Sicílie (1902), Mnichov, Salcburk (1904), Paříž (1927). Od roku 1898 byl členem SVU Mánes, odkud ale roku 1912 vystoupil. V roce 1908 ho při pobytu v Praze ocenil francouzský sochař Antoine Bourdelle – označil dílo Bílkovo jako původní, bez potřeby napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako někteří jiní umělci. V roce 1909 se Bílek stal členem Umělecké besedy, a dále byl i členem SČUG Hollar.

Jsem ráda, že jsem do vily dnes zašla. Díla Františka Bílka se mi líbí a během cest po České republice jsem už na mnohá z nich narazila (například v Kolíně, Chýnově, Libčicích nad Vltavou, Prostějově, Jabkenicích a asi i na jiných místech…). Bohužel dost zapomínám, a tak je vždycky dobré si informace oživit, vidět i další díla a o životě umělce se toho dozvědět víc.

Bílkova vila – 8. října 2025